Za běžce radostnější! aneb Kdo neplácá s námi, plácá proti nám

Před časem jsem narazila na označení hejt. Neměla jsem tušení, co to je, ale záhy jsem to zjistila.

Hejt je v podstatě taková jedová slina. Šlápnutí na kuří oko. Výkřik do tmy. Stížnost směřovanou na lampárnu. Zkrátka a dobře když už vás něco, co beztak nemůžete změnit, sere tak, že to nedokážete držet v sobě a začnete si na to stěžovat, to, co z vás padá, je hejt.

A protože doma už nikoho opravdu ale opravdu moje běžecký hejty nezajímají a ti, co je vydrží poslouchat, umí zatím dohromady asi šest slov a nelze od nich tedy očekávat absolutně žádnou zpětnou vazbu, nezbývá, než to poslat do éteru tudy. 

Jsem jediná, komu se otevře rybička v kapse pokaždý, když si od někoho vyslechne (nebo si někde přečte) tisícerou variantu na: "To JÁ běhám pro radost!"? A my ostatní běháme jako pro co? Pro nasrání? Z povinnosti? Pro prachy? Kvůli ženským/chlapům? Ale no tak... Většina z nás je ráda, že doma už nějakou tu Penelopu má a doufáme, že nám kvůli běhání neuteče, protože komu by se chtělo ukrajovat čas, jenž je možný věnovat tréninku, na hledání nějaký nový Penelopy? Peníze ani nekomentuju. Ty do běhání cpeme. Z opačný strany padají maximálně tak propisky sponzorů některých závodů.
Takže přišel čas na zásadní odhalení: to, že někdo běhá víc nebo dokonce i hodně hodně, vede si tréninkový deník, řídí se nějakým plánem, má/nemá hodinky, má/nemá minimalistický boty, chodí na závody, že zkrátka běhá jinak než vy, ještě neznamená, že z toho nemá radost. Co myslíte, že může člověka donutit zvednout se a vyrazit z tepla/chladu nory do deště/vedra? To že jednomu vyhovuje běhat nějak neznamená, že každý, kdo běhá jinak, se obouvá s kudlou na krkavici, kterou třímá Velký duch běhu s krví podlitýma očima, sjetý endorfinama vyplavenýma milionem běžců, kteří zrovna v tu chvíli po celém světě krouží po parcích, lesích, horách, cyklostezkách a pláčou na běhátkách (aniž by si to uvědomovali). Jasně, že ne vždycky je to prima, ne vždycky si to užíváme, ale proboha, co si člověk vždycky užije? A věřte nevěřte tam, kde nechápete, co je radostnýho na konzistenci, úsilí, energii a času věnovanýmu systematickýmu pobíhání, tam já nejsem schopná vidět radost ve dvou pětikilometrech týdně. Co na tom je příjemnýho? Dýl se chystám než běžím, nikam se neposunu, furt se budu akorát ploužit šnečím tempem, furt budu funět a furt budu čekat, kdy mě to začne bavit a nezbude mi, než se v duchu zaklínat mantrou: já-to-ale-dělám-pro-radost-já-to-ale-dělám-pro-radost...

A když jsme u těch závodů, nesmí chybět větička: "To JÁ si to chci hlavně užít!" Co je tohle za kokotskej alibismus? Proboha, na závody se snad jde závodit, ne? Co je to vůbec za strašlivej trend, chodit si "užívat" závody? To si jako zaplatíte startovný, trmácíte se kamsi v přesně stanovený den a čas (čímž samozřejmě jdete proti podstatě běhání - oné svobodě a volnosti, která z něj činí snad nejdostupnější sport vůbec), abyste tam pak běželi stejně, jako běháte každý jiný den? Není samotnou podstatou závodů to, že by měly být jakýmsi vyvrcholením předchozí přípravy? Že by měly být krokem na cestě kamsi? Že by se měly odlišovat od běžnýho dne? Vysvětlí mi někdo podstatu onoho závodního "užívání", který se dává do protikladu k - ehm - závodění? Proč tam teda chodíte, když nechcete závodit? Nikdo přeci neříká, že je cílem každýho porazit támhle Radka Brunnera nebo Núrii Picas (anebo 12Honzu, Honzu Bartase nebo čarodějku Zuzku, Lídu atd., dosaďte si své Hrdiny všedních dní), my normální smrtelníci většinou soupeříme maximálně tak se sebou, se svýma limitama, hlavou, maximálně tak támhletím chlapíkem v modrým tričku nebo touhle slečnou v růžových podkolenkách, který nás přece sakra nemůžou dát. Jestliže v sobě člověk nemá nějakou touhu po vítězství (a nemusí to znamenat hned bednu), co ho pak žene do cíle? Nic? Tak znovu: proč za to někdo platí? S kamarády se přeci můžeme sejít i tak. Na výletě taky nutně nemusíme mít na břiše přišpendlený startovní číslo. Nebo je to o těch startovních číslech? A medailích? (A tričkách a igelitkách plných reklamních kravin?) O tom, že můžeme kámošům na sociálních sítích napsat: Byl jsem tam! ?? 

Protože oni nás pak poplácají nulama a jedničkama po ramenou. 

A to nám dělá dobře. (Mě nevyjímaje.)

Jasně. Není nad to nechat se podrbat za uchem. Kdo tvrdí, že mu chvála nedělá dobře, kecá. Jenže jedna věc je podpořit, povzbudit, pochválit výkon zasluhující pochvalu a druhá je mazat někomu med kolem úst neřku-li huby ve chvíli, kdy to náhodnému kolemjdoucímu musí vyznít v lepším případě jako silná ironie, v horším jako automatická odpověď nastavený pro případ nepřítomnosti v kanceláři. Nebudu tu znovu propírat prohlášení Barborky on the Run, že se pokusí kvalifikovat na další OH ani Jakuba Maraton3ra, jenžto blahé paměti v létě 2010 na Běhej jako naprostý začátečníka prohlásil, že poběží následující rok PIM pod tři hodiny (o pár měsíců a nula naběhaných kilometrů později svůj názor poupravil na čtyři hoďky, kdy přednesl svůj takřka legendární plán, podle něhož mu v tom případě přeci stačí, když to celý poběží tempem šest minut na kilometr a na poslední dva nějak zrychlí!). Ty řešili jiní jinde už tolikrát, že bych se nutně musela opakovat. K tomuhle hejtu  mě vyburcovalo úplně jiné prohlášení. To jsem si takhle před pár dny narcisticky prohlížela statistiky u svých textů na Bezvaběhu, když mi padlo oko na blog s názvem Desítka za 40 minut (nebo tak nějak). Inu, to je už hodně smělý plán, obzvláště dá-li si ho za cíl žena (když se namátkově podíváte na výsledkový listiny desítek, který se běžely v posledních pár týdnech, zjistíte, že většina vítězek má čas lehce pod čtyřicet, případně brousí čtyřicítku). Každý, kdo aspoň trochu běhá a má soudnosti, co by se za nehet vešlo, ví, že desítka pod čtyřicet u ženský, to není jen tak. To vůbec není jen tak. Jedna věc je běžet deset kilometrů šestkovým tempem, jiná pětkovým a úplně, ale úplně jiná čtyřkovým. To není jako když se chcete zlepšit z hodiny a pěti minut na pětapadesát. Kdepak. 

Zvědavá na obsah, na to, jak takový trénink vypadá, jsem rozklikla a nevěděla, jestli se mám dřív smát nebo brečet. Autorka blogu Jana Ch. víc neběhá než běhá (za měsíc naběhá celých 70 km), osm kilometrů zvládne za padesát minut, ale je přesvědčená, že v červnu zaběhne desítku za čtyřicet. Potud ok. Každý máme své (více či méně reálné a splnitelné) sny, ale proč jí někdo proboha nenapíše, že je to naprosto mimo její možnosti?! Proč jí nevysvětlí, že to, co dělá, je volovina? Proč jí někdo neřekne, ok, tak si zkus tím tempem běžet kilometr! (Já nemůžu, protože nejsem na FB a kvůli tomu, abych někoho nasrala, si ho fakt zakládat nebudu.) Ne. Hezky Janu poplácáme po zádech a řekneme jí: jasně že jo, to dáš! I když je to asi tak pravděpodobný, jako že Maratone3 dá ten PIM pod tři. 

Proboha lidi, buďme soudní! Fanděme si, podporujme se, ale trocha brzd a protivah by neuškodila!

Běhání je savý sport a radost pohlcuje jako mycí houba vodu. Až se budete příště zaklínat tím, že vy ale běháte pro radost, uvědomte si, že z tý houby teče tím víc vody, čím víc ji ždímáte...