Je sest hodin. Snidam. Klepu se jenom trochu. Vcera jsem usnula brzy - uz s M., cili nekdy o pul devaty, coz je dobry. Cestou ze skolky se mi z novych bot udelal na pravy achillovce puchejr, coz je spatny.
Boli me zaludek. Chci to mit za sebou. Znam ten pocit. Provazi me od prvnich vystoupeni s rytmikou v prvni obecny: trema.
Ještě v půl sedmý, když jsem odcházela, překvapivě všichni spali. Před barákem jsem - protože maminka vždycky říkala, že nesmím nastupovat do auta k cizím lidem - naskočila k Petrovi V., který byl tak hodný, že se mě uvolil vzít s sebou do Mníšku a vyrazili jsme. Jen co jsme vyjeli od nás z ulice, dozvěděla jsem, že Petr neběží, že na něj padla nějaká hnusná rýma a že mě jenom odveze a jede domů. Cože? Panebože, to jako vážně?? Není nad to si v sobotu přivstat, abys mohl odvízt známou na závod... ty bláho. A pak že hodný lidi vymřeli. Díky! Na stokrát - pánbu ti to oplať na dětech!! (Máš to u mě a minimálně jedno pětipivo za ty pohonný hmoty a všechno k tomu!)
 |
| Řidič slečny Daisy |
V místní škole nafasuju číslo, pozdravím se se známými a kamarády a sleduju, kterak si Dvanáctka připíná fikaně číslo na stehno. Poté, co zjistím, že když si ho připíchnu normálně na břicho, je celý schovaný pod páskem od ledvinky, následuju jeho příkladu. Přijdu si děsně ultra. Na radu zkušenějších si neberu nic s sebou, ani pití, ani jídlo, však je to co sedm kiláků občerstvovačka, půjdu to rychle, tak nač toho nést víc, než je nezbytně nutný, že? (
Teď by vám už mělo být naprosto jasný, že to nebyl dobrej nápad.)
 |
| Pavla jsme tak dlouho pošťuchovali, až tričko půlM převlikl a vzal si reprezentační barvy :-) |
 |
| Už se srocujeme |
Odevzdat batoh, dojít si na záchod, zdokumentovat účast a hurá na start.
Intermezzo
Měla bych se předem přiznat, že jsem si brousila zuby na dobrý čas. Na (mě) hodně dobrý čas. Chtěla jsem běžet na pět hodin, ideálně třeba i rychleji. Není to až takový šílenství, ono mi to teď totiž z pekla běhá, jako nikdy předtím a usoudila jsem, že by byla blbost nezkusit to vytěžit. Že to tak lehce a krásně nešlo je taky jasný. Ono to bylo jasný už když rosničkáři přišli s tím, že bude "nádherná jarní sobota s teplotami až 22°C". Nesnáším teplo. Strašně nerada běhám v teple. Ještě víc nesnáším, když se udělá teplo těsně před závodem. Jako třeba před PIMem před dvěma lety, kdy mi počasí totálně zlomilo vaz. Do Brd jsem se děsně těšila, pak přišla předpověď a začala jsem se stejně děsně bát.
Zpátky do Mníšku
Než vyhodím bordel, jsou všichni srocení, nikoho z kamarádů nevidím, tak se zařadím po vzoru 12 a BS na úplný chvost a čekám. Výstřel a jde se na věc. Jedno kolečko po oválu a už nás metou ze vrat.
Jde to dobře, jde to krásně, běžíme po Strakonický, auta to kolem nás švihaj, čelo štrůdlu zmizelo z dohledu, já se postupně propracovávám výš a výš. Po třech kilometrech je jasný, že je to definitivně v Řitce, za ní už ohrada s koňmi a pak nevím. Musím se sama sobě smát. Nevyhnutelně se mi na posledním pětikilometru vybavuje
zápisek Honzy Bartase z Chamonix, ve kterém popisoval, jak jim Sam, jakožto vedoucí výpravy, s otcovskou péčí před startem sdělil, že kdo si bude z trati něco pamatovat, nesmí večer na chatu. Já bych na ni teda mohla. Protože si pamatuju jen to, že to bylo nahoru a dolů, že občerstvovačka číslo jedna byla až na desátým kilometru a že jsem v tu dobu měla už sakra žízeň. Že to do kopců šlo výrazně líp než z kopců, s čímžto musím něco udělat. Cestou nahoru jsem totiž pár lidí vždycky stáhla, a ty mě pak v seběhu zase dali. Prvních třicet šlo parádně, šlapalo to, jak jsem si představovala s průměrným tempem 5:47 - to je bezva, to je ono, tak to chci, jen tak dál, to bude dobrý, to dáš, to dáš, to dáš...
Na konci sedmikilometrovýho seběhu skončila obora a já dostala pěstí od sluníčka, a jak když mě vypnou. Nohy gumový a bolavý, žaludek jakbysmet, dva kilometry se potácím jak bezďák, co propil kárku a nemá se o co opřít. Zamotá se mi hlava a začínám se bát, že jsem doběhla. Zároveň začínám doufat, že jsem doběhla. Tohle totiž bolí. A bolí to tak, že do kopců začínám chodit. Pomalu a jistě se vysněný čas začíná vzdalovat. Ťapu, ale je to teda utrpění. Do 40. kilometru se trápím. Myslím na všechno možné - na to, kde už asi tak je Honza, na Romanu, na Ritu, na Renatu a její skvělý hudební typy (běžím nakonec skoro celou dobu se sluchátkama a je to fajn) a hodně na taťku. Na to, jak to běžím s ním, protože tu se mnou pořád je, každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu a pro něj, protože přesně vím, co by mi řekl a jakým tónem - že jsem dobrá; tak abych dobrá taky byla, musím to dotáhnout do konce. Protože vím, že i když by mi nic moc víc neřekl, byl by na mě sakra pyšnej. A tak šlapu, snažím se nutit do běhu, i když je to často spíš parodie. Na občerstvovačkách se dožaduju piva, což pány dobrovolníky baví.
To teplo...
...je...
...hrozný!
Asi se mi roztaví mozek. A nohy. Proč to proboha dělám?
Pobaveně sleduju, že i přes to šílený utrpení jsem na maratonský metě za 4 hodiny a 24 minut, jen o sedm minut později, než jsem před dvěma lety probíhala cílovou bránou na Staromáku.
No tak šlapej, stará, už seš skoro doma.
Šest kilometrů před cílem sbírám chlapíka, co se v předklonu vydejchává u cesty. Nedá mu to a přidává se ke mně (přeci ho nepředběhne holka, že ano). Sundávám sluchátka a příjemně proklábosíme až někam na 48., kdy mi cukne. Jsme v Mníšku, nutím nohy k běhu, celkem se to daří. Poslední kilometr znovu podél Strakonický. A hurá, autobusová zastávka a myší díra na hřiště. Na pravoboku chlápek, co vypadá jako Pavel F., ale Pavel to přeci být nemůže, navíc má strniště... Předbíhám ho a v euforii z toho, že jsme v cíli na něj volám, ať kouká makat, že ho přeci nedá holka! Co holka, kojící matka! On mi na to sděluje, že na mě od třicátýho čekal. Tak mu pěkně děkuju a teprve v tu chvíli mi dochází, kdo to je! :-)
A je to tady, po sto pětatřiceti minutách utrpení, který odskáčou tři nehty na nohou, je tu ovál, brána a konec. Vidím mamku s Kačenkou, Toma a Madlenku. Máša mi skáče do náruče, takže si převezmeme medaili společně, není nad to si ve stavu, kdy vidíte všechny svatý, chovat 16 kilo :-).
Jsou tam všichni kamarádi, gratulují mi, mám radost, že jsem to zlomila a nezlomila přitom sebe. Byť je čas mnohem horší, než jsem plánovala, jsem na sebe pyšná. Počasí si pohrálo s mnohem většími borci, spousta chlapů dobíhá za mnou, takže není důvod věšet hlavu.
Potácím se po chvíli do sprch. Tam je Jana a další holky, zjišťuju, jak moc dobitý mám nohy a že teplá voda teče čůrkem. Prý mám modrý rty. Je mi kosa. Snažím se nějak opláchnout a oblíct. Jako někdo, komu pár hodin usilovně bušili bambusovýma tyčema do stehen a pak ho vypustili mezi lidi, se potácím k dětem. Uprostřed trávníku u oválu konečně cpu Kačence prso. Desetihodinový půst je u konce (pro mě, K. samozřejmě mezitím něco jedla). Ta úleva!
A pak už jen socializace, pošťourat se v obědu, znovu nakrmit (deficit bude K dohánět - k mé radosti - celý zbytek odpoledne), dojít si pro normální pivo, Zkouším zjistit, kolikátá jsem doběhla. Nikdo nic neví, tak spíš z legrace, než čehokoliv jinýho, prosíme s Honzou Buba, aby nám vzal diplomy a když vyhrajeme, tak vyzvedl ceny.
Odjíždíme. Chvíli poté, co dorazíme domů, mi přijde od Dvanáctky smska, že jsme oba na bedně, nic víc neví a Bubo mu to veze! Nemám ty zkratky ráda... ale LOL!!
Nechápu, proč někdo bere drogy. Já se rochním v totálním endorfinovým rauši už skoro osm hodin, a je to super! I když chodím po schodech pozpátku, bolí mě všechno včetně rukou, nejsem schopná se najíst a nejspíš jsem si přivezla nějaký ten úpal smíchaný se svalovou horečkou... Je mi skvěle!
Běhejte!
Bude vám taky skvěle!
(A za rok (snad znovu) na Brdský - tentokrát třeba i v lepším čase!)
.jpg)
To by bylo panečku něco. Scházeli bychom se v bočních uličkách po závodech a mlátili bychom se keckama po hlavě. Samozřejmě by tím pádem byli ve výhodě ti, co běhají ve vycpaných botách, protože liskanec takovou bare-x bude bolet rozhodně míň, než když pořádně roztočíte za tkaničku třebas hoky a dobře zamíříte. Nejtvrdší borci by na botech měli celoročně navlečený nesmeky... Škrtili bysme se na kompresních návlekách a házeli po sobě zápalný flašky s naředěnou colou a píchali se ostrýma hranama gelů..jpg)
