Knižní dluhy (září, říjen)

 Září nám přineslo velké změny. K. nastoupila do první třídy, takže všechno jinak, všechno nové, nové prostředí, noví kamarádi, nová paní učitelka, družina, jídelna, nové kroužky... Já do toho překládala pro Argo poslední knížku Jenny Colganové, která píše takové limonády, ale vlastně docela hezké limonády, které neuráží intelekt. Aspoň tahle mi taková přišla.

#60

Jenny Colganová

KNIHKUPECTVÍ U JEZERA

V létě jsem dostala za úkol do srpnového vydání Mého Arga o Jenny a nové knížce napsat, tak místo obvyklého komentáře, si dáme článek.

Snění s Jenny

„Vůně ginu s tonicem v pátek večer. Přátelé, jak jinak – čím starší díl, tím lepší. Cesta na letiště, ať už někam mířím já, nebo jedu někoho vyzvednout – v obou případech jsou to chvíle plné vzrušujícího očekávání,“ psala Jenny Colganová před pár lety ve sloupku pro britský deník The Guardian. „Pro mě jsou nejdůležitější ony malé balíčky plné radosti, které nám pomáhají nedělat si příliš těžkou hlavu s opravdu závažnými věcmi.“

Její první knižní „balíček radosti“ vyšel v českém překladu v Argu poprvé v roce 2014 a následovalo šest dalších. Romány Jenny Colganové mají jedinečnou schopnost odpoutat čtenáře od každodenních starostí, odvést ho na krásná, čokoládou, čerstvým chlebem nebo třeba tiskařskou barvu provoněná místa a nechat ho tam snít.

Stand-up, papuchálek i Doctor Who

Jenny Colganová se narodila v roce 1972 v přímořském skotském městečku Prestwick. Po studiích na Edinburghské univerzitě pracovala ve zdravotnictví, ale už v té době si přivydělávala jako kreslířka a stand-up komička. Svým čtenářům je známá především jako autorka romantických příběhů, ve kterých nechybí vtip ani dojetí. Colganová ovšem píše také knihy pro děti o Polly a papuchálkovi a science-fiction. Je rovněž autorkou několika knih vycházejících z kultovního televizního seriálu Doctor Who. Jenny je vdaná, má tři děti a svůj čas dělí v současnosti mezi Londýn a Paříž.

Svůj první román Amandina svatba (Amanda’s Wedding) vydala v roce 2000. Její tvorba se dočkala opakovaného ocenění od Asociace autorů romantických románů. V roce 2013 si za Rosiin sladký krámek snů odnesla cenu za nejlepší román roku a o pět let později za Kavárničku na pobřeží cenu za nejvtipnější román roku.

Všechny autorčiny hrdinky mají jedno společné: život (ani láska) jim neleží u nohou a o své štěstí se musí poprat. Ať už je to třicetiletá Anna z Báječného krámku s čokoládou, která se po úrazu vydává ze severu Anglie do Paříže, nezaměstnaná zdravotní sestra Rosie, která v Rosiině sladkém krámku snů zamíří na anglický venkov pomoct pratetě prodat cukrárnu, nebo knihovnice Nina, jež se v Pojízdném krámku snů vydává na strastiplnou cestu za životem, který skutečně stojí za to žít. V Ostrovu s vůní čerstvého chleba a volně navazujícím Létě s vůní čerstvého chleba nepřekvapí, že se život hlavní hrdinky, která našla útočiště na ostrůvku v Cornwallu, netočí kolem kovoobrábění, ale kolem pekárny. Ta však stejně jako v další, volně navazující dvojici románů Kavárnička na pobřeží a Nekonečná pláž, hraje nakonec jen roli zajímavé voňavé kulisy. Hlavním poselstvím románů Colganové je důraz na hodnoty, které jsou klíčem ke spokojenému životu, a na nutnost budovat skutečné, pevné vztahy ať už v rámci rodiny nebo komunity.

Nacisty nečekejte

Nejinak je tomu i v jejím posledním románu Knikupectví u jezera (česky 2021), jehož děj se odehrává na Skotské vysočině, kde na břehu jezera stojí malé pojízdné knihkupectví. „Chtěla jsem napsat románovou verzi Za zvuků hudby,“ svěřila se Colganová The Sunday Post. „Můj nakladatel souhlasil, a tak vznikl příběh o vdovci, který má pár vlastních nevychovaných dětí, a o Zoe, jež přijíždí se svým vlastním dítětem, aby se o ně postarala. Žádné nacisty tu ale nečekejte,“ směje se autorka, kterou baví přivádět postavy, jež její rodné Skotsko neznají, do tamní nádherné přírody a nechávat je zamilovat se do ní.

„Každý den s knihou je o něco lepší než den bez knihy a já vám přeju ty nejšťastnější ze všech dnů,“ píše Colganová v předmluvě ke svému románu Pojízdný krámek snů. Pokud nehledáte čtení o palčivých otázkách současnosti, ale naopak něco, co vám umožní si od nich odpočinout, jsou to právě ony „balíčky radosti“ Jenny Colganové, které vám mohou pomoci, aby byly vaše dny o něco šťastnější.

 

V září odešel navždy pan profesor Oliverius. Loňský rok to kosil hlava nehlava a poté, co v únoru zemřel můj milovaný pan profesor Veselý, který u nás na katedře přednášel středověké dějiny, jsme se museli rozloučit s dalším z velkých pánů profesorů, u nichž jsem měla tu čest studovat a na které nikdy nezapomenu. 

Na to konto jsem se rozhodla podívat se na překladovou arabskou literaturu v češtině a slovenštině a něco si o starších kouscích napsala.

#61

Abdarrahmán Muníf

ŽIVÁ PÚŠŤ

Jedna z mála možností nahlédnout do tvorby jednoho z nejvýraznějších prozaiků pouště v téměř domácím jazyce.

Abdarrahmán Muníf byl považovaný za hlas, který představil nový žánr fikce zachycující reálnou sociální, ekonomickou a politickou podobu arabské společnosti.

Nejinak je tomu v útlounké Živé púšti, příběhu vesnice nacházející se v nejmenované pouštní zemi, která si žije svým každodenním životem a řeší každodenní problémy spojené s odchody mladých do měst a trpělivě čeká, až si na ni pohlavárové vzpomenou a postaví slibovanou přehradu, aby její obyvatele přestal sužovat nedostatek vody. Papalášům je však vesnice dobrá akorát k tomu, aby si sem přijeli zalovit.

Živou púšť (v orig. An-Niháját nebo-li Konce) bychom mohli bez nadsázky označit za ekologickou novelu, která jasně hovoří o tom, že pokud se lidé nepřestanou chovat k životnímu prostředí surově, nenasytně a bezohledně, staré pořádky zemřou a to co přijde pak, nebude lepší. Kdeže.

Je to i příběh o lásce ke zvířatům a o tom, jak nepochopitelně arogantně se k nim lidé dokážou chovat.V Munífově díle poušť ožívá a my máme díky němu jedinečnou možnost představit si i něco jiného, než jen wádí plná negramotů, ropy a plivajících velbloudů.

(Regulérní recenzi knihy jsem napsala pro iLiteraturu.)

Dvaašedesátou knihou byl Zbyněk, který si vysloužil samostatný příspěvek a další pak ze všech stran velmi doporučovaná Delphine de Vigan.

#63

Delphine de Vigan

PODLE SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU

Zábavné, napínavé, chytré, propletené, intertextové.

Kde v autorském procesu začíná realita a kde končí? Kolik je autor ochotný dát čtenáři ze sebe, ze svého soukromí? Opravdu je to tak, že nejen že zvedne pokličku, ale ještě vám ten hrnec nakloní a podá vám lžíci, abyste ho mohli vyškrabat? Kolik lidí kolem sebe beze studu vytěží, jen aby se proslavil? Jakou cenu je ochotný zaplatit? Jak daleko zajít?

Anebo to bylo všechno jinak?

Kniha, která zanechává spoustu rozkošných otazníků si zcela úmyslně vypůjčuje nejen z omílané Kingovy Misery (a třeba i jeho povídky Jahodové jaro), si se čtenářem krásně hraje - a já se s chutí nechala povodit.