Je leden a já si budu muset nakročit zpátky do srpna, abych to tu dohnala.
V srpnu jsem od Romany dostala poslední Třeštíkovou se slovy, že v okamžiku, kdy se dostala k přirovnání stydkých pysků ke slimákovi na listu salátu, ji zaklapla a usoudila, že to nebude nic pro ni (pro mě asi teda jako jo). Já se po Bábovkách zařekla, že s R.T. končím, pánžto to prostě není autorka pro mě, nijak zvlášť se v negativní kritice nevyžívám, tak proč vyhledávat tituly, jež si o ni v mých očích říkají předem. Ale tak darované Třeštíkové na zuby nekoukej, Foukneš do pěny navíc rozdělilo čtenářskou obec na dva velké a několik menších táborů, a tak jsem si řekla, že přeci jen zkusím.
#56
Radka Třeštíková
FOUKNEŠ DO PĚNY
"Končím u přirovnání pysků ke slimákům," prohlásila kamarádka, "jestli ji nechceš zkusit, letí do popelnice!"
A tak jsem ji zkusila (ač jsem se po Bábovkách zařekla, že další už ne, díky pěkně, tohle není nic pro mě).
A musím říct, že jsem z toho vyšla překvapená.
A k mému překvapení ne nepříjemně.
V prvé řadě musím říct, že obdivuju onu míru arogantní drzosti a drzý arogance, kterou musela autorka předvést, když svým čtenářkám předložila tohle.
Protože ačkoliv i ve Foukneš do pěny se objevují oblíbený za vlasy přitažený/skalpovaný milostný mnohoúhelníky, bizarní situace, zbytečný dořečení a vysvětlení všeho - a nebojte, i tady ošuká kámen cihlu (prosím, prosím, čeští mainstreamoví autoři, už dost! Fakt už je toho příliš, jestli to kolem sebe takhle máte, jestli to vy sami takhle máte, oukej, ale netvařte se, že tohle je normální. Není. Teda doufám. Pevně!) - je to pro mě kniha o úplně něčem jiném.
Já v ní našla mapu zoufalých rodinných vztahů, determinaci zakuklenou v tak urputné snaze "nebýt jako ona", až se nakonec převáhnete přes hranu a skončíte opět v extrému spolu s děsivě přesnými obrazy ukřivděnosti, ublíženosti a z bezmoci pramenící ze zoufalství (a děsivé prázdnoty v období "poté").Zle jsem se těšila, že si nakonec budu moct napsat, že se kniha mohla stejně tak dobře jmenovat "(Jako když) prdneš do Kerska" a bylo by to příhodnější, ale nemůžu - a je to vlastně dobře. Knihy by se vyhazovat neměly (i když...).
Zároveň jsem si s sebou do Rakouska vezla výpůjční resty - to jsou knížky, který si v hromadících záchvatech k těm stovkám nečtených, co mám doma, půjčuju z knihoven a od kamarádů, protože v ten moment si je prostě děsně nutně musím přečíst. Obvykle je uložím do poličky "půjčené" a tam pak stojí jako němá výčitka, zatímco já se probírám jiným texty. Jednou z nich byla i prvotina norského spisovatele Erlenda Loeho zapůjčená jeho dvorní překladatelkou.
#57
Erlend Loe
NAIVNÍ. SUPER.
To je tak, když napíšete knihu, ve které použijete všechny skvělé nápady a pak litujete, že jste je nevytěžili jinak, více, lépe, šířeji.
Jedním z řešení je jednotlivé nápady (radikální, nepředvídaný únik ze stávajícího života, který je podle většinové společnosti naprosto v pořádku a tím pádem je vaše chování zcela nepochopitelné, lásku ke kolu, přátelství s něčím malým živým - dítětem, losem, atp., volvo, cestování za poznáním, mentální výplach televizí, životní krizi a panickou úzkost ze života...) vzít, načechrat a udělat z nich trilogii. Pokud jste Erland Loe vznikne Doppler.
A já mám tu smůlu, že jsem nejdřív četla celého Dopplera až po něm Naivní. Super. To nevyhnutelně vychází z (nevyhnutelného) srovnávání jako beta verze Dopplera - ve své bizarnosti je stejně sice taky zábavný a ve své naivitě vlastně docela milý, ale onen efekt "co to...?!" se už jaksi nedostavil.
Pak se prázdniny překlopily do poslední čtvrtiny, my se vrátili domů a já zjistila, že si konečně můžu po devíti letech při dozorování na hřišti číst. Zvláštní pocit.
#58
Milan Děžinský
OBCHÁZENÍ OSTROVA
Distichon
Dva kopce ponořené v tichém rozhovoru.
Tisíc důvěrných let za každou replikou.
(s. 26)
"Překvap mě," říkám si v duchu pokaždé, když beru do ruky novou básnickou sbírku. "Pojď a překvap mě," vyzývám autora. A když se mu to povede, když se při čtení zatají dech, když se objeví bezděčný úsměv nebo dokonce ono vrcholné: "Ach!", které vás přinutí přečíst si řády znovu a možná ještě jednou (dvakrát!), má autor vyhráno. Překvapil.
Jestliže vlak...
Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje,
až dosáhne rychlosti 140 km/h,
a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic,
zpomaluje k nule,
jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu
zvířete v březovém hájku,
zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel,
pokud unavený cestující s odřeným kufrem
sáhne na kliku od nádražní toalety
a dveře budou zamčené?
(s. 18)
Pak mi vyšel překlad románu Balli Kaur Jaswalové Nečekaná dobrodružství sester Šergilových, který jsem překládala vloni v létě. Od stejné autorky jsem dělala už Erotické příběhy pro indické vdovy, které se mně osobně líbily víc, ale překvapivě jsem pozitivnější ohlasy zaznamenala právě na Šergilky.
Balli Kaur Jaswalová
NEČEKANÁ DOBRODRUŽSTVÍ SESTER ŠERGILOVÝCH
Tři sestry, každá úplně jiná (skutečně?) se vydávají na cestu poznání - svých kořenů i, jak už to tak u podobných příběhů bývá, i sebe samých.
Road trip do vlasti, která vlastně není vaší vlastí, s příbuznými, které vlastně nesnášíte a v době, kdy se vám to (z toho či onoho důvodu) absolutně nehodí, skýtá potenciál pro komedii i tragédii, jenž není tak docela využitý. Často jsem si říkala, že o sto stránek a dvě stě cliffhangerů míň a mohlo to být opravdu dobré.
Takhle je to prostě fajn odpočinkový román, který navíc poskytuje jistý vhled do kultury u nás zdaleka ne tak známé.
A pak jsem vzala do ruky knihu, kterou mám doma od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že zemřel pan redaktor Macháček z Paseky, se kterým jsme tak dlouho hledali arabskou knihu k překladu, až jsme žádnou vydat nestihli. Ta zpráva mě zvláštně zasáhla a já si tehdy nakoupila štos knih jako poctu člověku, který se o česká vydání spoustu krásných titulů zasloužil. Jednou z nich byly i Dny spálenišť. Snad na ně musel dozrát čas, ale staly se nejlepší knihou, kterou jsem v roce 2020 četla.
#59
Michael Stavarič
DNY OHŇŮ
DNY SPÁLENIŠŤ
DNY POPELA
Nesmírně nádherný příběh-nepříběh ze zvláštního bezčasu a nemísta zahalený do té nejjemnější krajky utkané z melancholie, kouzla, fascinace a divení (a s nejintenzivnějším doslovem překladatelky, s nímž jsem se zatím setkala).
Stavarič ústy (perem? klávesnicí?) Denemarkové spíše kreslí obrazy, než vypráví příběh. A víte vy, jak krásně je možné kreslit slovy? To chvílemi až nechápete, k čemu nám jsou vlastně barvy, když máme slova.
V osadě, která stojí odstřižená od světa uprostřed hor a u dříve věhlasných dolů, žije chlapec - náš hrdina. Žije nejprve se strýcem a tetičkou, protože maminka zemřela a ač je bolestně nepřítomná, její hlas k němu doléhá v dopisech, jež mu zanechala, velice silně. Po smrti tetičky zůstává jen chlapec a strýc, jeho průvodce životem, velký učitel, stavitel i ničitel.Jsou tu také koleje, které už nikam nevedou a lidé, kteří nikam neodcházejí, protože kam by šli? Copak na ně někdo někde čeká? Jsou tu vojáci, všudypřítomní a přitom existující v životě hrdiny jen na okraji. Je tu vzpomínka na příslib úžasné budoucnosti, která nikdy nepřišla. A jsou tu šachty. Tisíce chodeb, jež rozežraly zem a lačně spolykaly kdeco a kdekoho. Závoj mezi snem a skutečností je tu stejně propustný, jako kdyby žádný nebyl... Existuje vůbec něco jako skutečnost? A jako sen?
Už velmi dlouho jsem nečetla nic tak dobrého.
Navážu na tu poslední větu: ... a taky nějakou dobu na čtení moc času mít nebudeš, blíží se jaro a těžká příprava na ostrovy volá! ;-)
OdpovědětVymazatOstrovy volají a já musím jít! :-)
Vymazat