Deset let od běžeckého zrození

středa 8. května 2019

Na Vánoce v roce 2011 dostal můj tatínek pod stromeček (nejspíš mimo jiné, to už si nejsem jistá) dvě věci: dostal startovné na Pražský půlmaraton, který jsme měli běžet spolu a neběželi, protože já v únoru zjistila, že se budu připravovat na docela jiný závod, a dostal knížku amerického novináře Christophera McDougalla Born to Run - Zrozeni k běhu.
Kdo tehdy běhal, ví, jaký hit kniha byla. 
Kdo ne, vězte, že obrovský. 
Četl ji v podstatě každý - a v podstatě každý vzápětí minimálně zkusil zahodit boty. Bylo by zajímavé nakouknout do prodejních čísel Vibram FiveFingers a vidět jaký na ně kniha (ne)měla vliv (a taky jak vypadaly ještě později, kdy si lidi začali v pětiprsťácích trhat achilovky a likvidovat plantárky anebo - jako já - narazili tvrdě do zdi v podobě místního výhradního prodejce). 
Běhalo se naboso (dokonce o tom vyšla speciální kniha!), běhalo se v přírodě, běhalo se strašně moc a běhalo se svobodně. (Nebo jsme se tak alespoň tvářili.)
O rok později vyšlo Běhání s Keňany a taky prvotina Scotta Jurek Eat and Run. Tehdy ještě nikdo netušil, že se odstartovala revoluce v běžecké literatuře a za pár let seženete víc knih o běhání než třeba o vyřezání nebo vyšívání. 

Christopher McDougall
BORN TO RUN
V neděli se Prahou prohnal barevný, mnohatisícový maratonský dav. Ve stejném dni oslavilo Born to Run deset let své existence.
Překvapilo mě, když jsem se pídila po knižních webech, kolik lidí tahle knížka nudila, kolik ji vůbec nedočetlo, kolik autorovi vyčítalo sklony k hyperbole. 
Ke knížce samotné jsem si ku příležitosti jejích kulatých narozenin napsala něco málo na BezvaBěh, tak na to kdyžtak koukněte, jestli jste to ještě neudělali, ať se pořád (hloupě, vím) neopakuju.
...
Hotovo?
...
Tak bezva.
...
A teď něco osobnějšího.

Číst tenhle titul po všech těch letech a tisících odběhaných kilometrech znovu, bylo zvláštně známé i neznámé. Něco jsem si pamatovala velice dobře, něco mlhavě, něco vůbec. Jak se dalo asi čekat. Věci, místa a lidi, kteří mi tehdy nic neříkali a neuměla jsem si pod nimi nic představit, měli najednou jasnou podobu i tvar - Ann Trason, Scott Jurek, Gordy Ainsleingh; velice dobře si vzpomínám, jak jsem fandila, když Leadville běžel Honza a těším se, jak budu fandit i letos
Sousta se toho nezměnila a zároveň jako by se změnilo všechno.
Caballo Blanco v roce 2012 zemřel na srdeční selhání. Mladý pár nadějných ultramaratonců už spolu dávno není, on přestal v podstatě úplně běhat a žije na Havaji, kde učí postižené děti a ona odběhala skvěle pár závodů, ale dneska už je taky jinde. Autor vydal ještě jednu, zdaleka ne tak úspěšnou knihu, a v podstatě zmizel z mezinárodního radaru. Scott se se svou, v knize opěvovanou, krásnou, blonďatou manželkou rozvedl - v Eat and Run otevřeně, bolestně a pro mě nesmírně autenticky přiznává, že to, že nedokázal udržet své manželství, považuje za jedno z největších životních selhání -, ale aspoň jeho pohádka má šťastný konec v podobě druhé ženy, druhé (skvělé) knihy a hlavně dvou vymodlených dětí. 
Jména vycházejících ultra hvězd jsou dneska už pasé a že Tarahumarové nejsou zdaleka tak tajuplní tvorové, nám popsal třeba Dan Orálek.
Přes veškeré výtky, přes to, jak McDougall spoustu věcí v knize čechral anebo pro změnu zase uhlazoval, aby zapadala do požadovaného, výsledného obrázku, je Born to Run jedinečná kniha. Je to běžecká kniha, která se čte jako napínavá pohádka o běžci se šťastným koncem - protože jestli (jsme) neumřel(i), běhá(me) dodnes.

18 komentářů:

  1. Vsechno nejlepsi k tvym bezeckym narozeninam.. i k vyroci Born to run. Leadville je zajimavy zavod, tesim se, i kdyz vim, ze ten efekt nadmorske vysky je pro nas z Povltavi.. sileny. Dovolim si charakteristiku zavodu od Beziciho Stina: "Na začátku poběžíme kolem Hostivaře.. To ses v podstatě doma:)..Pak to občas stoupá a klesá, když to zprůměruješ, tak téměř rovina... Na to jaký tady mají možnosti (a ukazuje ty hory kolem), tak to organizátoři vyloženě odflákli.. Navíc se běží tam a zpět, takže platíš dvojnásobek startovného, protože si připravují jen poloviční trasu.."..:)
    Dekuji za odkaz..:).. v tom roce jsem byl jeden z "pacers" a z posadky, ktera pomahala Stinovi. Ubehl jsem to o rok pozdeji.. v roce 2013.. Celkem epicky zavod, zajimave zazitky:)
    http://12honzade.blogspot.com/2013/08/honza-v-arizone-aneb-cesta-tam-zase.html
    Muzu jen doporucit:). 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za chybu se omlouvám! Už je opravena :-) A Stín opět nezklamal, prej kolem Hostivaře a v zásadě rovina, LOL! :-D

      Vymazat
  2. Jak píšeš, je potřeba si ji přečíst znovu a s odstupem. Četl jsem ji také v roce 2011, ultra mi tehdy nic neříkalo - vůbec by mě nenapadlo, že bych ho mohl někdy sám běhat - a osobně patřím do skupiny těch s utrženou klenbou (a nevratnými následky). Takže vzpomínky na knihu nic moc. Ale až budu míň běhat a budu mít čas víc číst, tak se na ní vrhnu :-) tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvé nevratné následky bych taky chtěla mít - jestli to znamená, že ti to umožňuje uběhnout 290 km za 32 hodin, sem s nimi!! Hned! Teď! A ještě větší kapky! :-D

      Vymazat
    2. Jo a btw: pamatuju si, jak jsem vůbec nechápala, JAK může někdo UBĚHNOUT 80 km? Natož pak 160 nebo 235 nebo kolik má Badwater... neskutečná abstrakce :-)

      Vymazat
  3. Tak já patřím k těm, kterým se kniha líbila, a které pozitivně ovlivnila, k odchovancům minimalismu a pětiprsťáků, díky tomu jsem se mohla po úrazu kolene vrátit k běhu. S odstupem času bych možná měla k některým pasážím výhrady, ale číst jí znovu nejspíš nebudu, svůj účel splnila :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) ano ano, konečně někdo, kdo mluví jazykem mého kmene! ;-)
      Musím se přiznat, že ač mi tu ve výčtu přečtené běžecké literatury chyběla, kdybych tuhle, co mám na fotce, nedostala před třemi (?) lety od kamarádky k narozeninám, znovu bych ji taky nečetla.

      Vymazat
  4. Mě ta kniha asi ovlivnila víc, než jsem si ochotný přiznat - přece neběhám jen kvůli nějaký napůl smyšlený knížce, ne? :) Ale bylo to tak, že jsem tehdy dospěl do stavu, kdy jsem se po přestěhování z města rozhodl, po více než dvaceti letech "pobíhání", opravdu zkusit natrénovat na delší závod (bylo to Baroko 2013) a zároveň si přečetl Born to run a sedlo to jako prdel na hrnec. Boty jsem sice tedy nezahodil, ani minimusky nekoupil, ale asi jsem pochopil, že běhání je cesta, kterou jsem tak nějak podvědomě hledal...
    Zkusil jsem to pak číst asi po dvou letech a už to tak nefungovalo, ale to se není čemu divit.
    Teď jsem se z nostalgie podíval na výsledky toho Baroka 2013 a úplně jsem dojatý, kolik jmen tam vidím - dokonce sám Běžící stín! Jen já zelenáč vás ještě neznal :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Teď jsme si s Honzou nostalgicky vyměnili naše zápisky z Baroka 2013 :-) To je stejně krásný závod... věčná škoda, že koliduje s nymburským posvícením, dokud byly děti malý (nebo nebyly vůbec, že), mohl závod snadno získat nad poutí převahu, teď mi nezbývá, než se ztuhlým úsměvem sypat těžce vydělané peníze bezzubým kolotočářům a s hrůzou v očích se vozit na labutích...
      ALe jednou!!
      A je tam už i stovka... a prý je krásná.... mrk mrk :-)

      Vymazat
    3. :). Musel jsem se na to podivat, protoze -- jak rikame s J. - nase blogy jsou jako bezecka (bila) kronika:). baroko 2013 je tam pochopitelne zlatym pismem, protoze velky BS vsechno glosoval neskutecnym zpusobem.. a taky jsme tehdy spojili Baroko a beh vecerni Prahou, tedy double..
      Pro Tvoje nostalgicke vzpominky
      https://12honzade.blogspot.com/2013/09/blizka-setkani-tretiho-druhu-aneb-kdo.html
      a Jitcino:
      http://mamavbehu.blogspot.com/2013/09/jednatricet-neni-osmadvacet.html

      Vymazat
    4. Nádhera! Takhle nějak si to pamatuju.
      Jitko, nezapomeň na tu čtyřpísmenkovou výzvu v komentářích ;-)

      Vymazat
  5. Ahoj, asi jsem byl jedním z mála, kdo knihu znechuceně po cca 50 stránkách odložil. Já už se v té době celkem pravidelně účastnil maratonů a kratších závodů a znechutilo mě, že autor vydává za fakta věci, které nejsou pravda. Matně si vzpomínám, že píše velmi zhruba např. něco jako: "Každý druhý běžec se během roku zraní. Když si stoupnete na start závodu a rozhlídnete se kolem, můžete si být jisti, že za rok na startu polovina běžců nebude, protože budou zranění." Já v té době potkával na menších závodech pořád stejné běžce rok co rok a po přečtení podobných prohlášení se mi knížka líbila čím dál tím míň. Navíc mi přišlo vyprávění chaotické a prostě mě to vůbec nebavilo. Dan Orálek někde později psal, že je to takový běžecký western, s čímž bych souhlasil. Pokud by k tomu člověk přistoupil, že to obsahuje nadsázku, přehnaná prohlášení a (skoro) černobílé hrdiny jako westerny (které mám rád) a že je to součást žánru, pak by se mi kniha možná líbit mohla, ale myslím, že vracet se k ní stejně nebudu. Martin M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že ten každý druhý zraněný během následujícího roku mohl platit na masových bězích, které máme u nás dneska a tehdy tu ještě zdaleka tak populární nebyly (často si vzpomenu na svou první desítku, kterou jsem v podstatě odplazila a byla jsem tragicky poslední, nicméně dneska by ten ostudný čas na kterékoliv populární desítce stačil na střed startovního pole) - to jen myšlenka na okraj, jinak s tebou souhlasím. A to i přesto, že mě ta kniha bavila - naprosto chápu, co tě na ní štvalo.
      A nevracej, ona by tě nejspíš iritovala ještě víc, když teď víš, jak s něčím takovým uspěl :-). Přirovnání k westernu je každopádně skvělé!

      Vymazat
    2. běžecký western, to je dobrý přirovnání :-)

      Vymazat
    3. Měl jsem to podobně. Ale četl jsem ji až dlouho potom co ji četli všichni ostatní a až po přečtení mnoha recenzí a ktitik. Takže jsem plus mínus věděl, do čeho jdu a tyhle věci mě neodradily. Zvládl jsem ji tedy dočíst, ale nijak zvlášť mě neuchvátila. Ale je pravda, že bez té knihy a vlny minimalismu jí vzedmutou bych asi ultra začat neběhal.

      Vymazat
  6. Souhlasím s tím, že když člověk odhrabe tu hlušinu s minibotami, superindiány a chia semínky, zůstane mu pořád dost iniciačního materiálu k (ultra)běhání - nebo alespoň ta informace, že běhací svět nekončí na čtyřicátém druhém kilometru a že je dost lidí, k jejichž výkonům se dá vzhlížet. (To je rozdíl proti té druhé knize, ke po odhrabání hlušiny s nevojáckými Brity, superkréťany a potočnicí nezbyde vlastně nic.)

    Nostalgie mě nicméně nutí zmínit i můj druhý a možná silnější iniciační pilíř: dokument Unbreakable o Western States 100: http://www.ws100film.com/
    Desáté výročí bude mít až napřesrok, ale už teď se nad ním dá dobře vzpomínat. Například v roli mladého, nadějného, ale nijak zvlášť známého evropského běžce tam vystupuje jakýsi Jornet :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano! Tohle je výborný dokument - jeden z nejlepších běžeckých, alespoň dle mého názoru. Myslím, že jsem ho viděla, no... víckrát, než je zdrávo veřejně přiznávat :-).

      A děkuju - ušetřil jsi mi čas a energii, druhý McDougallův titul jsem neměla moc odvahu otevírat a teď už to tuplem neudělám, času je příliš málo a dobrý knih příliš mnoho :-).

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!