"To není boule!"

Prohlásil rezolutně mistr jedi, když jsme spolu minulou neděli vyběhli, a on odborným okem shlédl moji bouli na holeni, o které jsem se v posledních týdnech tu a tam zmínila. Boule, která se z boku levý holeně objevila někdy v půlce března, totiž bolela. A bolela dost. Jenže bolela v zásadě pořád, ať jsem běhala nebo neběhala a tak jsem prostě běhala dál. "To je otok! S tím musíš okamžitě někam jít!" Protože jsem se začala, jako vždycky, když dojde na potenciální interakci s doktory, cukat, začal mě mistr strašit. "To může být únavová zlomenina, to není žádna pr*el, koukej se objednat, dokud se neobjednáš, nenapíšu ti jediný trénink." Ok, ok, s dělem na vrabce, no jasně, tak poď mi hopa, že jo.

Strategie nicméně zabrala a já už ve čtvrtek proděšně stepovala před ordinací ortopedky (o hodinu dříve, než jsem měla, takže před zavřenou ordinací), abych pak měla možnost empiricky ověřit, že od Libeňského zámečku směrem k Palmovce není v deset dopoledne kromě pivnice a šukézní kavárny v boční ulici, kde mají kávu s sebou za sto korun, jediný místo, kam se schovat.

Popíjela jsem předražený kafe v podivným podniku, kde měli na zdi čtyři držáky s denním tiskem, přičemž všechny čtyři shodně nabízely nejvyšší kvalitu v podobě Blesku, a modlila se k běžeckému Manitou, aby to nebylo zlomený.

Zlomený to nebylo. A není. Paní doktorka si přivezla ultrazvuk a konstatovala, že jsem si pořídila masivní zánět úponu lýtkového svalu, že musím okamžitě alespoň týden přestat VŠECHNO dělat a ideálně i chodit co nejméně ("A co kolo? Na kolo můžu?" "Ne. Nebudete dělat nic." "Ani plavat?" "Ne, ani plavat nebudete. Chcete se uzdravit? Jinak to taky můžete mít chronický a dáme to pak na šest neděl do sádry!" "---"). Fyzioterapeutka se na mě slušně vyřádila (je zábavné, jak vás malé, křehké ženy dokážou jedním stiskem prstu přimět řvát jak prorvaný) a já odjížděla domů jako spráskaný pes.

Minimálně týden, spíš dva a pak čtrnáct dní opatrný návrat. Tak zní první vyhlídky.

A z čeho, že to je? Jo, tak to nikdo přesně neví. Nejspíš od klenby, kterou prý nemám ve zrovna ideálním stavu a buď z přetížení nebo jsem prostě někde blbě šlápla. 

Takže neběhám. Jsem vzorná nejvzornější. Dělám ve svých očích všechno pro to, aby otok splaskl a zmizel a tělo se uzdravilo. Jestli to bude stačit, netuším. 

A protože nejen prací a sebelítostí živ je člověk, objevila jsem na Netflixu dva zajímavé dokumenty, které by vás mohli taky bavit - a třeba jste na ně při listování nenarazili (vám, co jste do králičí netflixí nory ještě nespadli, se omlouvám, pod dokumenty budou ještě nějaký knížky, jestli vás ani ty nezajímají, dnešní hlášení je tímto u konce, děkuji za pozornost!)

The Dawn Wall je dokument o volnolezcích (říká se jim tak?), kteří se rozhodli zdolat nejtěžší a nejvyšší skálu v Yosemitském parku. Protože jsem lezením v téměř všech jeho podobách v podstatě nedotknutá a něco mi říká jen jméno našeho spidermana Adama Ondry, čuměla jsem na to celé s otevřenou hubou.

O čem, že to je? Pokud jste stejné (horo)lezecké tabuly rasy jako já, pak vězte, že je to Tommym Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi, kteří se v roce 2015 pokusili vylézt prozatím nikým nezdolanou trasou na 914 metrů vysokou Dawn Wall. Tommy má navíc za sebou dost šílený zážitek v podobě šestidenního únosu během výpravy za kyrgyzskými horami, kdy se spolu s tehdejší přítelkyní, kamarádem a kameramanem shodou nešťastných náhod ocitli uprostřed konfliktu mezi povstalci a armádou.
Ve stominutovém, skvěle natočeném dokumentu je naprosto všechno: napětí, nesmírná míra kamarádství, odhodlaní hraničící s šílenství a posedlostí (a často je překračující hluboko na území druhého jmenovaného) a pak grandiózní finále. Skvělý snímek. Vážně skvělý.

Trochu blíž mé "zájmové oblasti" je Made to Be Broken o pokusu Karla Meltzera překonat FKT na Appalachian trailu.

V porovnání s Dawn Wall působí dokument o Karlovi jako chudý příbuzný. O Karlovi se nic moc nedozvíte, o trailu se nedozvíte nic, potenciál promrhaný na plné čáře. Ale mihne se tam Horty, Scott a vtipné jsou poznámky těch, kteří stezku skutečně jdou s batohem na zádech. Jako doplněk ke skvělé Jurekově knize je Made To Be Broken fajn. Ono nám těch dokumentů o běhání zas tolik nevzniká, abychom mohli být vybíraví.

#21

Jiří Hájíček

ZLODĚJI ZELENÝCH KONÍ

S Hájíčkovými knihami mám prostě problém - a je jasné, že to je můj osobní problém. Nejsem schopná říct, proč vlastně mi je z jeho knih tak ne-dobře. Dílo samotné má nepopiratelné kvality, tak kde to drhne? U mě na postavách, které jsou tak zoufale neambiciózní a planktoidní, až mě štvou. Hlavní hrdina je unylý týpek, jeho přítelkyně a pak manželka spící panna a všechny ostatní postavy (snad s výjimkou profesora geologie) jsou obdobně sympatické. Ráda bych věřila, že většina lidí není taková, tady jsou takoví ale všichni.
Děj odplývá podobně pozvolně, nic se vlastně neděje a ani ona posedlost a neschopnost se jí vzdát ve mně nevyvolala víc než: "Pha!" a pokrčení ramen.
Je to trochu jako filmy Bohdana Slámy, nemůžete říct, že se vám líbí, protože něco takového se líbit ani nemá, ale zároveň nemůže říct, že to je blbý, protože blbý to zkrátka taky není.

#22

Paolo Giordano

ČERŇ A STŘÍBRO

Nenápadná novela, která v mnohém připomíná malström - je poutavá a okouzlující a zároveň tak nebezpečná - v jejích melancholických vodách se můžete utopit, ani nemrknete.
"Začínající rodina je občas i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze." (s. 42)
V Giordanově podání působí ich-forma nesmírně autenticky - do té míry, až ve mně vyvolávala nelibé pocity voayera, který vidí příliš hluboko do nitra jiné osoby a nachází v ní příliš mnoho sebe (a taky tebe).
Bolest ze ztráty a bolest ze ztrácení - nejen lidí jako takových, ale i intimity, lásky, domova. Prožíváme ji do jisté míry všichni nebo se tohoto prožitku alespoň (prozatím?) děsíme. V určité životní fázi je totiž přítomen v životě snad každého, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
"Rychle odbydeme loučení a jdeme pěšky domů, jen my tři: dva rodiče a jeden malý smutný strašák, který nepustí naše ruce, dokud nedojdeme ke dveřím, jako by říkal, že to pochopil, pochopil, že lidi se vzdalují, lidi odcházejí a hotovo, navždycky, ale my ne, nám to nedovolí, alespoň dokud nás takhle udrží pohromadě." (s. 100)
Jestli je kritériem kvality knihy autentičnost, ryzost a síla emocí, jež v nás dokáže vyvolat, pak je Čerň a stříbro skutečně dobrá kniha.

#23

Sinan Antún

I'JAAM

Sinan Antún nebo v anglické transkripci Antoon je irácký básník, spisovatel a filmař. Po začátku války v Zálivu emigroval do USA, aby se po svržení Saddáma vrátil domů a pomáhal s obnovou své země.
"I’džám" je termín, který popisuje situaci, kdy není v arabském písmu zapsána punktace (ty všemožné tečky kolem), takže se může jedno slovo číst několika způsoby. Je to také útlá novela, která spadá do v arabském světě rozšířeného žánru “vězeňské literatury”. Ale není jen o tom, vlastně vězení a brutální prakticky v nich hrají až druhé, možná třetí housle a hlavní tu je zachycení paradoxů v životě v diktatuře. Není to nic, co bychom z vlastních dějin neznali, jen irácký diktátorský režim byl ještě o pár stupínků drsnější. Přesto je to zábavné a zajímavé a anglický překlad je opravdu brilantní.

#24

Emmanuel Guibert, Didier Lefèvre

FOTOGRAF

 Afghánistán z těsné blízkosti a docela jinak, přesně to je grafický román o první cestě francouzského fotografa Didiera Lefèvra do země nezaslíbené. Didier má za úkol udělat fotoreportáž z působení jedné z misí Lékařů bez hranic na sklonku afghánsko-ruské války v roce 1989. Putuje z Pákistánu pěšky s karavanou, škrábou se přes průsmyky v 5500 metrech nad mořem, přespávají u mudžáhidů i narkobaronů a nakonec rozbíjejí na tři měsíce "nemocnici" (rozuměj zastřešenou terasu u kamenného domku ne o moc většího než autobusová zastávka a ani o nic moc lépe vybaveného) v jedné z vesnic uprostřed božské krajiny v Bohem zapomenutém konci světa. A Didier fotí. Fotí krajinu, lidi, nemocné, zraněné. Fotí po katastrofách a fotí při nich a fotí i svou cestu zpět, kdy odmítne jít se zdravotníky, rád by byl doma dřív... Ukáže se, že ne nadarmo se říká, spěchej pomalu. Cesta zpět do Pákistánu je dramatičtější než řada románů.
Didier v roce 2007 zemřel na srdeční selhání. Na stránkách knihy zůstane živý tak dlouho, jak ji budeme číst. Čest jeho památce.

#25

Pavla Horáková

TEORIE PODIVNOSTI

Už dlouho se mi žádná kniha nečetla tak skvěle a nechtěla se mi odkládat a zároveň ve mně nevyvolala tolik protichůdných pocitů.
Možná je to tím, že jsem na řadu nosných témat narazila v poslední době v jiných knihách (namátkou Zvláštní smutek citronového koláče, Vesmír jako na dlani) a seriálech (The Umbrella Academy), a tak mi děj připadal místy spíš jako mozaika složená z příliš velkých kousků s příliš velkými spárami, než abych neměla neustále onen pocit "tohle znám, tohle jsem už četla/viděla". Mohlo za to určitě i to, že některých stereotypních obrazů a generalizujících názorů mám už plný zuby (šedivý, strhaný matky s krátkými vlasy, jejichž ustřihnutím se zbavují životní síly a studení (opouštějící) otcové). Anebo mě už prostě nebaví pětatřicetiletý hrdinky, který se plácají v životě, přestože jim vždycky všechno stoprocentně vyšlo a spadlo do klína, ale i tak jsou stejně naprosto marný, i když Ada je výjimečná alespoň tím, že má skvělé postřehy.
Ty pro mě představují to, co je na knize famózní - jenže zase, je jich možná trochu moc, jsou na sebe vršené a vrstvené a pro jeden zapomenete druhý a vlastně si nakonec nic nevychutnáte (anebo mám prostě jen moc zakrnělý mozek matky po mateřské, který tyhle nástřely není schopen dostatečně ocenit). Kritika stavu naší humanitní vědy je jedovatá, ostrá, jízlivá a bohužel z velké části pravdivá, ale zase - možná je toho trochu moc.
Kánon současný český prózy je zalidněný bizarními postavami, postavami vychýlenými, v knize vlastně není nikdo obyčejný a normální, jako kdyby norma neexistovala nebo byla něco, čeho se má člověk po právu děsit.
Opakující se motivy a obrazy (feťáci, bezďáci, feťáci s boláky, bezďáci s boláky) mají určitě nějaký hlubší smysl, jenž mi zjevně unikl. Možná spolu s celým poselstvím, které měla kniha předat.
Ale stejně... stejně se TAK dobře četla.