Všeho (u)schop(ně)ná

Ještě že neexistuje žádný orgán právní ochrany blogů, to by mi ten můj za zanedbávání péče už dávno odebrali. Moje kronikářská morálka nějak upadá. Ono je to samozřejmě dané i tím, že jsem poslední závod běžela v prosinci, práce je až nad hlavu a psát pořád dokola o tom, jak běhám (pořád dokola) není ani zábavné, ani povznášející. Navíc, samozřejmě, čím víc píšu pracovně, tím míň chuti je psát pro zábavu - nebo jako tím menší zábava se psaní jeví? Těžko říct.
Každopádně děkuju všem za zájem ohledně mé laní nožky. Od půlky května jsem běžecky uschopněna. Do té doby uklidňující mistr jedi to vzal jako startovní výstřel.
Já (ve čtvrtek po kontrole): "Tak můžu běhat."
Jedi: "Ok. Takže zítra si dáš patnáct a o víkendu dvacet, dvacet."
Já: "Tvé přání je mým rozkazem!"
Do GGUTu zbývají necelé dva měsíce. Cuty jsou tam neúprosnější než kdy dřív a už teď je jasné, že příprava nebude taková, jakou jsme plánovali. A tak drtím kopečky a běhám B2B a cpu krychličky do kuliček, abych, až se mě ty kopce tam zeptají, co jsem ty poslední dva roky, kdy jsme se neviděli, dělala, jim mohla upřímně odpovědět: chystala se na vás.

#27

Michel Faber

KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ

V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo tak ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.

#28

Antonio Gamoneda

TOHLE SVĚTLO

S Gamonedou jsme se tak nějak minuli. Vyzdvihovaná drsnost a (záměrná) nepohlednost a nepříjemnost jeho poezie na mě byla asi moc. Ne že bych ve (skvěle zpracovaném - ostatně jak už je v téhle řadě zvykem) výboru nenašla básně, které mě oslovily, jen jich bylo tentokrát velmi málo.

"Ty kalichy

Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?

Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla

a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.

Ty výkřiky. A vlajky nad námi.

Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.

Padá

maska Boha: žádná tvář.

Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"

(s. 151)

#29

Jaroslav Kalfař

KOSMONAUT Z ČECH

Poselství této knihy je velice prosté: nikdy se nežeňte se sobeckou ženskou, která je navíc ve své pasivitě agresivní a pokud jste Rus, nikdy nevěřte Čechovi.
Kalfař samozřejmě strašlivě dojel na to, že mi jeho kniha přišla do ruky vzápětí po Faberově Knize zvláštních nových věcí. Porovnávat tyhle dvě (a vzhledem k téměř totožnému tématu se porovnávání laskavý čtenář zkrátka nevyhne) není ani jako porovnávat jabka s hruškama, je to jako porovnávat jabka s šutrama.
V komentářích ke knize jsem se často setkala s různě skloňovaným souslovím „filozofické úvahy“, které byly v závislosti na vkusu čtenáře buď vyzdvihovány nebo zatracovány. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že to by mě mohlo bavit – prosím vás, řekněme mi někdo, JAKÉ že přesně tam ty „filozofické“ úvahy byly? Protože kromě ideje, že jsme jako živočišný druh determinováni strachem, jsem tam nic nenašla.
Našla jsem tam ovšem jednu z nejprotivnějších ženských literárních postav posledních let. Tahle mladá paní, manželka hlavního hrdiny, nedokáže snést, že pan manžel dosáhl absolutního vrcholu ve svém oboru, a tak se prostě sebere a uteče. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby přišla válka a on by měl jít bojovat za vlast, schovala by ho do sklepa? Po pár týdnech, kdy by byl pryč, by utekla, protože „už to nemohla dál snášet“? Proto se polovina manželství rozpadá, protože jsme vlastně asi jako neladili od začátku, tak do toho hoďme vidle a jede se dál? (Je tohle skutečně už taková norma, že to nikoho nezaráží? Stejně jako hromadné podvádění se v tak populárních románech Hartla nebo Třeštíkové, které jsou s oblibou nálepkované jako "ze života"? Z čího?)
Je normální od druhého očekávat, že zformuluje odpovědi na otázky, které nepoložíme, a když to neudělá, prostě odejít? Proč ne, že jo – koneckonců, kdo by zůstával v nějakým vztahu, když to není ideální a začne to být tak trochu (větší) dřina, že jo? Girls just to wanna have fu-un... (a okolí vás ještě podpoří)
Myšlenka: Jaké by bylo přijetí čtenáři a kritikou, kdyby se role obrátili, do vesmíru letěla On a On, utlačovaný ambicemi své ženy, po pár týdnech odešel a nechal ji ve smíru docela samotnou. To by se smělo?

Řemeslně se knize nedá nic moc vytknout, nic nechybí, nic nepřebývá. A navzdory náklaďáku negativních emocí, které ve mně čtení vyvolalo, je to kniha velice čtivá. Vážně je.

Nicméně raději Fabera.

#30

Ryan Gattis

ŠEST DNÍ HNĚVU

Šest dní hněvu, šest dní, během nichž na jaře dvaadevadesátého roku hořelo Los Angeles. To není námět pro postapokalyptické alternativní dějiny USA, to je román vycházející ze skutečných událostí. V důsledku nepotrestané policejní brutality s rasovým podtextem vzplály na šest dní ohně, docházelo k rabování a gangy Chicanos využily naprostého nedostatku dohledu pořádkových služeb a začaly si vyřizovat účty.
Gattis v sedmnácti různě dlouhých portrétech sedmnácti různých, vzájemně do jisté míry propojených osob, plasticky vykresluje obraz jedné čtvrti, jedné rodiny, jednoho gangu a těch, kteří jsou jejich gravitačním polem chtě nechtě přitahováni a ovlivňováni. Smrt je na tom místě mnohem pravděpodobnější než život, mrtví se neoplakávají, železo je základ a sjetej je každej, kdo má žíly nebo dírky v nose.
Po všech vztahových dramatech a sebezpytu třicátníků a hlavně třicátnic, románech plných našich legračních "first world problems" bylo Šest dní hněvu jako rázné plesknutí přes prsty, které jsem si fakt užila. To, že kniha postupně ztratila nádech gangsterky a začala řešit sociální rámec celého problému neoddělitelně spjatého s problematikou gangů, mi naprosto vyhovovalo, já to bezhlavý vraždění prostě nemusím.
Velký palce hodně vysoko za překlad, skvělá práce.

Katja Kettu

MŮRA

Přílišné množství samoúčelného násilí ve mně nevzbuzuje ani soucit, ani odpor, jen naprostou netečnost.
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.

V červnu mají na Audiotéce slevovou akci - vybrané tituly za 99,- - dávám sem odkaz, kdybyste měl někdo na něco už delší dobu zálusk a nechtěla se vám platit plná raketa - třeba to zrovna bude v nabídce: