Hračky v kanálu a sem tam (knižní) zombík

"A jak vypadá tvůj běžný den?" ptal se mě minulé pondělí opatrně můj fyzioterapeut Martin, zatímco jsme v jeho sadomaso kutlochu na Slavii provozovali to, co se na takových místech obvykle provozuje (Martin mi sáhl na nohu a já se zkroutila bolestí; Martin se ujistil, že to nebyla náhoda a přitlačil, já se zuřivě snažila neřvat... - kdo byl někdy s nějakým bebíčkem u sportovního fyzioterapeuta, ví, jak to chodí). Vychrlila jsem na něj svůj krajně stereotypní denní režimek.
"A nestálo by za to zkusit i trochu něco jinýho, než jen běhání? Třeba kolo?" Zaúpěla jsem. Bolestí fyzickou i psychickou.
Pravá achilovka mě začala bolet týden předtím po trošku větším víkendovým objemu. Nikdy jsem ani s jednou neměla žádné větší nebo dlouhodobější problémy, tak mě ta bolest velice nepříjemně překvapila. Stěží jsem v neděli dopajdala zbývajících deset domů, večer jsem už jen lezla a ráno trpěla jako zvíře. A další den to samý. Žádný kouzelný mazání na kravský vemena nezabíralo, žádný farmaceutický žraločí chcanky z lékárny taky ne, ledování k ničemu a do toho dál pobolíval levý nárt. Výborně.
Kdyby mi kdokoliv jiný řekl, že mám míň běhat, že jsem prostě přetížená a kvůli tomu se poslední půl rok, ne-li dýl, průběžně sypu, vysmála bych se mu a v duchu (a možná i nahlas) ho poslala tam, kam ani měsíc nesvítí. Jenže Martina já beru vážně. Martin totiž jako velice zdatný sportovec a skvělý taekwondista něco o endorfinový závislosti ví a ví, že když jste zvyklí pětkrát, šestkrát týdně makat, ze sto na nulu vám akorát tak ublíží (i ze sta na třicet není ideální, pokud tedy skutečně nemusíte). To, co říkal a jak to říkal, dávalo smysl. A to na tom celým bylo nejhorší.
Jela jsem domů s pocitem malýho dítěte, kterýmu někdo naházel hračky do kanálu. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet. Protože mi někdo bere běhání. (Doma jsem oboje taky dělala a vztekala se u toho přesně jako onen malý harant.
T: "Tak můžeš přece chodit plavat. Vždycky jsi říkala, že jsi plavala ráda!"
Já: "Nechci plavat! Nechci!"
T: "Anebo můžeš bruslit!"
Já: "Se*u na debilní bruslení! Já nechci ku*va bruslit! Já chci běhat!!"
T: "No ale když to nejde..."
Já: "Uáááááííííí-béééé... Ty seš na mě tak hnusnéééééj...."
T (už nasraně): "Takže jako budeme kupovat kolo?"
Já: "Já nechci žádný kooloooo, já chci běhááááát..." a tak dál, dokud děti nedojedly večeři a já nemusela vylízt z ložnice a být zase skorodospělá, skororozumná a skoro(vůbec ne-)zodpovědná maminečka.)

Můj muž mi druhý den poslal něco na rozveselení...

...není nad to, když žijete s někým, kdo vás má přečtený.

Protože jsem notorický stěžovatel, postupně to schytali přátelé na všech stranách. Někdo mě politoval, někdo povzbudil, někdo přišel s radou a návrhem, co teda dělat, když nejde běhat a z posledního (technicky prvního, ale nevyznělo by to tak dobře) směru přišlo tohle:

Jo. Mám půjčený kolo. A ne ledajaký. Takovýhle kolo jsem totiž v životě neměla a vlastně na něm nikdy ani nejela. I své kurýrské období na přelomu jednoho dávného jara a léta jsem absolvovala na kole za pět tisíc ze supermarketu.
Uvědomila jsem si, že jsem od toho šerého dávnověku pořádně na kole neseděla (pro pořádek ani nepořádně ne). Některý věci se ale nezapomínají, a když se narodíte v úrodné Polabské nížině, máte ty stovky a tisíce kilometrů na kole dané do vínku a nic moc s tím nenaděláte. Takže šlapu s větrem o závod (ok, většinu času stojím na brzdách, protože je víkend a venku jsou hromady lidí, dětí, kočárků a psů a taky aut a dalších cyklistů a motorkářů a běžců a dalších všemožných překážejících entit), ale vzpomínám si, že mě to vlastně kdysi bavilo a že právě proto jsem ty desítky a stovky kilometrů na kole polykávala. Zuby nehty se snažím nepropadnou chmuře, snažím se vytěsnit myšlenky na všechny známé a kamarády, kteří kvůli zraněním museli přestat běhat a našli útočiště v sedle. Nechci jít stejnou cestou. A tak se řídím i další dobře míněnou radou a šlapu s holema nejpříkřejší svah v okolí, nahoru, dolů, popoběhnout, zabrat...

Není to nic extra, spíš se plahočím, ale zpocená přijdu po hodině dost a vlastně i nadšená. Ten den hodně pršelo, takže to jako bonus i parádně klouzalo a les voněl tak, jak to umí jen jarní les po dešti.
Snažím se být veselá, optimistická, snažím si nepřipouštět, že tohle všechno jsou jen náhražky, jen výplň času, jen ukracování čekání, snažím se nemyslet na to, že bych mohla přijít o Brdskou. Že bych mohla přijít o ŠUTR. Že bych mohla přijít o GGUT. Že bych mohla přijít o běhání. A noha bolí...

A tak ve vší té urputné snaze o dobrou náladu narážím na film, o který se s vámi musím podělit, protože je to takový malý zázrak. Je to kouzelný snímek o tom, že nemusíme jen snít, že když se odvážíme, když najdeme svoje proč, můžeme zažít mnohem víc, než jsme si kdy dokázali i v těch nejdivočejších fantaziích vůbec představit. Stačí se jen zvednout, překročit hranice sebe sama, pořádně se nadechnout, otevřít oči a... podívat se, co leží před námi.

A co je novýho v papírovým světě?
Jedna vrána, jeden pes a jedna úžasná malá zombice.

James Marrison

POD VODOU

#3 

Znáte Vraždy v Midsommeru? Určitě jo, kdo by je neznal. A máte je rádi? Jestli souhlasně pokyvujete (ať už skutečně nebo jen v duchu), pak si tuhle klasickou detektivku z anglického venkova nesmíte nechat ujít.

Místní pejskaři najdou na louce lokálního podivína, kterému někdo pěkně upravil vizáž vidlema. O kousek dál visí na větvi jeho oběšený pes. Motiv neznámý. Anebo že by tu přeci jen něco bylo? Co třeba souvislost s údajně nešťastnou smrtí jeho druhé ženy? Se zmizením jeho dcery? A co ta dvě nebohá děvčátka, která jsou pohřešovaná už tolik let? Nebyla to nakonec práce božích mlýnů? A kdo jimi v zastoupení tady na zemi otáčel?

Pod vodou je napínavá detektivka, které je jasným důkazem, že nechutnosti a rádoby McGyverové v rolích ústředních postav nikdy nevyváží dobře vystavěný příběh bez logických lapsů a momentů, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet. Oč jsou postavy reálnější a jejich jednání logičtější, o to víc z činů samotných mrazí.

Patrik Hartl

MALÝ PRAŽSKÝ EROTIKON

#2

Autorova prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel se ukázala jako lehce stravitelné čtení, které funguje trochu jako čokoládová tyčinka - na chvíli vás nabudí, ale stejně rychle její účinky vyprchají. Nicméně jsem potřebovala do čtenářské výzvy knihu, která se odehrává v Praze a přiznávám bez mučení, knižní čokotyčku si prostě sem tam dám fakt ráda.

A tak jsem se na dva večery ponořila do příběhu dvou rodiny, které se v polovině 70. let stěhují na pražskou Babu, do jejich osudů, do bolestí, radostí, trápení i úspěchů, do té strany jejich životů, která se vesměs točí kolem sexu a toho s kým ho (ne)mít, jak, kde, kdy, proč. 

Přestože se mi knížka opravdu dobře četla a jen těžko se mi odkládala, ve finále mám stejný pocit, jako s první autorovou čokoládičkou. *A dál už budou spoilery, kdo chce číst knížku, přeskočí na prozatím nejlepší audioknihu letošního roku.* Navíc ve mně znovu vyvolal dojem, že všichni chlapi přistupují k ženám a vztahům k nim s primitivním, machistickým despektem - sex je utilitární, zamilovat se můžete lusknutím prstů a o charakter člověk nezakopne (ne, "romantik" Tomáš to nezachrání). A ženy? Ty mají Hartlův obdiv jen tehdy, když jsou dostatečně mužské a silné - jako pragmatická, drsná Adéla, která životem proplouvá s mužskou neochvějnou logikou "čo boľo, boľo", šu*ká jak chlap (nebo alespoň tak, jak by asi chlapi šu*at chtěli) a všechno po sobě nechá stéct nebo vysportovaná Petra, která je taky v mnoha směrech víc chlap než ženská. Ženy jsou pak buď pokorné pohodářky, jež jsou schopné odpouštět anebo protivné hysterky. Nic mezi. Pár "náhod" z nebe seslaných je potřeba přejít a nešťourat se v nich, jinak vám to zbytečně znechutí čtení. 

Nejvíc ze všeho mi nakonec román připomíná tenhle starý fór:

ZEMĚPIS ŽENY A MUŽE

Žena stará 18 až 21 let je jako Afrika nebo Austrálie.
Je napůl objevená, divoká, a přirozeně krásná i se svou džunglí v úrodných deltách.

Ve věku 21 až 30 let je žena jako Amerika nebo Japonsko.
Zcela odkrytá, velmi dobře vyvinutá a otevřená obchodu zejména s komoditami jako jsou peníze a auta.

Mezi 30. a 40. rokem je žena jako Indie nebo Španělsko.
Velmi žhavá, uvolněná a vědomá si své vlastní krásy.

Mezi roky 40 a 45 je žena jako Francie nebo Argentina.
Válkami snad byla napůl zničena, ale pořád ještě může poskytnout vřelá a žádoucí místa k návštěvě.

Žena stará 45 až 50 let je jako Jugoslávie nebo Irák.
Prožila si své válečné útrapy a teď splácí minulé chyby. Masivní přestavba je bezpodmínečně nutná.

Ve věku mezi 50. a 60. rokem připomíná žena Kanadu nebo Rusko.
Velmi rozlehlá, tichá a s nekonečnými hranicemi. Přes to všechno její ledové klima nechává chladným každého muže.

Mezi šedesáti a sedmdesáti lety života je žena jako Anglie nebo Mongolsko.
Má slavnou minulost, ale žádné vyhlídky na podobnou budoucnost.

Po sedmdesátce už žena připomíná Albánii nebo Afghánistán.
Každý ví,kde leží, ale nikomu se tam nechce.

A generační vývoj muže? - Jak jednoduchý - muž starý 14 až 70 let je jako Kuba.
Pořád ovládaný jedním kokotem!

M. R. Carey

VŠEMI DARY OBDAROVANÁ

(ach!)

Vydavatelství One Hot Book asi není spokojené s přezdívkou, kterou si u mě vysloužilo a tak se rozhodlo v mých očích brutálně vylepšit  svou reputaci. Ok, kluci a holky, jste na dobré cestě. Tak žádný usínání na vavřínech, jasný?

M. R. Carey je autor komiksových scénářů. Má na svém kontě třeba Hellraisera, ale i adaptaci Božské komedie nebo mého milovaného Nikdykde. Všemi dary obdarovaná je, pokud se nepletu, jeho první román a je to úžasná záležitost. Absolutně nechápu, jak se mohlo stát, že tak dlouho unikala mojí pozornosti? Anebo možná chápu. Ona je totiž řazena do škatulky horor, subžánr zombie dystopie. A to je prostě pole, jež běžně neořu, ani tam neseju a nesklízím - že ale tyhle v podstatě náhodné žně stály za to! 

O co jde?

Melanii je deset. Je to velice chytrá, vnímavá a učenlivá holčička, která žije v podivné škole s dalšími jí podobnými dětmi, kde panuje velice podivný režim. Ale Melanii to nevadí. Nepamatuje si, že by to někdy bylo jinak a bere to tak, jak to jde. Ví, že tady je v bezpečí před Hladovci, kteří se pohybují venku. Hladovci, nemrtví živící se masem toho, co ještě žije (dokud si na tom nepochutnají) jsou produktem Kolapsu. Po Kolapsu, během něhož se velice rychle rozšířila mikroskopická semínka jihoamerické, cizopasné, vražedné houby, jež si nadělala z lidí inkubátory a jako vedlejší produkt z nich stvořila zombíky, se zachránilo jen pár nenakažených. Melanie tohle všechno ví, sice neví, kdo je ona a proč je tam, kde je, ale má tu svou učitelku, slečnu Justineauovou, kterou má moc ráda a nic víc vlastně nepotřebuje. Tedy do chvíle, než je základna, kde Melanie a další děti (a taky vojáci a doktoři a vědci a učitelé...) žijí, přepadena a ona se neocitne v hrstce přeživších, které nezbývá, než se vydat k jedinému místu, o němž věří, že v něm stále ještě existuje normální, nehladovčí život - k Majáku, městu na jihu Anglie. Zní to lacině? Ale kde že. V první rovině možná a jistě, příběh postapokalyptické Pandory - malé titanky Melanie - lze číst jako zombie-horor, ale byla by to věčná škoda. Navíc čtenář, jenž čeká hlavně drsné scény plné nechutností, bude nevyhnutelně zklamán. Všemi dary obdarovaná totiž navzdory tomu, že v ní vystupují zombíci a svět, který po sobě zanechá pandemie parazitické, vraždící houby, není vlastně vůbec knihou o zombících a světě po pandemii parazitické, vraždící houby. 

Je to především skvěle vystavěný, napínavý příběh o odlišnosti, o tom, že se vždycky vyplatí investovat do druhých a důvěřovat, že je lepší pomáhat a že v boji o přežití jsou okamžiky (a není jich málo), kdy není možné říct, kdo má pravdu a co je správné, co je jen honba za ukojením ega a co otázka vyššího principu a co (a kdo) všechno by za onen vyšší cíl měl (a musí) být obětován. Je to kniha plná perfektní logické imaginace, jejíž závěr je třešničkou na dortu (přiznávám, že jsem se celou dobu bála, jak to dopadne, protože nejednu dobře rozehranou dystopii, sci-fi a fantasy pohřbil naprosto debilní konec). Všechny postavy jsou kouzelně živé, zdařile budovaná atmosféra vás nutí neustále pokračovat v cestě vyprávěním, stejně jako Hladovci ústřední skupinku troskami Anglie. Výborný překlad a skvělá interpretace Kláry Sedláčkové Oltové, Dany Černé a Vasila Fridricha dělají z audioverze lahůdku, která vás i přes maskovák bude sakra přitahovat.