Brdská stezka potřetí... a naposledy

O tom, kam letos pojedu na krev a na slzy závodit, abych uhájila spodní příčky výsledkové tabulky, jsem ani nemusela moc přemýšlet. Všechny akce jsou tak nějak automaticky daný - zářijový Baroko, protože je to prostě Baroko, červencový GGUT, protože zjevně potřebuju dostat opravdu přes držku, abych si konečně připustila, že na arabském přísloví "krásou žen a hor se kochej z dálky" je víc pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát, květnový ŠUTR, protože když se běží trail za barákem, byla bych blbá, kdybych tam nebyla a Brdská. Pánžto tam mám zavěšený pytel s nápisem sub5hours.

Že to letos "sub5hours" nebude ani náhodou, jsem věděla naprosto jistě. Ještě týden před to vypadalo, že Brdská nebude vůbec. Ty moje pláče nad bolavým levým nártem a pravou achilovkou nebyly totiž nijak zveličený. I naordinovala jsem si nevídaných, neslýchaných pět dní klidu. V úterý a ve středu jsem po nocích točila na blbopedu nohama, protože venku fičelo a byla kosa a já se ani jedno ráno na kolo prostě nevykopala (sračka! ukažme si na ni prstem!) a byla pevně rozhodnutá do účasti hodit v případě, že noha bude v pátek večer vyznačovat byť sebemenší známky bolesti, vidle. Noha ale držela, takže jsem sbalila potřebné a nacpala se svou tradiční předzávodní večeří (v duchu zdravé výživy sportovce), která mi měla další den zajistit lehký krok. 

Má tradiční předzávodní večeře. Až budu zase brečet, že jsem tlustá a z "čeho to můžu mít?", tak mi připomeňte, že třeba z tohohle... 

Ráno mě vyzvedává Pavel Z. Cestou se stavujeme pro Digiho. Celou dobu melu pantem, řeším zásadní věci, jako jaký boty si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jakou bundu si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jaký bude počasí, jak to asi (ne)půjde a než klukům stihne vytýct mozek z hlavy dírou, kterou bych jim tam nevyhnutelně vykecala, jsme v Mníšku. Dojdeme si vyzvednout startovní čísla, připadá mi, že letos tu skoro nikdo není. Holčina na registraci mi vyrazí dech: "Vy jste tu byla vloni, že jo? Já si vás pamatuju!" Hotová celebrita!

 Na převlečení nás ženou do tělocvičny, to jsou mi ale novinky. Dál řeším otázku bundy aneb jak moc bude asi pršet? Nakonec usuzuju, že určitě ne moc a podle yahoo má navíc přestat docela. Zatím je nebe ovšem temné, prší, je něco málo přes pět stupňů a to, že jsem ráno zapomněla kafe za dveřma, se na mě začíná nepříjemně podepisovat. Nechci nikam běžet. Chci spát. Navíc po pěti dnech bez běhu mám podivně nutkavý pocit, že už ani běhat neumím. Chvíli před osmou se suneme ke dveřím školy. Ven se do deště a chladu nikomu moc nechce. Velkopansky chytáme s Pavlem satelity u okna a předstartovní mrznutí tak omezujeme na minimum.

Nakonec nám ovšem stejně nezbude, než vylízt ven. Tak už jen předstartovní foto a je čas vyrazit. Zjišťuju, že i Bubo má nachystaný sluchátka. No tak když i Bubo, tak i já. Lovím v ledvině pytlíček a ve chvíli, kdy se ozývá startovní výstřel nemám na práci nic lepšího, než rozmotávat zašmodrchaný káblíky. Ať žije koncentrace! První kolečko kolem oválu tak přidělávám, prostrkávám, uchycuju a už nás ženou tunelem ven a na Strakonickou. Je to tady. Jde se na věc.

Vůbec nemám jednu nohu jak Jana dvě... a od tý doby ani jednou.

Včera jsem si docela marně snažila vybavit trasu závodu. Začátek je jasný - dolů po kdysi extrémně rušný silnici, kterou teď kopíruje dálnice. Pak nahoru, přes most do Řitky (kde se nevyhnutelně vnitřní radio ladí na památný hit počátku 90. let) a kolem ohrady s koňmi (zase tam byli! Černí, majestátní, proháněli se po obrovské louce a já měla sto chutí zastavit a s otevřenou hubou je sledovat...) a vesnicí dolů. A pak? A pak jsem už nevěděla. Trasa se mi podivně matlala s tou Baroka. Dokázala jsem si vybavit jen některý pasáže, ve vzpomínkách navíc notně pokřivený (nekonečný pasáže obvykle kratší a kopce často prudší, než doopravdy jsou). 

Prší, ale nijak vydatně, jsem ráda, že jsem si vzala šusťákovku a svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu v úschovně. Během chvíle jsme na první občerstvovačce, mají tu teplý čaj, což je skvělý, úžasný a báječný a já jsem za něj extrémně vděčná. Stačí půl kelímku a je mi dobře. Běžíme dál. Prvních deset lehce nad hodinu jasně dosvědčují krutou realitu: jsem pomalá A pod pět to letos nebude ani blbou náhodou, budu ráda za pět a půl. 

Kolem 15. km dostávám ale regulérní strach, že to tentokrát nebude vůbec. Noha začíná protestovat. Chvíli běžím před, s a za klukem, kterého doprovází kámoš na kolem. Jsou veselá dvojka, kamarád běhá rok, hulí k tomu jak fabrika, je ale štíhlý, lehkonohý, samý úsměv a pohodička. Kamarád na kole je ten povzbuzující, radostný typ, který se usilovně snaží šířit dobrou náladu. Pak začínám kulhat. Dvacet. Kolokámoš se ptá, co se děje. Tak vysvětluju, že nic, že achilovka a už pár týdnů, že to bude ok. Kolokámoš nabízí tejp. Odmítám. Trvá na svém. Zastavuju, nastavuju smrdutou, špinavou nohu a nechávám si na ni lípnout tejp a je mi překvapivě líp. 

Pomalu se sunu vpřed, kopce chodím a v duchu si nadávám. Propadám totiž nebývale hluboký mizérii. Před startem Pavel vykládal, jak vlastně vůbec neběhá a přihlašoval se až v pondělí, protože si říkal, že to nemá cenu. K němu se přidal Pepa, který popisoval, kterak teď taky skoro neběhá a jaký že to bude propadák. Zašel dokonce tak daleko, že se se mnou vsadil o dva panáky, že bude pomalejší než já. Není. Samozřejmě, že není. Mám pocit, že nikdo (!!) není pomalejší než já. Snažím se najít nějaký rozumný vysvětlení toho, že běhám tak moc, jak mi to situace umožňuje, jsem venku pětkrát, šestkrát týdně, zubynehty držím kilometráž 60-80 týdně a je to někde vidět? Není. Není, není, není. Běhá mi to hůř než před dvěma lety těsně po druhým porodu. Jsem těžká a marná. Hlubiny zoufalství jsou zjevně bezedný, protože se do jejich bahna nořím hloub a hloub. Co budeš dělat v létě v Rakousku? A proč tohle všechno vlastně děláš? Tebe tohle baví? Komu to chceš nalhávat? Sobě? Ostatním? Nebuď trapná... Co kdyby ses na celý závodění konečně vykašlala, hm? Co kdyby sis začala běhat kolem baráku, jen tak... Co ty na to? Sunu se na třicátý kilometr. Nálada pod bodem mrazu. Průběžně mě píchá tu v levým, tu v pravým boku, tu pod klíčními kostmi. Občas někoho předběhnu. Občas někdo předběhne mě. Určitě nikdo z těch, co mě předbíhá, neběhá a je tu vlastně náhodou. Stoprocentně by mi všichni řekli, jak teď nemohli běhat, jak jsou zranění, jak běhají chvilku a já nevím co ještě (začíná mi to připadat jako samostatný sport - mám pocit, že téměř nikdo, s kým se dáte před, během a po závodu do řeči vám neřekne, že dře jak vůl, že dělá všechno, co je v jeho silách, že se opravdu snaží - kdepak, je to jako s tím "já běhám pro radost" "mně je jedno za kolik" nebo docela jako před zkouškou ve škole, kdy se taky nikdo neučil, všichni byli včera v hospodě, všichni to jdou jenom zkusit. Pokud jste pravdomluvný pitomec jako já, pak jste za jedinýho, kdo se fakt učil a nakonec máte známku (a výsledný čas) pomalu nejhorší ze všech.)

Na třicátým se ovšem necítím o nic hůř než na dvacátým a to je dobrý znamení. O chvíli později nebe potemní a otevře stavidla. Začne lejt a fičet. Nadávám si, že jsem svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu. Tam mi je platnej jak mrtvýmu zimník. Zmodraj mi nehty. Pak i klouby na rukou. Prsty mám ztuhlý jak chudák umrzlý Koukol. Najednou se zázračně objevuje kolokámoš, je pořád stejně vysmátý, i když na tom kole to taky musí být žrádlo. Povzbuzuje mě, stěžuju si na zimu. Nabízí mi kámošovy rukavice. Odmítám. Trvá na svém. Odmítám. Naléhá a začíná mě oslovovat "vole". Takže to fakt myslí vážně. Vděčně si je beru. Jsou mi veliký a je v nich krásně. 

Na čtyřicátým mi není o nic hůř než na třicátým. Je mi totiž furt stejně blbě. Bolí mě achilovka a přidávají se stehna. A únava. A zima. Ježiš, mně je taková zima! Na předposlední občerstvovačce dělám zásadní chybu. Sundavám si rukavice, abych si vzala něco k jídlu. Ty jsou totiž tak durch, že z konečků, který mi na rukou volně visí, odtékají masivní kapky poto-dešťový vody. Zmocní se mě iluzorní pocit, že není taková kosa a rukavice dávám do kapsy. Můjtytondokolenatej, jak jsem stará, tak jsem blbá. Po chvíli mi nezbude, než je vyndat, vyždímat je a na promrzlý ruce ty ledový, promáchaný rukavice navlíct. Chvíli je to strašně odporný, pak se ale projeví to, že je lepší mít na ruce něco, cokoliv, než nic. Přemýšlím, jak moc teď kámoš kolokámoše za to, že jeho rukavice půjčil nějaký úplně cizí holce, nenávidí. Asi hodně. 

Posledních deset je asi nejsnazších a nejoptimističtějších. Vím, že to už dojdu. Vím, že to bude pomalý, ale nevadí mi to. Na maratonu jsem za 4:34:00. Snažím se poslat T. smsku, stojí mě to asi čtyři minuty, klepou se mi ruce, nemůžu vyndat mobil, nemůžu napsat zprávu (jestli mě slyší Běžíšek, moc moc si přeju tu repliku starý nokie s tlačítky!), nemůžu ji odeslat, nemůžu telefon uklidit a už vůbec mi nejdou natáhnout zpátky rukavice. Směju se sama sobě tak moc, jak mi ztuhlý obličejový svaly dovolují. Konečně je tu vesnice a stoupání na poslední občerstvovačku. Před dvacátým bych nevěřila, že se sem nakonec doopravdy dostanu. Z ní už jen spadnout do Mníšku. Tam zoufale lovím turbosnack, abych se trochu nakopla. A pak už jen nekončný stoupání po Strakonický. Mírně nakloněná silnice připomíná severní stěnu Eigeru. Tunel, ovál, brána. Stojím. Vypínám hodinky v suverénně nejhorším čase všech tří ročníků. 5:36. 

Je tu kolokámoš, gratuluje mi. Gratuluje mi i paní organizátorka, která mi dává medaili a její kolega, jenž mi předává tři karafiáty. Já plna vděku vracím rukavice. Děkuju za pomoc, za tejp, omlouvám se kámošovi, že musel kvůli mně mrznout. Kubo, Petře, kluci, jestli to nějkým řízením osudu čtete - díky. Jste jen dalším žijícím důkazem toho, že jsou lidi, kteří když můžou, pomůžou a nijak zvlášť o tom nepřemýšlí. Bez toho tejpu bych to nejspíš nedopajdala vůbec.

Lezu do sprch. Strašně mě bolí stehna. Sprchy jsou tentokrát překvapivě oddělený a hlavně, teče teplá voda! Sto let mi trvá, než ze sebe sloupu mokrý a zabahněný oblečený. Jakmile stáhnu ponožky, je jasný, že přijdu o dva nehty, po jednom na každý noze. Potácím se do sprch a pod horkým čůrkem splachuju největší nánosy bahna. Hekání z pánských sprch mě utvrzuje v tom, že nejsem jediná, kdo je rozmlácený na hadry. Oblíkat se snažím o poznání rychleji. Klepu se nechutnou vnitřní zimu. Plazím se do jídelny. Přijíždí Tom. Prohlížím si průběžný výsledky na nástěnce, vedle stojí Pavel Marek, který byl v cíli snad o dvě hodiny rychlejc než já. "Kde jsou mladý holky?" podivuju se nad absencí mé kategorie na nástěnce. Pavel M. se usměje: "To si taky říkám!" 

Beru si oběd, Pavel Z. mi nese pivo. Jím polívku. Přestávám se klepat. Dělám si srandu, že jsem určitě vyhrála. Po jídle se balím a jedeme domů. Spím hodinu jak pařez, než je potřeba odjet k babi za dětma. Bolí mě achilovka, bolí mě prsty s černajícími nehty. A hlavně mě bolí má běžecká dušička. Lama jsem a lama budu! parafrázuju v duchu Lakatoše. Najednou ale nevím, jestli jí chci dobrovolně dál být. Lituju se. Krutě se lituju. 

Digi posílá večer fotky. Propadám další vlně chmur. Podobnost s Oatmealovým tyranosaurem je totiž až příliš nápadná.

Po příjezdu do Nymburka objevuju na connectu Bubův komentář: "Paráda Jíťo, gratuluji k 1. místu v nejmladších holkách! :-)" Směju se. Pavel mi to v mailu potvrzuje. Směju se hystericky. Už ničemu nerozumím. 

Ještě později se dozvídám, že 50. ročník Brdské stezky byl ročníkem posledním. Mé rozhodnutí příští rok vynechat a pak se vrátit pro ten zavěšený pytel, dostává na frak. Jak poslední? Já tam mám ale rest! To mi nemůžou udělat! Najednou je mi to líto. Je mi líto, že už si nikdy nezničím kolena na brdským asfaltu nebo aspoň ne na týhle trase (v noci nemůžu bolestí spát, jděte mi k šípku s kulturním povrchem!), že už se nikdy nebudu moct hecnout a překonat se. 

Vím, že jsou a budou další závody. Jiný. Třeba horší. Třeba lepší. Ale Brdská bude vždycky jenom jedna. Díky všem, co jste ji dělali.

Má výhra - cibuláky, léky na imunitu a léky na klouby - tak si kanadskou recepturu rozmíchám do hrnečku, lupnu si blokátor virusů a budu jako nová :-).