Vesmírné dobrodružství, karibský rum a zázrak se nekoná

V poslední době mám nějakou smůlu na audioknížky. Začalo to Ježkem, kdy jsem sváděla boj s obsahem, pokračovalo Pánem ohně, kde mě iritovalo nejen to, co se tam říká ale i to, jak se to říká. Přesto, že o sobě neustále prohlašuji, že jsem chronický dokončovač a jakmile se do něčeho pustím, musím to dotáhnout do konce, protože to prostě jinak nejde, mě adaptace Malého pražského erotikonu Patrika Hartla donutila překročit vlastní stín. Vzala jsem si ji s sebou včera do Katčiny postele, abych neměla pocit, že ten čas, kdy u ní musím ležet a houpat jí zadek, aby konečně, halelúja, po dlouhém dni, kdy lítá jak torpédo, usnula, totálně neprobendila. A side effect je ten, že u toho pak sama neusnu. Jenže to se nedalo! Ten jedinec, co to načítá má tak protivný hlas, že to snad ani není možný. Navíc slova děsně protahuje a při "t" si šlape na jazyk. Jakmile zaparodoval první ženskou postavu zhruba pět minut po začátku, musela jsem to vypnout. Jinak totiž hrozilo, že si budu uspávání sabotovat zoufalým mlácením hlavou o zeď. A tak jsem ležela 45 minut v naprosté tmě a utěšovala se tím, že když houpu pravou rukou K. zadek, aspoň tu méně šikovnou ruku posiluju, jinak by mě nemohla bolet jako prase. Takže jsem bez knihy. Dneska mě čeká první letošní dlouhá, protože Brdská se blíží, a já nemám co poslouchat. Ta dlouhá bude delší než dlouhá... Navíc se zázrak nekoná a noha pořád bolí. Po osmidenní běžecký pauze způsobený zánětem průdušek jsem nadrženě vyběhla v první možný den. Lehce jsem se dusila, těžce jsem funěla, ale byla jsem venku a zase jsem mohla "běžet" (ty uvozovky jsou na místě). Další den jsem v nastoleném trendu pokračovala, velice pomalu jsem klusala, hlídala si TF a radovala se, že jsem na vzduchu a hlavně: že mě nebolí noha! V pátek jsem podlehla dojmům a zrušila pondělní fyzioterapii. V neděli jsem vyrazila aspoň na 14 a v tu chvíli jsem se přenesla zpátky časem před výroční dávku atb. Je to jasný, noha bolí pořád, osciluje na škále mírně protivné po jako prase. Ach jo.

Amie Kaufman, Jay Kristoff

ILLUMINAE

#1

Ehm. Koukám, že se pomalu a jistě blížím záporným číslům. Domácí zlý jazyk navíc tvrdí, že jsem mu první Akta illuminae věnovala jako dárek k svátku jen proto, že jsem si je chtěla sama přečíst. A to je samozřejmě škaredá pomluva a to, že jsem těch šest set stran během tří dní zhltla vzápětí poté, co je rozbalil, na tom nic nemění! 

Illuminae je obsahově úplně standardní YA sci-fi a přesto ve mně zanechala hluboký dojem. Ústřední dvojicí jsou sedmnáctiletá Kady a stejně starý Ezra. Oba žijí na těžařské planetě roku 2575 kdesi ve vesmíru, rok spolu chodili a děj začíná v okamžiku, kdy Kady jede do školy poté, co se spolu ti dva rozešli. Vztahová linka by byla místy až naivně roztomilá, kdyby se neodehrávala na pozadí vesmírné války a kdyby kolem neumírali (ani trošku hezkým způsobem) stovky lidí. To ráno totiž není jako každé jiné, to ráno na planetu zaútočí bitevní lodě společnosti Bi-Tech a milý kus šutru totálně zlikvidují. Zachrání se jen zlomek obyvatel, které vyzvednou tři evakuační vesmírné lodi. Ty se potřebují dostat na skokovou stanici pár statisíců kilometrů daleko a unikly tak bitevní lodi Bi-Techu, která by je, jakožto nepohodlné svědky, ráda zlikvidovala. Lineární linku narušuje výskyt zákeřného viru na jedné z lodí, který z celé posádky dělá psychotická, vraždící monstra. Vztahová linka Kady-Ezra je asi nejslabší z celé knihy (pokud jste teda staří a cyničtí). Naštěstí je zhruba v polovině zásadně upozaděna a kniha nabírá po velkolepě dynamické vesmírné bitvě neuvěřitelný spád a v podstatě ji nelze odložit. Do popředí se dostává AI řídící největší z plavidel, která se jmenuje SPIRO. Čtenář celou dobu netuší, jestli při prvotním útoku na těžařskou planetu byl SPIRO poškozen natolik, že špatně vyhodnocuje situace a je, jak deklaruje posádka, šílený nebo je posledním, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu a i za cenu nutného collateralu zachránit alespoň ty, které ještě lze. Vnitřní svět SPIRA je tak bolestně lidský, jak v případě stroje jen může být a lodní AI je pro mě skutečně úhelným kamenem celého románu. Zapomeňte na modelovou Kady (i když její deníkové záznamy mají brilantně tíživou atmosféru a na tu se jen tak nezapomíná) i modelového Ezru, skutečným hlavním hrdinou je SPIRO. 

I tak by to pořád byla jen další obyčejná sci-fi, tak co kolem toho nadělám, že jo? No jo, jenž Illuminae je graficky naprosto brilantní záležitost. Nečekejte obyčejné vyprávění. Celou knihu tvoří deníkové záznamy, mailové komunikace, hlášení, grafické obrazce, interní komunikace mezi posádkou a SPIRem... Kniha je navíc výborně přeložená Richardem Podaným, který si hravě poradil s přeskakováním mezi vojenským žargonem, technickými údaji a puberťáckým slangem. Vždycky ráda vidím, když kniha, nad níž intelektuální elita ohrne nos, skončí v rukou jednoho z nejlepších českých překladatelů. Byly to parádní tři dny, díky za ně!

Jestli máte v okolí puberťáka a nevíte, co mu koupit, tak... už víte.

Junot Díaz

A V TU CHVÍLI JE PO LÁSCE

# 2

Soubor devíti povídek amerického držitele Pulitzerovy ceny dominikánského původu má jako spojovací motiv lásku. Nenechte se ale mýlit, nejde o  žádné sentimentální čtení. Ústřední postavou téměř všech (snad až na jedinou) je Junior, mladý Dominikánec žijící s matkou ve Státech na samém dně potravního společenského řetězce. Povídky přináší obrazy z Juniorova pěkně divokého a zároveň pěkně zpackaného (milostného) života. Obsah není nijak objevný, co mě ovšem naprosto dostalo je jazyk. Je v něm tolik energie, že až skoro jiskří na jazyku (trochu jako blahý paměti praskavá lízátka) - zoufalství je hmatatelné, bolest surová, beznaděj dusivá, láska bolestná, budoucnost nejasná a přesto přese všechno je to knížka plná života. Je to dokonale vykreslený kontrast mezi chudou Dominkánskou republikou a okolními pestrobarevnými ostrovy, plnými chudoby, ale i živelnosti, kde se celé dny na ulicích tančí merengue a sněhem pokrytými, ledovými Spojenými státy, kam odjíždí latinos hledat lepší život, ale většinou najedou jen dřinu, dřinu a dřinu, předsudky, ústrky a budoucnost stejně šedivou jako zimní newyorské nebe. 

Překladatelka odvedla skvělou práci (a že to muselo být sakra těžký) a autentičnost textu ještě posilují španělské výrazy, kterými je prokládaný - a i když nerozumím ani slovu a jsem jen hloupá blanquita, neuvěřitelně jsem si čtení užívala. Jen by mě zajímalo, nakolik jsou povídky autobiografické...

V životě by mě nenapadlo, že jim to vydrží tak dlouho. Máti bráchovi nikdy neodporovala. Nikdy v životě. Bez ohledu na to, co zkurvil - a že toho bylo víc než dost -. vždycky stála stoprocentně při něm, tak jak to umějí jen latinskoamerické mámy ve vztahu ke svýmu querido nejstaršímu hijovi. Kdyby jednoho dne přišel domů a oznámil: Hele, mami, vyhubil jsem půlku planety, jsem si jistý, že by se za něj postavila: No, hijo, stejně byla přelidněná. Bylo to dáno kulturou a samozřejmě i rakovinou, ale taky tím, že máti dvakrát potratila, a než otěhotněla s Rafou, roky slýchávala, že už nikdy děti mít nebude; sám brácha málem zemřel při porodu a první dva roky jeho života máma prožila v morbidním strachu (aspoň to tvrdí moje tías), že jí ho unesou. Kromě toho patřil vždycky k těm nejkrásnějším chlapečkům - její naprostej consentido -, takže už asi pomalu tušíte, jak na tom magorovi visela. Všechny matky tvrdí, že by kvůli svým dětem položily život, ale máti nikdy nic tak pošahanýho říkat nemusela. Když šlo o mýho bráchu, měla to v obličeji vepsaný tím nejtučnějším písmem v dost výrazným fontu. 

Ty jo, říkal jsem si, že po pár dnech vyměkne, přijdou polibky a objetí (možná i kopanec do Puřiny hlavy), a budou se mít rádi až do smrti. Ale matka si nezahrávala, což Rafovi taky řekla, když se znovu objevil ve dveřích.

Nechci tě tu, zavrtěla neústupně hlavou. Běž si žít se svojí manželkou.

Myslíte, že mě to překvapilo? Měli byste vidět bráchu. Tvářil se, jako by sežral hovno. Jdi do prdele, mami, vyhrkl, a když jsem mu řekl, aby s ní takhle nemluvil, poslal do prdele i mě... (s. 82-83)