Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

První knížka Ivany Pilařové Kam bych tak běžela? s podtitulem Extrémní běhy od -40°C do +40°C bude mít navždy své zásadní místo v mém běžeckém srdci. Byla to totiž vůbec první kniha o běhání, kterou jsem četla, když tedy nepočítáme Milošovo a Alešovo Běhání - od joggingu po maraton, které jsem si jakožto správný produkt dnešní doby, který bez návodu není schopný pomalu ani přejít silnici, koupila záhy poté, co jsem zkraje roku 2010 začala po dlouhé pauza znovu naprosto nesystematicky a šíleně zoufale a utrápeně pobíhat. 

O Kam bych tak běžela jsem se o pár měsíců později dočetla na behej.com, které titulu také pomohlo na světlo světa. Zbývalo už jen přát si knížku k narozeninám a zhltnout ji jako malinu. V té době jsem totiž vůbec netušila, že existuje něco jako ultramaraton, ultratrail, čtyřiadvacetihodinovky nebo dokonce osmačtyřicetihodinovky, že se běhají stovky, stomílovky... no prostě v mých očích byl už maraton naprostým šílenstvím a tohle, tohle bylo jen pro ty nejšílenější z šílených (vzdychla obdivně).

Rok se s rokem sešel, já začala na šíleného šílence snad až příliš odvážně aspirovat, načetla jsem stohy knih o běhání, stovky bloggerských zápisků, napsala desítky vlastních článků, spoustu úžasně bláznivých ultráků měla tu čest poznat osobně, a tak když mi Evžen přinesl do předvánoční běžecké hospody druhou Ivaninu knihu s tím, že jsem se v jednom z komentářů pod textem přiznala, že o ní vůbec nevím a že je potřeba to napravit, brala jsem si ji s mírnými pochybnostmi.

Čas je totiž neúprosný a běžecký svět doznal od roku 2010 značných změn. A to, co trh hladovějící po běžeckých memoárech a radách, přivítal tehdy s otevřenou náručí, dneska působí v lepším případě hodně rozpačitě. Předesílám, že nic z toho, co dál napíšu, není ani v nejmenší osobní (a ani být nemůže) - Ivanu osobně neznám a z knihy a fotek působí jako milá, příjemná a schopná ženská - podle všeho úspěšná ve všech hlavních životních povoláních - profesním, manželském i rodičovském. S manželem cestují po celém světě, jsou sehraná dvojka a v době, kdy statisticky každé druhé české manželství končí rozvodem, je to ten příjemný, světlý protipól, který je dobře připomínat. Ne každý manžel totiž musí být kurevník a ne každá manželka semetrika. Stačí ale primární sympatie na to, abyste otevřeli peněženku a vysolili neuvěřitelných 300,- (!)?
Ivanina druhá kniha je čímsi na pomezí rodinného fotoalba a literárně průměrného běžeckého blogu ve formátu National Geographic. Většinu ze 183 stran knihy plní barevné fotky z Ivanina a Lubošova (jak se její muž jmenuje) cestování. Takže je to vlastně takový běžecko-sportovní cestopis? V jádru ano. I to nezní špatně, ne? No, nezní. Ale funguje to? V tomhle případě ne tak docela.
Obsahu by mnohem víc než papír slušela zmiňovaná blogová forma - ta je totiž mnohem tolerantnější než papír. Kniha, ač podle tiráže prošla redakcí, je plná jazykových neobratností, krkolomných formulací a v jednom místě na sebe dokonce dvě stránky vůbec nenavazují. Vyprávění ze závodů nemá spád a chybí mu jakékoliv napětí. Jsou to takové vyprávěnky o tom, jak Ivana putovala z bodu A do bodu C přes bod B, běžela nebo i místy šla a po nějaké době doběhla do cíle. Všechno je v cajku, možná ji něco sem tam pobolívá, ale netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin. I ty pasáže, které musely být podle popisu dramatické, jsou tak zestručněné, že to působí jako cesta kolem bloku, maximálně tak na Petřín a dolů. Kostrbatosti vyprávění nepomáhají ani tuny fotek bez popisků, kdy může čtenář jen hádat, co že to na nich vlastně je a ke které pasáži vyprávění patří. O tom, že je bezva dát do knihy pár svých fotek, není sporu, nicméně tenhle výběr mi připomněl historku T. z jeho studijních let, kdy si jedna ze spolužaček připravila k referátu o politickém systému Itálie slide show a na fotkách kromě italských měst a krajinek byla poměrně často i ona v plavkách na pláži nebo u cukrárny se zmrzlinou. No, byla tam, tak to přeci musí použít, ne? A podobně působí i selekce fotek v knize. Nevím, jestli je na vině místy ne tak docela kvalitní tisk, ale některé z fotek jsem navíc lehce rozmazané.

 Dalším kamenem úrazu je poměrně zásadní pokles přitažlivosti absolvovaných závodů. Lokace jsou to exotické až hrůza, ale jinak? Jinak je to vyprávění o pár maratonech, jedné vyjížďce na kole a několika závodech na běžkách. Jediné, co je aspoň trochu strhující, je závěrečný Ironman.
Kniha kromě šťávy navíc postrádá jakoukoliv koncepci. Jsou to na sebe vrstvené výlety se sportovním zaměření prošpikované povzdechy nad tím, jak je to u nás hnusný, blbý, špinavý a jak se tu krade. No tě pic. Musím říct, že jestli mě cestování něco naučilo, pak to, že Čechy jsou překrásný, úžasný, bezpečný a neuvěřitelně pohodlný pro život. Pravda, možná to bude tím, že jsem jezdila do podstatně míň fajnových lokalit než Ivana, ale tohle plivání jedových slin nemám ráda. Je to zbytečný. Všude je něco, i když to třeba na první pohled není vidět (ano, TB, i v Dánsku!). Zkratkovitý úvod, ve kterém se Ivana přiznává, jak je v tréninku děsně free a jak prohlédla a začala naslouchat tělu je v přímém rozporu s tím, co popisuje dál. Prezentuje se jako zkušená, pokorná a vyzrálá sportovkyně naslouchající vlastnímu tělu, ale vyrazí si na ironmana de facto bez tréninku. Hm. To je fakt rozumný jak stehno. Copak taková zátěž s nepřipraveným tělem asi udělá? A co teprve s tělem, které nemá v pořádku kolena? Asi mu to hodně prospěje, že ano? Tak buď jsem střelec a nestydím se za to nebo jsem pokorný zenový mistr a pak nedělám takovýhle kokotiny.
Skromný úvod z opačné strany vyvažuje neexistující závěr. Kniha tak vyznívá naprosto do ztracena.
Jistě lze namítat, že dneska si každý může vydat knihu o čemkoliv a že každá věc má svého kupce a je jen na čtenáři, zda se rozhodne do titulu investovat. Otázkou o všem zůstává, zda je to správné. Tři stovky jsou přeci jen už dost peněz. Člověk by měl mít pořád nějaký vnitřní systém brzd a protivah, nějakou sebereflexi, která by se měla ozvat ve chvíli, kdy vám okolí začne tvrdit, že "ty přeci musíš vydat knížku!". Nemusíš. Ani tituly psané velkými hvězdami, které oběhly celý svět, nebývají po literární stránce mnohdy nic dechberoucího (přínosného, motivujícího, strhujícího... doplňte si, co uznáte za vhodné a nehodící se škrtněte). Víc, než kde jinde, tu totiž platí ono okřídlené ševče, ševče, drž se svého kopyta, a když už mocí mermo chceš a myslíš, že bys měl, pak se dej do holportu s někým, kdo skutečně umí psát (a)nebo redigovat. Ivana totiž potenciál vyprávět zajímavě o zajímavých místech a závodech má - protože skutečně jezdí na místa, kam se většina z nás podívá jen prstem po mapě. V podobě, v jaké její vyprávění vychází, však nepřekračuje hranice amatérismu, nad nímž shovívavý čtenář sice přivře oko, ale čtení, které stojí za to, to z něj stejně neudělá.