Plánuj si, co chceš...

Zažehnaná hrozba únavový zlomeniny měla na moji běžeckou motivaci stejný efekt, jako živá voda na chudáka Jiříka (který byl mimochodem pěkný morální prevít). Jenže i když byla vůle, nebyla síla. Vysátě jsem dusala nahoru a dolů své dva kopečky a na své poměry s relativně nízkými tepy, ale s o to vyplazenějším jazykem jsem se motala kolem přehrady a po lese. Kamarádka E. měla co dělat, aby mě při společných výbězích neobíhala jako Dan Orálek svou přítelkyni. Z ní energie jen sršela a i když jsem pod ten vodopád energetické duhy strhala vyplazený jazyk jak chudák zapomenutý v poušti, nepolkla jsem ani kapku. Minulou sobotu to bylo už úplně jasný. Podruhý v životě jsme udali obě děti na noc (čti: babička se uvolila harpyje pohlídat) a měli velký plány, kterak oslavíme dílčí pracovně studijní úspěchy s klikou, kterou jsme měli před dvanácti lety, když jsme se ocitli ve stejné době ve stejné hospodě. 

A protože výročí je záležitost krajně romantická, den mělo zahájit cca 25 km přes Krčák s E. Z těch bylo totálně utrápených deset a domů jsem sotva dolezla. V tu chvíli i bez tepáku víte, že ne že na vás něco leze, ale už na vás něco vlezlo. Měli byste vlízt do postele a spát. Jenže... Máte volno! Můžete jít někam sami! Můžete si sníst (teplý!) jídlo v restauraci, aniž byste u toho museli dvacetkrát vstát, můžete v kině sedět jako lidi, nemusíte nikoho utišovat během reklam ani během děsně strašidelných scén, který v animácích obvykle obsahují nějaký vrčíčí zvíře nebo děsně zápornýho záporáka (a můžete tak jít na posledního Wolverina s eRkovým ratingem a užít si ty potoky digitální krve z hlav nabodávaných na adamantiové drápy). Můžete připravit slečně na recepci jednoho z hotelů v centru, kde si zarezervujete pokoj na noc, abyste dotáhli zdání výletu za hranice všedních dní k dokonalosti, pernou chvilku sebeovládání, kdy nejen že ta ženská je podle občanky manželka toho chlapa, ale jako bonus mají oba trvalý bydliště dvacet minut MHD odtamtud. A hlavně se večer můžete vyfiknout jak monacká princezna a na šteklích (jejichž použití v praxi jste bleskově okoukali dopoledne z několika blonďatých instruktážních videí na youtube) vyrazit do restaurace na degustační menu. A můžete věřit, že když budete sebe sama hodně usilovně přesvědčovat, že vám není blbě, blbě vám nebude.

Ano, jsem standardně overdressed (obzvláště když se v reálu u vedlejšího stolku rozvaluje Ruska v keckách a teplákách a halasně dobrou hodinu s někým kecá po Skypu). A je mi to zcela upřímně jedno! 

Jenže pak se ráno vzbudíte a je jasný, že víra tvá zánět průdušek, jež vám následující den diagnostikuje obvoďák, neuzdraví. A tak po motivační injekci následoval štos léků a výroční antibiotika. A týdenní pauza. Brdská je ani za měsíc. Cíl zůstává už třetí rok neměnný. Ale je to vůbec vzhledem k aktuálnímu stavu a tomu, jakou tužku teď běhám, reálný? Netuším.

Dva dny mi bylo tak blbě, že jsem ani číst nemohla, což už je dost silný kalibr. Když už jsem číst mohla, měla jsem nějakou smolnou ruku na výběr. 

(O druhé knize Ivany víc někdy příště, zatím zůstává rozečtená. V pozadí kolegové ve zbrani.)

Abú 'l-Fadl Badí' az-Zamán al-Hamadhání

MAQÁMY

Číslo Maqámy nemají, neb stejně jako Básník jsou práce. Tentokrát trochu jiného druhu. Jestli vás zajímá, jaká ta kniha je nebo co že to ty maqámy vlastně jsou, neváhejte s točte! (Anebo klikněte SEM a přečtete si, co jsem o nich napsala na iLiteratury, to bude asi jistější.)

Simon Mawer

SKLENĚNÝ POKOJ

#3

No jo, zase odečítám... Skleněný pokoj je další z putovních knih, o kterých jsem tu už, myslím, psala. A protože na ni čekají další lidi ze seznamu, není úplně vhodný ji doma syslit moc dlouho. (To by jako ospravedlnění předbíhání ve frontě mohlo stačit). 

Děj Skleněného pokoje se odehrává zhusta během první republiky a za druhé světové války, posledních přibližně sto stran pak v osmašedesátém a v devadesátém roce. Autor vystavěl své vyprávění kolem reálné brněnské vily Tugendhat, kterou připsal fiktivní rodině továrníků Landauerových. Mladí novomanželé, žid Viktor a katolička Liesel, oba vyznání jen formálního, v sobě chovají víru v moderní budoucnost, v rozum a když je na svatební cestě svede osud (který pak úplně stejně jako antičtí dramatici autor zbytečně drasticky využívá během vyprávění) s průkopnickým architektem Rainerem von Abtem, může ústřední pilíř románu začít vznikat. Vila je taky to jediné, co z knihy stojí za řeč, zbytek děje jede podle zavedených šablon a ve čtenáři po přečtení zbude pocit, že přeci dostal plnokrevný příběh, tak proč mu připadá, že už velmi dlouho nic nejedl?

(Zbytek textu obsahuje *spoilery* - byli jste varováni) Vzápětí po dočtení se dostavil onen výjimečný whow pocit, který ale zmizel podobně rychle jako z pohledu dějin první majitelé vily a zůstalo němé rozčarování a tichá výčitka autorovi. Kulisy vyprávění jsou fascinující a vždy, když píše o Čechách cizinec, je to pro našince čtení o to poutavější (jakpak nás asi vidí?). Jenže místo aby autor využil potenciál prostředí, zalidnil jej šablonovitými postavami, okořenil (bi)sexem a zasypal běžnou směsí zklamání, bolesti a násilí, pro období druhé světové války tak typické. Pro jistotu celé vyprávění sevřel třemi pořádně bytelnými oslími mosty, to aby náhodou ty jeho náhody nemohly být reálné. Všichni muži spadají do dvou kategorií: chladní, nevěrní, moderní a úspěšní (Viktor, Werner, Tomáš) na jedné straně a na druhé ubozí, milující, staromilští podpantofláci (Oskar, Lieselin otec). Ženy jsou pak buď naivní éterické chudinky/víly (Liesel, Zdenka) nebo frivolní, zemité mondény (Hana, Eva, Kata). Nic mezi tím. A šablonovité postavy dělají šablonovité věci (muži podvádí manželky, ženy v zoufalé situaci prostituují svá těla - ale vždy podle stejného vzorce, to aby autor nemusel nic nového vymýšlet). Všechny ženy jsou navíc podle autora v jádru bisexuální, stačí jim slovy klasika "sáhnout ve sprše na švába" a je ruka v rukávě. Celou tu řeku na sebe vrstvených klišé spíná první oslí most příchodu Katy do vily, druhý postu Hany ve státní správě (někdo s její minulostí? To asi těžko, že.) vedoucí k setkání s Liesel a třetí setkání Mariky s Ottillie po revoluci. Navrch tu máme samoúčelné sexuální scény, obzvlášť ta análního znásilnění je prototypem symbolického znovuustavení mužské dominance poté, co si postava dovolila příliš odhalit své nitro a hlavně se příliš poddat ženskému světu a své feminininní = citlivé stránce (nic ohranějšího na tomto poli snad už neexistuje - tenhle model se objevuje od raných 60. let a je vyčpělý tak, jak jen může být) a pak nutně i smrt novorozeněte v koncentráku, snad aby autora nemohl nikdo obvinit z měkkosrdcatosti. A samozřejmě ještě polopatické osvětlení nenávisti německého násilníka k židům, protože k něčemu takovému přeci musel být nějaký důvod, ne? (A teď tu o Karkulce.) Děj nestojí za řeč a pasáž Zdenka/Tomáš je okatě účelová - znovu tytéž modely postav, znovu tytéž situace, vše stále dokola - jen umělý prostor, aby mohla postava Hany dovyprávět svůj příběh a ukázet mladé ženě, že láska je láska.

Nakonec tak jako ve skutečném životě skončí osudy většiny lidí v zapomění soukolí dějin, ani na postavy z knihy si za chvíli ani nevzpomenu. A tak, jako se můžou lidé (byť dočasně) zapsat do historie tím, že stvoří něco unikátního, zanechal ve mně román jeden jediný dojem: touhu vypravit se do Brna a skleněný pokoj vidět na vlastní oči

Alexandr Blok

DVANÁCT

#2

Aby jediná, párstránková báseň utáhla celou knihu, musela by mít mnohem silnější výpovědní hodnotu a tím pádem mnohem silnější účinek. Jistě, Dvanáct je mnohovrstevnaté dílo, Kasalův překlad je velmi zdařilý a doplňující studie by mohla být potenciálně i zajímavá, ale hlubší dojem prostě nezanechala. 

Uvítala bych alespoň zmínku o autorce doslovu, aby čtenář věděl, co je zač, když posuzuje kvality všech českých překladů Blokovy Poémy. Na jednu stranu totiž studie působí velice sofistikovaně, na druhou je svými opakovanými citacemi Levého "podezřelá". Levého Teorie překladu totiž patří k naprostému teoretickému základu a četl ji pravděpodobně každý, koho přesně to, co stojí v jejím názvu, zajímá. Google mi našel jen jednu osobu stejného jména a ta sedí na katedře pedagogiky při bakalářských státnicích. Hm. To asi není úplně ten pravý teoretický základ pro podobnou studii. Nutně nepotřebuji rusistku zaměřující se na poezii přelomu 19. a 20. století, vážně ne, ale výsledek působí spíš jako co do zdrojů hodně slabá seminárka. Kdyby se Kobyláková raději místo ukázek z Levého ponořila do nesmírně bohaté symboliky básně (boj ateistických revolucionářů, kterých je dvanáct a které, aniž by to tušili, vede Ježíš Kristus...) a vysvětlila víc o kontextu doby, Blokova díla, popsala její další vliv atd... prostě všechno, co vás k podobnému dílu napadá, ale ono nic. Obvykle velebím v případě, že jde o takto specifické dílo, alespoň nakladatelský počin, ale v tomto případě - ne, díky.

Dárek k výročí... Vpravo kniha, vlevo květina (ta, co nejvíc potěší a kterou ani ženu neuhodíš)

(Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o název knihy a alternativou už bylo prý jen Conan a dvanáct bran pekla, jsem za Bloka vlastně ráda - to peklo bych si totiž mohla "špatně" vyložit.)