tak to poběží, říkávám (si) často. Když to ale neběží, protože to bolí tak, že to ani nejde, o běhání se píše těžko. Těžko se na něj i myslí, člověk zvyklý běhat, člověk tzv. "zoldovatělý", má s vysazením poměrně velký problém, obzvlášť v případě, kdy přijal za svá určitá hesla třeba jako "to přeběháš", "to vydržíš", "to přejde" a jako bonus je zvyklý, že ho vlastně pořád někde něco bolí, že běhá pod únavou a že to k tomu prostě tak nějak patří. Je zvyklý se kousnout. Ví, jak vypadá bolest a umí s ní nějak naložit. Špatně se o běhání píše, když vás něco, o čem víte, že vás to těšívalo, bolí už delší dobu natolik, že se vám kvůli tomu nechce ráno lézt z postele. Špatně se běhá, když je to všechno jen běh útrpný a jediné, co vlastně sledujete, je JAK moc to bolí.
Minulý víkend to bolelo tak, že jsem s Mr. J. ani nedoběhla a musela jsem se potupně vrátit k autu.
To pak nikdy nevím, co bolí víc - jestli noha nebo raněné běžecké ego.
Došlo to tak daleko, že jsem zašla za podiatričkou, které shledala vbočené palce, propadlé klenby a s konstatováním, že nemít tak široké nohy, neběhám už dávno, mi vyrobila vložky. Ty sice ulevily bolavé vnější hraně, ale udělal se mi z nich epesní puchýř na klenbě. A na něm ještě jeden.
A tak teď neběhám.
Což zní jako hloupost a malichernost a nic, kvůli čemu je potřeba se trápit. No, tak neběháš! Jenže... jenže příští týden je P100. A co? Řeknete si. Tak tam nepůjdeš a co se stane? Nic se nestane. Takže? Nic. Nic nic nic. Máte chuť křičet, protože racionálně víte, že musíte poslouchat tělo, protože jiný nemáte a když to pokaždé necháte zajít ještě o kus dál, budu mu pokaždé trvat o kus dýl, než se vzpamatuje. Jenže jste zároveň Olda a Olda, ten jak známo, běhá pořád...

Takže proto dneska jen knihy (a palce, aby měl klid zázračné účinky a já se mohla v pátek podruhé pokusit vyrazit na celou trasu a moct si po roce říkat: Vidět Mořany a zemřít!).

#56

Liou Cch'-sin

TEMNÝ LES

Druhý díl přinesl překvapivě drtivou většinu odpovědí na drtivou většinu otázek, které postuloval první díl. Ubral na technických popisech, přidal na politikaření, posunul hodiny o pár (set) let vpřed a celé to pocukroval vizí budoucnosti, v níž jsou lidé jiní a vlastně pořád stejní, ve které jsme se jako živočichové posunuli, ale vlastně se nehnuli moc z místa.
Na scéně se objevují nové postavy i staří známí, jejich vývoj a motivace jsou tentokrát (pro mě) podstatně pochopitelnější a srozumitelnější, byť k ději pár výhrad mám (a rozebírat je tu nebudu, protože bych musela zbytečně vyzrazovat děj a o to nikdo nestojí). Kromě zajímavé ústřední zápletky a toho, že autor bravurně zvládl její vysvětlení (což se mnohým nezdaří - vystaví oblouk a po pár stech stranách z něj pak žuchnete tvrdě na zem a nechápete, která bije a že tohle je jako všechno?), mě velmi, velmi baví posunuté epicentrum pohledu do Říše středu, je to jiné, je to zajímavé, je to, řekněme, osvěžující. Stejně jako absence autorovy sentimentality vůči postavám a překvapivé tahy.
Velký palec nahoru za skvělý překlad Aleše Drobka, na knize je vidět obrovská porce práce.
Otázkou je, o čem bude opět o něco rozsáhlejší třetí díl, když už vlastně víme, jak to dopadlo. Nebo nevíme?

#57

Jitka Malečková, Petr Kučera

Z ISTANBULU AŽ NA KONEC SVĚTA

Jaké tři věci vás jako první napadnou, když se řekne osmanská říše? Harémy? Sultáni? Velbloudi? A co asi napadlo její obyvatele, když se řekla Evropa? Nebo naopak Arábie? Osmanská říše stála s Istanbulem, svým epicentrem, pevně (a pak už o něco méně pevně) rozkročena mezi Východem a Západem, nebyla ani ryba ani rak a zároveň bylo ryborakem a stejně tak se cítili i její obyvatelé. Na přelomu 19. a 20. století se vrstva intelektuálů, jež vzhlížela průmyslovému a kulturnímu pokroku západní Evropy vypravovala na objevné cesty a svým krajanům o nich referovala, případně psala anglicky pro západní společnost a naopak se snažila ukázat, jak vnímá Evropu cizinec.
Dva naši přední turkologové zpracovali osmnáct dobových cestopisů a knihu rozdělili do tří velkých kapitol - první je věnovaná popisům cest mužů na Západ, druhá dílům žen cestujícím tímtéž směrem a poslední oběma skupinám putujícím na Východ, do arabských zemí. Gendrové rozdělení je na místě, obě skupiny cestovaly z rozdílných důvodů a o své zkušenosti referovaly rozdílně - a je to čtení nadmíru zajímavé, poučné, místy vysloveně zábavné a zároveň přístupné.
Knize není v zásadě co vytýkat - pokud vás toto téma zajímá, najdete v ní všechno, co byste od podobné práce mohli požadovat.
Kdyby někoho zajímala regulérní recenze, tak směle na iLiteraturu TUDY.

#58

Petr Borkovec

HERBÁŘ K ČEMUSI HORŠÍMU

Tyhle básně, to je prostě štěstí z poutě, nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete, nikdy nevíte, co na vás čeká na další stránce - bude to Erben? Nebo Vážná Věc? Nebo Na-prostý Výs-měch? Bude to báseň o úmrtí pornohvězd? A co třeba latinský medailonek autora? Je toho o deset deka víc, můžu to tak nechat? Co to bude dál, mladá pani? Jeden pytlík za pětikorunu! Pojďte blíž! U nás každý vyhrává!
A každá báseň a každá tretka z pytlíku je svým způsobem naprosto bizarní a pokud tu hru budete hrát s autorem, můžete se nechat pohledem na pavouka poskakujícího do rytmu mačkaného gumového balkonku ukolébat a nechat si třeba něco zdát. Třeba něco o broucích, angreštu nebo němě vykřičené výčitce.
Ale jo, asi si nakonec aspoň jeden pytlík vezmu - trocha toho štěstí na pozdějc se dycky může hodit.

Kormorán
Rybožrout jeden! Už si nezobne!
Rybáři děkují! A ryby taky! Jen tak dál.
Nemají kormoráni nějaký mor,
že by se mohli vystřílet ve velkém?
Člověče, něco vymyslíme, žádnej strach!
Lovu zdar, jen ať padají dál.
Chudáčci, jeho rodina! Určitě
se bez něj moc trápí - tak jim
od toho trápení pomůžeme, ne?
Dobrý způsob řešení migrace černých žroutů.
Lovu zdar! Moc pěkně vybarvenej!
Prsa naložit v mlíce a pak do guláše.
To se jako fakt dá jíst? Jeden by řek,
že bude tuhej a smrdět rybinou.
Vykosti prsa, nech je vychladnout,
pak na den do mlíka a normální guláš.
Dík, potvora černá - člověk se pořád učí.
(s. 48)

#59

Marek Herman

NAJDĚTE SI SVÉHO MARŤANA

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne.
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné.
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom, být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

#60

Richard Brautigan

ANO, RYBÍ HUDBA

 Jedna ze zásadních knih mého života - moje první setkání s touhle sbírkou proběhlo někdy v roce 97, kdy ji má sestra přinesla domů a po pivu a cigaretách mi představila i svět volnýho verše.
Po všech těch letech si pořád ještě řadu z básniček v ní obsažených pamatuju zpaměti (byly první, který jsem se naučila nazpaměť, aniž by to byl úkol z češtiny), a po všech těch letech mě Brautiganova hravost a poetika (v) obyčejnosti pořád ještě nesmírně baví.
(A kdo práskne mé sestře, že je její knížka u mě, je synem/dcerou smrti!)

 V lásce prší

Knihy, knihy, samé knihy

Slibuju, že se k psaní o běhání zase dostanu - při těch dlouhých bězích totiž člověk vymyslí děsný kraviny a o ty vás přece nemůžu připravit.

Aktuální hromádka nakupených přečtených knih nicméně svědčí o tom, že kromě toho, že oldovatím a běhám, co mi bolavá noha dovolí, taky podstatně víc čtu, než píšu - takže to vezmeme v pár, rychleji za sebou následujících příspěvcích z jedný vody na čisto, ať mám zase (na chvilku) prázdný stůl.

#51

Jan Frank

SKOTSKO

Fakty, jmény, daty a dalšími informacemi tak nabitá kniha, že si z ní nakonec odnáším jen to, že Skotsko mělo na dějiny Velké Británie mnohem větší vliv, než mě kdy napadlo, kilty nejsou pro srandu, Vysočina a ostrovy jsou fascinující svět sám pro sebe a taky vědomí, že tam se prostě musím vrátit. Jednou rozhodně nestačilo. ​

#52

Christopher Moore

NEJHLOUPĚJŠÍ ANDĚL

Chystaná upravená reedice naprosté ztřeštěnosti, ujetosti, komedie, gagů, bláznivin a spousty, spousty srandy zalité pořádnou polevou nadsázky.
Pokud budete ochotní s Moorem jeho hru na vánoční šílenství hrát, můžete se opravdu královsky pobavit. Nečekejte žádný převratný děj nebo hluboce propracovanou psychologii postav, protože se dočkáte (mimo jiné) mluvícího kaloně v brýlích Ray-Ban s růžovými obroučkami, jednoho trochu pomalejšího anděla nebo barmanky se slabostí pro velice speciální koláče a oslíky a samozřejmě zombíků, kteří kromě mozků milují ještě švédský prefabrikovaný nábytek.
Mozky! Mozky! IKEA! IKEA!

#53

Peter Høeg

PŘEDSTAVY O DVACÁTÉM STOLETÍ

Už dlouho se mi nestalo, aby mi kniha přišla tak zábavná a nudná zároveň, aby mě fascinovala a odpuzovala a abych ji četla tak dlouho, navzdory tomu, že byla výborně přeložená a po jazykové stránce nádherně plynula.
Dánský magický realismus je pro mě pole neprobádané - prvních zhruba sto stran jsem se úplně tetelila blahem, ale pak se v příběhu začalo těch fantasmagorických výjevů vršit na mé sledovací schopnosti příliš a mnoho a já začala ztrácet. Navíc mě všechny postavy vlastně dost odpuzovaly a jak není nikdo, ke komu bych se ráda vracela, nevracím se ráda. Snad, že nejsem Dán a o dánských dějinách dvacátého století vím sakum prásk kulový, snad, že mi spousta věcí tím pádem nevyhnutelně unikla, jsou pro mě "Představy" nakonec těžko uchopitelnou a zpracovatelnou knihou.
Má druhá šance Hoegovi dopadla stejným "ááá nus-u-nus" jako ta první (slečna Smilla - u ní byl ten předěl naprosto zjevný - první polovina super, Smilla aka Lara Croft moc špatný). Tak snad do třetice, jako v pohádkách, ale pak už ani ťuk, Petere, ani ťuk!

#54

J. R. R. Tolkien

PÁN PRSTENŮ: DVĚ VĚŽE

A cesta vede dál a dál...
Neméně epické pokračování Společenstva, nové národy, nové země, nové výzvy, stará nebezpečí, staří přátelé i nepřátelé. Tvorové věční i nově stvoření. A s každým dnem je konec, zdá se, blíž a s každým krokem je Prsten těžší a těžší.
Neustále je třeba mít na paměti, že Tolkien žánr definoval, stvořil, posbíral mýty a legendy, dal dohromady své vlastní odborné znalosti a stvořil vypravování, z něhož dodnes nepřestávají autoři tu jen mírně čerpat, onde nepokrytě krást. Rozmáchlost vyprávění je úchvatná, stejně jako krajina, v níž se hrdinové pohybují. Králové jsou hrdí a udatní, kouzelníci mocní, elfové tajemní, trpaslíci bodří, Glum zákeřný a hobiti - ti nikdy nepřestanou v rozhodujících chvílích udivovat svou odvahou, odhodláním a věrností.Co chtít od příběhu víc?

#55

Dan Lyons

NA ODPIS

Chtěli byste jednou pracovat v Silicon Valley? Myslíte si, že pracovat ve start-upu je super? Že je megacool mít kolem sebe mladý lidi, v každým patře pípu a jednu stěnu plnou sladkostí? A co teprve fotbálek, sedací vaky, "pátky bez obav", mejdany a příslib zbohatnutí, jen co firma provede IPO?
V tom případě si Na odpis musíte přečíst. Bez dalšího vysvětlování a váhání - bez ohledu na to, jak ohavný má přebal - prostě musíte.
Vy, co nafouklé bublině start-upů už nějaké pochybnosti máte, si ji přečtete taky. Dan Lyons, bývalý letitý redaktor Newsweeku, který krátce po padesátce přišel při druhé vlně propouštění o místo, zamíří do start-upu s tím, že je možná načase změnit profesi a proč se něco nenaučit v marketingu? Je mu sice lehce přes padesát, ale jako starý pes se rozhodně necítí, naopak má hromadu zkušeností, kamarádů a kontaktů.
Co ho ale čeká, je jako rána mokrým ručníkem přes čumák - a to je teprve začátek. Konec si nezadá s atmosférou Ani později, ani jinde Delphine De Vigan, jenže tady se to doopravdy stalo (zajímavé by, nicméně, bylo slyšet i názor protistrany, protože jak všichni dobře víme - mince má vždycky dvě strany a pak taky hranu).

Balli Kaur Jaswalová

EROTICKÉ PŘÍBĚHY PRO INDICKÉ VDOVY

A na závěr ještě autoráky. 

O knížce Balli Kaur Jaswalové jsem tu psala už v době, kdy jsem ji četla předtím, než jsem ji začala překládat. Dokonce jsem překročila svůj stín o knížce šla živě promluvit do rozhlasu (hustý zážitek, který mi potvrdil, že patřím ke klávesnici a ne k mikrofonu).

Erotické příběhy jsou zábavné a zajímavé vyprávění z londýnské sikhské komunity, prostředí, o kterém jsem nevěděla zhola nic a teď vím alespoň něco.

Jistě, je to pořád jen oddechové, lehké čtení, ale bavily mě postavy, bavil mě jejich svět a bavilo mě trávit s nimi čas. Těšilo mě, že jsou pro změnu hrdinkami knihy ženy, o nichž společnost v podstatě už vůbec neuvažuje, protože jim v jejích očích už dávno ujel vlak a že ukazují, že to tak vůbec není. To, že člověk stárne, neznamená, že přestává existovat a minimálně Arvinder si nejde nezamilovat.
Rozdíl mezi tím, co jsem od knihy čekala (nic) a co se mi dostalo (docela dost) je tak velký, že to vystačí na čtyři hvězdy.
A ta obálka! Ta je prostě boží.

Rebranding aneb proč je (skoro) všechno jinak

V červnu 2010 jsem na popud svojí sestry založila první blog. Kdesi v hlubinách internetu tehdy vyštrachala výzvu 100 věcí za 1000 dní, v níž si měl každý nadšený tvůrce a odškrtávač seznamů vytvořit soupis toho, co chce v následujících bezmála třech letech stihnout.
Ze seznamu jsem toho stihla minimum. Zato jsem stihla jiný věci.
Třeba přivést na svět Madlenku.
A začít s ní běhat.
Během pár měsíců se ze mě stala máma v běhu. V době, kdy to dělal málokdo, jsem běhala hodně a navrch ještě s kočárem.
A protože najednou původní primárně cestovatelský blog začalo plnit víc a víc článků o běhání a já se rozhodla, že si splním sen a pokusím se pokořit maratonskou metu, založila jsem si blogovou běžeckou odnož.
Psal se leden 2013 a já měla před sebou pětiměsíční přípravu pod vedením Pavla Nováka. Jo, tak velký respekt jsem z těch dvaačtyřiceti kilometrů měla.
A tak jsem si zapisovala tréninkové plány a to, jak se mi je (ne)daří plnit. A propadala se norou v zoufalé snaze dohonit bílého králíka v běžeckých keckách hloub a hloub.

Roky plynuly. A s nimi mizel v minulosti první maraton, první ultra, na svět přišla Kačenka a já dál běhala a psala.

Situace v běžeckém světě se změnila. Běžecký velký třesk vedl k neskutečně rychlému rozpínání, běhal najednou skoro každý, vznikly desítky, možná stovky nových závodů, maraton se změnil v must-do a samozřejmě se rozrostly i řady běhajících matek. A já se skřípěním zubů sledovala, jak je najednou "v běhu" naprosto všechno. Víte, když jsem blog zakládala, google mi na řetězec "v běhu" vyplivl akorát tak výsledky závodů v běhu do vrchu. Jenže ohánějte se pořád tím, že jste tu byli první...
Každému je to fuk a navíc je to zoufale malicherný.
Takže jsem přešla druhou "mámu v běhu" – který nebylo trapný pojmenovat si blog úplně stejně, jen u jiného poskytovatele, a vystupovat pod stejným jménem na sociálních sítích – a pomalu přestala sledovat, kdo, co a kde píše. Potom už byla v běhu i těhu a do kin přišly ženy v běhu a vloni na Kladně, když mě mistr jedi představil jako "mámu v běhu", jsem se poprvý v duchu zkroutila studem.

Ale nechala jsem to být. Hezky česky rebranding je vážně těžká věc, obzvlášť, když žádný brand vlastně nemáte.

A tak jsem to celé nechala plavat.

Možná by to celé dál spokojeně hnilo, kdyby mi po letošním GGUTu nenapsal Kuba. S Kubou se osobně neznáme a jeho první připomínka byla čistě věcná. Druhá mi pak potvrdila to, co jsem dlouho tušila: že si názvem blogu vlastně sama barikáduju cestu k potenciálním čtenářům. Kuba mi tehdy napsal, že název blogu už dřív zaznamenal, ale nikdy by ho nenapadlo ho rozkliknout, dokud nenarazil na můj instagramový příspěvek o závodu.

Protože proč by si měl číst něco o nějaký matce?

No jasně. Proč by měl?

V době, kdy blog vznikal, mě to, že jsem měla malý dítě, do značný míry definovalo. Byla jsem na mateřský, ano, pracovala jsem, snažila jsem se nějak plácat doktorát, ale v prvý řadě se všechno, absolutně všechno točilo kolem Madlenky. Byla jsem prostě běhající máma. A to jsem byla ještě další roky. Jenže od doby, kdy Káťa odrostla (běžeckýmu) kočáru a i ona vykročila vstříc institucionálnímu vzdělání, se epicentrum pohnulo. Přesunulo. Přetvořilo.

Přetvořil se částečně i obsah blogu. Už nepíšu jen o běhání. Píšu i o knížkách, protože co taky pořád psát o tom, že běhám jako pako kolem přehrady? Na závody se dostanu dvakrát třikrát do roka a témata nevyhnutelně dojdou každému, kdo víc píše.

A proto jsme teď tady. Jasně, běhající máma pořád jsem a už vždycky budu (dokud budou nohy sloužit), ale děti už to, jak a kam běhám, nijak zvlášť neovlivňují. Je na čase změnit prostředí. Pálení mostů ovšem není moje oblíbená volnočasová aktivita, takže kompletní blog zůstal tak, jak byl, a tak, jak byl, bude taky pokračovat. Jen v trochu jiné podobě.

Děkuju všem, kdo jste mě celý roky četli (vám, co jste psali hnusný anonymní komentáře, neděkuju), kdo jste mi fandili, povzbuzovali mě, radili mi. S řadou z vás jsem měla možnost se poznat osobně, s mnohými se pořád vídáme, potkáváme se po hospodách a na závodech a na společných výbězích. A je to bezva.
Ne.
Je to skvělý.

Tak jo.
Pojďme na to.
Jak píše jeden z mých nejoblíbenějších autorů: něco končí, něco začíná.

#kdyznebehamctu

#47
George Orwell
FARMA ZVÍŘAT

Orwell byl génius s geniálním pozorovacím talentem.

To byla jedna z myšlenek, která mě s emocemi na škále od kristovanoho přes nene po neskutečný, během čtení průběžně provázela.

Ve své absolutně dokonalé přiléhavosti stále (ano, protože lidstvo se ze svých chyb skutečně nedovede poučit - nebo možná nechce? U koryta je přece tak dobře a chybějící páteř docela slušně nahradí mocenský korzet) až bolestně aktuální příběh.

Orwell viděl, chápal, rozuměl a psal.

Jak bychom dneska nějakého Orwella užili.

Otázkou je, jestli bychom mu byli ochotní naslouchat.

Protože čtyři nohy dobrý, dvě špatný! Vlastně pardon, teď se to zpívá jinak... Tak znovu a lépe!

(A poznámka na konec: kniha vznikla na přelomu let 1943/44, a přestože je příběh nadčasový, je nezbytné vnímat i historický kontext, v němž byla psána.)

#48

Delphine de Vigan

ANI POZDĚJI, ANI JINDE

Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.

Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.

Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.

Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?

...

De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.

...

Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.

(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)

#49

J. R. R. Tolkien

PÁN PRSTENŮ: SPOLEČENSTVO PRSTENU

Patřím k těm, pro které Tolkiena objevilo až filmové zpracování. Do kin šly tehdy Dvě věže a já Jacksonovu zpracování úhelného kamene fantasy naprosto propadla. Knížka mi před těmi téměř dvěma dekádami připadala nesmírně rozvleklá, až nudná, Tom Bombadil se zařadil vedle Jar Jara Binkse v soutěži o nejotravnější fiktivní postavu a celkově jsem prostě dlouho preferovala filmy před knihami, ač bych to nahlas, samozřejmě, nikdy nepřiznala.

Teď čtu Pána prstenů dětem a nacházím v něm absolutní literární dokonalost příběhu tak epického, že se jím v té či oné míře inspiroval od té doby snad každý autor (nejen) fantasy. A stejně tak v něm nacházím i inspirační zdroje samotného Tolkiena. Místa, jazyky, legendy, báje, mýty...

A stejně jako staré eposy, jež byly určené především k tomu, aby je někdo vyprávěl nahlas, i Společenstvo prstenu, čtené nahlas, má obrovskou moc posluchače uchvátit, zajmout a nepustit.

A Tom Bombadil? Jak to dopadlo s Tomem? Tom je úžasná, úžasná postava, jeho postavení nad časem jako partnera a dohlížitele věčného bytí... ach!

Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.

Nai elyë hiruva. Namárië!

(Ale je tedy zapotřebí vzít do ruky poslední edici redigovanou panem Kubánkem.)

#50

Niviaq Korneliussen

HOMO SAPIENNE

Tahle kniha je veliká, šílená jízda. Pět krátkých příběhů z místa, o němž spousta z nás ví akorát tak to, že ​by si ho Trump rád koupil a že odtamtud byla slečna Smilla, co měla cit pro sníh. Ale dál? Dál je odtamtud pět hrdinů Niviaq Korneliussen, vyšlé hvězdy grónské literatury (Homo sapienne se k nám totiž dostává s jistým zpožděním), která svůj rodný ostrov šokovala řeřavě otevřeným pohledem do myšlení homosexuálně orientovaných a transgender osob žijících v zemi, kde dávají lední medvědi (co já vím?) dobrou noc a na bestseller stačí prodat tisíc kusů (což se Niviaq hravě povedlo).

Homo sapienne je aktuální, přímá a úderná. A zároveň je bolestná a palčivá - jelikož život lesby v Grónsku je autorčinou každodenní realitou, jsou obrazy v knize zachycené nejspíš dost autentické a o to mrazivější. Mezi večírky a afterparty se pohybuje Fia se svým bratrem, jejich kamarádka Arnaq a Sara a Ivinnguaq. Jejich osudy se vzájemně protnou a vzájemně se ovlivní víc, než by se odvážili byť jen doufat nebo než by si přáli.

Je mi naprosto jasné, proč vzbudila kniha takový rozruch. Na mě tam ale bylo těch deviací (bez jakékoliv emoční konotace, kterou si s sebou tohle adjektivum vláčí) prostě moc: hetero není nikdo normální - všechno jsou to ubožáci, slaboši a pokrytci; láska je tu zaměňována se zamilovaností s takovou lehkostí, že by člověk čekal, že je protagonistům o pět, deset let méně a hlavně, všech pět postav přemýšlí a vyjadřuje se úplně stejně - a to mě asi štvalo nejvíc.

Nicméně za přečtení to minimálně už pro možnost nahlédnout do grónské zběsilosti v srdci určitě stojí.

Liou Cch'-sin

PROBLÉM TŘÍ TĚLES

Pokud si vezmu do ruky knihu z žánru hard sci-fi a pak se divím, že je - aha - napěchovaná popisy technologií a astronomických a fyzikálních jevů, pak jsem buď a) sci-fi a jejími subžánry nedotčen; b) ovce, která jde po reklamě a neobtěžuje si přečíst ani anotaci c) mix obojího. Jinak si ten údiv neumím vysvětlit.
Sám příběh byl pro mě minimálně v první polovině nesmírně zajímavý - začíná během čínské kulturní revoluce, jednoho z mých nejméně oblíbených období a míst lidských dějin a překvapivě rychle nabírá spád. Všechno je až do nějakých dvou třetin dostatečně temné a napínavé, aby mě to zvládlo skutečně nadchnout. Jenže pak přichází první z odhalení (očekávaných) a najednou mám problém uvěřit motivacím a jednání (nechci nic prozrazovat, ale zlatý Faber!) a zájem a napětí začínají opadat.
Nicméně je to pořád trilogie, čili mám poměrně vysokou šanci, že celkový dojem bude i tak skvělý. Vzhůru do Temného lesa!
(Interpretace audioverze se chopil velice zdárně Zbyšek Horák, čtrnáct hodin v jeho společnosti uteklo jako nic. Kvalitní překlad byl citelně znát, dobrá práce!)


(Škodolibá představa: instačtenářky se slabostí pro upíry a vlkodlaky vrhající nyvé pohledy podléhající reklamě a bezradně zírající na tu mnohasetstránkovou *N*U*D*U* - tleskám marketingu Hostu, podle reakcí na ig se vám to fakt povedlo prodat! (bez ironie))

Pokud byste si knížku chtěli koupit - mají ji třeba na Audiotéce:

Modrou nebo červenou?

Ultramaratonské běhání zažívá stejný boom jako před pár lety zažilo to maratonské. Jestli je to proto, že maraton už nestačí, že to vypadá dobře na sociálních sítích, že pro lidi kolem jste pak bláznivý machr (anebo jenom blázen) nebo proto, že máme hlubokou potřebu překonávat sebe sama a zároveň prchat z přetechnizovaného, lidmi, starostmi a povinnostmi přeplněného světa do lesů, k sobě samým a k onomu prostému levou před pravou, pravou před levou, nádech - výdech, těžko říct.
Moc dobře si vzpomínám, jak posvátnou hrůzu ve mně maratonská vzdálenost probouzela.
A pak první padesátka.
Jak já se bála - že to nezvládnu, že to tělo a hlava prostě nevydrží.
Ale zvládly to a já vydržela. Ne vždycky, ne všude, ale většinou ano.
A jak se říkává, s jídlem roste chuť - po každém závodě se člověk v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky začne dříve či později ptát: Kam dál? Kam teď? Kam příště? (A když to neudělá on, udělají to za něj kamarádi.)
Tak kam příště? Kam teď? Co dál?
Stejně, jako ti nikdo nemůže říct, jaké to je, běžet pět hodin v kuse, deset, patnáct, dvacet, nemůže ti ani nikdo přesně popsat, jaké to je, když se neseš na křídlech bezbřehé euforie, kdy všechno šlape a naopak jaké utrpení se nachází za branami oné "pain cave" nebo-li jeskyně bolesti, v níž - a o tom jsem přesvědčená - všichni při ultra dřív nebo později skončíme a rozdíl je jen v tom, jak dobře nebo blbě si s tím stavem umíme poradit, jak se nám daří se s případnými komplikacemi vypořádat a jestli nás zlomí nebo si zvládneme uchovat přesvědčení, že (dříve či později - ano, opět v závislosti na rozsahu poškození vnější schránky) z ní zase vylezeme ven, jen vydržet běžet. Nebo aspoň jít.
To jsou věci, které si buď musíš prožít sám na vlastní kůži nebo prostě usoudit, že to si můžeš v klidu v teple a suchu domova vrážet pod nehty párátka, protože to je asi podobně dobrý a příjemný nápad.

Rozhodnutí zkusit to, vědomě se vystavit mnohahodinovému nepohodlí, které dost možná skončí neúspěchem, není jednoduché.
Můžete si vzít modrou pilulku, pustit to z hlavy a žít a běhat jako doposud.
Nebo si vezmete červenou a pak bude zapotřebí zjistit, jak hluboké máte rezervy a kolik jste schopní a ochotní jednomu malichernému a v podstatě - v případě amatérských běžců z hlediska zodpovědného života normálního dospělého jedince - naprosto zbytečnému cíli obětovat.

 

Když jsem si vloni psala Ježíškovi o knihu Iana Corlesse Running Beyond, netušila jsem, co na jejích stránkách najdu.
Jako první na mě vykoukl Crib Goch, stačil jediný pohled, aby se mi roztřásly ruce a srdce a já věděla, že tam jednou musím být.
O pár stránek dál začínalo povídání dalším závodu. Jen o kousek vedle. Jen o kousek zvládnutelnějším. Jen o kousek méně šíleném.
"Rovnou ti říkám, že si stejně budu myslet, že nebudeš dostatečně připravená," napsal mi mistr jedi, když jsem ho seznámila s plánem a ochotou udělat cokoliv, abych se tam podívala do cíle a on mi na oplátku v hrubých rysech načrtl, co to bude znamenat.
Když jsem hodila své jméno do loterie, srdce mi bušilo jako vzteklé.
Jaké nervy to byly, když přišlo o dva dny později podvečer samotného losování, je nepřenosné.
Modrou nebo červenou?
Jakou mi vylosují?

Nikdo ti nemůže říct, jaké to je běžet sto mil v kuse.
To je něco, co musíš zažít na vlastní kůži.

Das ist nicht normal, das ist zupa!

Přijede Němec na benzínku. Vytáhne z kastlíku pistoli, strčí si hlaveň do zadku a začne se v něm šťourat. 

Obsluha pumpy vyjde ven, čumí na něj a povídá: "Je tohle normální?" 

A Němec na to: 

"Das ist nicht normal, das ist zupa!"

...vypráví Pavel M. cestou do Plas. Tlemíme se tomu oba jako hovada. Je kolem desátý v noci. V době, kdy se obvykle chystáme leda tak do postele, míříme do Plas u Plzně, abychom o půlnoci spolu s pár desítkami dalších cvoků místo spánku běhali po okolních lesích, dokud nás trasa po zdolání sta kilometrů nezavede zpátky na Velkou louku.

Baroko je láska, kecka pod ním praská - místní maraton byl v roce 2013 můj první trailový, o dva roky později jsem se ještě jednou vrátila a pak už to nějak ne a ne vyjít. Jednou jsem dala přednost B7, vloni to bylo příliš blízko UTW, navíc na stejnou dobu připadá u mamky posvícení a pouť a děti jsou (želbohu) v tom věku, kdy jsou labutě, twister a horská dráha považovány za absolutní highlighty roku a kolotočárům rodiče pár set naházet prostě MUSÍ! 

Zároveň jsou (dvakrát bohužel) v tom věku, kdy na ty kraviny nemůžou většinou ještě samotné, takže musí mít dvouhlavý doprovod (a vy, ačkoliv se vám dělá blbě pomalu i v houpacím křesle, se musíte svézt taky, třikrát hurá). A protože život je otázkou priorit, chodila jsem na pouť a nejezdila do Plas. 

Po nezdařeném GGUTu jsem doma dostala nabídku, která se prostě neodmítá. "Tak si vyber něco jinýho, ať tu formu prodáš, když už jsi tak trénovala. Co ty Brdy, cos v září běhávala?" "Myslíš Baroko?" "Jo, Baroko!" (Pozn. Víte, tohle je u nás zhruba na stejný úrovni, jako kdyby manželka přinesla po třiceti letech manželovi poukázku do bordelu nebo muž odevzdal zlatou kreditku na víkendový shoppingspree - ať jsem v těch příkladech hezky stereotypní.) Tak jsem se samozřejmě okamžitě přihlásila.

"Tak jsem se přihlásila na tu stovku na Baroko!" hlásím. "Jak stovku?" "No stovku, říkals', že se mám přihlásit, tak jsem se přihlásila." "Ale já myslel, že je to maraton." "Ahá, no jo, ten se tam běhá, ale letos je už potřetí stovka!" "---" 

A tak nastalo krátké období přípravy, kdy jsem v rámci letního soustředění na Chateau Veverka běhala po brdských kopečkách a ronila pot a slzy v Polabí, abych se s příchodem nového školního roku dočkala ochlazení a tím i návratu jakés takés energie.

Pátek

Jedeme s Pavlem M. Kdysi jsem mu dělala slečnu Daisy na cestě na Brdskou, tak si dáváme po letech repete. A je to sranda. Pavel nemá dálniční známku ("Věčná škoda trávit čas v autě, když si tam můžu doběhnout!" pravil úřadující mistr republiky v běhu na 24 hodin.) a tak si dáváme tour de okreska. Potkáváme lišky ("Hele! Živou lišku jsem ještě neviděla!" P: "No, vzhledem k tomu, jak rychle jelo to auto v protisměru, už moc dlouho živá nebude...") a srnky, taky spoustu netrpělivých řidičů a smíláme páté přes deváté, abychom o půl jedenácté parkovali na Velké louce, odkud se vybíhá.

Prostory startu jsou luxusně dřevní, většina lidí se vzájemně zná, je tu zima a pije se tu pivo, záchody jsou otevřený jen pánsky, což ve mně evokuje vlnu nostalgického smutku po dřívější Brdský, kde bývaly v místní škole koedukovaný sprchy (tj. odemykaly se jen jedny) a ještě v nich tekla jen studená voda (jeden rok, jeden teplá a jednou byly otevřený dokonce i pánský sprchy) - poprvé mě to dost šokovalo, podruhé už mi to bylo fuk... Tady jsem narazila na chlapíka, který byl konsternován, že je na pánech dáma a ani trochu ho má přítomnost netěšila ("A kam mám jako jít, když jsou dámský zamčený?!"). 

Hlavní organizátor Kosťa Wiesner a aktuální mistr republiky ve čtyřiadvacetihodinovce Pavel Marek; oba dokázali doběhnout z Athén do Sparty a poklonit se králi Leonidasovi... žádný béčka, tihle kluci 

Je kosa. Jako fakt. Nechce se mi se převlíkat, nechce se mi nikam běžet, chce se mi spát. Probíhají debaty o počasí, které se tváří lehce uslzeně. To bude, panečku, mejdan! Ionťák poteče proudem, nažereme se gelů tak, až se poblijeme a ještě budeme moct volit miss(áka) mokrý funkční tričko. Hurá!

Zdravíme se s Ivetou a Pavlem, nálada je dobrá, srandy je pořád kopec. Objevuje se i Roman a Pavel Z. Známých tváří je nakonec dost, to je vždycky fajn, vidět tyhle cvoky (láskyplně myšleno!) pohromadě. Převlíct, dodatečně se namazat, protože na to jsem, chytře, při převlíkání zapomněla a protože dvanáctá pomalu odbila a lampa ještě svítila, je čas řadit se do prostoru startu. 

--

vsuvka: fotografický doprovod tentokrát neexistuje. Za množství následujícího textu se omlouvám - kromě pár fotek před startem, mám už jen strom s tabulkou 80 km - ten vám sem, samozřejmě, dám, ale jinak nic, nada, ničevo, je mi líto; třeba se ještě objevím na nějaký fotce od organizátorů, jinak si to holt budete muset snažit představit

--

Značení trati vypadá takhle (vizuální demonstrace fáborku), první občerstvovačka je zhruba na dvacátým kilometru ("Jak na dvacátým? Psali 18,6!" děsí se paní/slečna vedle mě, ta samá, co předtím řešila, že: "Tady je fakt těžký poznat ženskou od chlapa!"), a pak už to jen někdo odpočítal, mužský sbor do toho békal "Kdybys tak náááhodou měl pocit, že jsi sám..." a my se dali do pohybu.

Sobota

Kilometrové kolečko kolem louky, jež jsem překřtila na "Kosťovu pomstu", závod otevírá i uzavírá. To běžíme všichni v hloučku, držím se vzadu, abych nepřekážela vlčákům a snažím se to podle pokynů mistra J. ani nepřepálit, ani se moc nešetřit. 

Záhy se vláček natahuje, mizí lampy, zapínám čelovku a svět se na dalších pět, šest hodin smrskne ve výseč jí vrhaného světla a sem tam odrazku značící trať. Značení je, mimochodem, skvělé a musela bych se asi hodně ponořit do myšlenek, abych se ztratila. Prvních dvacet kilometrů je trať společná s tou maratonskou. Jednotlivé úseky poznávám. Trať není žádná rovinka, ale zároveň je až na pár úseků nemilosrdně běhatelná, takže se žádných dlouhých odpočinkových úseků nedočkám. Delších pár je, ale opravdu jen pár. Jinak to tu na člověka furt řve: makej, makej, co jdeš? Tohle je BEŽECKÝ závod, beruško, tak hophop! Proto tu přeci jsi!! 

Taháme se s pár lidmi, ale není se kam hnát. Ne v mým případě a ne teď. Vyndávám si sluchátka, protože na mě jde fest spaní. "A to se sama v noci v lese nebojíš? Já bych se teda bála," prohlašují občas kamarádky, když dojde řeč na ultra. No, nebojím. Čeho taky? Jak říkává Veverka Sudetský - to se víc bojím v noci ve městě! V lese se není čeho bát - snad jen divokých prasat a ožralých vesničanů (nezaměňovat zaměnitelné). 

Z okolí toho moc nevidím a rekonstruovat trasu je takhle brzy po závodě dost těžké, plete se mi, kdy se stalo co a kde jsem potkala koho. Na první občerstvovačku dobíhám nadšená, jsem sice durch propocená tak, že mi pot teče (ano, teče) z rukávů do dlaně a je to jednak strašně nepříjemný a druhak strašně nechutný, mám úplně mokrý tříčtvrťáky a je mi kosa, ale zatím to jde hezky. Hodně piju, něco málo pojím, doliju si láhve, děkuju a vyrážím do tmy. 

Teď jsem doopravdy sama. 

Začíná poprchávat.

Běžím úzkou cestičkou vysoko nad Střelou, tenhle úsek si pamatuju, patřil k těm nejkrásnějším z celýho maratonu. Ten den ho ale minimálně jeden suverénně strčí do kapsy. V noci to je místo kochačky výzva "kdo nezakopne a nespadne po hubě dolů, vyhrává!" - plním ji zdárně. 

Cestičku střídá les, v lese jsou cesty zpevněné nebo jsou tam kusy po jehličí a mezi kořeny, hopkám jako zajíc (brdská škola se hned pozná) a pořád ještě se dobře bavím. Však je to teprve 30k B2B 1/2!

Po dvaceti kilometrech se odpojujeme od maratonské trasy. Mizí kilometrovníky á 1000 metrů, které dosud trasu hezky kouskovaly, a pro mě teď začíná nový závod.

Občerstvovačky jsou zhruba co deset kilometrů. Přestává kapat a začíná mrholit. Pak přestává mrholit a začíná pršet, aby už nepřestalo. 

Co byl předtím pot, je teď dešťová voda. Ale tak co, no. Mám sice v batohu nepromokavou bundičku, ale představa, že bych si měla batoh sundavat a něco v něm hrabat, abych si ji pak stejně připlácla na propocený triko, mě natolik odrazuje, že bundu ani nevyndám.

Obrazy noci: 

Kapky deště mi tancují před očima ve světle čelovky. 

Čas plyne. 

Probíhám krajinou, kterou kolem sebe jen tuším. 

Jsem na louce, běžím po pruhu slehlé trávy, kterou k zemi zatlačily kola nějakého auta. Cesta se mírně svažuje a mně ve sluchátkách hraje nejspíš jediný intelektuální kousek playlistu - příznačná Nessun dorma (Nikdo nebude spát), když se Pavarotti dostane k velkému finále, rozpřahuji ruce, letím prostorem a plna optimismu zpívám (doufám, že jen potichu a pro sebe, jestli ne, všem v případném okolí se omlouvám za neomluvitelné zprznění Pucciniho) "All'alba vincerò! Vincerò, vincerò!" (Za úsvitu zvítězím! Zvítězím, zvítězím!").

Milosrdný asfalt. Prý to některým lidem vadilo a já bych nikdy nevěřila, že to opravdu připustím nahlas, ale jak já byla za ten kus kulturního povrchu vděčná! Kilometry začaly naskakovat a já konečně zase opravdu běžela.

Občerstvovačky. Zmrzlí dobrovolníci. Ohně. Unavené tváře. Unavené hlasy. Aspoň jeden se ale vždycky snaží pomáhat a povzbuzovat.

Svítání. "To je ale krásný počasí!" hlaholím při doběhu na, podle hodinek, 46. kilometru. Bláhově si myslím, jak nejsem originální. "To už jste dneska snad třetí ženská, co to říká! Ženský jsou takový optimistky!" "No, tak taky bych mohla nadávat, že je hnusně, prší, je mi zima, chce se mi spát a bolí mě nohy. A co bych si pomohla?" směju se. Ale do smíchu mi není.

Bolí mě žaludek. Mám hlad, ale nemůžu nic sníst. 

To není dobře. 

Ne. Jinak: To je špatně. Sakra špatně. Vím to. Vím to a taky vím, že když s tím nic neudělám, moc dlouho nevydržím.

A pak přijde svítání. Tráva se v sílícím světle podpořeném čelovkovou výsečí magicky leskne. Les voní. Cesta pod nohama ubíhá. Vypínám světýlko. Už se nemůžu dočkat, až ho z hlavy sundám a uklidím ho do batohu. 

Nad lesy se zvedají oblaka páry, celá krajina kolem je tak nádherná, tak nesmírně nádherná, že si nemůžu pomoct a chvíli dojatě fňukám. Některý okamžiky jsou prostě větší než vy a je těžké je udržet v sobě.

Dobíhám na další stanici. Nad ohněm si dva kluci pečou buřty. Uklízím čelovku. Snažím se vtipkovat, ale obávám se, že jsem byla spíš trapná. Než to překročí únosnou mez, balím se a pokračuju. Hlavně si nesedat, hlavně se nenechat zlákat písní sirén a nepřijmout nabízené křesílko. Už bych se nezvedla.

Porovnáváme si varhánky nebo ukazuji Benymu, jak se správně modlit k běžeckým bohům? To už zůstane navždy nezodpovězenou ultrazáhadou, jednou z otázek, ježto drásají šedou kůru mozkovou lidstva, kam jen paměť sahá... 

Chvíli se bavím tím, že v písničkách v playlistu vyměňuju klíčový slova za run a running. Třeba takový Ed Sheeran a jeho Photograph pak dostává úplně jiný grády. Uznejte, že kdyby zpíval:

"Loving  Running can hurt, loving  running can hurt sometimes

But it's the only thing that I know
When it gets hard, you know it can get hard sometimes
It is the only thing makes us feel alive
We keep this love  run/race in a photograph
We made these memories for ourselves..."

mělo by to hned jiný rozměr. Zkouším to i s jinými songy ("I run all night to get to you is that allright?...") a je to docela sranda.
Pak už mě i písničky otravují a sluchátka vyndávám. Z tlustých v tenkých už nějakou dobu jsem. Teď nastává fáze z tenkých do zatni zuby a šlapej.
Těším se na každý kousek asfaltu. Bolí mě chodidla a běžím jako malá mořská víla. Začínám si stěžovat všem, kdo se objeví na doslech, abych si nestěžovala dovnitř.
Ale - ALE - ani jednou si neslibuju, že budu pálit kecky, ani jednou se nezapřísahám, že tohle už nikdy nebudu dělat, ani jednou si nenadávám, co tam dělám. Průběžně mi chodí smsky - od mamky, sestry, Toma, holek, jedie - dojímají mě, pomáhají mi, těší mě.

Občerstvovačka na 63. km, fotka z galerie od mé jmenovkyně, která se tam o běžce krásně starala - nejlepší čaj!!

Od úsvitu jsem si hlídala hodinky a soustředila se na start maratonu - na desátou hodinu dopolední. Doufala jsem, že bych se na trase mohla potkat s VP, který běžel maraton, že bychom prohodili pár slov a já se namotivovala zabrat. Cílem bylo dostat se na posledních dvacet kilometrů v čase, aby tohle bylo možné.
Do šedesátýho kilometru to bylo v pohodě. Od sedmdesátýho to ale začalo být fakt krušný.
A tehdy jsme se vrátili zpátky ke Střele. Na cestičku přes kameny a pod kmeny stromů, mezi srázy, kde uhání přes kameny voda. Měkká zem pod nohama, déšť, esence bytí.
Nemůžu běžet, musím jít. Ještě na stanici před údolím jsem doběhla Romana a dokonce i viděla Pavla Z., dlouho jsem kluky měla před sebou, ale stáhnout jsem je nedokázala. Naopak. Tehdy jsem začala fest zpomalovat.
Na konci údolí se drápeme do kopečku, je prudký a jeden krok vedle by stejně jako v následujících pasážích znamenal pád dost hluboko a z dost strmého svahu, aby se člověk nehezky potloukl. Jsem unavená. Brnkám nohama. Bolí mě žaludek. Za poslední hodiny jsem do něj zvládla dostat kromě koly, vody a ionťáku jen tři gely a cliff bar tyčku, která mě hodně zvedla. Jinak nic. To je zlýzlýzlý.
Najednou se objevují kilometrovníky maratonu. Kdy? Jak?
 A pak je tady.

V tu chvíli se mi vypíná telefon. Kleju tak, že slyšet to Malý medvěd, okamžitě se se mnou přestane kamarádit. V dešti lovím v batohu pytlík s externím zdrojem a kabel. Napojuju telefon a naštvaně volám Tomovi, ať je cca na druhou hodinu v Plasích, že prší, vybíjí se mi mobil a podle hodinek bych tam měla být ve 14:05 a budu chtít jet asap domů.
Rvu telefon s kabelem a zdrojem do pytlíku a do batohu. Jde to fakt blbě. Nesnáším, když moje technika nefunguje tak, jak by měla a když mě neposlouchá. Jako fakt hodně. Víc už nesnáším jen nevychovaný psy na volno, idiotský řidiče a samozvaný internetový odborníky na všechno. (Necelých deset kilometrů před cílem se mi proto vybijou i hodinky. Karma je zdarma, přátelé!)
Potkávám lidi, co běží půlmaraton. Teda spíš jdou. Já se snažím běžet, co se do mě vejde. Jít bych mohla - šestnáctihodinový limit, kterého jsem se vážně bála, stíhám v pohodě, jenže pak by to vůbec, ale vůbec neutíkalo. Snažím se držet pokynů: do kopce choď, rovinky a z kopce běž!
Na stanici hrajou na kytaru a zpívají. "Tak abyste to věděla, tak já vám vyznám láááásku...!"
Mně hraje v hlavě už nějakou dobu dokola jeden verš z Aviciiho tucárny Without you, kterýmu pořádně nerozumím, ale přísahala bych, že se tam zpívá "guacamoli eat without you". I můj unavený mozek ví, že je to blbost, ale sakra! Dyť to tam je! Ať to jde pryč! Já-už-to-nechci-poslouchat!!
Předposlední stanice v lese. Parta holek. "To si vůbec neumím představit, být takhle dlouho někde sama!" říká jedna druhé, když se loučím. Nějakou dobu pak přemýšlím, jestli je to mor dnešní doby, nebo jestli jsme obecně nastavení na existenci ve skupině a samota nás děsí...
Tahám se s klukem v zeleným s modrým batohem. Vždycky mě někde doběhne, pak mu pouteču. A zase.
Od poslední občerstvovačky běžíme spolu. Čeká na mě, když už nemůžu. Začíná mě hrozně bolet levý koleno, ve kterým mi při prudkým seběhu před nějakými třiceti kilometry ruplo. Hlásím zbývající kilometry. Snažím se povídat, ale pak na to kašlu. Stojí mě to příliš sil, který už nemám.
Tři kilometry.
Mlčky běžím za svým novým parťákem.
Loukou.
Lesem.
Dva kilometry.
Po asfaltu.
Do parku.
"Stovkaři! Respekt! Fakt respekt!" huláká na nás kluk s maratonským číslem. "Jste hustý!" Směju se. "Vidíš, jsme hustý! Tak to máme dobrý!" říkám parťákovi.
Kosťova pomsta.
Kilometr.
Leje.
Tráva pod nohama je udusaná a samý bahno.
"Stovka! Kluci, jste frajeři!! Fakt velký frajeři!!" volá na nás další míjející maratonec. "Hele, to je dobrý, jsem dokonce i kluk!" sděluju parťákovi.
V rámci chabých možností a omezené hybnosti všech svalů včetně těch obličejových se smějeme.
A pak je to tady.
Oblouk. Pípnutí. "Jaký máš číslo?" "Šedesát jedna!" hlásím ten den naposledy své magické numero, které dává dohromady co? No jasně, tu zatracenou sedmičku!

14:13:07

Neuvěřitelný. Neskutečný. Nekonečný. Nesmazatelný.
Přesně takový to bylo.
Podáváme si s parťákem ruce, objetí, rozloučení.
Ani nevím, jak se jmenuje.
(Teď už teda z výsledkovky vím - ahoj Pavle! Kdybys to třeba náhodou četl, tak mě moc těšilo, nebýt tvé společnosti, byl by ten konec mnohem těžší.)

Motám se v prostoru za cílem. Paní, co mi odštípává čip mě chválí, stejně jako další lidi, který potkáváme. Stovka? Gratuluju! - Respekt - Super! Kdybych mohla, brečím dojetím. Jenže jsem tak vyčerpaná, že jsem ráda, že s omezenou hybností a ne zrovna stoprocentně fungujícími smysly zaostřím Toma (ale přehlídnu VP, který dorazil do cíle minutu po nás). "Co chceš? Co pro tebe můžu udělat?" ptá se. "Vypadáš líp, než když jsme tě tu vyzvedávali posledně po tom maratonu," dodává. Beru si koláček a jdu se do stanu převlíct. Potkávám Pavla, zdravíme se, gratuluju mu a Ivet ke skvělýmu času.
Ve stanu s hekáním zuju boty, chvilku mi trvá, než mi docvakne, že ty jasně bílý fleky na palcích jsou... palce. Protrhly se mi moje absurdně drahý goretexový ponožky a teď mi z nich trčí konečky absolutně vymáchaných palců. Sloupávám ponožky a zděšeně koukám na bílý, svrasklý chodidla. Tohle teda neznám - snad z dokumentů, fotek a vyprávění jiných, ale mně se to teda povedlo poprvý.
Zmateně řeším, co a kam položit. Sloupávám věci, který jsou nasáklý vodou.
Na nohy komplikovaně nasazuju žabky a potácím ze stanu.
Je mi strašná zima. Cestou potkávám ještě Pavla Z. a pak i Romana. Suneme se s Tomem, který má od pondělí z fotbalu zničený koleno, jako dva zombíci k autu. Usínám.
Budím se v Praze.
Je mi brutálně zle.
T. staví a já bosa vedle výpadovky na letiště bliju jak šakal.
Taky poprvý. Dneska jsem zjevně pod svoje možnosti neběhala. ("Blití patří k ultra jako mládí k socialismus!" konstatuje 12HH.)
Doma po sprše okamžitě usínám, budím se na polívku a na dalších jedenáct hodin odpadávám.

Neděle
Koleno, který jsem včera neohnula, dneska jen lehce pobolívá. Chodím normálně. Paradoxně mě kromě kolena nejvíc bolí pravá ruka - od ramene po zápěstí. A to jako proč?! A jsem unavená, tyhle propařený noci mi dávají nějak zabrat.

Baroko 100 je nádherný. Je nesmírně rozmanitý a náročný, ale zároveň běhatelný a už z podstaty rychlý. Je to komorní akce se zázemím počítajícím se stovkami lidí, kteří další den vybíhají na kratší trasy. Je to s láskou a nesmírnou pečlivostí chystaná akce, která si zaslouží pozornost a místo v běžeckých kalendářích.
Díky, Kosťo, byl to nezapomenutelný den.
Prostě zupa! 

Já si tu jen odložím nějaké knihy II

#42

Ayobami Adebayová

ZŮSTAŇ SE MNOU

Román ze země, kde hlavním smyslem lidského bytí zůstává zajištění trvání života, z místa, kde tuhle primární funkci naší existenci ještě nestihl tak docela překrýt nános lidskoprávních výdobytků nové doby a kde oblast, kterou my považujeme za navýsost intimní, zůstává jako odhalený, živý drát, z něhož odletují jiskry. "Zůstaň se mnou" je román o nesmiřitelné síle tradic, o tom, že některé boje jsou od začátku marné, o dobrých záměrech, jež budou po zásluze potrestány a o děsivé moci matriarchátu. Je to příběh o tom, že i nejsilnějších železnou ty můžete pomalým ohýbáním zlomit a taky o tom, že na některé věci ani sebevětší, sebeupřímnější a sebeosudovější láska nestačí, obzvlášť, když ji něco sžírá v samotném středu.
Skutečně skvělý příběh. "Zůstaň se mnou" se snadno stává po "Cestě na sever" Tajjiba as-Sáliha druhým nejlepším africkým románem, který jsem kdy četla.
(Jen poznámka na okraj, to že nikdo z řetězce překladatel-redaktorka-korektorka netuší, že tchyně se píše podle vzoru svině s krátkým i, bych asi ještě skousla, že někomu sem tam ulítne idiom a my tak nezačínáme na čistém stole, ale spíš (třeba) s čistým štítem, budiž, že v sedmém pádu neděkujeme Pavlovi Novákovi, ale Pavlu Novákovi, no, stane se, ale přát (!) upřímnou soustrast může jen naprostá hyena nebo hlupák. Ráda bych dál věřila, že alespoň na vzniku knih se ani jedna sorta nepodílí.)

#43

Viktorie Hanišová

REKONSTRUKCE

Vyprávění o životě po životě. O tom, kam až doputují vlnky, když u kraje zčeříme vodu a kolik lodí a lodiček nevědomky rozhoupáme. O tom, že najít kmen stromu, když cestujete od konce kořene, nemusí být vůbec snadné a taky o tom, že ho dost možná ani nenajdete (ale jak to, vždyť tam přeci někde být MUSÍ?). Taky o tom, jak trýznivé jsou otázky bez odpovědí a o tom, že jedna společná pravda neexistuje. Ano, můžeme začít na prstech vypočítávat snad až zbytečná klišé třeba to o jediné nejlepší kamarádce, která je proti outsiderce úplná hvězda, byť sama pochybuje (jak přes kopírák s Hruškoudóttir i Probudím se na Šibuji, ať nemusím lovit moc daleko v paměti a samozřejmě spoustou dalších knih), o chladném domově vedle chladné, zlomené příbuzné, jež se hrdinky ujme po tragédii (Hana) nebo třeba stereotypní postavy na škole. Můžeme nechápat, proč některé kroky Eliška (ne)udělala, ale to bychom ztratili ze zřetele to hlavní: to, jak zoufale potřebujeme odpovědi, jak zoufale potřebujeme vědět a jak zoufale potřebujeme pochopit, když se stane něco tak šíleného, jako je vražda dítěte vlastní matkou. Proč to udělala? A proč zemřel jen její bratr? Proč lidi jednají, jak jednají, proč (ne)udělali tohle a (ne)udělali tamto? A když odpovědi nedostaneme, nenajdeme, když nám je nikdo není schopný dát, může nás snadno stáhnout psychotický vír jejich hledání, který nás pohltí, aby nás mohl s klidným svědomím sem tam vyplivnout, protože moc dobře ví, že z pole jeho přitažlivost se nemůžeme nikdy vymanit.

#44

Marta Breen, Jenny Jordahl

NEOHROŽENÉ ŽENY

Jednoduchá, sympaticky akční a rozverná kresba, stejně jako kolorování podle jednotlivých témat a čistý, prostý lettering se mi líbily opravdu moc. Co nechápu je scénář - pro je tedy kniha určená? Pro dospělého jsou to všechno v zásadě známé informace a kniha jen klouže lehounce po povrchu, navíc v části věnované právům LGBTQUI najednou nepochopitelně zahrnuje i boj mužů; pro děti jsou, podle mě, pasáže o sexu, antikoncepci a potratech příliš přímočaré a explicitní, než abych chtěla, aby to četla třeba osmi, desetiletá dcera (kterou by naopak části věnované lidskoprávní emancipaci mohly informačně obohatit).
Stejnou záhadou je klíč k výběru osobností, jimž je v knize věnován větší prostor.
Snad kdyby si autorka vzala menší sousto a neaspirovala na předložení dvou set padesáti let dějin na sto třicet (nebo kolika) stránkách, dopadlo by to o poznání lépe.
Je dobře, velice dobře, že si připomínáme, že ženská práva rozhodně nejsou samozřejmostí, že si je ty nejstatečnější z nás byly ochotné vydobýt i za cenu vlastního života - a rozhodně bychom s tím neměli přestávat. Jen tady výsledek skončil někde mezi rybou a rakem.

#45

David Nicholls

STARTER FOR TEN

Základní příběhová linka je v zásadě dosti banální. Podivný, čerstvě devatenáctiletý poloviční sirotek se spoustou beďarů a vědomostí odjíždí na vysokou školu. Doma nechává matku a dva podivný kámoše, který místo, aby za peníze daňových poplatníků lili někde na koleji, jdou pracovat.
Brian Beďar se okamžitě po příjezdu seznámí s blondýnou a brunetou, kdo uhodne, která bude ta krásná a úchvatná a zlomí mu srdce, a která bude sarkastická, inteligentní a svoje srdce mu ochotná dát, má u mě karamelku.
Kromě řešení holek a toho, jak by rád nějakou (jednu konkrétní - neprozrazuji, karamela v sázce!) měl, brutálního vylejvání se, sem tam chození do školy, se v knize ještě řeší účast v inteleguánštější verzi Risku pro vysokoškoláky, po níž Brian moc touží.
A taky to, že vztahy, které neoprašujete, se začnou rozpadat a že hrneček můžete sice slepovat, ale už nikdy se na to ouško prostě nebudete moct spolehnout stoprocentně.
Zní to debilně? Jenže ono to vůbec, ale vůbec debilní není. Naopak. Je to tak vtipný, že jsem musela kusy předčítat nahlas, že jsem se u toho smála opravdu nespolečenským způsobem a že jsem si tolikrát řekla, že jsme si s Brianem krutě podobní, že bych se nad sebou měla vážně zamyslet. Jako bonus se to vážně výborně čte.
(Btw to, jak se v roce 1985 chovaly anglické matky ke svým dětem, si dnešní obyvatelé mamahotelů neumějí představit v těch nejčernějších nočních můrách!)

#46

Leila Slimani, Laetitia Coryn

SEX A LŽÍ

Krásně vyvedený komiks s nesmírně půvabnou kresbou, příjemným letteringem a atmosféru úžasně budujícím kolorováním. Komiks dobře přeložený ke kontroverznímu, leč nadmíru aktuálnímu (a fascinujícímu) tématu od kontroverzní autorky, tak co by se asi mohlo pokazit?
Třeba to, že "Sex a lži" kloužou po povrchu a vrší za sebe známá témata, jež vzbuzují silné emoce, ale které nejsou (bohužel) zdaleka výsadou Maroka, ani MENA regionu, jak bychom si ve své západní povýšenosti rádi mysleli ("Ach, je dobré si připomínat, jak skvěle se tu máme!" Bullshit! Podle Amnesty International je u nás ročně znásilněno 7000 (!) žen, ale 2 % pachatelů jsou potrestány; policie v roce 2017 vykázala 1348 případů domácího násilí - a to jsou jen ty, které jsou hlášeny oficiálně, jak daleko to doma musí zajít, abyste to šli hlásit?; v USA byly ještě po roce 2000 státy, kde nebylo znásilnění v manželství považováno za trestný čin, pokud nebylo užito nadměrného násilí; potratový zákon v Polsku; potratové komise a růžové složky vedení STB na homosexuály do roku 1989 u nás...).
Autorka skáče od tématu k tématu, naznačuje, že tohle je vina islámu a tohle patriarchátu, ale zůstává jen u výkřiků a náhodného házení nepodložených faktů (marně jsem se snažila dohledat například zdroj, jenž by potvrdil to, že Maroko bylo v roce 2015 údajně 5. největším konzumentem porna na světě - v žádném z žebříčků, které jsem našla, se nedostalo ani do top20!)
Ploché zdůrazňování zvyklostí, právních uspořádání a společenské situace vede k posilování stereotypních představ a poslední, co v současné době potřebujeme, je další hon na čarodějnice v rámci MENA.
Chápu, proč komiks vznikl a proč je to pro autorku (stejně jako vydavatele) tak atraktivní téma. Sex prodává, to je prostě fakt. Jenže problematika v komiksu zachycená není ani omylem výhradní doménou Maroka nebo MENA regionu - důraz na panenství, manželskou poslušnost a silný patriarchát je typický třeba i sikhy; Číňanky před svatbou by rozhodně neměly mít pohlavní styk a mohla bych nejspíš pokračovat dál, ale to bych se už opakovala. Stejně tak to není tak jednoduché, protože obvykle se kořeny restrikcí v oblasti sexu a sexuality hledají v kolonizačním období, jež šlo ruku v ruce s vývozem viktoriánské morálky.
Ne, nechci tu tvrdit, že to, co je v komiksu popisované, se neděje a že to není problém. Ano, děje a ano, je. Ale chtělo by to zamést si nejdřív před vlastním prahem, než budeme vynášet soudy o jiných. Pro člověka problematikou netknutého to bude nicméně zajímavé čtení, které ho, jak můžu jen doufat, přivede ke studiu literatury, která přináší podstatně kompletnější a komplexnější obraz podstatně komplexnější otázky.