Přes léto jsem neměla v plánu žádný závody. Vloni mi teplo na JUTu neudělalo ani trochu dobře, tak proč to drásat, navíc hned první týden v září mám B7, tak se budu pilně připravovat, na dovolený v Rakousku běhat kopce a všechno to pak krásně zúročím. Takový byl plán. A plány jsou, jak známo, od toho, aby se měnily.

Týden před odjezdem do Niedernsillu píšu uprostřed noci při práci R., kolik že si máme připravit za ubytování a haha hihi, jaký budou hosti, jestli tam mají zase arabskou invazi, že bych si pošprechtila. R. na to, že kdepak, teď tu budou jenom skyrunneři. A proč vlastně na GGUT neběžím aspoň třicítku? He? Jak GGUT? Ten byl přece v červnu! Kdepak, teprve bude: 22.-24.7. Tahle na první pohled naprosto nevinná konverzace vedle k broukovi v hlavě, který do rána přerostl i Řehoře Samsu a nezbylo, než ho vyvlíct na světlo boží a něco s ním udělat. 

Probrala jsem to doma, probrala jsem to s HH (uvezu to, pane Lorenc?) a pak se přihlásila. 

Rozhodování zabralo pár hodin, chystání povinný výbavy, z níž jsem doma měla akorát čepici a rukavice a výlet pro zapůjčené hůlky a cenné rady další tři dny a v pátek nezbývalo, než to všechno zabalit (co si mám vzít s sebou? Co si vezmu na sebe? Co když bude pršet? Co když bude vedro? Co když mě sežerou vlci? Žijí tam vůbec vlci? Co když spadnu z nějaký skály? Co když to nebudu schopná dojít? Co jsem to zase udělala??). Jako vždycky jsem doma nechala třetinu věcí, který navzdory heslu našeho spolku „Co nemáš, nepotřebuješ“, potřebuju.

Na horách je jako vždycky krásně. Nejdřív je teda docela hnusně, ale to nevadí, jedeme se koupat do lázeňského Bad Gasteinu, dáváme první turistický okruh, který Máša celý ujde (skoro sedm kilometrů), jedeme lanovkou na Schmittenhöhe, kde nosím Káťu na zádech v nosítku a večer jsem rudá jako inčočúna (a Máďa znovu ujde v kopcích přes pět kilometrů), jedeme do Triassic parku, kde zase nosím spící Káťu na zádech, běhám. Na Nagelköpfel, na protější kopec, poprvé s holema na kopce vedle baráku, brodím se bahnem v lese a bolí mě nohy, jsem unavená a neumím si představit, že za pár dní strávím v kopcích celý den. Po posezení s R. kamarádem Jonasem, který Glockner trail běžel vloni, dostanu opravdu strach. Proti mně totiž sedí potetovaný horal, který mi dramaticky popisuje lezecké pasáže, strašná stoupání a drsná klesání, nohy na maděru a dodává, že nahoře teď napadl metr sněhu a padají kameny. Oči mám navrch hlavy, svaly mi tuhnou v křečovitým úsměvu a T. dostává vztek. Kams to zase vlezla? Proč to děláš? Co si pořád musíš dokazovat?!

Seznamuju se s Radkem Ambrožem, který taky poběží padesátku. Jak už je v rámci běžecký komunity zvykem, je to moc milý seznámení. A pak už je pátek a nezbývá, než dojet do Kaprunu, sehnat waterproof jacket a rukavice (který zůstaly doma) a vyzvednout si číslo. Vlítnu do prvního sportu. V mrňavým, podivně sociálně vyhlížejícím Hervisu obsluhuje zvláštní chlapík, který mi prodá údajně dostatečně waterproof bundu, kterou ale, jak posléze zjistím v autě, nenacpu do batohu, aniž bych nemusela všechno ostatní vyndat. Chce se mi zvracet, protože bunda byla drahá. Jedeme do města, kde je hned proti zázemí třípatrový Intersport a v něm přesně to, co jsem hledala. Bundu od Dynafitu, lehoučkou, třívrstvou, 20 000 vodní sloupec, navíc zlevněnou ze 200 éček na 140 (není nad to být výhodná). Rukavice seženu v lyžařským oddělení. Platím a teď už se mi chce i brečet. Co budu dělat s tou první? Můj muž má na mě sice kvůli celýmu tomuhle podniku vztek, ale i přes to, jak ho štvu, mě má zjevně furt rád, protože dojde tu první vrátit. Uleví se mi, na chvíli se mi uleví hodně, pak si ale vzpomenu na profil, vykřičníky a vstávání za nějakých dvanáct hodin a je mi zase zle. Ve stanu vyskládám povinnou výbavu, vyzvednu číslo a je to.

Večer balím věci, jsem nervózní. Nikam se mi nechce. Co jsem to zase vymňoukla? Nemůžu usnout, když už se mi to konečně povede, dá mi Madla ze spaní dvakrát patama do ledvin. Plazím se na gauč do kuchyně. Ve 3:15 mi zvoní budík. Hrabu se z postele. Ve třičtvrtě jsem podle domluvy před barákem. R. je tak zlatá, že nás veze do Kaprunu na autobus, který běžce odveze do Kalsu na start. Máme to na knop.

Záhy se ukáže, že co nemáš, můžeš sakra potřebovat. Po pár minutách třeštím oči a vřeštím, že jsem nechala na pokoji hůlky. R. otáčí auto, letím do patra, letím zpátky, je mi zle. Představa, že autobus, co má odjíždět 4:00 vyrazí kvůli mojí blbosti bez nás, mi nedělá ani trochu dobře (kam se v tu chvíli hrabou tři vykřičníky z profilu). Dokola se omlouvám Radkovi, který zachovává dekorum, a jestli si myslí něco o debilních krávách, nechává si to pro sebe.

Na parkoviště vjíždíme ve 3:58. Tři nastartovaný autobusy jsou plný lidí. Vbíháme do posledního, hůlky mám rozložený a nastavený, abych to nemusela řešit, poslední volná dvousedačka je úplně vzadu. Všichni se mě dívají jako turisti, co museli v rozpálený karose čekat na nějaký pitomce, co si nemohli vybrat ten správný suvenýr. Za odměnu za trpělivost je při procházení pobodám hůlkama.

Ve 4:04 vyjíždíme. Lidi kolem pospávají, snídají, povídají si. Za okny předává pozvolna noc vládu dnu, svítá, a když parkujeme v Kalsu, už je světlo. A zima. Z vyhřátého klobouku se jim vůbec nechtělo a při čekání jsem vděčná za svou krásnou novou bundu (kterou pak už celý den jen ponesu s sebou). 

Sedáme si, dál si povídáme, a protože je svět malý, hned za zády nám sedí dva Slováci. Humoru mám ještě na rozdávání. Do startu stihnu jít ještě desetkrát na záchod, z brífingu neslyším skoro nic (stojím totiž zrovna čirou náhodou ve frontě na záchod) a už je čas jít na start. 

Vyhlížím svůj oblíbený slabý kus stáda. Aspoň jednoho člověka předběhnout. A pak ho uvidím. Stojí vedle mě. Má pupek, vousy, výraz obecního blba a v kapse báglu hromadu jídla včetně velkýho vakuovýho balení párečků! Tak snad… když on, tak přeci i já!

Organizátoři začínají odpočítávat start, výstřel a dáváme se do pohybu a já mám tak možnost to záhy zjistit…  

Uvezu to, pane Lorenc? (I.)

Jak jsem testovala vložky do bot Medicovi

Před pár týdny mi v poště přistál mail od distributora speciálních vložek do bot dánské provenience s tím, jestli bych si s nimi nechtěla zkusit zaběhat a nenapsala o nich pak něco na blog. Což o to, já jsem pro každou špatnost a když z toho kouká i nějaký to nový běžecký vybavení (on je totiž každý běžec ve skrytu duše hoarder), není nutné mě pobízet dvakrát.
Tentokrát jsem ale měla obavu. O tom, jak jsem celá nakřivo a jak mě to dovedlo přes řádně odtlumený kecky, ortopedy, zdravotnický vložky na míru, dlouhý pauzy kvůli potížím s koleny k minimalismu, bosoběhu a nakonec k botám s minimálním, či ideálně nulovým dropem a pokud možno trochu tlustší podrážkou, jste si tu mohli přečíst už příliš mnohokrát, než abych to znovu opakovala. Každopádně představa, že zariskuji a chvíli před B7 si v době, kdy bych měla běhat největší objemy ever, nacpu do bot něco, co čert ví, co se mnou udělá, dokázala umlčet i vnitřního hoardera. S obavami jsem se Michalovi, který se mnou testování po mailu ochotně vyřizoval, svěřila, ten nicméně říkal, že to prostě zkusím a uvidím. Za to nic nedám. Tak jo.

Během pár dní mi poštou dorazily hned tři páry vložek Medicovi. Čím jsou tyhle ortopedický vložky výjimečný? Na rozdíl od ostatních jsou uvnitř plněné vodou. Ta se při pohybu přelévá a vzniknuvší hydraulické vlny tak mají podle konkrétního typu vložky pomáhat při běhu, kdy odlehčují náporu na pohybový aparát, při chůzi, stání v práci a při všemožných potížích (plantárka, patní ostruha, propadlá klenba, revma) a vyrábí dokonce i speciálně tvarované vložky do lodiček. Vložka je dvouvelikostní, takže si ji po vybalení hezky obstřihnete tak, jak potřebujete. Což se obzvlášť hodí, pokud běháte, jako třeba já teď, v botách, co nemají vyloženě typický číslování (moje aktuální nejvytíženější salmingy jsou 40 a 3/4).
Když jsem dala vložky do kecek poprvý, byl to hodně zvláštní pocit. Jsou méně tvarované a tlustší než originály a tím pádem máte v botě na první dobrou míň místa a těsný pocit. Na to si ale zvyknete poměrně rychle (pokud tedy nemáte boty opravdu na fest, což předpokládám žádný normálně běžec nemá). Stejně jako na to, jak se vám pod chodidlem přelévá voda. Evokovalo to ve mně hit devadesátých let - vodní postele. Na té jsem nikdy neležela, ale tak nějak si ten pocit po zkušenosti s medicovi představuju - zezačátku divný a pak příjemný. Když je teplo, je s nimi ještě větší teplo - anebo jsem si to možná vsugerovala, ale připadalo mi, jako kdyby se po nějaký době vložka zahřála a nejen, že vedro sálalo z upečený nohy, další vlna stoupala od vnitřku boty.
S vložkama jsem nakonec běhala jen pár týdnů. Po Vlastibořicích mě trochu zlobilo koleno. Test původní vložky vs. medicovi se tedy konal v dost blbých podmínkách. Při jednom delším běhu, kdy už koleno v polovině po nějakých osmi kilometrech bolelo tak, že mi hrkaly slzenky do očí, jsem zkusila medicovi vyměnit za původní vložky a to byla vyložená katastrofa, to bych domů musela lízt v módu Meresjev. Nakonec nezbylo, než test přerušit, dát pár dní pauzu, kolov a protahování (omfg, jak já tohle nesnáším!) a pak po chvilkách a kouskách začít zase běhat.
Vrátila jsem se zpátky k původním salmingovým vložkám a koleno zatím, ťuk ťuk drží. Za týden mě čeká něco menší ve větších horách, tak potřebuju, aby to tak i zůstalo. Přesto naprosto upřímně (a tedy ne v gardu Stáni Koloťuka, budiž mu země lehká) věřím, že vložky můžou fungovat a můžou pomáhat. Lepší asi je, když máte vyloženě nějaký problém, když vás něco trápí, když vás něco bolí, když je tu zkrátka něco, od čeho mohou pomáhat. V takovém případě bych neváhala a vložky zkusila.

porovnání s originál vložkami ze salmingů distance

"A proč vlastně běháš?"

Ze života hmyzí matky
(Hra o sedmi dějstvích)

Dějství první - čtvrtek

Jela jsem jako obvykle k mamince pracovat. Než jsem ale zasedla ke krásným starým strojům, na hodinku jsem vyběhla. Dorazím zpátky, holky jsou venku, tak šup do sprchy, ať ten vzácný čas neprobendím úplně.Nahatá jdu z koupelny jen se sluchátkama a ipodem v ruce, hadry na doma mám v patře, v baráku nikdo není, tak co. Beru si půllitr s vodou do jedný, už tak plný ruky a druhou si otevírám nealkáče. Do huby jsem si vrazila celou meruňku, co máma koupila. Když míjím jídelní stůl, říkám si, že si rovnou uklidím ty sluchátka s ipodem do pytlíku, ať to zase nehledám. V tu chvíli mi vyklouzává z ruky flaška s pivem, dopadá na stůl a gejzír jako prase (jak je to nealko a ještě nijak studený), chytám flašku, zahazuju sluchátka a instinktivně si vrážím flašku do tlamy. Všechno by klaplo, kdybych v ní ale neměla už narvanou tu meruňku, na kterou jsem zapomněla. Tu si zarážím do krku, úplně cejtím, jak mi přitom vyskakujou oči z důlků jak komiksový postavičce a hrdlo flašky přitisknutý na meruňku narvanou v puse dělá výborný efekt zahradní hadice přiskříplý prstem. Pivo cáká po celý kuchyni a já, protože jsem debil, se ho pokusím do tý pusy narvat znovu! A divím se, že to nejde (znovu!). Nakonec mě teda napadne, že bych to mohla radši odnýst dopěnit do dřezu, pak si z hrtanu vydloubnu meruňku a jdu ten bordel uklízet. Dál třímám ten pitomej půllitr, sluchátka i já jsem po pivní lázni. Aspoň, že jsem se nestihla oblíct.

Dějství druhé - pátek

Dneska ráno jsem nechala Katku bez plíny, zvládá si docela dojít na nočník. Před odjezdem do školky koukám, nic v něm nevidím, dávám jí plínu. Vezeme Madlu do školky, prší, celá Praha jede autem a mi poskakujeme pětadvacet minut v koloně, než se dostaneme aspoň pod kopec (což normálně trvá maximálně pět minut). Ve školce K. scéna, že tam chce zůstat. Seškrabávám dítě ze dveří, rvu ho do auta a odjíždíme. Doma budím T., ten je během pěti minut pryč, v práci to teď má veselý, v podstatě tam kempuje, domů chodí pozdě, servanej a naštvanej. Jdu stáhnout postele, K. se na mě podezřele už pět minut nevěší, i jdu se podívat, co robě robí. To nestojí u lavice ale nad nočníkem, v ruce Madlinu ponožku, dělá bim bam bim bam a namáčí ji do nočníku. Říkám jí, že to nesmí, do nočníku nic… co to ku*va z toho cáká?!… Jo. Těsně před odchodem se vyčůrala, teď v tom vymáchala fusekli a cákala ty chcanky po celým obýváku (gauč, koberec, stůl, ona sama).

Dějství třetí - stále pátek
Uklidím chcanky, převlíknu postele, přehodím várku holek hader do sušičky, narvu pračku cejchama, zapnu ji. Jdu vyluxovat. K. svačí. Sbalím tříděný odpad, nás obě a jedeme do Svojtky na Želivárně. K. je teď fascinovaná tramvajema, tak nechávám auto na Strašnický, že se ten kousek svezeme tramvají. Už u auta řev, že nechce chodit. Nesu ji. Má skoro třináct kilo. Kupujeme lístek, K. nadšená honí holuby, všem vykládá, že pojede tramvají, prostě super. Jenže pak přijede první z opačnýho směru. Řev. Nedokáže pobrat, že tou nejedeme. Pak přijede další z druhýho směru. Zase řev. Zase vysvětlování. Jako na potvoru přijede ze správnýho směru ta druhá, kterou nemáme jet. K. se sype svět a začíná řvát hystericky. Přistuje k nám takovej plesnivej dědek a začne, že si ji vezme, když bude brečet. V duchu se směju, protože přesně o tomhle fenoménu „odebíračů dětí“ jsem včera četla na jednom mateřským fóru vtipnej článek. A že si ji odvede. S úsměvem mu několikrát opakuju, že to ani náhodou, že ji nikomu dávat nebudu. Dědek je vytrvalej. A jestli chce zmrzlinku? Říkám, že ne, že chce tramvaj, ale my potřebujeme 26 ne 7. Dědek dál vopruzuje. A že jí mám namazat pusu indulonou (má tam zbytek strupu z pátečního skoku plavmo na veselce, kde si udělala píling horního rtu a ještě si ho zvládla na dvou místech prokousnout poté, co jsem ji nenechal hopsnout do jezírka ke zlatým kaprům, a já díky tomu vypadala jak z Carrie a tam, kde jsem normálně hysterická, když holčičky jen fňouknou, jsem jí to zákeřně, naprosto totálně absolutně nesluníčkově, přála). Tak mu říkám, že měla rozbitý ret, že to je z toho. Dědek se ani teď nemá k odchodu. Že jí musím koupit v hračkářství televizku se zvířátky, co hraje. Sděluju mu, že máme doma hraček jak pro děcák a nashledanou a hezký den. Čumí jak vejr. Nadávám si, že jsem ho neposlala do háje hned. V tramvaji K. po zastávce scéna, chce ven, nelíbí se jí to. Ještě že jedeme jen pět minut. Venku nechce chodit. Nesu ji až do Svojtky, tam řve, protože nechce dovnitř. Vevnitř se snaží recepční (mají výdejní místo přímo ve vydavatelství) uchmátnout ze stolu nějaký ostrý papírenský předměty. Platím. K. řve, protože nechce odtamtud. Venku řve, protože nechce ven ze vrat a chce jim tam štrádovat na dvorek. Venku řve, protože chce nosit. Mám papírovou tašku knih za jedenáct stovek, jsou těžký jako prase a do batohu se mi jich vešla sotva polovina. Nesu kachnu, batoh a tašku do kopce na metro. V metru K. záchvat, odmítá stát na schodech. Stojím na jezdících schodech s K. na ruce. Metro = dalších záchvat. na Strašnický jí kupuju řeckou koblihu, dloube ji, hází na zem a ze země pak jí. Nesu ji do auta. Jsem servaná jak pes (vstávala v 5:45). Sedám za volant, než dojedeme k DM (8 minut), spí. Nakoupíme. Jedeme domů. Táhnu krabici plen, dvě tašky, batoh, tašku od tříděnýho a Kateřinu, která odmítá jít domů. Tady si vezme džus, co si vyřvala, uteče s ním do obýváku a když se za ní propracuju, zjistim, že jím polila stůl, koberec, celou podlahu i sebe… ječím...

Dějství čtvrté - sobota
Běžím. Nejde mi to. Nebaví mě to. Na  co si to tu jako hraju? A co to mám ku*a na noze? Ptačí hovno! Obrovský ptačí hovno přes půl lýtka. Výborně. Jak jinak.

Dějství páté - stále sobota
Jedeme do ZOO. Půjčujeme u vchodu dřevěný vozíček, protože ten Madlenku vždycky hrozně bavil a určitě bude tím pádem bavit i Kačenku, dyť který dítě by se nechtělo vozit ve vozíčku. Tak třeba to naše. Po dvaceti minutách, kdy taháme tu krávu naprosto zbytečně, je jasný, že jsme opět zvolili přesně špatně - jako vždycky, když vezmu kočár a pak je jasný, že jsem měla mít nosítko a naopak. Dneska by se šikl kočár nebo nosítko, jen ne ten pitomej stokilovej nebrzdící vozík, který s sebou celý den jalově vláčíme. Ale je krásně, jedeme vláčkem ke Gastonovi. Jsme rodičce dbající na zdravou výživu a tak holkám kupujeme nejdřív nanuka a pak párek v rohlíku, to aby nebyly hladový a protivný.  Je to prima. Je to prima přesně tak dlouho, dokud neřeknu, jak je to prima. Samozřejmě s sebou pokaždý vláčím naprosto zbytečně tři až čtyři svačiny, který nikdy nikdo nejí a doma jsem pak nucená je půl tejdne večeřet. Tentokrát na to ostentativně prdím. Tentokrát by je Katka snědla nejspíš všechny. Má hlad a je protivná... Konečně přesvědčujeme Madlu, aby si sedla do vozíku a vzala Katku k sobě. Jedině tak tam vydrží a já ji nemusím nosit (u tatínka totiž zrovna vůbec nechce bejt). Dělá se vedro. Sedáme si do hospody u žiraf. Tom krajně asertivně žádá ženu, co sedí sama u jedinýho relativně volnýho stolu pro čtyři, jestli by nebyla tak hodná a nepřesedla si k jednomu z mnoha prázdných dvoumístných stolků. Je zarputilý a žena to nakonec vzdává. Katka brutálně prasí jídlo. Odmítá jíst svoje těstoviny, odmítá sedět sama na židli. Odmítá sedět v židličce. Sedí u mě, jí moje indický jídlo a já cejtím, jak se mi hlava mění v přetlakovaný papiňák. Můj citlivý a vnímavý muž vyndává telefon a fotí mě, protože mu to přijde krajně vtipný. "Usměj se! Teď je to hrozný, ale pak ti to bude připadat legrační!" Mám chuť je všechny předhodit lvům.

Dějství šesté - neděle
Jedeme na výstavu kreativního hraní na Střeláku. Je to prima. Jen by mě zajímalo, jak se na Kateřinině domovský planetě řekne "ne", protože "ne" to rozhodně není. Jinak si neumím vysvětlit, které části toho slova nerozumí. Opět se ukáže, že s trochou cukru a alkoholu je svět hned veselejší.

Dějství sedmé
...než jsem to napsala, nalila Katka kakao do polívky a celý to rozlila po stolečku, sobě a podlaze. K Vánocům si budu přát wapku.

Ještě nějaký blbý otázky? 

Milá Kačenko...

...před dvěma lety touhle dobou jsme se kodrcali z Neratovic do Prahy, protože mi pan děsně zkušený doktor MuškaJenomZlatá sdělil, že v žádným případě nerodím a co dělám za scény. Za hodinu padesát to bude přesně 730 dní od chvíle, kdy jsi nakonec vykoukla na svět v nymburský porodnici.
Tvůj akční příchod nám měl dát jasně na srozuměnou, že nudit se s tebou v žádným případě nebudeme. Jsi to nejšťastnější a nejuječenější dítě, který znám. Jsi úžasná a znám přesně tvý rozměry a často se uklidňuju vědomím, že bych tě do toho babyboxu pořád ještě nějak nacpala. Je s tebou neskutečná sranda a dokážeš mě vytočit do tak bílýho žáru, že to odporuje fyzikální zákonům. Jsi svá, jsi paličatá, nebojácná a odvážná.
Kačenko, k tvým druhým narozeninám ti se srdce přeju, abys taková zůstala navždy.
Protože svět potřebuje akční ženský.

Potřetí v ráji

Protože jsem Jirkovi V. dneska slíbila, že report bude tentokrát krátký, tak to bude krátký (a všichni, kdo tomu věří, zvednou ruku.)

Všichni je máme, naše miluš. Pro někoho je to turecký med z pouti, pro jiné ponožky v sandálech, jiní nebudou váhat a utratí pětinu platu za exkluzivní whisku nebo super lítsky na fotbal. V mém běžeckém diáři stejně tak nebude (doufám) nikdy chybět Okolo Vlasti.

Byla jsem tam POPRVÉ 
Podruhé jsem měla neprůstřelnou VÝMLUVU
Potřetí jsem si myslela kdovíco, ale upekla jsem se jak dobře naložený BABUČ

To všechno se muselo stát, aby to dneska sedlo jako ta prdel na hrnec (a stejně to nedopadlo tak, jak jsem chtěla - nejsou ta má očekávání už trapná?)

Dvě noci před oslavuji, že jsem přežila další týden à la svobodná matka tak vehementně, že když v jednu ráno přijíždí konečně živitel z práce, mám v sobě skoro celou láhev červeného, culím se jak Rákosníček, mám za sebou tři hodiny hraní Candy Crash Sagy a sjíždění Best of Britain's Got Talent (vůbec nejsem přepracovaná a nepotřebuju aspoň týden někde na Maledivách... ani trochu!). Spím necelých pět hodin. V 5:48 je Máša vzhůru a já s ní. Pracovním pátkem proklopýtám. O půl jedenáctý večer mám zabalený dárky ke Kátiným druhým narozeninám, které budeme po závodu slavit, hotový (téměř) dort a jdu s pompou (anebo spíš bez ní) spát. M. okamžitě spouští svou oblíbenou fňukací etudu = co dvě minuty zaúpí ze spaní. Nemá cenu ji litovat, tím ji totiž rozstřelíte a hysteráček je na světě. V kombinaci s tím, že jsem strašně unavená a zítra mě čeká závod, jsem obzvláště sluníčková a chápavá maminečka. V jedenáct T. jemně, leč rázně raději směřuje vedle. Ve dvě rozehrává v postýlce divadlo hodné scény v Národním K. Vydržím to půl hodiny. S hubou plnou keců o sabotáži budím ve 2:30 T., aby k ní šel. Upadám do komatu. V 5:28 mě budí M: "Maminko! Můžu ipad?!" "Ne!" vydržím odporovat další půl hodinu v naději, že ještě usne a nebude ve tři odpoledne na zabití. Celou dobu si něco šeptá. Je to trochu děsivý a hlavně se u toho nedá spát. V šest rezignuju, dávám jí iPad a jdu spát na gauč. Ten je od večera příjemně rozestlaný, akorát ho mezitím stihnul nepříjemně poblít kocour. Jsem grogy, jenže na spaní v kočičích blitkách jsem bohužel příliš střízlivá. Převlíkám gauč, odháním kocoura a usínám. Protože kočka je zvíře potměšilé, sedá si Prevít na škrábadlo nad mou hlavou a začne chroupat granule. Pak jde na deset minut hrabat do hajzlíku. Cedím skrz zuby cosi o spiknutí a upadám do půl osmý, kdy přichází K. s "Mamííí, mamííííí!!", do blaženého nevědomí. Zdá se mi o zavíraném sportu a výprodeji funkčních tílek s obrázky. Vůbec nejsem postižená.

V devět vyzvedávám v částečném limbu Ritu. Motáme se po okreskách, R. je skvělý navigátor, properem všechnomožný, ale stejně si nestihneme skoro nic říct. Na dálnici se najednou objevuje kolona, blikačky, brzdím a beru sjezd spolu s dalšími desítkami podobně fikaných řidičů. Manželé na telefonu poradí s cestou a nakonec jsme i s objížďkou jen s desetiminutovým zpožděním na místě.

Potkáváme se se všemi možnými známými, kamarády, stejně jako s do té doby pouze virtuálními tvářemi. Počasí je božský. Proti loňský třicítce se teploměr drží cudně pod dvackou, mraky umravňují sluníčko a ve vzduchu smrdí tvrdá práce. Na počasí se dneska fakt nevymluvím.

Vyzvedáváme věci, dáváme malý pivo a pomalu a jistě je čas se šibovat na start.

 Ve všem tom družném rozhovoru pomalu prošvihneme start. Strkám do uší sluchátka a odevzdávám se do vůle běžeckého manitou. Totiž, od Šutru prožívám strašlivou běžeckou kocovinu. Nejsem schopná se restartovat. Nemám chuť běhat, nemám sílu běhat, nemám DŮVOD běhat. A teď musím, protože tohle je závod a ty já si užívat nechodím. Teď je čas na tajemný elixír krve, potu a slz. Takže makám. Nebo se o to aspoň snažím.

Mám pocit, jako bych běžela v nafouklým igeliťáku. Nohy se boří i na asfaltu, blbě se mi dejchá. Snažím si mozkomorsky připomínat ty ještě mnohem bídnější pocity z vyhřátýho loňska, kdy mě předbíhal Pavel jakožto vodič na dvě hodiny a já byla prošitá jako vaťak v sibiřským gulagu už někde na šestým kilometru. Přestože jsem tu potřetí, pamatuju si jen části trasy. Záhy je tu zámek. Málokdy se vám poštěstí, abyste se mohli proběhnout zámeckým nádvořím a zahradou, natož takového skvostu, jako je Sychrov. Je to krásný. Je tu svatba, za běhu gratuluju nevěstě. Jsem sice pomalá, ale je mi dobře a podezřele veselo. Igeliťák se propichuje v prvním kopci, za ním je občerstvovačka (jedna z mnoha, díky za ně!!) a božský seběh lesem. A zase ten pocit. Pro tohle tu jsem, pro tohle to dělám, krok, skok, kořen, ruce, nohy, stromy, vzduch... magická souhra... dýchám... běžím... tedy jsem.

Kilometry ubíhají tak nějak mimoděk. Celá trasa mi přijde podstatně snazší než vloni. Sluníčko jen sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, aby zase vzápětí bázlivě zalezlo. Hladím trávu u cesty. V sebězích rozpřahuju ruce a nechám endorfiny, aby mě pohltily a zajmuly v sobě. Louky a asfalt. Vyvážená kombinace jak reklamy na jogurt nebo vitaminy v prášku. Na úpatí obávaného Trávničáku mi v playlistu vychází snad až magicky Cloud Cult:

Beru to jako výzvu. Nejdřív skalpuju slečnu v oranžových kraťasech, která mi celý závod utíkala, pak další v červeném, do toho Dušanovy hlášky nastříkané sprejem na silnici... Volím strategii maďarských rychlochodců v důchodu, co si mě mažou na chleba na Brdský a předběhocházím další holku. Konečně jsme nahoře, Lůca a Michal fotí, já jsem mimo a mobilizuju veškerý síly, abych se rozběhla. Všechny rezervy padají, poslední občerstvovačka a dva kilometry. Jedu na vír v nádrži. Každý krok bolí, každý nádech pálí. Tak kdy už tam budeme? Bleskový propočet. Jestli to bude přesně půlmaraton, dám to konečně pod dvě.

Jenže není a nedám. 

Tráva přes pole. Nemůžu. Nohy neposlouchají. Kopeček za statkem se psem na šňůře. No tak, zaber stará, už jsme skoro ve stáji, no tak, za všechny, co už se nikdy neproběhnou... Per to tam! Peru. Peru to tam tak, že sbírám další, tentokrát pánský skalp a pak je tu opravdu konec. Kopeček a seběh do cíle.
Konečně můžu zastavit. Konečně si můžu sednout. Konečně si můžu lehnout.

Letos jsem na to potřebovala dvě hodiny a tři minuty.

Jdeme s Michalem, který to dal excelentně za 1:51, pro pivo. Mezitím dobíhá Rita. Jdeme přát, pijeme, kecáme, je mi krásně.

A protože jsem slíbila, že to bude krátký, Káťa doma čeká jen na maminku, abychom mohli rozjet pořádný mejdan, a Ritě jede z Bolky autobus, který musíme stihnout, nezbývá, než sehnat všechny naše blízké na společnou fotku...

...a vyrazit.

Důšo, Lůco, díky.
                     

                        Tak, jak to děláte, je to výjimečný a báječný.

                                                                                         

                                                                                    Jaký pán, takový krám.

Tak za rok zase.

Rock Paper Scissors Lizard Spock

Včerejší výprava do Šárky byla plná poprvé.

Poprvé jsem stála na startu čtyř kol odhodlaná všechny čtyři odběhnout.
Poprvé se o mě v průběhu na občerstvovačce někdo nádherně staral.
Poprvé mi úplně cizí člověk řekl, že mám krásný nohy!
Poprvé jsem běžela úplně sama, po limitu, s vědomím, že všichni ti lidi v zázemí tam čekají jen kvůli mně.
Poprvé o mě bylo královsky postaráno i po doběhu.
A hlavně: poprvé jsem zažila, že hlava opravdu může utáhnout tělo, které už není schopné a ochotné udělat ani krok.

Když jsem se zkraje roku rozhodovala, kam bych letos ráda běžela, ocitl se ŠUTR na vahách proti stovce na Silvě Nortice. Zvažovala jsem to docela dlouho, nakonec dostal přednost Šutr, v klidu se na start dopravím ráno metrem, netřeba hrotit dopravu, časy nebo dokonce přespávání.
Klasicky dva dny před závodem spím na prd. Říkala jsem si, že to sem snad ani nebudu psát, protože tyhle předzávodní výhovorky už nikoho nedojmou. Tak jen telegraficky: noc ze čtvrtka na pátek = čínský vězení (23:00-0:30 Madla ječí co deset minut ze spaní, jakmile začnu usínat nebo usnu, jsem vzhůru. Když už pak spát můžu, jsem z toho tak na nervy, že stejně usnu až po druhý hodině); noc z pátku na sobotu = 3:00 budíček, ječící K., která pročůrala plínu, pyžamo i postýlku a posléze nemůže usnout. Tady už nastupuje hlava rodiny a solidárně mě kormidluje spát k M., ta vstává v 5:50, tak mám aspoň jistotu že nezaspím.
Cestou v metru si říkám, že jestli tam bude Libor z DM, musím ho 100% poznat a hlásit se k němu dřív než on ke mně, abych odčinila ten loňský trapas, kdy jsem spolu šli konec třetího kola a já ho vůbec ale vůbec nepoznala. Na Bořislavce čumím jak husa do flašky na jízdní řády, hlásí se ke mně chlápek v běžeckým. Když vidí, že nechápu, představuje se mi jako... Libor. Sakra. Snažím se něco trapně vyblekotat o nedostatku spánku, ale asi jsem to moc nezachránila.
V zázemí startu to žije. Lidí je tam jak mraků, těch magorů, co se rozhodlo se celou sobotu grilovat v šáreckým údolí, je opravdu požehnaně. Přidávám se k ITB hloučku, zdravím se s TB, který přiběhl jen tak pozdravit a zase běží domů, využívám Renatiny účasti na organizaci a dávám si k ní svačinku (dvě třetinky a housku s vazelínou (na housce je máslo a šunka, vazelína je v kelímku a slouží k předcházení případných sedřenin a následných bojů s Karkulčiným nemesis, její konzumaci s houskou nedoporučuju)). Čas letí jako splašený, pár Satanových hlášek a už je čas seřadit se na start.
V plánu je běžet všechna kola co nejrovnoměrněji, nikam se nehnat, ideálně 2:10, s rezervou na devítihodinový limit. Jeho pokoření a dokončení jsou jediným cílem dneška. Prostě to dojít a dojít to tak, aby mě ještě změřili. První tři kola jsem domluvená s Pavlem, se kterým v září poběžíme B7, poslední jsem odhodlaná dát sama, Pavel se chystá s dcerou za kulturou, tak se musí jet domů ještě zkulturnit.

První kolo 0.-18.km (2:09:41) Pohoda

Pohoda jazz. Takový příjemný, společenský proběhnutí přírodou. Kousek zkraje se mnou běží Pavel Z., záhy ho ale pouštím z vodítka, ať se trochu proskotačí tím jarním lesem, když už se sem táhnul. Pavel F., to aby se to nepletlo, se mnou běží dál. Je sice teplo, ale nikam se neženeme, povídáme si, do kopců chodíme, na občerstvovačce pijeme, něco málo jíme a vesele to celý utíká. Najednou je tu už před jedenáctou dopolední notně vyhřátá Baba, tenhle úsek nemám ráda, ale co, už jen to betonový monstrum a schody a poprvé to máme za sebou. Něco málo pojíst, popít, nabídka jak na snídani v Alcronu, paráda, humoru máme jak v únoru, vyrážíme do druhýho kola.

Druhý kolo 18.-36.km (2:23:26) Mračna v ráji
Jsme totálně poslední. Občas dotáhneme takovýho hodně hubenýho, staršího maratonce, co má stehna jako já ruce, když se ale v pralesním seběhu rozhodne Pavel získat nový indiánský jméno (Ten, který kácí hlavou stromy), uteče nám definitivně. To si takhle běžíte hromadama prašný hlíny, do kterýho se vám vaše silničky bořej a kloužou, takže se z jedný z nejoblíbenějších pasáží trasy stává suverénně ta nejvíc o hubu, když tu rána jako z děla a parťák před vámi se kácí, jak kdyby ho ta vystřelená koule trefila. Pavel není zrovna kapesní nicméně v souboji on vs. strom vyhrál strom (ale přišel aspoň o kůru). Pavel má malou díru v hlavě, snažím se mu z toho umýt aspoň bordel, no je to takovej kvalitní běžecký bonding, to si prostě nenaplánujete. Tvrdí, že je ok, přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, když mi během týdne padnou k nohám dva chlapi (a oba to dost bolí)... Běžíme dál, Pavel občas zbledne, občas se mu zamotá hlava, já ho varuju, ať se ani neopovažuje omdlívat, zvracet nebo mít otřes mozku, jsem poloviční než on, jak bych ho asi měla odvláčet někam do civilizace? A dávám k dobru historku o našem kamarádovi Petrovi, který kdysi schytal na bowlingu ránu koulí, byl furt v pohodě, pak se doma poblil do vany a byl z toho těžkej otřes mozku... Tím Pavla definitivně uklidním.
Cestou potkáváme Denisu s Tomáškem, fotí, fandí. Jako jediný člověk za celý dlouhý den.

Všechny pasáže mi začínají už teď připadat podezřele delší v porovnání s prvním kolem. Je mi fakt hnusný vedro a nedostává se mi pití. Začínám si lehce nadávat, že jsem si nevzala batoh a obě láhve. Na občerstvovačce tvrdneme výrazně dýl. V druhý polovině si začínám uvědomovat, že mě bolí nohy a jen co se pochválím, že netrpím na puchýře, jasně cítím, jak se mi na prstech levý nohy začínají minimálně dva libový dělat. Panebože, já jsem prostě nepoučitelná!
Z kopce dolů, do kopce nahoru. Na Babu za ty poslední dvě hodiny někdo nalil olej na smažení a škrtl pod ní. Vybíháme z borovýho hájku a já dostávám od vedra přes hubu. Silně mi to připomene ty chvíle, kdy doletíte z normálního podnebí někam do tepla a vystoupíte z klimatizovanýho letadla. Jenže tam se po vás chce, abyste maximálně tak doběhli na záchod nebo ještě líp do prvního baru, tady se zuby nehty snažím zahnat myšlenku na to, že sem budu muset dneska ještě dvakrát.
Schody dolů, betonová zrůdnost nahoru a ty prokletý schody. Myslím na pivo, který mám ve svačinovým balíčku, na housku a na to, že mám hlad jako vlk. To je takový vedlejší produkt soužití s malými dětmi. Úporná snaha o dodržování režimku, díky kterýmu máte během poobědovýho spánku čas pracovat, nevyhnutelně vyústí v to, že onen režimek převezmete i vy. Úderem dvanáctý jsem tudíž dostala hroznej hlad. V jednu, kdy jsme doběhli do zázemí podruhý, už mě hlady píchalo v boku a nutně jsem potřebovala kafe a klid.
O první část problému se mi postarala Renata, která byla naprosto zlatá. Přiskočila, pivo podala (otevřela!), housku rozbalila, slovem přátelským povzbudila. Evžen mi vzal prázdnou flašku a vrátil plnou. "Ty máš krásný nohy! Na těch to musí běžet!" hlásí paní vedle Renaty. Kuckám pivo. Když se vám celý dětství a dospívání kvůli něčemu pošklebují, těžko čekáte, že u někoho jinýho, cizího by to mohlo vzbudit takový zájem, že to až musí pochválit. Poprvý v životě mi někdo složil takový kompliment. Někdo pochválil moje křivý nohy, zdroj celoživotního mindráku. Když už kvůli ničemu jinýmu, tak pro tuhle chvíli stálo za to sem jet.

Dopíjím pivo, sním většinu housky (yes!), děkuju Renatě, protože je to prostě zlatá ženská a jdu hledat Pavla, abychom vyrazili, už tu jsme moc dlouho a mě začínají tuhnout nohy. Vyrážíme. Už teď je jasný, že dneska to zadarmo nebude.

Třetí kolo 34.-54.km (2:37:33) Proč tohle dělám?
Po prvním seběhu vede trasa velkou loukou. Ta louka je jako hrnec plný vařících se brambor, ze kterýho někdo v okamžiku, kdy jsme k ní doběhli, sundal pokličku. Zalapám po dechu. V prvním výstupu začínám hlásit, že to asi taky zabalím a přestávám mluvit. Chuť zabalit závod v průběhu, když mě už všechno bolí a chce se mi spát a vlastně vůbec nevím, proč tohle dělám, mívám poměrně často, mlčím málokdy. TB to krásně ironicky v poslední běžecký hospodě glosoval, když prohlásil, že má doma pět ženských a když si potřebuje od toho rambajzu odpočinout, jde běhat se mnou.
Mám problém rozběhnout se i na rovince, všechen asfalt, všechno sluníčko mi bere strašně sil. Z kopců mě bolí kolena, do kopců mě bolí úplně všechno, na rovině se mi blbě dejchá. Piju jak houba, takže mi láhev nestačí ani na půl kola. Pavel cupitá přede mnou. Celý den mě provází neodbytný pocit, že se se mnou musí strašně nudit, že ho to přece nemůže bavit a co tam se mnou v těch Beskydech bude jako dělat?
Na občerstvovačku se sotva dovleču. Cestou nás nad hřbitovem předbíhá první žena na tři okruhy, je proti mně poloviční a má ty krásný běžecký salomoní šatičky od Anny Frost. Je o hodinu před námi, nádherně, lehce a elegantně cupitá. Já mám hlavu rozpařenou jak Pohlreich gril, potím se jako vrata od chlíva, pálí mě chodidla a sunu se vpřed valivým, setrvačným pohybem. U stolku pod stromy si dávám nealko pivo a optimisticky nedopitou polovinu zacvakávám víčkem s tím, že si ho dopiju v dalším kole. Pavel mě povzbuzuje. "Když už muž nejel kvůli tvýmu šutru na hokej, tak to přece musíš dát celý!" a "Na Sedmičku tě beru, protože to máš srovnaný v hlavě!" No tak to je už těžkej kalibr, po tomhle bych to musela dolízt i po čtyřech. Takový důvěry, a zklamat ji?
Plazíme se do kopců, na Babě je takový dusno, že mám pocit, jako by mi někdo napařil na hlavu igeliťák. Být dostatečně hydratovaná, tak na schodech pláču, takhle nemám co.
Někde za námi je Libor, kterýho jsme doběhli před občerstvovačkou. Nejsem poslední. Libor tvrdí, že jestli půjdu do čtvrtýho, půjde taky.

Jsme v zázemí, kde se o mě Renata zase nádherně stará, Evžen doplňuje vodu a Michal položí zásadní otázku: "Jdeš do čtvrtýho?" nezbývá, než říct: "Jdu, ale počkáte tu na mě?" Michal zaúpí, protože moc dobře ví, co to znamená. Limit nemám šanci ani náhodou stihnout. Budou tu kvůli mně muset trčet. Domluva je rychlá a závěr jasný: časomíru v sedm vypnou. Loučím se s Pavlem, Renata se na mě krásně směje, že tu na mě počkají, ať koukám běžet. A tak běžím.

Čtvrtý kolo 54.-72.km (2:39:53) Ultra se běhá hlavou
Tahle hláška, na kterou dřív či později narazíte v jakýmkoliv vyprávění o ultra, mě vždycky fascinovala a tak trochu vytáčela. Protože u mě prostě neplatila. Buď to v nohách bylo nebo nebylo a kde nic není, tam ani smrt nebere. Tentokrát je to ale všechno jinak. V prvním stoupání píšu T., že teda čtvrtý kolo ano a ať dorazí spíš na půl sedmou (kdybych se obtěžovala podívat, kolik je hodin, nikdy bych takovou hloupost nemohla napsat), píšu i Michalovi, který sliboval, že přijde zafandit do cíle. Píšu Ritě, která mě povzbuzuje. Zapínám hudbu a vypínám sebe.
Po čtvrtý ten den kloužu z prašnýho svahu, vyhýbám se Pavlovu stromu, dušu štěrkovou cestičku a těším se na každý kopec, kdy budu moct jít. Snažím se nevypít si všechnu vodu a i když se příjemně ochladilo, mám pořád strašnou žízeň a je mi horko. Tělo samovolně přechází do chůze, pohled na mě, jak ho rozbíhám, musí být neuvěřitelně komický. Zuřivě rozpohybuju lokty tak, aby nohy prostě chca nechca musely následovat. Cupitám, ťap ťap, ťapity ťap, levá před pravou, pravá před levou, vražedný tempo sedm minut na kilometr. Utěšuju se Pavlovým: "Když se dostaneš na občerstvovačku, tak už to pak třeba i dojdeš." A je tady. Michalův brácha, který celý den s úsměvem dolejval pití, mě s tím stejným úsměvem vítá, i když jsem zoufale poslední na trati a on tu tvrdne jenom kvůli mně. Piju, něco málo jím, beru vodu, děkuju, loučím se a znovu divoce komíhám lokty. Dávám se do pohybu. Každý odběhnutý kus v duchu oslavuju. Celý mi to přijde nějaký dlouhý, jak se i na běhacích pasážích ploužím. I můj oblíbený seběh je nějaký delší. Za ním naskočí na hodinkách devět hodin od startu. Limit.
Tak to jsem nezvládla.
Opět.
Další plán a cíl, který jsem si stanovila neúměrně optimisticky vzhledem ke svým schopnostem.
Už i na Babě začíná být snesitelně. Představuju si pivo v cíli. A zmrzlinu. Hromadu zmrzliny. Tolik zmrzliny, že bych se do ní mohla zahrabat. A vanu. Ne, bazén! Hektolitry chladivý vody. Schody do lesa a seběh bolí jako prase. Jak jsem se sem vlastně dostala? Nevím. Tohle kolo je celý jako v mlze. Betonová příšera, přitahuju se za zábradlí a jsem nahoře ten den snad nejrychleji. Chce se mi řvát. Ale nemám sílu, nejsem schopná pořádně ani pozdravit kluka od časomíry, který se mi vypravil naproti a kterýho potkávám kousek od schodů. Šlapeme je spolu. Nahoře dopíjím vodu a pak hurá do cíle, už je to vážně kousek. V lese najednou proti mně běží Michal. Snaží se mě vyhecovat, ale mávám na něj, ať je zticha. Mám totálně dost, bolí mě hlava, bolí mě tělo, bolí mě úplně naprosto totálně všechno. Nemůžu mluvit. Chci se ho zeptat, jak se mu vedlo, chci mu poděkovat, protože je to od něj krásný, že se sem z domova ještě jednou vypravil jen kvůli mně, chci se tím dojmout, ale jsem totálně vyschlá, kdyby mě někdo poskládal, budu šustit jak pečicí papír. Michal hlásí, že T. je s dětmi v cíli a že ho to vedro taky zmohlo. A pak je to tady. Madlenka, Káťa, Tom a všichni ostatní. Madlenka fandí, běží se mnou, Káťa za námi. Potlesk, pípnutí.

Konec. 9:50:39
Máďa chce na hřiště. Káťa se ode mě nechce hnout. Obě si stihly během chvilky naházet do hlavy prach a listí. Snažím se vstřebat dojmy a informace. Neprochází ani jedno. Potácím se k lavičce. Michal mi gratuluje a dává mi cenu pro druhou ženu. Bedna mimo limit. Na to už musíte být fakt machr.

Renata kolem mě zase skáče. Proč to dělá? Vždyť nemusí, proč se na mě nevykašle? Dyť může jít domů nebo do hospody nebo kamkoliv jinam? Jsem jí tak vděčná. Tomáš bere Madlu na hřiště. Renata mi dává pomeranče, pivo, jídlo, pomáhá mi mejt nohy, abych se mohla převlíct. Neustále mě někdo chválí. Za co? Že tu kvůli mně byli o hodinu dýl? Pocit vítězství a úspěchu se nějak ne a ne dostavit. Dokončila jsem. Ale je to fakt výhra?

Den poté...
V noci jsem spala jako špalek. Mám hlad jako vlk a smedná som ako ťava. Ráno jsem se snažila sebe samu přesvědčit, že jsem děsně v pohodě. K. mi nastavila budíček na 6:10. Ranní rutina, snídaně, úklid, vyluxovat, vyprat. Odpadnout. Jsem ráda, že máme na záchodě futra. Vstávání je totiž nejhorší. Marně čekám, kdy přijde ten pozávodní rauš, soudruzi z NDR někde museli udělat chybu, protože ta nejsladší odměna v podobě přírodního heroinu tentokrát nenaskočila.

Ale zvládla jsem to. Další položka z dlouhého seznamu To Run je odškrnuta.
Myslela jsem, že tam zdechnu... bylo to ale krásný umírání.

(Za fotky moc děkuji Digimu, Deni a T.)