"A proč vlastně běháš?"

Ze života hmyzí matky
(Hra o sedmi dějstvích)

Dějství první - čtvrtek

Jela jsem jako obvykle k mamince pracovat. Než jsem ale zasedla ke krásným starým strojům, na hodinku jsem vyběhla. Dorazím zpátky, holky jsou venku, tak šup do sprchy, ať ten vzácný čas neprobendím úplně.Nahatá jdu z koupelny jen se sluchátkama a ipodem v ruce, hadry na doma mám v patře, v baráku nikdo není, tak co. Beru si půllitr s vodou do jedný, už tak plný ruky a druhou si otevírám nealkáče. Do huby jsem si vrazila celou meruňku, co máma koupila. Když míjím jídelní stůl, říkám si, že si rovnou uklidím ty sluchátka s ipodem do pytlíku, ať to zase nehledám. V tu chvíli mi vyklouzává z ruky flaška s pivem, dopadá na stůl a gejzír jako prase (jak je to nealko a ještě nijak studený), chytám flašku, zahazuju sluchátka a instinktivně si vrážím flašku do tlamy. Všechno by klaplo, kdybych v ní ale neměla už narvanou tu meruňku, na kterou jsem zapomněla. Tu si zarážím do krku, úplně cejtím, jak mi přitom vyskakujou oči z důlků jak komiksový postavičce a hrdlo flašky přitisknutý na meruňku narvanou v puse dělá výborný efekt zahradní hadice přiskříplý prstem. Pivo cáká po celý kuchyni a já, protože jsem debil, se ho pokusím do tý pusy narvat znovu! A divím se, že to nejde (znovu!). Nakonec mě teda napadne, že bych to mohla radši odnýst dopěnit do dřezu, pak si z hrtanu vydloubnu meruňku a jdu ten bordel uklízet. Dál třímám ten pitomej půllitr, sluchátka i já jsem po pivní lázni. Aspoň, že jsem se nestihla oblíct.

Dějství druhé - pátek

Dneska ráno jsem nechala Katku bez plíny, zvládá si docela dojít na nočník. Před odjezdem do školky koukám, nic v něm nevidím, dávám jí plínu. Vezeme Madlu do školky, prší, celá Praha jede autem a mi poskakujeme pětadvacet minut v koloně, než se dostaneme aspoň pod kopec (což normálně trvá maximálně pět minut). Ve školce K. scéna, že tam chce zůstat. Seškrabávám dítě ze dveří, rvu ho do auta a odjíždíme. Doma budím T., ten je během pěti minut pryč, v práci to teď má veselý, v podstatě tam kempuje, domů chodí pozdě, servanej a naštvanej. Jdu stáhnout postele, K. se na mě podezřele už pět minut nevěší, i jdu se podívat, co robě robí. To nestojí u lavice ale nad nočníkem, v ruce Madlinu ponožku, dělá bim bam bim bam a namáčí ji do nočníku. Říkám jí, že to nesmí, do nočníku nic… co to ku*va z toho cáká?!… Jo. Těsně před odchodem se vyčůrala, teď v tom vymáchala fusekli a cákala ty chcanky po celým obýváku (gauč, koberec, stůl, ona sama).

Dějství třetí - stále pátek
Uklidím chcanky, převlíknu postele, přehodím várku holek hader do sušičky, narvu pračku cejchama, zapnu ji. Jdu vyluxovat. K. svačí. Sbalím tříděný odpad, nás obě a jedeme do Svojtky na Želivárně. K. je teď fascinovaná tramvajema, tak nechávám auto na Strašnický, že se ten kousek svezeme tramvají. Už u auta řev, že nechce chodit. Nesu ji. Má skoro třináct kilo. Kupujeme lístek, K. nadšená honí holuby, všem vykládá, že pojede tramvají, prostě super. Jenže pak přijede první z opačnýho směru. Řev. Nedokáže pobrat, že tou nejedeme. Pak přijede další z druhýho směru. Zase řev. Zase vysvětlování. Jako na potvoru přijede ze správnýho směru ta druhá, kterou nemáme jet. K. se sype svět a začíná řvát hystericky. Přistuje k nám takovej plesnivej dědek a začne, že si ji vezme, když bude brečet. V duchu se směju, protože přesně o tomhle fenoménu „odebíračů dětí“ jsem včera četla na jednom mateřským fóru vtipnej článek. A že si ji odvede. S úsměvem mu několikrát opakuju, že to ani náhodou, že ji nikomu dávat nebudu. Dědek je vytrvalej. A jestli chce zmrzlinku? Říkám, že ne, že chce tramvaj, ale my potřebujeme 26 ne 7. Dědek dál vopruzuje. A že jí mám namazat pusu indulonou (má tam zbytek strupu z pátečního skoku plavmo na veselce, kde si udělala píling horního rtu a ještě si ho zvládla na dvou místech prokousnout poté, co jsem ji nenechal hopsnout do jezírka ke zlatým kaprům, a já díky tomu vypadala jak z Carrie a tam, kde jsem normálně hysterická, když holčičky jen fňouknou, jsem jí to zákeřně, naprosto totálně absolutně nesluníčkově, přála). Tak mu říkám, že měla rozbitý ret, že to je z toho. Dědek se ani teď nemá k odchodu. Že jí musím koupit v hračkářství televizku se zvířátky, co hraje. Sděluju mu, že máme doma hraček jak pro děcák a nashledanou a hezký den. Čumí jak vejr. Nadávám si, že jsem ho neposlala do háje hned. V tramvaji K. po zastávce scéna, chce ven, nelíbí se jí to. Ještě že jedeme jen pět minut. Venku nechce chodit. Nesu ji až do Svojtky, tam řve, protože nechce dovnitř. Vevnitř se snaží recepční (mají výdejní místo přímo ve vydavatelství) uchmátnout ze stolu nějaký ostrý papírenský předměty. Platím. K. řve, protože nechce odtamtud. Venku řve, protože nechce ven ze vrat a chce jim tam štrádovat na dvorek. Venku řve, protože chce nosit. Mám papírovou tašku knih za jedenáct stovek, jsou těžký jako prase a do batohu se mi jich vešla sotva polovina. Nesu kachnu, batoh a tašku do kopce na metro. V metru K. záchvat, odmítá stát na schodech. Stojím na jezdících schodech s K. na ruce. Metro = dalších záchvat. na Strašnický jí kupuju řeckou koblihu, dloube ji, hází na zem a ze země pak jí. Nesu ji do auta. Jsem servaná jak pes (vstávala v 5:45). Sedám za volant, než dojedeme k DM (8 minut), spí. Nakoupíme. Jedeme domů. Táhnu krabici plen, dvě tašky, batoh, tašku od tříděnýho a Kateřinu, která odmítá jít domů. Tady si vezme džus, co si vyřvala, uteče s ním do obýváku a když se za ní propracuju, zjistim, že jím polila stůl, koberec, celou podlahu i sebe… ječím...

Dějství čtvrté - sobota
Běžím. Nejde mi to. Nebaví mě to. Na  co si to tu jako hraju? A co to mám ku*a na noze? Ptačí hovno! Obrovský ptačí hovno přes půl lýtka. Výborně. Jak jinak.

Dějství páté - stále sobota
Jedeme do ZOO. Půjčujeme u vchodu dřevěný vozíček, protože ten Madlenku vždycky hrozně bavil a určitě bude tím pádem bavit i Kačenku, dyť který dítě by se nechtělo vozit ve vozíčku. Tak třeba to naše. Po dvaceti minutách, kdy taháme tu krávu naprosto zbytečně, je jasný, že jsme opět zvolili přesně špatně - jako vždycky, když vezmu kočár a pak je jasný, že jsem měla mít nosítko a naopak. Dneska by se šikl kočár nebo nosítko, jen ne ten pitomej stokilovej nebrzdící vozík, který s sebou celý den jalově vláčíme. Ale je krásně, jedeme vláčkem ke Gastonovi. Jsme rodičce dbající na zdravou výživu a tak holkám kupujeme nejdřív nanuka a pak párek v rohlíku, to aby nebyly hladový a protivný.  Je to prima. Je to prima přesně tak dlouho, dokud neřeknu, jak je to prima. Samozřejmě s sebou pokaždý vláčím naprosto zbytečně tři až čtyři svačiny, který nikdy nikdo nejí a doma jsem pak nucená je půl tejdne večeřet. Tentokrát na to ostentativně prdím. Tentokrát by je Katka snědla nejspíš všechny. Má hlad a je protivná... Konečně přesvědčujeme Madlu, aby si sedla do vozíku a vzala Katku k sobě. Jedině tak tam vydrží a já ji nemusím nosit (u tatínka totiž zrovna vůbec nechce bejt). Dělá se vedro. Sedáme si do hospody u žiraf. Tom krajně asertivně žádá ženu, co sedí sama u jedinýho relativně volnýho stolu pro čtyři, jestli by nebyla tak hodná a nepřesedla si k jednomu z mnoha prázdných dvoumístných stolků. Je zarputilý a žena to nakonec vzdává. Katka brutálně prasí jídlo. Odmítá jíst svoje těstoviny, odmítá sedět sama na židli. Odmítá sedět v židličce. Sedí u mě, jí moje indický jídlo a já cejtím, jak se mi hlava mění v přetlakovaný papiňák. Můj citlivý a vnímavý muž vyndává telefon a fotí mě, protože mu to přijde krajně vtipný. "Usměj se! Teď je to hrozný, ale pak ti to bude připadat legrační!" Mám chuť je všechny předhodit lvům.

Dějství šesté - neděle
Jedeme na výstavu kreativního hraní na Střeláku. Je to prima. Jen by mě zajímalo, jak se na Kateřinině domovský planetě řekne "ne", protože "ne" to rozhodně není. Jinak si neumím vysvětlit, které části toho slova nerozumí. Opět se ukáže, že s trochou cukru a alkoholu je svět hned veselejší.

Dějství sedmé
...než jsem to napsala, nalila Katka kakao do polívky a celý to rozlila po stolečku, sobě a podlaze. K Vánocům si budu přát wapku.

Ještě nějaký blbý otázky?