Reportáž psaná na kapačce (týden první)

pondělí 31.10. nemocnice Kladno

Jsem vyděšená k smrti, mám co dělat, abych nepředvedla svoji parádní školkovou scénku, kdy jsem se jako dvouletá věšela venku na kliku a hystericky brečela, protože jsem nechtěla dovnitř, nechtěla jsem, aby rodiče odcházeli a nechávali mě tam. Kliku jsem ale už před nějakým časem přerostla a tak mi nezbude, než se na oddělení rozloučit s T. a nechat za sebou zavřít dveře od pokoje. Sdílím ho prozatím se dvěma dámami (1942 a 1943), které už mají obě radost, kterou na místním úrazovo-ortopedickým oddělení rozdělují, vybranou a teď čekají, kdy je vykopnout ven.

Oběd. Lančmít a bramborová kaše, která je studená, musí se krájet a chutná úplně stejně jako vypadá.

Kafe s chlapíkem, kterýho čeká zítra to samý, co mě a který se k diganóze taky úspěšně prosportoval. Sluníčko svítí, je nádherně. Na chvíli jsem odvážná. Na chvíli.

Na pokoji se odpoledne objeví čtvrtý kus do party, se kterým srdnatě snižujeme věkový průměr. Je ticho. Holka trpí, ale zvládá to přes zaťatý zuby. Obdivuju ji. 

Když nepočítám nosní mandle někdy ve čtyřech letech a krční v devatenácti, mám před sebou první operaci. Absolutně netuším, co od toho (ne)můžu očekávat. Pan doktor mi slíbil, že mě to bude hodně bolet a taky že budu běhat.

Domáhám se prášku na spaní. 

Brečím do polštáře.

Zaklínám se. Coniston - Seathwaite - Boot - Wesdale Head - Buttermere - utírám si slzy, ale ať dělám, co dělám, pořád tečou - Braithwate - Blancathra - tiše smrkám - Dockaray - Delamain - vždyť přeci vím, proč to dělám, no tak - Howtown - Mardale Head - Kentmere - snažím se v duchu ztratit, snažím se zmizet - Ambleside - Chapel Stile - Tilberthwaite - Coniston. Vím. Proč. To. Dělám.

Prášek zabírá. 

Usínám.

úterý 1.11. Den D

Od půlnoci nesmím jíst a pít. Po osmý hodině se v pokoji objeví doktor P. Přišel zkontrolovat holku vedle, který dělal plastiku obou zkřížených vazů. Zdraví mě, prý půjdu na řadu v poledne. 

Sestry distribuují drogy. Dostávám něco na nervy. Chvíli jsem v limbu.

Pak ale haha prášek přestane fungovat, a když v poledne rozvážejí obědy, žízním jak účastník Maratonu des Sables a na dotaz sestry, co mám za problém, se mi láme hlas - že mi řekli v poledne, je 12:14 a nikde nikdo... Těžko bych jí vysvětlila, že mám velký problém s tím, když někdo nedodržuje čas. Během pár minut se objeví sestry a pak to jde ráz na ráz. 

Vezou mě na sál. Přijdu si jak v americkým seriálu z nemocničního prostředí. Nad hlavou mi ubíhají zářivky. Snažím se dělat vtipy, ale moc mi to asi nejde. Přelízt na lehátko, laskavý oči mladý anestezioložky, říkám jí, jak hrozně se bojím. Vysvětluje mi, co se bude dít. Kanila. Něco do žíly. Maska s kyslíkem. "Už na vás jde spaní?" "Spíš si přijdu, jako kdybych měla omdlít." "Tak se tomu nebraňte."

Střih.

Chvíli nevím, kde jsem. Strašná bolest. A zima. Zuby mi cvakají tak, že se chvíli bojím, že si vymlátím drahý bílý plomby. Zcestně se mi vybaví Pražská stovka. Jenže teď se nemám jak zahřát. Sestra. Říkám, že mě to hrozně bolí. Nebo se o to aspoň snažím. Přes zubní kastaněty to jde blbě. Injekce do stehna. Kňourám. Aspoň že sklovinou pokrytý perkuse zvládají trochu utlumit i to.

Cesta na pokoj.

Z jednoho místa v pekle na jiný.

Zatím mi je docela dobře. Jsem sjetá. Dostávám večeři - šest knedlíků a uho. Rovnou to nechávám odnýst.

Noc je dlouhá. Ale z těch, co přišly pak, ještě nejsnazší. Jsem zničená. Ale ještě mě nebolí záda. To má teprve přijít.

středa 2. 11. - pain cave 2.0

Vizita. Doktor, kterýho jsem viděla včera a který ani nevím, jak se jmenuje, mi nekompromisně vezme zpod nohou molitan. Vzápětí mě chytne za koleno a propne mi ho. 

Zařvu.

A pak mi vyhrknou slzy.

"No to musíme!"

Tak určitě.

Drze se ptám, jestli se operace povedla. "Nejste na JIPce, takže zjevně jo." Ha ha. Miluju český zdravotnictví. Jakmile si dovolíte si třeba přečíst, co podepisujete ("To je ale dlouhý! To tu budete dlouho!!") nebo se zeptáte, co vám píchají ("To je na bolest!" Tak pěkně šukran, a já myslela, že mi po tom vyraší na hlavě sedmikrásky), jste za potížistu. "Pan doktor říkal, že jsou různý varianty toho šití menisku..." snažím se ze sebe dostat. Místo mozku mám vatu. Těžko se mi hledají slova. V noze škube. Strašně to bolí. Kurva. To. Tak. Strašně. Bolí. "Hm," doktor bere kartu. "No jo, tak jo, tak to musel navrtat do kosti."

Na holeni mám deseticentimetrový stehy v místech, kde mi doktor udělal osteotemii - rozřízl mi kost, vložil mi do ní klín, a zase ji sešil, čímž mi narovnal osu. Na koleni mám dvě zašitý díry po laparoskopii, kterou mi navrtal díru do horní kosti a přišil k ní rozdrcený zadní meniskus. Dvě za cenu jedné. Nekup to.

Hodinu brečím bolestí než mi konečně dojde, že bych si mohla o něco říct. Hodinu trvá, než mi konečně píchnou opiáty. Sestra je černovlasá příbuzná té z Přeletu.

Nemůžu jíst. Nutně potřebuju na záchod. Jen co usnu, budí mě rehabilitační sestra a nutí mě vstát. 

Poprvé se mi zatmí před očima hned u postele. "Já budu zvracet!" 

Nezvracím. Zatím.

Ehm.

Holku vedle pouští domů. Přichází místo ní jiná paní.

Odpoledne mě zkouší znovu postavit. To už rehabilitační sestry, ty nejmilejší ze všech, prosím, aby mě odvezli na záchod, že to se fakt nedá. Člověka ultra naučí, že nic lidského nám není cizí, ale některý věci prostě úplně nedávám. Holky kejvaj. Statečně dojdu k vedlejší posteli. Pak mám černo. Posazujou mě na křeslo. Stihnu ještě všem oznámit, že budu zvracet. A pak jsem jak z americký komedie z devadesátých let. Na rozdíl od nich se ale nikdo nesměje. Já se klepu a brečím. 

Z toho záchoda už ale doskáču o berlích do postele. 

Bylo mi blbě, je mi líp.

Odpoledne přijede šéftrenér. Na oddělení ho mají všichni za manžela. Těším se, až se tu zítra objeví Tom a já budu za největšího polyandrickýho zabijáka.

Noc je zlá. Noha bolí. Bolí i záda. Nevím, jak si lehnout, musím spát na zádech, nemůžu se přetočit, noha musí být pořád natažená. 

Pouštím si koupený Normální lidi od opěvované Sally Rooney. Musím to vypnout. To je ale sračka.

Noc.

Noc.

Noc.

Kdy už bude sakra ráno?

Dočkám se. Jasně, že jo. Vždycky nakonec přijde.

čtvrtek 3. 11. - na cestě

Relativita času v praxi. Co jsou dva dny? Jedna urvaná nožka mušky jenom zlaté!

Anebo taky věčnost.

Vizita. Usmívám se, jsem hotová reklama na pohodu a svěžest - už mi chybí jenom kelímek jogobelly! Doktor se dívá na nohu. "Chcete jít domů?" "Jasně, že chci jít domů." "Tak můžete jít domů."

Během chvilky mám propouštěcí zprávu. Snažím se opatrně sbalit. Nikomu neříkám, jak hrozně mě ta noha bolí.

Sestra mě vybaví receptem a injekcí heparinu. Moment. Tohle jsme si ale nedomluvili. "Co 24 hodin si to píchnete do břicha, jako jsem vám to tu dělali." Moment, moment, moment. Jako já vydržím ledascos. Vydržím žrát dvacet čtyři hodin jenom gely. Vydržím nespat. Vydržím trpět a vydržím dávat nohu před nohu. Vydržím toho fakt hodně. Ale vy po mně chcete, abych do sebe píchala a ne jen tak někam, ale do břicha?! Jako kurva wtf?? Čumím jak vrána. "Já se ale nedívala..." zmůžu se na protest (z jehel se mi totiž dělá zle). "To zvládnete!" prohlašuje ta černá z Přeletu a mizí. 

Tak to mi ho teda vyndej.

Tom. Hopsám k autu. Je rád, že mě veze domů. Není vůbec rád, že mě veze domů. Má strach, že mě pustili moc brzo. A strach mu nedovolí to říct nahlas. Doma jsem už úplně vyrychtovaná. Padnu na gauč. Je mi zle. 

Píšu Kateřině K., jestli nemá nějakýho zdravotníka, který by mi mohl píchnout injekci? Píšu kamarádce zdravotní sestře z Motola, která mě ujišťuje, že to v pohodě zvládnu! Koukám na youtube na návody, ale všechny ženy tam mají tu kožní řasu takovou, že by se pod ní v pohodě schovalo všech sedm trpaslíků. Já od pondělka nejedla. Pod moji řasu by se neschoval ani Paleček. Kateřina píše, že má a že přijedou.

Tom mi meje vlasy v lavoru. Celá se můžu umýt nejdřív v sobotu. Jestli budu ještě chvíli smrdět po špitálu, začnu křičet.

Večer se tu K. opravdu objeví. Její kamarádka T. je zlatá. Jak vejdou do obejváku, rupnou mi nervy a brečím - sebelítostí, pak bolestí a pak vděčností. Až dojdou překlady, dám se na kariéru profesionální plačky.

Noc je zlá a plná hrůz.

Moje záda.

Pátek 4. 11.

Konstatuju, že třetí řada Love is Blind je absolutní sračka. Zbinguju Killer Sally. Dočtu Nočního hosta. Večer se poprvé píchnu sama do břicha.

Prohlašuju, že vědět, co mě čeká, nikdy bych na operaci nešla. Posraný běhání. Za tohle mi to fakt nestojí.

Nespím.

Sobota 5. 11.

Holky jsou na výpravě. Tom mě veze ke kamarádům. Doma máme jenom vanu a ještě malou. Nevylezu do ní. Oni mají v přízemí moderní koupelnu se sprchovým koutem na úrovni podlahy a vůbec jim nepřijde divný, že se k nim přijdu mejt. 

Sedím na stoličce, teče na mě voda a já se dívám na svoji zmordovanou nohu. Co s tebou? Ty fakt budeš ještě někdy fungovat? Budeš někdy sama chodit? Běhat? Jako fakt?

Sprcha mě zničí na zbytek dne.

Po dvou letech si pouštím Zaklínače. Protože kdy jindy, když ne teď?

Noc je nepřítel. Spánek přede mnou kličkuje jak vyplašená srna.

Já se nemůžu na nohu ani postavit, natož abych se za ním mohla rozběhnout a chytit ho.

Neděle 6. 11.

Pracuju. Trochu. 

Nestihla jsem odevzdat překlad. Nedá se nic dělat.

Realita škrábe na okno.

Gauč je ostrov, moře mi na něj vyplavuje další a další věci. 

Holky se vrací z výpravy. Peru v lavoru na gauči zabahněný ponožky.

Pondělí 7. 11.

Kill Bill. Teď už to po sobě jenom přečíst. Uf.

Sprcha. Malé radosti.

A mekáč! Chce to větší kožní řasu. Včerejší injekce se mi nepovedla a připomněla mi, jak strašně to může bolet.

Měla bych jít spát. Jenže se bojím, že budu zase po dvou hodinách vzhůru a další dvě hodiny se budu snažit srovnat tak, abych neměla pocit, že mi upadnou záda.

Možná bych měl zkusit jinou básničku Conwy - Nant Gwynant - Dolgellau - Ceredigion - Elan Valley - Powys - Brecon Beacons - Gaerdydd... Vědět, co mě čeká, už bych do toho nešla. Jednu věc mi to ale dalo už teď - vím s jistotou, koho mám ve svém rohu, na koho se můžu spolehnout. Zrno od plev. Čím větší plameny zachvacují svět, tím snáze se odděluje. 

Proseto.

Zhasnuto.

Dobrou noc, internete.