Reportáž psaná na kapačce (týden čtvrtý)

A taky poslední, protože o čem pořád psát, když se noha pomalu a snad i jistě hojí, žádný velký dramata mě nepotkávají, protože většinu času sedím / ležím doma a celkově teď musím být prostě jenom trpělivá. Což mi místy jde a místy ani trochu.

Kontrola. 

Dvě hodiny v čekárně, pět minut v ordinaci. Vypadá to dobře, konstatoval doktor. "Kdy budu moct šlapat na rotopedu?" "To už klidně můžete." "A kolik maximálně?" Doktor poulí oči, zjevně nechápe, co po něm chci. "Potřebuju, abyste mi dal strop, jinak je riziko, že z toho nesleze." Směje se. "Tak třeba hodinu?" zkouším to opatrně. "Ne! Deset minut! Tím začnete a do příští kontroly maximálně půl hodiny!" 

V pondělí se konečně dostanu k tomu, abych to zkusila. Mám jasnou představu, jak mi to půjde.

Má jasná představa je zcela zcestná.

Noha totiž absolutně neví, co má dělat - co to po ní jako chci?! Točivý pohyb se jí ani trochu nelíbí, vzpíná se, brání, má to blbý, nakonec ji přeperu, ale místo, abych měla ze sebe radost, to ořvu. V červenci jsem běhala po horách, v listopadu nedokážu šlápnou do pedálu. To bych se z toho...

Ty propady nálad jsou, naštěstí, jen dočasný. Překvapivě pomáhá sdílení, mám asi kliku na lidi kolem sebe - ty skutečný, i ty virtuální. 

Noha se hojí. Denně cvičím, přesně podle předpokladu mě to velmi rychle přestalo bavit, ale pro zábavu jsem to stejně nikdy nedělala. Jizva prý vypadá dobře, mně přijde šílený, ale prý ne. Tak věřím povolanějším a zkušenějším.

V pondělí se naposledy píchnu do břicha. Ta flaška plná použitých injekcí je něco, co bych v životě nevěřila, že zvládnu. Člověk si fakt dokáže v mnoha směrech poručit.

Jsem ale upřímně ráda, že už nemusím (a ano, vím, že jsou lidé, co si musí píchat injekce denně a mnohem dýl než já a ano, uvědomuju si, že o nic nejde - ale mně jo, mně bohatě stačilo tohle). 

Druhý točení nohama je o poznání optimističtější.

A příště už knihy - dost bylo sebelítosti a škaredých jizev.

Vyšel Frankenstein - připomínám.