On the second day of Christmas...

úterý 14. prosince 2021

My good friends brought to me
a bunch of stupid songs
And five books for the Christmas tree

"...ale jednu kritickou bych měl: vůbec jsi tam ani nenaznačila, co ti tam hrálo v těch sluchátkách. Jestli jsi projela dvě Wagnerovy opery, anebo diskografii Haničky Zagorový, no nevíme!" objevilo se ve skupinovém chatu po PVLH24 a rozvinula se debata, zda jsem spíš typ na Lohengrina nebo Pepíčka Zímu.
A protože od Lužek v podstatě neběhám, neb jsem si něco udělala s kolenem (vidět Svor a zemřít / no tomorrow / valar morghulis), utěšuju se aspoň mentálními návraty do vymražený noci a dne a noci, který sakra stály za to, čert sper koleno!
To, že jsem měla ze třiadvaceti hodin dvaadvacet ucpaných sluchátky vznáší velký otazník nad playlistem. 
Snažila jsem se chlapce přesvědčit, že v něm mám tak brutální mix všeho, že to nejde ani slovy popsat, leč nevěřili mi. Jenže v mým playlistu je fakt všechno AC/DC počínaje přes How much is the fish od Scooteru a Wildest dreams Taylor Swift po Two Steps from Hell (jejich Strenght of a Thousand Men mě přiměla si cestou na Klíč zařvat a přidat). Vsadím se ale, že nejsem jediná, v jehož playlistu se najdou takový věci jako:
hned vedle tohohle:
následovaný něčím takovým:
(tahle mohla, mimochodem, za ty moje dojatý slzy někde před Středním vrchem nebo jak se to tam jmenovalo)

Takže jedna malá předvánoční výzva - věřím (statistiky to potvrzují), že tam někde ještě pár čtenářů je. Podělte se o bizarnosti nebo i nebizarnosti z vašich playlistů. Co vás vždycky pobaví a co rozběhne, co nemůže nikdy chybět a co byste naopak nesnesli? Pište, komentujte, jsem zvědavá!

#26
Kamila Hladká
SESTRY
Pět žen, pět generací, pět výpovědí, pět osobních příběhů, které nás zavedou do prostředí pro mnohé z nás nadmíru fascinujícího, opředeného spoustou pověr, domněnek, teorií.
Autorka nechává sestry vyprávět - z jaké rodiny asi tak vzejde řádová sestra? Musí její okolí věřit nebo je to naopak naškodu? A je to s klášterem stejné jako s peklem: co schvátí to už nevydá? Jak vlastně takový život řádové sestry vypadá? Kde žije? A s kým? A co vlastně celé dny dělá?
Co člověka žijícího v nuceně ateizované české společnosti dvacátého století - a ještě podivněji jednadvacátého století - přiměje vzdát se všeho, co mu je nabízeno a odejít žít život, který působí v porovnání s životy mnohých z nás o poznání prostěji a zároveň vlastně o tolik naplněněji.
Mrazivá svědectví o chování komunistické strany bohužel, jak už to tak u tohoto tématu bývá, nejspíš k uším těch, kteří by je měli slyšet nejhlasitěji (a denně a pětkrát - minimálně) nedolehnou.
Je jen logické, že autorka nemohla nebo možná ani nechtěla zabíhat do kontroverznějších, případně vysloveně kontroverzních témat. Výsledkem je milá, zajímavý a po srsti hladící kniha doplněná krásnými fotografiemi.

#27
Jenny Colganová
KNIHKUPECTVÍ U JEZERA
Další moje dítě, tohle jsem, pravda, připouštím, tolik neprožívala... 

Příjemný příběh, který v rámci žánru určitě nemůže zklamat, obsahuje totiž veškeré nezbytné ingredience: sympatickou hlavní hrdinku, která na tom opravdu není nejlíp, ale vždycky dokáže sebrat dost síly, aby se s tím, co jí osud nachystal, nějak - aspoň nějak! - popasovala (a vy ji budete chápat, protože je vlastně stejná jako my všichni); krásné prostředí kolem jezera Loch Ness; osudového muže a staré panství; tajemství, které nezůstane nevyjeveno; spousty a spousty knih; a samozřejmě pár zásadních zvratů, humor a snad, možná, doufejme, i ten šťastný konec.
Protřepejte, zamíchejte - poslední Colganová je ideální koktejl na deku nebo na chatu nebo (držme si palce!) třeba do letadla.

#28
Lucy Fricke
DCERY
Betty bude čtyřicet. Má mámu, které říká jménem, mrtvého tátu, který vůbec nebyl jejím tátou, a kamarádku, které se její skutečný táta vrátil do života až ve chvíli, kdy umírá na rakovinu a potřebuje, aby ho někdo odvezl do Švýcarska, kde se chystá podstoupit euthanasii.
Jenže rodiče dětem občas lžou a je fuk, jestli jsou jim čtyři nebo krát deset.
A tak se road trip za důstojnou smrtí mění v groteskní putování napříč zeměmi a časem, aby skončilo tak, jak nejspíš o začátku muselo.
Je to chmurné a těžké vyprávění, které se na můj vkus příliš snažilo být něčím víc, než jen road tripem - a těch velkých vět tam prostě bylo příliš mnoho.
Nakonec mi to celé připadalo jako opravdu dobrý koktejl, který vám zkraje moc chutná, ale víc než tři skleničky se ho vypít naráz nedají, a ráno vám je z něj pěkně blbě.

#29
Trenton Lee Stewart
TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA A NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA
Staré známé postavy ve zcela (opravdu zcela?) novém dobrodružství.
Silná trojka z prvního dílu se vrací a spolu s ní i pan Benedikt a jeho pomocníci. Rok poté, co se dětem podařilo přemoci Benediktovo zákeřné dvojče, se mají konečně zase osobně sejít. Pan Benedikt jim navíc slíbil napínavou a zábavnou hru, kterou si u téhle příležitosti zahrají. Jenže to by nebylo dobrodružství, kdyby se všechno vyvíjelo podle plánu.
Druhý díl mě bavil o něco méně než první. Snad že operoval s podobnými vzorci, snad pro přemíru akce, které bylo tolik, že přestávala být akční. Honba za záchranou ztrácela na dramatičnosti a celé mi to přišlo zbytečně natahované.
I tak je to pořád jedna z nejlepších dobrodružných knížek pro děti, které jsem s těmi svými četla. Škoda chybějících dalších dílů. Velká škoda. Nevydat rozpřekládanou -logii je prostě sprosťárna.

#30
neznámý
PRO KOHO KVETOU STROMY
Něžné a ve své zcela upřímné autentičnosti nesmírně silné vyprávění o životě za totality v roli mladšího bratra sestry postižené Downovým syndromem. Obraz jedné rodiny, ve které zbožná maminka přijala svou roli s pokorou hraničící se sebeobětováním (anebo se sílou, kterou může propůjčit snad jen upřímná víra), tatínek, jenž se nikdy nesmířil s tím, že jedno jeho dítě není "normální" a chlapec - kluk - muž, jenž miloval a nenáviděl a zoufal si, zkrátka byl a pevně doufám, že stále je, "jen" člověkem.
Vypravěčem, autorem sebraných blogových zápisků, je anonymní Alby - ten, který vzpomíná na rodiče a sestru, na dětství, na dospívání, a který se snaží odpustit - sobě i druhým.

Co mi hlava nebere, jsou jednak ilustrace - které jsou moc hezké, o tom žádná, ale dávají zhruba stejný smysl jako, já nevím, v Joycově Odysseovi. Proč? Kniha pak působí dojmem vyprávění pro děti, což, věřte mi, vážně, ale vážně není. A ještě větší proč je podprůměrná slohová práce o dvou pánech, která knihu uzavírá, a celkový silný dojem značně ředí.

2 komentáře:

  1. Jitko,já pobíhám bez sluchátek poněvadž si dost užiju když učím na gymplu a je třeba psychohygieny,klidu. Ráda slyším les.To asi každý skalní . Ale na delší trať beru taky občas playlist a musela jsem se smát "tvému" skútru,prozože já taky ho nedávno "objevila"(ten mě popohání dost)
    Sylva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já na práci potřebuju úplný klid, takže si to pak naopak užívám, když si můžu to, co ostatní doma nesnesou, pustit pěkně nahlas jenom pro sebe :-).

      A co Scooter, doporučuju ještě tuhle vykopávku: https://www.youtube.com/watch?v=YnopHCL1Jk8

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!