A u klání s welšským drakem ještě zůstaneme. Tenhle dokument o loňském ročníku se trochu netradičně zaměřuje na všechny ty, bez kterých podobné akce nebyly možné - na organizátory a hlavně dobrovolníky:
#40
Leïla Slimani
V LIDOŽROUTOVĚ ZAHRADĚ
Po prvních pár stránkách jsem si říkala: no jo, vykrádačka Burhánu'l-asal Salwá an-Nu'ajmí, po dalších pár jsem musela (a ochotně to taky udělala) sama sobě přiznat, že jsem se v Leile Slimani velice mýlila. Její komiks Sex a lži mě svojí plochostí a způsobem, jakým nakládal s fakty a informacemi, strašně iritoval. Nebýt dílu podcastu "Do Slov", který se Slimani věnoval, nikdy bych si její knihy nepřečetla. (Takže děkuju!)V lidožroutově zahradě může na první pohled vypadat jako příběh nymfomanky, které to nakonec přestalo procházet. V lidožroutově zahradě je podle mě všechno, jen ne příběh o nymfomance. Hlavní hrdinka Adele má manžela a malého syna a pracuje v novinách a na první pohled má všechno, protože co vlastně ještě můžete chtít? Jenže práce Adele nebaví, manžela nemiluje a syna by milovat měla, ale taky jí to tak úplně nejde. A to prázdno a pusto, které vnímá, to, že není tím, kým cítí, že by měla být, se snaží saturovat s náhodnými muži, s muži, kteří jí umožní, aby byla aspoň na chvíli jedinou hvězdou v záři reflektorů, kteří na pár minut ztratí zájem o všechno ostatní na světě a nechtějí nic - jen ji. Nad kterými má moc, které má v hrsti. Na chvíli přestává být loutkou a stává se loutkářem. Adelin hlad po nějakém prožitku, po okamžiku, kdy by něco cítila, brutálně graduje podobně jako Trierovo Prolomit vlny nebo Akinovo Gegen Die Wand. Následuje nevyhnutelný volný pád a náraz. Protože se můžete snažit sebevíc, ale některé šrámy prostě zacelit nejdou. A na některé věci je i láska krátká. (Tuhle knihu by byla radost analyzovat.)
#41
Leïla Slimani
NĚŽNÁ PÍSEŇ
Od první stránky víme, co se stalo. Co nevíme, je, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového stát?
Autorku k sepsání inspirovala vražda Lulu a Lea Krimových, které v roce 2012 ubodala jejich chůva. Samotný akt brutální dvojnásobné vraždy se nad celou knihou vznáší, bobtná v jejím středu a čtenář celou dobu hledá náznaky, hledá důvody a vysvětlení, chce vědět, JAK tomu mohli a měli předejít - protože přece museli, přece to nemohlo být jen tak? (V tom kniha připomene Rekonstrukci Hanišové, ale tím podobnost také končí.)
Něžná píseň stejně jako autorčina předešlá kniha ale není vlastně vůbec knihou o chůvě, která ubodá obě svěřené děti. Pro mě to byla především kniha o transformaci, kterou nevyhnutelně projdete, když se vám narodí děti. O tom, jak je společnost nastavená a k čemu vás přinutí. O stále existujícím a některými stále přiživovaném (mávám panu Hermanovi) dvojím metru vůči matkám a otcům. O úsilí a nenaplněných očekáváních, o seberealizaci a uznání, které je vyhrazené jen za role, které jsou ale s tou mateřskou v tvrdém rozporu. O tom, že ambice, které jsou před dětmi tak ceněné, z vás najednou dělají zrůdu a zároveň bytí "pouze" matkou člověka v zásadě podřadného, tak trochu (víc) neschopného. Stejně jako o tom, že když chcete děti pouze nastěhovat do bytu svého předmateřského života a ne se z něj úplně odstěhovat a začít život někde jinde, vždycky budete v očích některých dělat něco blbě - buď budete mít kolíbku moc blízko pracovního stolu nebo moc daleko a nedej bože, když si bude chtít ponechat ohrádku se svými koníčky (ale přeci se musíte realizovat - každý si je přeci schopný najít chvíli pro sebe, to mi netvrďte, že ne!)... A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte opravdu dobře. Ani vaše vlastní děti, ani dokonalé chůvy, se nebudou vždycky chovat tak, jak si přejete a jak by se vzhledem k tomu, že vy jste přeci laskaví a hodní a tolerantní měli (logicky) na oplátku chovat. Můžete jejich chyby a úlety omlouvat vlastními (imaginárními) pochybeními, ale třeba je pravda prostě mnohem blíž a je mnohem šerednější (co se doopravdy stalo se Stéfanie?). Nakousnutá je i otázka rasismu, salónního komunismu, rozpadu širších rodinných vazeb a nevyhnutelného tlaku na nukleární rodinu, který vytváří.
A je zvláštní, jak něco, co je pro jednoho strhující čtení, které se nedá odložit, může být pro jiného NUDA. (Otázkou je, jak silně dokáže otřást kniha někým, kdo nemá děti a co v ní nachází - protože si neumím představit, že bych ji dokázala číst se stejně staženým krkem před deseti lety, kdy bych ještě tolik věcí tak odporně a děsivě nepoznávala.)
#42
Michail Michailovič Bachtin
FORMÁLNÍ METODA V LITERÁRNÍ VĚDĚ
"Michaile Michailoviči, ještě slovo o formalistech a jsi dneska bez večeře!" prohlásila někdy ve 20. letech minulého století paní Bachtinová. "Jestli tě tak strašně žerou, tak si to někam napiš, ale mně už s tím dej pokoj." A tak vznikla Formální metoda v literární vědě, která je vlastně jen sáhodlouhým vysvětlením toho, v čem a jak moc se formalisté mýlili. To vše doplněné skvělým doslovem profesora Svatoně.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!