Putování časem i prostorem a držme mi palec (anebo radši všechny čtyři)

V rozpuku puberty jsem usoudila, že pokud chci mít alespoň naději, že budu mít nějaký kamarádky, měla bych se začít chovat aspoň trochu, jako ostatní holky. Mimo jiný bych měla přestat číst Stephena Kinga a začít podle jejich vzoru se Stanislavem Rudolfem a Lenkou Lanczovou, abych s nimi měla nějaký společné téma. A tak jsem od Osvícení a To přešla k Oranžovýmu blues, Srdcovýmu klukovi a dalším skvostům žánrový literatury, kde byly všechny hrdinky štíhlý a krásný, poslouchaly "Pomaláče od Argemy" a nosily naprosto otřesný modely. Jo, myslím to smrtelně vážně. Když mi pak došlo, že starýho psa novým kouskům nenaučíš a že divná budu bez ohledu na to, kolik "lanczovek" budu mít v knihovničce, kolik kazet Rickyho Martina (který nebudu nikdy poslouchat) si přehraju a kolikrát půjdu do kina s holkama, který si u závěru Titanicu mohly oči vybrečet a ve mně to vyvolalo asi tolik emocí jako psí hovno před vchodem, nechala jsem toho. Od tý doby jsem přečetla už jen Deník Bridged Jonesový a Šťávu z mrkve (a pár dalších knih tohoto ražení, který svýho času četla má sestra a já tudíž taky, to aby mi něco neuteklo... to víte, někteří psi jsou tupá stvoření a musíte cvaknout víckrát než jim to skutečně dojde) a nadále se titulů umístěným v policích s krutě sexistickým označením "čtení pro ženy" vyhýbám obloukem a stydím se už jen za to, že by něco takového mělo být určeno mně jen proto, že mě příroda vybavila vaječníky místo varlat.
Kromě "ženské" literatury už cíleně nevyhledávám jen thrillery, detektivky, horory, obvykle ani životopisy a historický romány, nemám ráda romány válečný (obzvlášť ty z druhý světový), ačkoliv anebo možná právě proto, že jsem jich přečetla docela slušnou řádku. Jenže mám jistou mánii. Jsem notorický dokončovač. Když něco začnu, musím to za každou cenu dodělat. A když mi někdo daruje knihu, musím ji přečíst.
A když vám tu knihu navíc věnuje spřátelený překladatel a dokonce vám do ní napíše i věnování, není s definitivní platností jiná cesta.
(Ano, tohle všechno muselo zaznít, jinak byste totiž určitě nemohli minimálně dneska spát kvůli tomu, jak děsně byste si lámali hlavu s tím, kde se tu sakra vzalo tohle:)

Kody Keplingerová

OTKA

#2

Abyste nemuseli, jak jinak, pátrat - ta kamarádka je Martina Buchlová a díky ní mluví všechny postavy jako naprosto normální lidi...

OTKA, jak už na přebalu stojí, je akronym Ošklivé tlusté kamarádky, titulu, kterým se honosí ta, jež v partě holek hraje třetí housle. Je to ta nejmíň hezká, přes kterou se kluci dostávají do blízkosti těch hezčích. Zhruba tak nějak školní frajer vysvětlí hlavní hrdince její novou přezdívku, kterou jí právě  udělil na didžině ve studentským klubu.
První polovinu knihy jsem trpce litovala, že v do dobách, kdy jsem podobnou literaturu hltala, tu nebylo nic než fáčkem navoněný samice v koženkových kraťasech a kozačkách na pořádný platformě, tupý jak má rybička z LDT Hryzely. V porovnání s veledíly stárnoucí, leč (literárně) stále enormně plodné L.L., je prvotina (!) Kody Keplingerové inteligentní, zábavná a do jisté míry i reálná. Poslední adjektivum se však s postupujícím dějem vytrácí a naopak se začínají mohutně rojit žánrová klišé tak hutná, že navzdory mému obdivu vůči autorce a její schopnosti napsat v pouhých 17 (!!) letech plnohodnotný román pro mládež stejně starou jako ona sama, nevydá hodnocení na škále nula až pět na víc než dvě hvězdičky.
Totiž, přestože se kniha zkraje tváří jako originální, je nakonec všechno příliš snadné, černobílé a pohodlné: ošklivá a tlustá kamarádka ve finále vůbec není ošklivá a tlustá (navíc je chytrá, pohotová a spontánní), otcův návrat k alkoholu a s ním související agresivita jsou jen jednorázovou záležitostí (kterou samozřejmě sám ze svého popudu promptně řeší návratem k AA), absence matky hrdince nevadí, samozřejmě má dvě báječné, úžasné a upřímné kamarádky, ve škole jí to, jak jinak, jde, touží po ní bohatý školní playboy a nakonec o ni projeví zájem i intelektuálský spolužák, po němž roky slintá... Její přirozenost a nenucenost playboye od základů změní, zamiluje se do ní, ALE hodnému chlapci se srdce nezlomí, neboť ten, jak se ukáže, stejně stále miluje svou ex. Tenhle tradiční salát z naprosto standardních prvků zalijte zálivkou prvoplánových mouder o tom, kterak se všichni občas cítí jako otky a ty, co se tak necítí, to tak mají proto, že nemají kamarádky, že je špatné pomlouvat a dělat si závěry o lidech, které neznáme a bla bla bla. No, prostě suma sumárum: Jsem stará a na rozdíl od hlavní hrdinky skutečně cynická. Ale četlo se to dobře, a pokud máte tenhle druh literatury rádi, nudit se nebudete.

Když jste rodič a snažíte se vést děti ke knihám, občas se stane, že sáhnete tak trochu vedle. Výsledkem může být jímavý příběh z polského ghetta, který pod stromeček nadělila jedna má známá pětileté dceři nebo soubor pohádek O dívce a duši, kterýžto dostaly od Ježíška naše holčičky...

Martin Vopěnka

O DUŠI A DÍVCE

(POHÁDKY Z HOR)

#3

Nikdo nemůže čekat, že filosof, nakladatel a jaderný fyzik v jedné osobě napíše obyčejné, běžné pohádky. Podtitul knihy jasně vymezuje hřiště, na němž se všechny odehrávají a každá jedna je prosycena atmosférou opuštěného lesa po dešti, jeho melancholickou vůní, pocitem malosti a bezvýznamnosti a zároveň přináležitosti k něčemu většímu. Kromě kulis jsou pohádky propojené motivem Boha Stvořitele, laskavého, všeobjímajícího a vše moudře spravujícího. Některé motivy jsou příliš prosté a černobílé (Krkavec vypráví o dívce a duši), jiné jsou skvělou, mrazivou metaforou (Krkavcovo pobláznění nebo O medvědovi, který ztratil sám sebe - za mě spolu s Klíčením nejlepší pohádka z celé knihy).
Dohromady tvoří (oprávněnou) kritiku naší uspěchané, materialistické doby, která zapomíná pečovat o vztahy a duši svou i těch kolem. Knížka je krásná sama o sobě, neobvyklý formát a magické ilustrace japonské výtvarnice ji od ostatních pohádkových knih na první pohled odlišují. Přesto, že je v tiráži uvedeno "pro děti od 8 let", se ale nemůžu zbavit pocitu, že je to přeci jen spíše čtení pro dospělé. "Opatruj vzpomínku na svou družku a děti," volal za ním Život. "Nedokážu ochránit živé tvory od velkých trápení. Ani neumím říct, v čem spočívá můj smysl, když taková trápení přináším. A přece vím, že jsem smysluplný."

Jsou knihy, které máte doma dlouho. Víte o nich, přáli jste si je, přání bylo vyslyšeno a vy jste je dostali, a stejně kolem nich pořád chodíte a říkáte si "jojo, tebe si taky JEDNOU přečtu." Noční uspávání mě konečně (naštěstí pro mě) přivedlo ke kindle edition anglického překladu nádherných, přenádherných pamětí palestinského básníka Murída al-Barghútího, manžela známé egyptské spisovatelky Radwy Ašúr, autora knihy, která má k dnešní době tolik co říct, že z toho až mrazí. A přestože mi můj muž, který mi knihu věnoval, připsal k dárku "Některá místa je lepší vidět jen z dálky", až po přečtení Viděl jsem Rámalláh, jsem poprvé zatoužila se do Palestiny podívat.

Muríd al-Barghútí

I SAW RAMALLAH

#4

Ptal jsem se sám sebe, co je na Palestině tak zvláštního kromě toho, že jsme o ni přišli?
Je to země jako každá jiná.
Zpíváme o ní jen proto, abychom si připomněli, jak strašně nás ponížili, když nám ji vzali. Nezpíváme o nějaké posvátné věci nebo o minulosti, kdepak, zpíváme o naší sebeúctě, kterou s každým dalším dnem okupace zas a znovu pošlapávají.
Muríd al-Barghútí se narodil krátce před vznikem Izraele, v roce 1944 v palestinském Dér Ghassana poblíž Rámalláhu. Po šestidenní válce mu byl odepřen na dalších třicet let vstup do rodné země. Z Egypta, kde v žil se svou ženou a v té době devítiměsíčním synem byl v roce 1977 vyhoštěn a dalších 17 let se do země nesměl vrátit. Viděl jsem Rámalláh tak není pro mnohé možná překvapivě pamflet proti Izraeli, byť hořkosti se autor neubrání.
Vrah vás může uškrtit saténovou šálou nebo vám může zaseknout do hlavy sekeru, tak jako tak jste mrtví.
Knihu však tvoří především nádherné všelidské myšlenky o těžkém údělu nedobrovolného exulanta (tajná policie k němu přišla ve chvíli, kdy věšel synovy pleny, posadila ho do auta a odvezla na letiště, kde jej posadili na první letadlo...) a o návratu do rodné země po předlouhých třicet letech.
A teď přecházím ze svého exilu do jejich... domoviny? Mé domoviny? Na Západní břeh a do Gazy? Na okupovaná území? Do Judeje a Samaří? Na samostatná území? Do Izraele? Do Palestiny? Existuje na světě nějaká jiná země, která by měla takový zmatek ve vlastním jménu? Naposledy jsem měl jasno a všechno bylo jasné. Teď jsem zmatený a nic nechápu. Všechno je zmatené a nepochopitelné. 
Je to vyprávění o jednom životě vytrženém z kořenů, tolikrát přesazeném, že přestal vnímat jakýkoliv květináč jako svůj domov. Autor vzpomíná na přátele, kteří už nežijí, na bratra, jehož nečekaná a předčasná smrt je dodnes záhadou a která jejich rodinu zasáhla silou blesku (a mně dalo jeho otevřené a ve své upřímné strohosti srdceryvné vyprávění celého souběhu událostí představu o tom, co musela prožívat má sestra v hodinách a dnech po smrti našeho táty...). Ale není to jen smutná kniha, je to kniha o velké lásce, o lásce tak veliké, že i když ji dělí moře, oceány a celé kontinenty, nic ji nemůže vymazat. Je o schopnosti neztrácet naději a optimismus, o literatuře a lidech. O putování. O návratech. A o naději.
*
*
*
Včera zaznělo u mého fyzioterapeuta Martina, kam jsem zašla, protože se mi několik týdnů bolavý nárt začal ozývat nepříjemně při běhání, dvousloví, které jsem sice měla v hlavě, ale slyšet jsem ho nechtěla. Únavová zlomenina. Pozítří jdu na rentgen. Pak se uvidí. Držte palce, aby se na něm nic jako prasklá kost, nevidělo.