"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Dante Alighieri

BOŽSKÁ KOMEDIE

#5

Božská komedie Danta Alighieriho je dílo, o kterém snad bez výjimky slyšeli ve škole všichni. Troufám si tvrdit, že však málokoho napadlo - nota bene v nějakých čtrnácti, patnácti letech, kdy se, tuším, Dante jako látka probírá - si ho doopravdy přečíst. Přijde mi, že takový je nelehký úděl velkých klasiků, výklad o nich se omezí na převyprávění obsahu, člověk si podtrhne názvy hlavních děl autora, když je šprt, zapamatuje si, i kdy žil, u zkoušení nebo v písemce to odpapouškuje a jde se dál. Proč něco takovýho číst? 

Pamatuju si, jak jsem se před pár (a jak tak koukám na datum vydání studie, tak už to je hezkých pár) lety zabrala do kritiky nového překladu Božské komedie na domovské iLiteratuře (ta studie rozhodně stojí za přečtení i dneska, takže povinně kuk sem) a říkala si: Tyjo, tak takhle to vypadá, když někdo doopravdy umí! a Tohle nestačí, chci vidět víc. Od knižní myšlenky k činům mívám často blíž než do lednice, ale když jsem pak ty nekonečné sloupce veršů svírala v rukou, odvaha mě opustila. Kniha se tak připojila k těm, na kterých poctivě utírám prach a pokaždé jim slibuju, že si je brzo, brzičko určitě přečtu.

Na Danta nakonec skutečně došlo. Jenže popis Pekla byl natolik sugestivní, děsivý, depresivní a svíravý, že jsem přečetla jeden zpěv (přičemž každý zpěv má pět stránek) a musela knihu odložit a strávit ho. Občas jsem zvládla dva, jindy i tři. Pak jsem na knihu dva měsíce nesáhla. Nakonec mi trvalo víc jak dva roky, než jsem se konečně dostala do správné nálady a dokázala se Peklem probrodit k Očistci a od něj už to šlo až na sám konec Ráje velice rychle. 

A jaké ve mně zanechala Komedie, která si později pro svou velikost vysloužila přídomek Božská, dojmy? V Mikešově překladu je to v první řadě téměř 650 stran hluboká studně plná kouzla českého jazyka v jeho nejryzejší podobě. To, jak se překladatel vypořádal s přebásněním originálu je dechberoucí a čtenář nestačí žasnout. Přesto, že se jedná o sedm set (!) let starý text, neztrácí nic na své působivosti. Díky preciznímu poznámkovému aparátu a perfektnímu průvodnímu slovu ke každé kapitole, je Komedie snadno přístupná i dnešnímu čtenáři. Právě bohatost doplňujícího textu spolu s cenným autorovým životopisem a barvitým popisem jeho doby (150 opevněných věží vysokých až 80 metrů ve Florencii konce 13. století... umíte si to představit?) a nádhernou statí o ženě-času v Dantově díle, tvoří z Mikešovy verze knihu, která by měla mít místo v knihovně každého, pro koho není literatura jen fastfoodem.

A co noha? Noha je můj wake up call. Poslední týdny a možná dokonce měsíce jsem těžko hledala motivaci a chuť běhat. Podle toho taky vypadal trénink, utrápený, utahaný, dvě volna týdně místo dřívějšího jednoho, nechuť cokoliv zkoušet nechuť do všeho. Hrozba několikatýdenního výpadku mi dala facku z každý strany. Tobě se nechce běhat? A co kdyby ti zakázali, opravdu zakázali, běhat? Co bys dělala? Dostala jsem fakt veliký strach. Bylo to stejný, jako když mi děti lezou pekelně na nervy, mám pocit, že je to všechno jedna velká marnost a pak si někde přečtu nebo se doslechnu o nějaké hrozném, tragickém příběhu a uvědomím si, jaké štěstí mám, že mám to, co mám. Na rtg samozřejmě nic není, kdyby bylo, tohle bych nepsala. Takže se mi fyzioterapeut může na ten bolavý nárt směle vrhnout. A já můžu běhat - můžu, ne - musím. Mám štěstí.