Jak vzal jelínek kraj čenookých bačů útokem

"Dala jsem Beskydskou sedmičku" stojí na zeleném, gumovém náramku, který mi natáhla na třesoucí se ruku slečna v zázemí. Ten náramek mám na ruce i teď, dva dny po závodu, takže se to vážně muselo stát. I když s každou další hodinou, která od posledního pípnutí kontroly na frenštátském náměstí uběhla, mám čím dál silnější pocit, že tohle se mi muselo vážně jen zdát.

O B7 jsem střídavě uvažovala a zavrhovala ji jako komerční megaakci, která není pro mě. Nakonec jsem kývla na nabídku jít s Pavlem F., jedním z kluků z party z DailyMile. Spadli jsme tak do kategorie mix 50+ a Pavel si dělal celou dobu legraci (nebo aspoň doufám, že to byla legrace a neměl skutečně takové ambice), že z toho bude určitě bedna v kategorii.
Měla jsem velké plány na léto, jak budu běhat dlouhé trasy, jak poběžím aspoň párkrát dlouhou v noci, jak si prostuduju profil, cizí blogy s reporty, videa na youtube a tak dále. Nejdelší běh léta byl ale nakonec GUT a já si to sama před sebou omluvila tím, že běh v Alpách je přeci lepší příprava, než něco v noci po rovině. Pobíhala jsem, jak se dalo a ono se moc nedalo. Když jste zavalení prací, kterou nestíháte, čas utíká podezřele rychle. A my tak najednou stojíme v tělocvičně na registraci, dostáváme jednu igelitku s tričky, mapkou a optimisticky i diplomy. Fotí nám úsměvy u golema, které budou posléze srovnávat s výrazem, který měl člověk na pódiu hned po doběhu. Nepřipouštím si, že bych třeba nedokončila. Naopak, věřím si (až moc), jsem nadšená (až moc) a těším se. Taky se bojím, chce se mi spát a vůbec nechci nikam běžet. Klasická kombinace. Tušit, co mě čeká, zamknu se na záchodech a pokusím se spláchnout.

Místo toho jedeme za město a u nějaké boční cesty vedoucí k tenisovému areálu si Pavel vytahuje karimatku, lehá si a usíná. Já tam sedím a čekám, až se vzbudí. Usnout, tak už mě nikdo neprobere. Na šestou se vracíme do města a vyrážíme na nádraží na jeden ze dvou speciálních vlaků, které běžce dopraví na třinecký start závodu.

Dvě hodiny ve vlaku mě akorát rozchrápou. Na nádraží v Třinci vylejzám zmrzlá a unavená. Jdeme hromadně na náměstí, kde to vypadá jak na koncertě hlavní hvězdy festivalu. Velký pódium je v obležení lidí. V otevřeném grilu se mačkají sportovci a cpou do sebe hromady jídla. Objednáváme kafe. Dostáváme lukrativně na výběr mezi turkem a nescafé. Tak to jsem už dlouho nezažila. Rozmazlený Pražák. Volíme horkou vodou přelitý drcený šváby a jdeme je vypít k pódiu.
Chvíli tlachám s kluky, co stojí vedle. "Nazdár!" ozve se mi za zády. Otočím se a nevěřím vlastním očím. Stojí tam Petr z DM. A že jde vyprovodit kámoše. Svět je strašně malý. Mám radost, že se po dlouhý době vidíme. Prohodíme pár vět, vyfotí nás a jde hledat svoje kluky. Pomalu se jdeme nacpat do koridoru "závodníků". Od "nezávodníků" nás odlišuje jiná barva náramků s čipy a podružný detail pár kilometrů a pár set výškových metrů, které budeme muset zdolat navíc. Koridor je plný, protahujeme se škvírou v zábraně a jedna z odbarvených dam vyprovázejících někoho z blízkých mrmlá cosi o tom, že tady se závod nerozhoduje. Jakože fakt ne? No ty bláho, to teda čumím.

"Bezbřehá euforie (We Are the Champions) - Třinec - Velký Javorový - Řeka - Ropice - Morávka, 0 - 22,9 km 1098 metrů nahoru a 1088 dolů
Na startu jsi plný sil, nahecovaný a adrenalin teče proudem. Jsi odhodlán ze sebe vydat maximum. V podstatě zde nenajdeš člověka, který si připouští, že by závod nedokončil. Každý se těší, že zúročí ty spousty tréninkových hodin a konečně vypustí džina z láhve! B7 je bohužel či bohudík týmový závod dvojic a trojic. Do cíle musí dojít všichni... Leč statistiky jsou každým rokem takřka stejné!
Pamatuj, že každý třetí nedojde!"

Odpočítají nás, troubení, světla, úvodní melodie z Pevnosti Boyard a dáváme se záhy do běhu. Usilovně Pavla brzdím. Nehodlám se hned zkraje nikam hnát, pani přeci říkala, že tady se závod nerozhoduje. Hezky v klidu běžíme pět kilometrů pod první sjezdovku vedoucí na Malý Javorový. Travnatý kopec se zvedá přímo před námi a stoupá až do nebe. Beru nové hůlky, zacvakávám rukavičky a zabírám. RedBull a jeho čtyři sta nejtěžších metrů se může jít klouzat. Tohle je podobně prudký, akorát je to 3,4 kilometru dlouhý. Nastoupáme 700 metrů. Cestou míjíme skupinky fandících lidí, kteří vylezli v noci na sjezdovku jen proto, aby tam mohli pořvávat na magory, co se chystají přeběhnout Beskydy. Dojímají mě. Nahoře huláká hudba, špalír fandících zesílil. Přijde mi to naprosto boží. Z nočních seběhů si nic nepamatuju, alespoň o ty bude tohle vyprávění kratší.
První občerstvovačka v Řece. Jsem durch propocená. Dává se do mě zima. Rychle doplníme pití a razíme dál. Za chvilku už před sebou máme druhou sjezdovku vedoucí na Ropici. Tady už jdeme ve vláčku, nahoru je vyšlapaná jediná cesta, pokus o rychlejší postup bokem vede k podrápaným nohám a sukni od trnitých keříků kolem. Takže poslušně do lajny. Házím fórky s klukem nad námi, co táhne parťačku na laně. To je moje noční můra. Že mě bude muset Pavel někde tahat na špagátu jak neposlušnýho čokla. Euforie avizovaná v mapě ještě nevyprchala. Jde mi to dobře. Nahoře se hobíci z kratší trasy odpojují a jdou po vrstevnici, zatímco my, velcí sporťáci, pokračujeme vzhůru. Stejnou cestou po hromadě kamenů kamsi do tmy a zase zpátky. Připadá mi to nekonečný. V tuhle chvíli ještě ale nemám ani tušení, jak beskydské nekonečno skutečně vypadá.
Konečně kontrola. Pípáme a honem dolů. Někdy v tuhle dobu se mi v hlavě usídlila písnička z Frozen Fever (ano, Anna s Elsou u nás pořád ještě frčí) a hrála mi další čtyři hodiny. No, mohlo být hůř. Třeba takový xxxLutz ta ta ta-ta...

Za chvíli jsme na občerstvovačce v Morávce. Je mi ještě větší zima a začíná se mi chtít krutě spát. Jím meloun. Je ledový a zima mi je ještě větší. Protože jsem bystrá holka, jím další. Překvapivě je mi po něm ještě větší zima. A tak radši vyrážíme. Před námi je poslední sjezdovka a stoupání na Travný.

Zóna vystřízlivění (Půlnoční kocovina) - Morávka - (O)Travný - Krásná, 22,9 - 34 km, 728 metrů nahoru, 703 metrů dolů
Počáteční nadšení odezní jako smích po mizerném vtipu a člověk se dívá kruté pravdě do očí! Dříve si později se dostavuje strach ze sebe sama. "Tohle přece nemůžu vydržet! Kde to jsem a co tu vlastně dělám?" V hospodě u piva jsou Beskydy placaté, viď? ;-) Začneš přehodnocovat své ambice a většinou zpomalíš. Nenápadně se Ti začíná vtírat panická obava, hlavně abych to nebyl já, kdo v týmu zhavaruje. Většinou se už ví, kdo jak na tom je a kdo tahá za kratší konec provazu.

Dupeme třetí a poslední sjezdovku. I na tu kráčíme ve vláčku, za který začínám být vděčná, protože aspoň mám alibi, proč jdu tak pomalu. Začíná se mi chtít strašlivě, ale strašlivě spát. Oblečení nasáklo potem tak, že už není schopné pojmout ani kapku navíc a všechen mi volně proudí až do ponožek. Je to nechutný a odporný a příšerně nepříjemný. Úplně stejně jako kopec, na který se drápeme. Hobíci se záhy odpojují na kratší trasu, my téměř osamíme a pokračujeme ve stoupání. Šutry, šutry, kolem černý les. Začíná mě bolet břicho. No jo, ale jak to udělat? V lese je v noci opravdu tma jako... v lese v noci. Když vypnu čelovku, neuvidím ani to ho*no, když ji nechám zapnutou, uvidí všichni mě a i když se to většinou nezdá, zbývají ještě určité Rubikony sebeúcty, které jsem zatím nepřekročila. A tak doufám, že to přejde. Každý krok bolí. Po nekonečným stoupání jsme na vrcholu. Ani bych nevěřila, že se to povede. Dolů to jde úplně stejně blbě. Těším se do Krásné, třeba zakopnu, rozflákám se a budu tam moct s čistým svědomím skončit. Neměla bych tomu pádu trochu pomoct? Tohle přeci nemůžu vydržet.
Občerstvovačka v Krásné. Stoly před nějakým domem. Je tam hromada lidí a zase ta zima. Potkáváme se s Liborem, který jde závod s tatínkem. Když začnu kňučet, neváhá ani vteřinu, loví v zásobách a už do mě leje povzbuzováky a hustí mi, jak už to nejhorší mám za sebou, že už jen Lysá, ale to bude dobrý, že za chvíli vyjde sluníčko a hned bude líp, a že pak už to bude všechno snazší, každý kopec nižší a že to dáme. Když se k tomu všemu rozklepu, vytáhne Pavel ještě svoji bundu, kterou zapnu i přes batoh a radši taky vyrážíme.

Zóna dřiny a utrpení (Beskydské "galeje") - Krásná - Lysá hora - Ostravice - Smrk - Čeladná, 34. - 61. km, 1693 metrů nahoru, 1680 metrů dolů
Gratuluju! Psychicky jsi ustál půlnoční kocovinu a smířil jsi se s tím, že asi nevyhraješ :-). Za odměnu tě čekají dva nejkrásnější kopce v závodě. Smíš si sníst svůj v potu upečený "psychokoláč", aniž by ses rozdělil! Ať už tě svítání zastihne kdekoli, dvě nejdelší stoupání a dva nejdelší sestupy Ti ukážou, kolik jsi toho natrénoval!
Beskydský sedmička se neptá, cos dělal poslední měsíce, ale řekni ti, cos dělal poslední roky!

Během chvíle je mi teplo. Vracím bundu a do kopce šlapu jak králíček Duracell. Krize přichází na Pavla, kterýmu se chce spát a zpomaluje. Nakonec do sebe lije to samé, co mi dal Libor, a jak mně pomalu dochází, jemu nabíhá. Přijde mi, že netrvá dlouho a máme před sebou rovný kousek a vrcholek Lysé jako na dlani. Svítá. Neskutečně se těším, až tu stokilovou briketu, v níž má čelovka metamorfovala, nahoře uklidím a vezmu si suchou čelenku. Ať žijí malé závodní radosti.

Po kamenitých serpentýkách je to fakt už jen kousek a jsme tam. Pípnout, přepadnout přes kopec a... au. AU! Tisíc ku*ev každá jiná! Šutr, který jsem nakopla, se ani nehnul, já ale cítím, jak mi praskl nehet na levým prostředníčku. Vidím všechny svatý. Přemýšlím, jestli se bolestí pobliju nebo bude jenom brečet. Nakonec volím třetí variantu a pomalu poskakuju vpřed. Pavel je někde kus přede mnou. Bolest postupně odezní a já jen doufám, že se nebudu do toho prstu moc často trefovat. Cesta do Ostravice je dlouhá. Lidi jdou i z kopce. My alespoň tak "rychle", jak to zvládám, běžíme. Začínají mě bolet stehna. Svěřuju se s tím Pavlovi a jeho to evidentně vůbec nepotěší.
V Ostravici je škola, v té škole leží na zemi lidi na kartónech a v patře dávají polívku. Převlíkám se do suchýho trika, přemazávám se, protože mě švy, lemy a batoh začínají dřít. Suchý ponožky nechávám do Čeladný. Pavel nese polívku. Klopíme ji do sebe, ještě záchod, konečně, venku obligátní meloun na zahřátí a vzhůru na Smrk.
Do kopce jdeme. Odmítám běžet. Mám strach, že když teď poběžím, až se asfalt změní v krpál s šutry, což se samozřejmě záhy stane, zabije mě to. Začíná se navíc dělat nehezký teplo. Předpověď slibovala krásný letní den. No, jak pro koho.
Všechny ty prudký kopce plný různě velkých šutrů nahoru i dolů mi splývají dohromady. Visíte v hůlkách a sunete se krpálem v lese nahoru. Tam je kousek rovina nebo jen cesta, kterou přejdete a následuje... ještě prudší krpál plný šutrů někam nahoru. Třeba takovýhle:

Zajímalo by mě, jestli tohle první tři týmy taky vyběhly nebo jenom hodně rychle vyšláply?
Nahoře pípnete a po stejně strmých krpálech plných šutrů uprostřed lesů lezete dolů.
Začínám remcat a stěžuju si, že mě to nebaví. Že je to nuda. Že není nic vidět. A i kdyby bylo, musela bych stejně koukat pořád pod nohy, protože jsou tam ty debilní šutry. Začínám je nenávidět. Začínám nenávidět sebe za to, že jsem tady. Po nenávisti přichází ta nejhorší závodní společnice. Jak se ta ukáže, je zle. Slečna Sebelítost.
Buuuéé. Já už nemůžu, já už nechci, bolí mě nožičky, jsem teprve za půlkou, to nemůžu vydržet, to nemůžu dát, proč nejsem doma, proč nejsem s dětma na pouti, Kačenka se vozí poprvé na kolotočích a já u toho nejsem (začíná se mi klepat brada), co to tady dělám, na co si to tu hraju-u-u-hau-hau-hau-úúú...
Hořekuju v duchu a nahlas úpím kdykoliv dopadnu na další z hromady ostrých šutrů na cestě klesající do Čeladné. A že jich tam je. Konec je vysypaný makadamem, jsem jak malá mořská víla. Nepřeju si nic víc, než se rozplynout v mořskou pěnu.
V Čeladné se pokusím si sednout. Blbej nápad. Padám pak hubou na trávu, to bolí míň. Zouvám si boty. Při pokusu sloupnout ze sebe kompresní podkolenky si vyboulím tu svou břišní kýlu či co, protože najednou bolest u bránice jako prase, nemůžu dýchat, nemůžu se hýbat. Naštěstí to za chvíli odezní. To mám za to, že jsem chtěla nějaký důvod skončit. Nohy mám jak prase. Žudlám je velkopanským vlhčeným hajzlpapírem, moc to nejde a tak tu špínu mažu vazelínou. Najednou se vedle mě zase jako džin z láhve objeví zase Petr! Nechápu, ale ráda ho vidím. A že doprovází kousek kluky. Pavel mi nese guláš, nevím, kde ho vzal, ale je boží. A taky pivo. Nikam nejdu. Tráva je tu příliš měkká a zelená a chladí. Kéž bych s ní mohla splynou jako chameleon. Třeba by mě pak všichni přehlídli? Pak se objeví další borec v kubánkovském dresu, zubím se na něj jak na starýho známýho a nemůžu uvěřit, že se s Honzou potkáváme naživo vlastně poprvé. Takhle, milé děti, dopadnete, když si budete s lidmi psát příliš dlouho jenom přes internet!
Kluci mizí. Autopilot mi navlíkne ponožky, obuje boty, postaví mě a vyžene z ráje.

 Zóna smrti (Ani obraz, ani zvuk) - Čertův mlýn - Pustevny - Ráztoka - Radhošť - Pindula - 61. - 83,9. km, 1135 metrů nahoru, 1204 metrů dolů
Někteří chcou ale nemůžou a ti, kteří mohou už nechcou. Necelá třetina startovního pole odpadla a prohrála svůj boj s únavou a bolestí! Kilometrovník závodu se poměrově srovnal s procentem závodníků, kteří pokračují dál.
Čeladná je statisticky místem s největší "úmrtností pacientů". Dobře zvaž své možnosti! To, co jsi doposud zažil, byl jen slabý odvárek toho, co tě ještě čeká!

Před odjezdem jsem si udělala nádherný profilový papírek. Barevně jsem si označila všechno podstatné, spočítala si jednotlivý úseky, jak jsou dlouhý a kolik metrů nastoupáme, že si to budu celou cestu v autě vrývat do paměti.
Papírek jsem nechala doma na stole.
Kdybych to neudělala, možná bych tušila, co mě čeká. Kdybych to tušila, možná bych si ušetřila spoustu zoufalý nasranosti. Anebo taky ne.

Šlapeme na Čertův mlýn. Jsem přesvědčená, že byl součástí trasy prvního Valašského Hrbu. Teď si zpětně říkám, že jsme spíš běželi kolem rozcestníku, který na něj odkazoval, ale nejsem si jistá. Je to totiž jen další místo uprostřed lesa na cestě plné šutrů, ke kterému vede krpál plný šutrů a dál od něj cesta (jak moc příkrá si nevzpomínám) nezvykle a netradičně plná šutrů.
Ve vláčku se drápeme snad sto let na kontrolu. Pípáme na mlýnu. Jdeme i tam, kde se dá běžet. Padají mi oči. Usínám za chůze. Nakonec se přeci jen vyloupneme na Pustevnách. Chci kolu. Chci Míšu (ten nanuk, aby bylo jasno). Chci je s naléhavostí těhotné. Jestli je nedostanu, budu brečet.
(Nedostanu je a nebrečím)
Kontrola, polívka, chleba se škvarkovou pomazánkou. Zase tráva. Pamětliva Honzovy rady, že raději častěji přemazat, než pak plakat, zouvám boty a pálící chodidla matlám vazelínou. Pavel nese polívku. Já do sebe futruju naprosto všechny speedovače, které dohromady máme. Přesvědčuju všechny kolem, že dvacet to do cíle prostě nemůže ještě být. Prostě nemůže. Kluk vedle se neubrání smíchu. Prý dvacet ne, ale dvaadvacet. Začínám se smát já. Kluci mají pocit, že jsem se asi zbláznila, když jim sděluju, že v tom případě je to naprosto v cajku, dvacet, to by bylo v prdeli, to bych nedala, ale dvaadvacet? No to je v pohodě!!
Vyndavám sluchátka, který jsem ani neměla v plánu použít. Pořád je kolem spousta závodníků a přijde mi divný mít na takovým místě ucpaný uši. Teď už jsem ale dávno z tlustých v tenkých a trasa se mě poměrně zdárně snaží anihilovat, takže slušnost stranou, teď běžím já.
A já fakt běžím.
Cože?
Prašný kopec dolů je humus největší. Ale já nejdřív popobíhám a pak najednou opravdu běžím. Na konci sebou málem nehezky říznu, bodne mě pod pravým kolenem, ale na kontrolu v Ráztoce dorážím rozjařená. Pavel mi sehnal kolu, výbušnou směs taurinů podporuju půl litrem ledovýho kofeinu. Čeká nás výstup na Radhošť. Tuc-tuc-tuc v uších mě na křídlech z cukru a povzbuzováků nesou do kopce. Šlapu jak za celý závod ne. Kluk se zeleným šátkem se nechá vyhecovat, zavěšuje se za nás a před vrcholem nás předejde. Nahoře pak leží na lavičce. Směju se. Poprvý po dlouhý době. Jedno rychlý pivo na půl, kontrola a pak sjezdovka dolů a lesem furt pryč na Pindulu.
Opatrně sbíhám s hůlkama. Jde to blbě. A tak je beru do ruky a zkouším, jestli to nohy vydrží. Drží neskutečně a já dalších 44 minut letím s větrem o závod. Skáču přes kameny, předbíháme dobrou stovku lidí. Letím jak splašená, hlava mi vře a srdce buší a já se konečně výborně bavím. Ani nevím jak a jsme na Pindule. Poslední občerstvovačka. Plna optimismu podávám láhve k doplnění. Tak jo, tak jo, tak jo. Štěně bígla v mém nitru se probralo k životu a chce si dál hrát.

Nebem peklo, ráj... a očistec - Velký Javorník - Frenštát po Radhoštěm/cíl, 83,9. - 95. km, 368 metrů nahoru a 522 metrů dolů
Překročil jsi řeku Styx a už není cesty zpět. Šance, že by to teď a tady někdo dobrovolně zabalil skoro neexistuje. Po tom všem, co jsem tomu obětoval? Jen přes mou mrtvolu! Cíl uvidí jen Ti, kteří si ho zaslouží.
Autopilot tě vede neúprosně dál k posledním schodům pyramidy. Přestal jsi vnímat bolest. Všechny tvé emoce dostávají volnost. Brada se ti třepe a slzy tečou. Nestydíš se plakat, nestydíš se SMÁT...

Cukrový pegas mě ještě kousek nese na svých ladných spěnkách. Jenže pak se rozplyne jako fata morgana na poušti. Věřím, že máme před sebou poslední krpál. Pavel do sebe nacpal poslední gel, který mu nabíhá a tak do toho šlápne, vyrazí do kopce a zmizí mi z očí. Já se pověsím do hůlek a sunu se ve vláčku vzhůru. Tam přeci už bude kontrola a poběžíme dolů, do cíle! Už to tak MUSÍ být. Jenže není. Místo toho jdeme kus po rovince a následuje další kopec. A ještě jeden. A možná ještě jeden? Na něm je poslední kontrola a prašnej krpál dolů.
Začíná se smrákat. Chytám křeč do levého lýtka. Bolí to. Liju do sebe magnesium, jím anticrampy, víc toho nemám. Tentokrát to ale vůbec nezabírá. Pavel mi mizí a já se sunu velice opatrně se stehny na maděru ze svahu. Cesta lesem je nekonečná. Neumím si představit, že za ním bude ještě avizovaná nekonečná rovinka k městu. Nakonec se opravdu setmí a je potřeba znovu vyndat čelovku. Utírám si slzy. Jsem naštvaná, zklamaná, lítostivá a hlavně strašně, strašně, strašně unavená.
Na šedesátém druhém kilometru se mi vybily hodinky. Nevím, jak daleko jsme, nevím, kolik je hodin, nevím, kolik jsme nastoupali, nevím nic.
Najednou je tu hranice města. Abych zahnala slzy, nadávám. Nadávám na celý závod, na blbý kopce a blbý šutry a blbý lesy a blbý naprostototálněabsolutněvšechno. Chci, aby mě někdo teleportoval domů. Do postele. K dětem. Konečně chápu Lídu, která to jednou na nějaký Olafový stovce zabalila kilometr nebo dva před cílem. Z fleku bych toho byla taky schopná. Na cíli už mi vůbec nezáleží.
Ale najednou je tu. Brána, časomíra, náměstí.
Popobíháme, naposledy pípáme a už nás strkají na pyramidu. Na hodinách svítí 22:21.
Pyramida je strašně prudká, první kovový schod mi přijde snad půl metru nad zemí, tam tu nohu nemůžu nikdy zvednout! Ale zvednu. Je to totiž úplně přesně tak, jak to popisuje Láďa Zibura ve svých famózních 40 dnech pěšky do Jeruzaléma: když už máte pocit, že nemůžete udělat ani krok, musíte si uvědomit jediné - že můžete.
A tak šlapu nahoru. Žoviálně si tam poskočím, ale pak si uvědomím, že tenhle podnik vlastně nenávidím a zakaboním se. Dostanu medaili. Šlapu velice opatrně a namáhavě dolů. Polykám slzy, aby je nikdo neviděl a nemyslel si třeba, že jsem šťastná a dojatá, protože to fakt nejsem .Jsem nasraná, že jsem svůj jediný volný víkend v roce vyplácala na tohle.
Ocitám se na pódiu. Musím znovu ke golemovi, pokusím se o lehce křečovitý úsměv.
A pak už jen dolů, kde mi slečna na roztřesené zápěstí pracně navlíkne gumový náramek s nápisem "Dala jsem Beskydskou sedmičku"...

V penzionu pod horkou sprchou potěšeně zjišťuju, že nejsem vůbec sedřená. O pár minut později ležím pod duchnou, přestávají mi jektat zuby a jako miminko místo nutráče sosám půllitr piva, který Pavel odněkud vyčaroval. Vzápětí upadám do kómatu.

Den poté...

Pavel se jde ráno vyklusat. Naléhá, že mám jít taky. Marně se mu pokouším vysvětlit, že asi těžko, když jsem se na třikrát zvedala z postele a absence futer na záchodě způsobila, že jsem tam málem zůstala sedět na věky věků, protože jsem nemohla vstát. Levý nárt mám dvojnásobný než pravý, místo prstů pět buřtíků, který nemůžu ohnout. Kdyby mě někdo dvaadvacet hodin mlátil do stehen bambusovou tyčí, bolely by nejspíš dost podobně. Lezu ze schodů bokem. Cestou na snídani se dozvídám, že kopec vlevo je Radhošť a kopec vpravo Velký Javorník.
Moment.
Jak jako?
Dyť to je děsná dálka!
Stojím jako přikovaná.
Tohle jsou všehovšudy dva kopce? A někde tam vzadu, daleko, strašlivě daleko jsou ty ostatní. A já je všechny přelezla... Všechny.

Vyčerpání opadává jako velká voda, bahno, který po sobě zanechala pomalu odklízím a rovnám si v hlavě, co mi ten skoro celý den na cestě dal a vzal. Do Prahy si vezu kromě zrasovaných nohou celý pytel ponaučení. Spoustu věcí budu dělat jinak, spoustu stejně, něco se mi osvědčilo (hůlky, čelovka, krekry se sýrem), spousta ne. V neděli odpoledne už vím, že kecky rituálně pálit nebudu, ačkoliv jsem si to v sobotu svatosvatě slíbila a na chvíli se tím i uklidnila - že už nikdy nikam nebudu muset běžet, když tohle přežiju. Co musím nechat ještě chvíli odležet, jsou další cesty, po kterých bych asi ráda jednou běžela. Jedno ale tuším už teď: přes Beskydy nejspíš nepovedou.

Velký dík patří dobrovolníkům na občerstvovačkách, kteří byli až na obrovské výjimky úžasně milí, usměvaví a ochotní a všem, kdo si našel čas, aby stál u silnice, tleskal a hulákal na bandu běžících a chodících bláznů. Díky i organizátorům, není možné se zavděčit všem a to, co děláte, funguje jako dobře namazaný stroj, což u takhle velikého podniku rozhodně není jen tak.

Celkově jsme se nakonec umístili jako 204. tým z 367 dlouhou trasu dokončivších. Dalších 90 týmů vzdalo a 40 jich bylo diskvalifikovaných. V kategorii jsme uhájili 7. místo z 10, jeden tým to zabalil v Ostravici.

Nakonec pro pobavení porovnání našich časů s časy vítězného týmu: