Nejdelších 400 minut v životě

 aneb Co se do oficiálních reportáží nepíše.

Věrní čtenáři si možná vzpomenou na náš parádní jarní výsadek do Blavy, kde jsme s kamarádkou Ritou skvěle zapařily, já o poznání hůř odběhla pár kilometrů na charitativním běhu a něco málo o tom sepsala, to aby mi to tu nezarostlo mechem.
Slečnu z Red Bullu mrzela má kritická slova (a to jsem byla ještě hodná), nicméně i přesto nade mnou nezlomila hůl, je to zjevně povaha optimistická, a když jsem jí napsala, že spíš než běhání po silnici kolem Bratislavy by se mi líbila ta jejich šílenost v létě, nadšeně odepsala, že jasně, že mě připíše na seznam a uvidíme se v srpnu v Harrachově.
O čem, že je řeč?
Ále... jestli Bezva Běh nečtete a neklikli jste na odkaz v prvním řádku, pak jen stručně na vysvětlenou: V roce 2011 vyrazil bývalý německý sprinter na dovču. Během ní ho (to se tak lidem přeci stává, že jo) napadlo, že by mohl s manželkou zkusit vyběhnout K120. Jestli to jako jde. Zjistili, že jde. Že je to drsný, ale není to nemožný. A tak vznikla idea Red Bull 400 - Nejtěžších 400 metrů ve vašem životě.

Svého času jsem byla opravdu nadšeným fanouškem skoků na lyžích (a ano, přiznávám bez mučení, i Svena Hannawalda) a představa, že si vyběhnu K120 v místě, kam jsme jezdívali s gymplem během každoročního lyžařského výcviku z Rokytnice nad Jizerou, kde měl náš vzdělávací ústav chatu, na nejmučivější a nejdelších výlety na běžkách mého života a jednou jsme tam na lety jeli i s taťkou, a já si to dám odspodu nahoru, byla prostě boží.

Ve své naivitě (doma tomu říkají blbost) jsem se ovšem domnívala, že se vydrápeme na buben a tím to hasne. Povzbuzená diplomem z LDT Hryzely července l.p. 1991, kdy jsem v oddílovém běhu do vrchu porazila úplně všechny včetně kluků, jsem si dost věřila. Čtyři sta metrů, co to je, no bóže, tak je to prudký... Chachá! Je to prudší než Hahnenkamm a kdo měl možnost stanout na jeho vrcholu, ví, že to už je kurva krpál.

Nevadí. Maminka se uvolila hlídat harpyje, a tak můžeme v sobotu ráno vyrazit směr Harrachov. Mám plnou hubu namachrovaných keců (to ten diplom), když však dojedeme na místo, kde je bahna po kotníky, humor mě rychle přejde. Mé jediné slušné sandále k sukni jsou jak po procházce kravínem, kalhoty mám od bahna do půli lýtek, než dojdeme k dlouhatánský frontě čekajících na výdej startovních balíčků.

Hodina první

Zařadím se na konec. T. brblá, boty má jako prase, lidí je hodně, už předem ho to nebaví. Na jeho naléhání lovím telefon na slečnu z Red Bullu. Ta mi slíbí, že mi všechno přijde říct. Stoupáme si bokem a vyhlížíme ji. "Jak vypadá?" "Malá. Hubená. Dlouhý vlasy. Hezká. Strašně mladá." Lovím z hlavy atributy z jara. To, že měla dlouhý černý elasťáky a muselo jí být hrozný vedro, to nám v identifikaci o čtvrt roku později moc nepomůže. Víc si nevybavím. Nicméně když ji vidím, poznám ji (ona mě ne ;-)), dostávám balíček, oba fasujeme pásky na ruky a dozvídáme se, že kvůli předchozím třem propršeným dnům, jsou zrušený kvalifikace, běží se jen jednou a všichni hezky až na vrcholek. 

Když mi včera večer T. se škodolibým úšklebkem hodným Cheshire Cat sdělil, že se ale běží až nahoru, proto jsou tam ty prkna, nechtělo se mi tomu věřit. Veřejně se to nepřiznává snadno, ale můj muž měl pravdu. Jdeme s T. hledat šatnu, abych se teda převlíkla. Vyvracím si hlavu pod leteckým můstkem, je brutální. K120 vedle něj, na který se běží, ale není žádná modrá pro nazdárky. Dělá se mi lehce nevolno a na tváři se mi usazuje křečovitý úsměv.

až tam nahoru za druhý oblouk

Šatny jsou ve stanu pro běžce. Ten je od zbytku bahnitý plochy (ach, to retro! Okamžitě si mi vybavuje bahnitý Rock For People 2005, náš první společný fesťák) oddělený kovovými ploty, za něž mohou jen účastníci a gorily poctivě kontrolují zápěstí všech, kdo prochází. 

Trochu mě zarazí, že v dámský je za pultem kluk. Přitrouble se ptám, kde se můžu převlíct, nervózně ukazuje do kouta, směju se, že to má i s produkcí a zocelená brdskými pozávodními skotskými střiky v koedukovaných sprchách se převleču na lavičce. Od té chvíle jsme s klukem velký kámoši. 

Procházíme kolem a sledujeme osazenstvo. Jsme snad jediní nepotetovaní a piercingu prostí, kteří v životě nebyli na žádným kruháči a nemají to ani v plánu. Obzvlášť nás baví jeden týpek bez vlasů a hromadou tetování, který se děsně akčně rozcvičuje. Sledujeme ho s obrovským zaujetím. Cirkus Red Bull.

Hodina druhá

Start měl být v jedenáct. První rozběh se začíná houfovat až před půl dvanáctou a teprve v 11:47 startují.

Nestartuje se pistolí a nakonec ani pípáním, které avizoval organizátor na brífinku, ale odpočítává to moderátor. Ten se celý den snaží bavit přítomné, zkraje mu to jde víc, s postupem času už míň a já jsem po dnešku obohacena novým (naprosto příšerný) výrazem "dej mi pět". Ať zhynou doslovné překlady!

Kluky na prvních sto metrech provází řízná rocková muzika. Zasteskne se mi po fesťácích, pivu a leháru.

Záhy se dozvídáme, že nejdřív poběží všechny mužský rozběhy včetně těch, co se přihlásili až ve druhý vlně. Začínám remcat.

Hodina třetí

Snažím se povzbudit apatického T. Jdeme se podívat, co je k jídlu, výběr mezi těstovinami a čímsi teplým sladkým jej neuspokojí, a tak mu aspoň kupuju pivo. Je o poznání veselejší, já počítám, kdy vyběhneme a představuju si, jak to podmáčený, rozhamtaný bahno bude vypadat, a začínám upadat do chmury já.  

Pěkně nudný cirkus. Stojíme u zábradlí, fandíme, když kluci vybíhají. Dává se do mě zima. Když se dozvím, že po posledním klučičím rozběhu bude ještě 20 minut pauza, jdu se nasraně najíst. No tak se přinejhorším pobliju, no. 

Hodina čtvrtá

Sedím v rigolu. Cením zuby jak naštvanej roztvajler a remcám. T. se na oplátku začíná výborně bavit. Slovo, které ho po včerejší akci bude prý pěkně dlouho štvát, je "borec". U mě to budou jeho neustále opakový větičky: "Pěknej vopruz, co?" "Tak sis vyzkoušela, jaký to čekání na závodech je, co?" "Pěkněj vopruz, co?" Slibuju, že se v článku krutě pomstím.

Hodina pátá

Konečně jdeme na start. Komentátor v horní části můstku nás označí za "buchty". Kdo je u něj buchta? Má rozladěnost vrcholí. Jsem unavená, chce se mi spát, chci jet domů, nechci nikam běžet a už vůbec se nechci nikam drápat. Ale na to je pozdě. Moderátor nás odpočítá a vyrážíme. Všechny, včetně těch, co vypadají, že by prase zabily pěstí a kdyby nechcíplo hned, prostě by mu to humánně zkrátily tím, že by si na něj sedly, mě předbíhají. No tak to zase prr, já mám diplom!

Buben se záhy zvedá, já se chytám prsty, ale jde to blbě. Všude je bahno a velký štěrkový šutry. Ty se sunou i od bot holek nade mnou. No to je ale kokotina. Kam jsem to zas vlezla. Tam honem nahoru,ať můžeme jet domů. 

Záhy mě začínají pálit plíce a bolet nohy. No to je ale... diplom... nahoru... cože... eee... mozek přepíná na režim spánku a veškerou energii soustředí na přežití. Sunu se vzhůru. Trubka v půlce bubnu, teprve v půlce? Klouže jak svině, úplně stejně jako všem, co jsem sledovala celý ty předchozí hodiny. Drápu se dál, předlejzám holky. Ty se kolem mě začínají narovnávat. Optimisticky to zkusím. Zatmí se mi před očima a zase padnu na všechny čtyři. Někdo mi strčí foťák před obličej. Budu mít super fotku, kde mi z pusy teče mega slina. Jsem prostě Miss Universe. Málem to napálím do oblouku, který najednou vyrostl před mnou. Rovinka. Dala by se běžet. To byste ale nesměli bejt na pokraji fyzickýho kolapsu. Jak z komparzu Noci živých mrtvých se potácím k první dřevěný rampě. Visím na zábradlí se stejnou grácií jako pražští bezdomovci po požití litru metanolu a sunu se vzhůru. Bolí to jako prase. Navzdory dobré radě, kterou mi udělil kluk dole, se dívám nahoru. Blinknu si do pusy. 

Krok za krokem se sunu nahoru. V jedný části je zábradlí vyrvaný, trčí do prostoru, koukají z něj hřebíky. Lidi podél můstku povzbuzují. Nemůžu. Nechci. Zastavuju se. Lehce nakouknu, jestli nemám nikoho za zády. Nemám. Ruce na kolena, dejchám, někdo na mě řve, makej makej, to dáš. Nebo to bylo na někoho jinýho? To je fuk. Jdu. Nějak se tam dostat musím. Zábradlí ovšem kousek před druhou rampou a finišem končí. Zrada jako prase. I ty, Brute?

Konečně druhá rampa, ze zbytků sil děkuju fanouškům, to vyzývá dvě holčiny k naprosto frenetickýmu jekotu, který mě na vrcholek prkna vyloženě vyžene; jsou boží! Žlutá žíněnka, na kterou jsem nechtěla jako všichni padnout. Kácím se, ani si před sebe nedám ruce. Zabahněný, od ostatních oslintaný povrch mě měkce udeří do obličeje. Sípu.

Zanechávám za sebou vlastní trošku tekuté DNA a plazím se pryč, za mnou jsou další holky, co to místo budou potřebovat. Zasekává se mi slina na takovým tom blbým místě na hrudní kosti nad prsama. Nemůžu ji vykašlat. Přemýšlím, jestli to bude lepší, když ji vybliju. Holčinka z Red Bullu dostane strach a starostlivě se mě vyptává, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoc. Huhlám, že mi zaskočila slina a na důkaz toho, jak jsem ok, se zvedám a snažím se odejít.

Jenže ok fakt nejsem. Dusím se tou pitomou slinou, nemůžu popadnout dech a tep se ne a ne vrátit do nějakých normálních hodnot. 

Nakonec si klekám ještě o kousek dál do bahna snažím se zbavit tý potvory zašprajclý. Nejde a nejde to. Motám se k lanovce. Jsem úplně jako udušený skokan. Vezu se dolů. 

Nepozorovaně mě zaplavuje vlna endorfinů. Uvědomuju si, že to bylo hustý a že mě to vlastně bavilo a začínám si vyčítat, že jsem nezabrala víc.

Dávám si pivo. Převlíkám se do kalhot, abych schovala zabahněný kolena. Mobilní sprchy? Zapomeňte. Aspoň hadice? Ani prd. Jen kovový koryto u toitoiek.

Cestou domů se stavujeme na boleslavským letišti v MG Restauraci. Je to úžasný místo a jídlo i víno je dokonalý. 

Chtěla jsem být krutá. Chtěla jsem být nelítostná. Chtěla jsem psát o tom, jak strašně mě to čekání iritovalo, jak mě naštvalo rozdělení rozběhů, protože rekordmanka měla rozhodně mnohem horší podmínky, než vítěz. Jak mě vytáčely ty kecy o stejných podmínkách pro všechny. To, jak mi přišly ty čtyři holčičí rozběhy v zásadě tolerovaný mezi těmi mužskými a štafetami. Jak mě štvalo, že to byl v podstatě zabitý den. 

Jenže nakonec, a nepřiznává se mi to lehce, se mi ta hipsterská akce pro potetovaný borce a borky z kruháčů, k níž jsem přistupovala s takovým despektem, líbila. Těch osm a půl minuty, než jsem se vydrápala nahoru, bylo pekelných, ten nával adrenalinu a endorfinů potom, démonickej. 

Být svobodná (a bezdětná) holka a jet tam s partou, dát pár piv, posedět, hecnout se, večer zapařit, bylo by to boží. Takhle jsem si akorát uvědomila, jak moc se těším do Beskyd.