Why so serious?

Minulý týden byl úvod trochu moc seriózní, tak tentokrát trošku jinak...

Na světě neexistuje spravedlnost.

Když se Miley Cyrus svlíkla a začala olizovat kladivo, byl z toho celosvětový hit.

Když jsem to udělala já, vyvedla mě ochranka z Hornbachu.

3. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut) - noci jsou vlahé, punkáčí ztrácí čtyřnohé mazlíčky - jinak si přítomnost bílého potkana s černým flekem na zadku, kterého jsme (já a K. v kočárku) potkaly hned před barákem (radši) neumím vysvětlit. Je jen málo živočichů, kteří ve mně vyvolávají tak nelibé pocity, jako zrovna tenhle druh. Jinak vedro, vedro, podej mi to vědro, kočár těžký, K. zavřela oči na posledních pět minut, chvíli dokonce i řev, spousta vyplivlých dudlíků, suma sumárum dneska nic moc.

Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut) - než my bylo domácím stádem divé zvěře umožněno vyrazit, odbíjely hodiny osmou a venku byl už pořádný pa-řák. Cestou tam kiliánovsky rozkošnicky pableskovalo slunce na hladině přehrady, tak jsem se pokochala, což mě přešlo v okamžiku, kdy se mi začala krajně nepříjemně třít opocená stehna (čili vzápětí) - pro ty, co to nikdy nezažili: je to jako kdybyste o sebe třeli navlhčený houbičky na nádobí tou měkkou stranou... no a kousek od dolního občerstvení mi zdechly hodinky chvíli poté, co jsem je v duchu pochválila, jak dlouho už drží nabitý. Takže mají s pochvalama utrum na piškvorky. Doma vstup na váhu a chmura, krucip*del, jak to, že se mě ty kila držej jak veš kožichu?!

Den třetí – odpočinek - dusno před bouří, ble; večer konečně M. a rozlousknutí velké otázky kolem vázání šátku, hurá!

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - s kočárkem po sedmdesátiminutovým kojení, ble. K. spala šest a půl hodiny v kuse (!!) a mezi kojením měla těch hodin víc jak sedm. To má z toho, že skoro celý odpoledne a večer prořvala. Ještě kdyby ráno u toho prsa nevyváděla jak pominutá a normálně se napila... :-/ U přehrady solidní dusno. Dva kiláky z kopce a po rovině téměř shodně za 7:03 a 7:04, to mě potěšilo.

Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - vyrážím pozdě, je skoro půl osmý a venku je vedro, v noci jsme blbě spali, jsem unavená a nikam se mi nechce a už vůbec se mi nechce běhat, a proto jdu. Nestojí to za moc. Vytrvat. Vím, proč to dělám. Vím, proč to dělám. Vím, proč to dělám...

Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - mučí mě ten čtrnáctikilový batoh, co furt tahám, jsem v polovině hubnoucího procesu, teď to, samozřejmě, začíná jít pomaleji a pomaleji, jsou chvíle - jako třeba dneska - kdy mi přijde, že to nejde vůbec...

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut) - další týden za mnou, začíná se mi vybavovat, jak jsem se cítila, když jsem se na podobné místo v tréninkovém plánu dostala po M. - při těch chodeckých pasážích mám na všechny ty pejskaře, cyklisty, běžce, lidi chvátající do práce, co na mě (samozřejmě, jak jinak?) blbě čumí, křičet: ale já běhám! Vážně! Já jít nechci, já musím! Plán to říká...