Jááá sem totiž vážně

zamilovanááá dulidulidajdulidaj aneb mám ho!

Koho?

Jeho!

Garmin 310XT (co jste jako mysleli?)

Co všechno umí a jak je děsně chytrý, že už chybí jen krůček a bude mi doma i uklízet a jezdit na nákup, nám píše výrobce na oficiálních českých webových stránkách garminu. Pro mě bylo v okamžiku, kdy jsem se na svoje 110 definitivně naštvala (chtěla jsem napsat nas*ala, protože to víc odpovídalo mýmu rozpoložení v daný moment, ale nechci ztratit fasádu intelektuálky, tak to psát nebudu) rozhodující, aby hlavně do háje zelenýho, ohrady prkenný a všech kurníků světa fungovaly tak, jak mají: změřily mi čas, vzdálenost, tepy a bez keců je pak přehrály do počítače a dál fungovaly. To jsem v zásadě docela skromná na to, že se jedná o přístroj v řádech tisíců korun nebo ne?

Když jsem nakousla své potíže s FR110, asi by nebylo od věci to i dopovědět. Kde byl teda zakopaný pes? Hodinky jsem dostala předloni k narozeninám (technicky vlastně před rokem a kouskem, neb mně rodičům v podstatě mohl taky stejně dobře přinýst s průměrným zpožděním Českých drah Mikuláš) a zhruba na konci léta začaly mít problémy. Jestli za tím byla psychika či rozhozené duchovno se už nedozvíme, ale prostě se jednoho krásnýho dne vypnuly a odmítaly se zapnout. Zhruba týden se tvářily, že už jim je země lehká a pak se znovu probraly k životu. Tvrdily teda, že mají úplně vypráskanou baterku, ale to by se ještě dalo chápat. Nabila jsem je, nějaký čas fungovaly a pak to udělaly znovu. A znovu. Občas jen tak, z ničeho nic, jindy po připojení usb kabelem k počítači. Tom je odvezl reklamovat. Během 14 dní byly doma, prý komplet nový střeva, ale protože voněly novotou celý, možná to bylo jinak. Každopádně nějaký čas fungovaly, jak měly. GPSka se chytala hned, ne v rozstřelu 3-10 minut jako dřív, data se stahovala jedna báseň, baterka se nabíjela (stěrače stíraly) a všechno bylo fajn. Jenže pak začaly blbnout znovu. Kdykoliv jsem je připojila k počítači, vypnuly se. Druhý den jsem je nahodila a hlásily, že je vybitá baterka. Tentokrát putovaly na reklamaci o poznání dřív, na co taky čekat. Takže T. si střihl znovu výlet na Budějárnu, aby zjistil, že prodejce zkrachoval a musel se tudíž vypravit kamsi na Evropskou, kde český Garmin sídlí (a aby toho nebylo málo, vyfásl cestou pokutu neb jel na padesátce sedmapadesát, gauner jeden! Hned má moje běhání ještě radši…). Tak jo. Opět nový software, prý se děsně divili, že tohle moc často nevidí (Petr V. z DM mi ale potvrdil, že ty jejich dělají nemlich to samý... nejsem statistik, ale zas s tolika lidma si o běhání nepíšu, ze vzorku máme FR110 snad jen my dva, co z toho asi vyplývá?!). T. funkční hodinky dovezl domů přesně v době, kdy mi zástup za mou kožařku definitivně zakázal jakýkoliv aktivity, při kterých se můžu zpotit. Chtělo se mi brečet. Nakonec jsem ten týden dvakrát vyběhla na UGR (ultra gay run, vysvětlím výhledově ;-), v sobotu skončila na pohotovosti a pak měla ten děsivý skoro týdenní výpadek, který se nekonečný zdá jen tomu správnýmu poťapanýmu závislákovi (jako jsem já). A jen co jsem se vydala na plouživou sídlištěm, hodinky se začaly při stahování dat a později i jakémkoliv zapojení do sítě vypínat. I když tvrdily, že jsou komplet nabitý, poté, co se po pár hodinách probraly, hlásaly, že jsou vypráskaný na nulu.

Takže jsem se naštvala a prohlásila, že už je nechci. Že chci něco, co bude fungovat. Že mi mudarrib píše trénink v tepech a já je potřebuju znát. A nechci běhat se svojí stoletou sigmou, která neumí nic než ty tepy a mně chybí tabulky a vůbec. Jasně, hodinky jsou v záruce, takže by mi po třetí reklamaci téže vady měli vrátit peníze. Jenže prodejce zkrachoval. A místní centrála garminu není oprávněná tohle řešit - podobný záležitosti spravuje pro celou střední Evropu kancelář v Rakousku, kam by je museli poslat. Tak jo. Dohoda zněla, že je T. zkusí vyměnit za vyšší model a doplatit rozdíl.

V pátek dorazil odpoledne z práce s tím, že mi teda přeje hezký MDŽ. Místo kytky jsem dostala 310. A prý že diamanty jsou nejlepší přátelé každého děvčete. Pche! You know nothing, John Snow. You know nothing!

Čím mi tak učarovaly, kdy jsou vlastně i na moji ne zrovna útlou ručku dost masivní, relativně těžký, jako normální hodinky je nosit nemůžete a plavání vám změří jen pod čepičkou? (Říkal to prý pan v krámě – a potvrdil Advid… tak to bude tím pádem dvojitá pravda.) Jednak mi je doporučilo pár vrchních šajb DM a druhak mi Deni přinesla den poté ukázat kromě svých 210 i Michalovu 910 (přesně tu samou, kterou jsem si pak mohla v sobotu pochovat ještě jednou). Placička s displejem, který ukazuje všechno najednou, rozhodla. To, že 310 nebudou taková placička, bylo jasný. Koneckonců je to v zásadě jejich chudý a obstarožní příbuzný. Tak proč ne 210? No právě proto, že 310 umí i to plavání (byť pod čepičkou) a kolo a víme, co máme za lubem, že? Přesně to taky T. napadlo, když jsem mu vyjmenovávala tyhle zásadní důvody, proč musím mít zrovna tenhle model a proč mi ten o řadu níž prostě nestačí. „A kdy si reálně myslíš, že by ses k tomu triatlonu mohla dostat?“ Hmm, počítám. „Tak za osm let?“ „V tu dobu už to bude starej krám. To už to budou zabudovávat do voka!“ A na to si počkám!