„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“ Utírám si slzy. Na zlomek vteřiny zvažuju, že těm hodným lidem, co se mě pokoušejí utěšit, vysvětlím, že ne, není to jenom závod, ale pak jen přikývnu. „Já vím.“ Polknu knedlík v krku. Jak bych jen mohla vysvětlit něco, co se tak úplně vysvětlit nedá? Jak jenom popsat, že tenhle den byl posledních devět měsíců mým světlem v temnotách? Mým majákem, bičem, zlým policajtem s tou nejvlídnější tváří? A nebýt přitom za úplnýho blázna? A tak se nechám odvést k minibusu a odvézt zpátky do Conistonu.

Maják zhasnul. Loď skončila na skaliskách. A já promáčená na břehu. Věděla jsem, že se chystám vyplout na otevřený moře v pramici, která by sotva zvládla překonat Vltavu. Věděla jsem, že to bude boj a že to bude bolet. „Víš přece, že kdyby se to povedlo, byl by to hotovej zázrak, že jo?“ řekl mi T. den poté. Vím.

 

Intro

 „I don't wanna go / but baby, we both know / this is not our time / it's time to say goodbye / until we meet again / 'cause this is not the end / it will come a day / when we will find our way…“ zpívala jsem si od eurovize s Loreen, a i když to tak ona stoprocentně nemyslela, pro mě to bylo osobní vyznání téhle akci. Vrátím se, slibovala jsem si. Vrátím se a stanu se lakelandskou legendou.

Seathwaith – Boot – Wasdale Head, zaklínala jsem se noc před operací a polykala slzy. Buttermere – Braithwaite – Blencathra, zaklínala jsem se v následujících dnech a týdnech, kdy jsem pochopila, co myslel doktor, když říkal, že „to bude hodně bolet“. Pochopila jsem taky, jak děsivý je, když najednou nezvládáte něco tak samozřejmýho, jako je chůze. Jak hrozný je to pocit, když nevíte, jestli to ještě někdy půjde, jestli ještě někdy budete stejní jako dřív. A můžete vůbec být stejní? Zjistila jsem, jaký to je žít v trvalý společnosti bolesti. Dockaray – Dalemain – Howtown. V lednu jsem uběhla první kilometr. Uběhla je v hodně velkých uvozovkách. Mělo by tam být odkulhala na oválu.

Cvičila jsem, co dva týdny byla na fyzioterapii a tak trpělivě, jak jsem to jen dokázala, jsem se snažila vrátit. „Jste na sebe moc tvrdá,“ říkala mi moje fyzio Anička. „Nezačínáte od nuly, ale hluboko z mínusu!“ Já vím, já vím, jenže… ale… když já… Mardale Head – Kentmere – Ambleside. Znovu jsem se učila vměstnat do pracovního režimu běh. A jak operovaná noha sílila, mohla jsem jen bezmocně sledovat, jak se rapidně horší ta druhá, kterou celá legrace teprve čeká. Pohybovala jsem se po nesmírně tenkém ledu. Je toho dvaatřicet deka, můžu to tak nechat?

A pak led praskl.

Tři týdny před závodem.

A dál ani krok.

 

Coniston pátek 28.7. – registrace

„A má teda cenu, abys to běžela?“ ptalo se mě mnohem víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Tak uvidíš, jak to půjde,“ říkal ten zbytek. Až na Aničku. „To dáte! Vloni jste neměla ani jednu nohu zdravou, teď máte aspoň jednu!“ Jsem si jistá, že věděla a ví svoje, ale jak sama říká – kdo je ona, aby mi něco rozmlouvala?

Protože když něco opravdu moc chci, jsem i sama proti sobě bezmocná.

A tak po roce cpu věci do pytlíků. Toto je krále, toto půjde kléru, toto poddaným – povinná výbava, dropbag, věci na sebe – a míříme, tentokrát v plném složení, z Backbarrow do Conistonu.

Řekla jsem, že se vrátím.

A teď jsem tady. Jsem tady i s dodo kovbojským kloboukem, protože letošní ročník se nese v duchu Divokýho západu a na conistonským ranči jsou za pořádný klobouk bonusový body. Mně musel postačit dámský lovecký klóbrc z dekáče, na který jsem si přišila šňůrky a nitkou se postarala o to, že držel jakžtakž tvar. (Takže ne, nesnažila jsem se o imitaci Jacka Sparrowa a v noci, když začalo lít, se ukázal být takový nepromokavý lovecký klobouček jako docela příhodná součást výstroje a výzbroje!)

Znovu čekám ve frontě ve stanu. Znovu mi kontrolují pas a povinnou výbavu. Dostávám číslo. Když registruju holky na dětský jednomílový závod pro budoucí lakelandské legendy, zjistím, že vedle mě stojí sám Marc, otec zakladatel a ředitel. Jsem tak starstrucked, že než stihnu Tomovi říct, že se s ním musím vyfotit, je pryč a já tam zapomenu obálku s číslem. Už jen tracker, vyfotit se před cedulí a ještě venku a je pomalu čas začít se chystat.

Volám Petře B., která letos taky běží, kdepak je. Mám její hůlky a potřebuju jí je předat. Potkáváme se na louce. Chudáka zasypu veškerým infem, který jsem nasákla, rosným bodem počínaje a počtem vlasů všech účastníků dohromady konče. Musí si připadat jako člověk, který omylem zabloudil na koncert Taylor Swift a ocitl se v kotli echtovních swifties.

Převlíkám se, balím věci do batohu. Čas najednou letí jako splašený a s Peťou musíme popoběhnout, abysme stihly začátek povinnýho brífingu. Marc a uncle Terry jsou opět vtipný a dojemný a Marcovo „koukejte si to užít, nikdy nevíte, jestli to není naposledy“ tne do živýho.

Protože opravdu nikdy nevíte.

Coniston – Seathwaith – 11 km

„Don't you know I'm still standin' better than I ever did? / lookin' like a true survivor, feelin' like a little kid“

Stojíme s Peťou ve špalíru. Točím. Posloucháme Nessun Dorma a já si slibuju All'alba, vincerò! Vincerò! Vincerò! Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! Deset… devět… osm… Myslím na Gandalfa. Sedm…šest…pět… Jen mě mají čekat na úsvitu druhého a ne pátého dne. Čtyři…tři… dva… Co tu dělám? Jedna! GO!

Dávám se do pohybu. Peťa při první příležitosti prchá. Já téměř vzápětí musím přejít do chůze. Hned za vsí se u nástupu na singletrail udělá špunt. Čekáme. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a vidím kluka, se kterým jsme vloni šli kus cesty z Dockaray do Dalemainu a pak se potkali ještě na chvíli za Dalemainem. Zdraví mě a přeje mi hodně štěstí! Sledujeme se vzájemně na ig, jeho žena běží padesátku. Je to krásný setkání.

První kopec je fajn, ale už při seběhu k parkovišti vím, že ducha loňských Vánoc nevzkřísím. Pravá noha mě s každým krokem bolí, nemůžu běžet rovnoměrně. Dobře. Tak tohle bude dlouhý výlet. Snažím se nepropadat trudomyslnosti, zatímco mě předchází další a další lidi. Mladý, starý, hubený, tlustý, kluci, holky… Všichni jsou na tom líp než já. Nikdo nekulhá.

Každý z nich má svůj příběh. Každý jeden z nich ušel nějakou cestu, než se dostal sem, připomínám si. Nech to plynout. Je to tvůj den, tvůj závod, je jedno, kolikátá seš. Zvažuju, že vyndám telefon a zavolám Tomovi, abych mu řekla, jak hrozný to je. A pak si uvědomím, že se chovám jako blázen. Vždyť jsem tady! Jsem přesně tam, kde chci být a není jediný místo na světě, kde bych byla v tuhle chvíli radši.

Tak šlapej, princezno.

Vrchol. Snažím se rozběhnout, ale moc to nejde.

Oukej, nevadí, budu prostě hrát s těma kartama, který jsem dostala.

Hlavně klid.

 

Seathwaith – Boot – 22 km

„Where it's covered in all the colored lights / where the runaways are runnin' the night / impossible comes true, it's takin' over you / oh, this is the greatest show“

Začátek mi připadá kratší, než jsem si pamatovala, a o tolik těžší, protože vím, že vloni jsem tady běžela a tady taky, tady jsem byla za tak a tak dlouhou dobu a teď to prostě nejde. V hlavě se mi odehrává masakr u Thermopyl.

V jediným technickým úseku mi ujíždí bahno pod nohama, padám a přisedám si hůlku. Já z toho vyjdu dobře, hůlka to má ale za sebou. Kurwabober. Co teď budu dělat? Jak budu bez hůlky lízt na Black Sail Pass? A na ten hnusnej kopec po něm? A na Cauldron? Cauldron?? Haha. Tak u toho chci být, až tam dolezeš.

Začíná se totiž šeřit a já při pohledu na hodinky vím, že v Bootu budu mít zhruba 45 minut na cut. To není dobrý. Jestli mě něco děsilo, byly to cuty. Věděla jsem, že budu mít dost možná velký problém je stíhat. Ne. Kecám. Věděla jsem jistě, že budu mít problém je stíhat. Jen jsem si to odmítala plně připustit.

A teď stojím uprostřed jeviště, světla září, v sále je zhasnuto a na mně je tuhle show odehrát.

Jdeme ve skupince, kluk přede mnou na místě, kde se dá běžet a kde bych mohla popobíhat, jen rychle jde. Nemám ho kudy předejít a nechci mu říkat, aby uhnul, protože chvilkama běží a to je pak jasný, že je rychlejší než já.

Čas je neúprosný. Brána. TO místo. Nejsou tu panely, ale kus cesty z plochých kamenů. Tak ahoj, vy svině odporný, pěkně děkuju a neděkuju.

I když…

Kostel, silnice, snažím se běžet na CP, je už úplná tma. Vyndám si čelovku a poprosím někoho, aby mi slepil hůlku. Bude to dobrý.

 

Boot – Wasdale Head – 31 km

„I am my mother’s savage daughter / the one who runs barefoot / cursing sharp stones“

Není to dobrý.

Není to vůbec dobrý.

Hůlku mi sice kluci omotali páskou, ale jakmile se o ni opřu, prolomí se. Oukej, takže mám jednu funkční a druhou nevím co s ní. To mi teda dlouho nevydržely.

Začíná pršet. Co padá seshora je ale absolutní odvar toho, co je na zemi. Jestli jsem si při předchozích dvou návštěvách myslela, že je tahle pasáž mokrá, nevěděla jsem, co je to mokrá.

Mám pocit, že jdu fakt dobře, že spěchám, popobíhám, z kopce běžím, ale kdepak. Ztrácím drahocenný minuty. Všude je voda a bahno a bahnitá voda. Ve chvíli, kdy už dělám šestý krok za sebou po kotníky ve vodě a zaboha nedokážu najít pevnou půdu, se mi vybaví lakelandský skyrunning Martina VP a jeho hláška o tom, kterak plavali do cíle. V tý samý chvíli se za mnou vyloupnou dva kluci a já jim navrhuju, že můžeme do Wasdalu doplavat. Nesmějou se. A přitom takovej dobrej fó-dohajzluuž! Rvu nohu z bahna a doufám, že na ní bude bota.

K silnici běžím. A běžím i po silnici a stejně ve chvíli, kdy dorazím na CP, mám třicet minut na cut, jednu hůlku, promáchaný nohy a pocit, že tohle není příliš velký sousto, tohle je sousto, který musím vyplivnout, jinak se jím udusím. Teď. Hned.

 

Wasdale Head – Buttermere – 42 km

„'Cause I'm not givin' up / I'm not givin' up, givin' up / No not yet / Even when I'm down to my last breath / Even when they say there's nothin' left / So don't give up on me“

Oukej. „Můžu židli?“ ptám se prvního kluka převlečenýho za Sandy. Letošní téma je Pomáda. „Jasně!“ Podává mi židličku. „Lidi, máte 25 minut!“ „Musím si převlíct ponožky, jinak stejně končím.“ Vytahuju pytlík s ubrousky a zinkovou mastí a druhý s ponožkama. Klepou se mi ruce. Prší. Všude je voda. Snažím se rozšněrovat bahnem obalený tkaničky. Stahuju promáchaný ponožky. Kontroluju nohy. Vedle mě sedí nesdílný kluk, který přezouval už v Bootu a i tady opečovává nohy. Zoufale mačkám mast a nic z ní neleze. „Potřebuju silnýho chlapa!“ volám zoufale. Johnny v paruce přiskakuje a v duchu všech místních marshalů mi okamžitě pomáhá namazat rozmáčený nohy.

„Co ještě potřebuješ?“ „Polívku!“ Odepíná mi z batohu hrnek a ve chvíli mi ho vrací. Polívka je horká. Spálím si jazyk. Ale se zhruba deseti minutama na cut se balím. „To zvládneš! Jak se jmenuješ?“ ptá se Johnny. „Uvidíme se v Conistonu!!“

Mizím do noci. Prší. Vloni jsem tu měla Steva. Letos mám jen jednu hůlku, druhou zlomenou nesu v ruce, protože se teď nedá složit. Kopec se zvedá. Předejdou mě dva lidi. Jak to sakra dělají, že chodí tak hrozně rychle?!

V zoufalství hůlku lámu úplně a strkám za opasek, abych ji už nemusela nýst. Za zády mám pár čelovek, většina se přibližuje, předejde mě kluk, co ošetřoval chodidla, a já se ho prostě nedokážu držet. Black Sail Pass je strmější než ve vzpomínkách, strmější a delší. A teď už definitivně leje.

Tohle nemůžu zvládnout. Co budu dělat? Mám se vrátit? Ale jak? Co teď? Bolí mě ruka a záda, bolí mě hrozně nohy, nemám kde brát, co jsem to provedla? Co jsem to, sakra, provedla?

Vím, že nesmím zastavit.

Během chvíle bych prochladla, kolem mě není ani noha, fičí, já mám kraťasy, triko a šusťákovku. A klobouk! Jestli zastavím, koleduju si o velký průser. V duchu doufám, že nestihnu cut. Že dojdu do Buttermeru a bude pozdě. Že budu mít naprosto legitimní důvod, proč tohohle šílenství nechat.

Nakonec se vrcholu dočkám. A cestou dolů dokonce seberu pár lidí.

Vím, že bude následovat ještě jeden kopec. Pamatuju si, jak mě vloni překvapil a vím, že z něj byl dost šílený sestup, ale nemůžu si zaboha vybavit, jak vypadal. Byl dlouhej? Jak moc? Cpu do sebe gel, zvedá se mi žaludek, ale to mě teď nezajímá. Musím tohle přežít. Slíbila jsem přece, že se mi nic nestane.

Druhý vrchol je naštěstí milosrdnější a dolů to jde vcelku dobře.

Buttermere mě nezachrání. Přijdu tam s půlhodinovým náskokem na cut.

 

Buttermere – Braithwaite – 52,5 km

„I’m, not giving in / I'm not giving in / not giving in / ooh, I'm not giving in, yeah-yeah“

Dívám se na zaparkovaný, nastartovaný, vyhřátý autobus připravený odvízt mrtvoly do Conistonu. Strašně do něj toužím nastoupit. Tak moc, že vypiju dva hrnky jahodovýho mlíka, poprosím marshalku, aby vyhodila prasklou hůlku, a nechám se přesvědčit, že vzdát to můžu na dalším CP. „Ten kopec, co teď bude, je ale hrozně hnusnej,“ skuhrám. „Já vím,“ utěšuje mě holka od vody. „Ale tu nejtěžší pasáž máš za sebou! To zvládneš! Jdi, uvidíš. Kdyžtak se vrátíš!“ Dobře.

Jdu.

Prší.

A všude je strašnýho bahna. Ale strašnýho.

Kopec, co mě teď čeká, je obluda, na který nastoupáme 573 metrů na šesti kilometrech. Jde se kolmo vzhůru bahnem, který klouže, boty mlaskají a boří se. Jedna hůlka lepší než nic. Daří se mi dohnat skupinku kluků, který jsem předcházela před Buttermerem. Vede je sir Roderick, který celý závod jde. Na nohou pohorky a absolutně vyrovnaný konzistentní tempo. Vytáhne nás skoro na vrchol, kde se velení ujme mladý Asiat, se kterým jsem si chvilku před CP povídala. Běhá rok a tohle je jeho první ultra. Šlape jak hodinky.

Kopec nemá konec.

Kus po vrstevnici, kdy si člověk ale kvůli bahnu a hloubce, kterou pod sebou dneska nejen tuším, ale už i vidím, protože začíná svítat, moc neodpočine a pak zalehnout do svahu. Poslední stoupání ale fakt nemá konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec…

Tak kde je?

Sto kroků. Dvě stě kroků. Pět set.

Každý kopec…

Já už nemůžu!

Já už fakt nemůžu!!

No, jenže ty musíš. Když uhneš a pustíš ty za sebou, co se stane? Odejdou ti a? A budeš v háji dvojnásob.

A protože každý kopec opravdu má konec, má ho i tenhle.

Snažím se běžet dolů, protože vím, že tady jsem běžela, ale moc dlouho mi to nevydrží.

Kus pod vrcholem blbě uhnu. Jeden z chlapíků na mě naštěstí zavolá a já se vracím jen pár kroků, ale stejně mi to vezme síly.

Cesta do vsi nebere konce. Jak mi to jen mohlo připadat krátký? Na CP přicházím s 18minutovou rezervou.

 

Braithwaite – Blencathra Centre 66,2 km

„Don’t stop believin’ / hold on to that feelin’“

Jsem rozhodnutá jít, dokud mě v závodě nezastaví. Dokud budu stíhat cuty, prostě půjdu. Teď si ale musím dojít na záchod a přezout ponožky, protože jinak to stejně nemá smysl.

Jedna z marshalek mi pomáhá s mastí, nevím, co to je za pitomou tubu, ale leze to z ní jak z chlupatý deky. Chlapík u pití je upřímně nadšený, že potkal někoho z Český republiky – „To je poprvý!“ „Omluvte Keithe, on necestuje,“ zasahuje další z marshalek. Beru si na cestu talíř s těstovina a čtyři minuty před cutem odcházím.

Jsem poslední v závodě.

Během chvilky mě předběhne kluk, co tam pár hodin spal a je totálně fresh a já osamím.

Cesta je to dlouhá. Čtrnáct kilometrů a tři hodiny. „Jestli umíš chodit rychle, můžeš to stihnout.“ Neumím. Ani normálně ne, natož teď. Ale co. Zázraky se přeci dějí, že jo?

Jenže to bych nesměla nejdřív zakufrovat a vzápětí za Keswickem začít zvracet. Všechno je jedou poprvý. V tomhle případě blití v závodu. Trvá to snad sto let. Nejsem schopná se ani napít. Vyndávám telefon a snažím se dovolat Tomovi, abych mu řekla, že další cut už nestíhám a budu potřebovat, aby pro mě do Blencathry dojel. Nedovolám se.

A tak jdu. Jdu tak, jak mi to jen tělo dovolí.

Začal nový den.

Je krásně.

Svítí sluníčko.

A pastviny jsou zelený a třpytí se na nich kapky vody, kolem pospávají ovečky, paprsky olizují okolní kopce, opírají se temně modrých ploch jezer hluboko v údolí, skálu protíná vodopád. Cesta je černá, vřes jasně fialový. A já nemůžu už ani popoběhnout.

Je hotovo.

A mně pořád zbývá nějakých pět šest kilometrů, který musím absolvovat.

Mířím na virtuální checkpoint, během chvilky se zatáhne, začne fičet a pršet. Lakes se se mnou loučí po svým.

Na CP dorážím patnáct minut po cutu.

Jak uvidím marshala, co mi jde naproti, začnou mi týct slzy.

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“

 

Epilog

Vím, že bylo holý šílenství sem jezdit. Vím, že postavit se na start bez pořádnýho tréninku, s jednou nohou sešroubovanou a druhou rozbitou, bylo jako jít s prakem na draka, ale můžu já za to, že nepřestávám věřit na zázraky?

Mohla bych se vymlouvat na hromadu věcí – na počasí a hůlky a zranění a málo pomerančovýho pití na občerstvovačkách a moc bahna a deště, ale nebudu. Fyzicky jsem na to prostě neměla. Duše se sem ale musela vrátit, musela to ještě jednou zažít. Protože Marc má pravdu, nikdo nevíme, co zítřek přinese. Je možný, že to bylo moje naposledy. V půlce srpna mě čeká rezonance pravýho kolene, další kolo rentgenů a čtyřiadvacátýho pak konzultace a naplánování operace. Nevím, jak to celý dopadne.

Vím ale, že každý kopec má konec.

A že na zázraky já věřit nepřestanu nikdy.

I won't take the easy road

Gotta keep on going,

looking straight out on the road

Can't worry 'bout what's behind you

Or what's coming for you, further up the road...

Je to jako kdyby si pták zlomil křídlo a po uzdravení se ho na terapii ptali, proč chce lítat. Protože jsem, sakra, pták! Říká Tommy Rivs v novém krátkém videu o jeho účasti na Bostonském maratonu.

A já vím, že to za těch devět dní nebude optimální. Že to bude asi hodně bolet a že by bylo rozumnější to nedělat. Na nic jiného moc nedokážu myslet. Jsme na jednociferných číslech. Průběžně se na sebe na střídačku zlobím a chválím se. Zlobím se, že jsem se nedokázala líp poslouchat, že jsem nepoznala, že už se tlačím za hranu, na níž jsem tančila na špičkách od chvíle, co jsem se prvního listopadu probudila z narkózy. A chválím se. Chválím svoje nohy, které toho se mnou už musely tolik vydržet. Nohy, které jsem nikdy neměla ráda a ony mě i přesto donesly na vrcholky hor a bezpečně zpátky do údolí. Nohy, které zvládly běhat po lesích i za dětma na hřištích. Nohy, který umí skákat a plavat a postavit se na zasněžený svahy. Ty jediný, který mám.

A ve vzácných chvílích, kdy vnímám svoji situaci jasně, chválím i sebe samu. To, že jsem dokázala k tomuhle momentu, k týhle chvíli, posledních deset měsíců neochvějně mířit. Možná jsem pochybovala o tom, jestli to dokážu, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, jestli je tohle to, co chci.

V těch ostatních momentech si pro pochvalu a ujištění chodím k těm kolem. 

A v mezi čase si zpívám s Rudimental This time I'm gonna be stronger, I'm no giving in a zatím tomu věřím.

#2

Mahmúd Darwíš

DENÍK VŠEDNÍHO SMUTKU

Autentické, bolestné střípky palestinských okamžiků, zlomky zrcadlící neúprosnou realitu z pera jednoho z největší arabských moderních básníků, poklad, který neprávem zapadl a je naprosto nezbytné jej znovu vykopat a otevřít a vystavit všem na odiv - pokud chceme chápat, chceme rozumět, je stejně jako pohled z odstupu (a ne-li ještě víc) nutný pohled zblízka, zevnitř a do nitra.

Duši z toho čtení lehko. A to je dobře. Z tohohle konfliktu by totiž nikomu lehko být nemělo.

"Stojím v srdci světa. Vyrvu si paži a mávám jí ve větru, proměním ji v míč a hraju si s vámi. Vmetu vám ji do očí, vy soudci civilizace. Ne pro vlast, ne pro národ. Ani ne ze msty, ale prostě jen tak. Jsem totiž asijský živočich, a tak se mi líbí užívat těla. Cvičím si je, aby se znovu rozhýbalo po ochrnutí, které trvalo čtvrtstoletí. Roztrhám si je na kousky, abych vás pobavil. To je má jediná svoboda. Proč se bouříte proti mé sebevraždě, vy odborníci masového pobíjení. Vy, kteří měníte děti v uhlí! Zabíjíte, a tedy jste. A já páchám sebevraždu, tedy také jsem. Od nynějška už nedovolím nikomu než sám sobě, aby mě zabíjel. Znáte mě? Zachránil jsem se zpod vašich pum. Znáte mě? Mléko agentury UNRWA mi v žilách nestvořilo krev, ale dynamit. Potrava, kterou jste nám dali, se vám vrací zpět..." (s. 79-80)

Recenzi na knihu jsem napsala pro iLiteraturu - TADY.

#3

Andrzej Sapkowski

VĚŽ VLAŠTOVKY

Děj dospěl téměř na konec. Od silného pramene a divoké říčky jsme přes mohutný tok dospěli do delty. K osudům hlavních hrdinů se připojují další a další postavy, někdo zemře, někdo uprchne, někdo se s někým setká a někdo někoho mine. I tentokrát stránky pod rukama ubíhají jako řítící se Kelpie, rozsah bobtná, jak už se tak autorům -logií často stává, byť se v samotném ději tentokrát až tolik neposuneme. Buď jak buď, Zaklínač je pro mě pořád špička v rámci svého žánru - pěkně ostrá, dobře nabroušená, vykovaná z nejlepší trpasličí oceli.

#4

VÍTR NÁS ODNESE 

Antologie současné perské literatury z Íránu a Afghánistánu

Írán. Daleká, předaleká země, která místy působí jak z jiného světa a času, kde ale žijí lidé, kterým teče červená krev, když se říznou (nebo když je ztlučou policajti), kteří chtějí to samé, co my, chtějí svobodně dýchat, mluvit, žít. Chtějí vydělat dost peněz, aby nemuseli utíkat do zahraničí a potupně živořit, chtějí mít pohromadě rodinu, chtějí být svobodní a svobodné. A nic z toho nemají. Protože se narodili o kus dál než my.

Afghánistán. Země ještě vzdálenější. Země zbrázděná horami a protkaná dírami po kulkách. Země nešťastná, ztrápená, usoužená. Okupovaná, krví zalévaná.

Všech dvanáct povídek z obou zemí, stejně jako čtyři představení básníci a básnířky, nám mají tolik říct. O věcech, o nichž nevíme vůbec nic a o věcech, které moc dobře známe, protože některé věci máme napříč světem všichni společné.

Je zoufalé, jak málo o nich víme - v době, kdy íránské ženy pálí šátky a brojí proti desítkám let útlaku je to čtení aktuálnější než když dřív. Kéž bychom měli větší zásobárnu.

Recenzi na knížku jsem psala pro iLiteraturu - TADY.

#5

Viktorie Hanišová

NEDĚLE ODPOLEDNE

Tak jako máme finské podivno a latinskoamerický magický realismus, máme zjevně i žánr posrané české rodiny.

Není to myšleno zle. Není to myšleno vlastně nijak. Je to jen takové konstatování.

Jednou z jeho čelných představitelek je právě Viktorie Hanišová, která ani ve svém posledním románu nezklamala a servíruje nám hutný koláč deprese, marnosti, bolesti, utrpení, žalu a zoufalství.

No mňam ho.

Neděle odpoledne má v zásadě všechno: postupně odhalované tajemství, hutnou atmosféru, nesmírně syrové scény (schválně, která dostala nejvíc vás? Mě ta s hrnci. To jsem musela normálně vypnout.), zajímavé, z větší části vcelku plastické postavy (z těch hlavních budiž výjimkou jednorozměrní Jindřich a Mojmír), reflexi doby i sympaticky trefné ztvárnění lidí, pro které nebyla revoluce pozitivní bombou, jen dalším krokem ve všeobjímajícím chaosu (a co mám kupovat teď? A čemu mám věřit teď?).

Některé životy prostě vedou od hoven ke sračkám a není v nich v zásadě nic moc pozitivního, ne každý se dočká obratu, ne každý se dočká trvalého paprsku světla a vykoupení a radosti a spokojenosti. Někdo má prostě tu smůlu, že se tak nějak probrodí a proplacatí od kolíbky ke hrobu a život ho celou dobu častuje jen různou mírou bolesti, strasti a utrpení - a když už to třeba vypadá dobře, tak se hlavně neradujte, zmar už si brousí nože.

Takové veselé čtení do lednových šedých dnů. Ehm. Na závěr kvituju Mariku a její vztah se syny - o kolik lépe to Hanišová zachytila, než vychvalovaná Dvořáková ve Vránách!

Jo a audioverze je skvělá. Díky za ni.

#6

Andrzej Sapkowski

PANÍ JEZERA

"'To sú ranty,' usadil se Yarpen pohodlněji a propletl prsty na břiše. 'Každý něco viděl. Každý se někdy nasral. Každý ztratil nějaký sen. Tak to bývá, tak to vždycky bývalo a vždycky bude. Nejni v tom nic víc než v týchto prázdných skořápkách. Co sa ti nepáčí, zaklínaču? Že sa svět mění? Rozvoj? Pokrok?'

'Snad.'

Trpaslík se na zaklínače zahleděl zpod huňatého obočí.

'Pokrok,' prohlásil, 'je jako stádo sviní v humně. Z takového stáda, to sa mosí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'

Všichni dlouho mlčeli a přemítali nad různými vážnými záležitostmi.

'Na to se musíme napít,' navrhl nakonec Marigold.

Nikdo nebyl proti." (s. 534-35)

Navzdory značné rozvleklosti a jistému vývoji postav, který mi nešel vůbec pod vousy, navzdory tomu, že jsem si k části kompanie nedokázala ani napodruhé vytvořit žádný větší vztah a jejich osud mě proto nijak zvlášť nevzal za srdce, mi druhé čtení po letech přišlo lepší, než to první, to se musí nechat. Byť mám znovu pocit, že rozuzlení je trochu jako od Babici (tak co s tím? Hm hm hm...) a prostě mu ani tentokrát nejsem schopná uvěřit, i když bych třeba i chtěla. Ke konci už mě navíc trochu otravovalo Sapkowského loutkaření, kdy nám, jakožto velký bůh zaklínačova světa tu a tam nasypal drobky budoucnosti a ještě víc mě obtěžovala ona urputná snaha, aby to celé bylo složité a zároveň provázané. Když ale odstoupíte, zjistíte, že všechny ty vedlejší linky, ty linky běžící nad a pod, nejsou nic jiného, než hrad z písku uplácaný z vylisovaných, plastových bábovek. Nic šokujícího, nic převratného, nic whow. Nitky jsou svázány, pentalogie končí. A něco začíná...

Dva týdny

Prý to vyznělo, že nikam nejedu.

A jak tak na to koukám, tak fakt že jo.

Tak prosím vás, jedu, jasně, že jedu. Navzdory všem dobře míněným radám, všem promluvám do duše, všemu vysvětlování a přesvědčování a naprosto logickým argumentům, jedu.

Protože prostě proto. 

Protože jsem paličatá.

Protože tam chci.

Protože tam potřebuju.

A jestli shořím jak papír, dobře mi tak.

A jestli ne, tak vám tu přezku možná i půjčím podržet! 

#50

Andrzej Sapkowski

KŘEST OHNĚM

Ciri se (k mé radosti, přiznávám, není to má nejoblíbenější postava) odsouvá na pozadí a do popředí se dostává formující se (zcela famózní) D&D / RPG skupinka tvořená jednou lepší postavou než druhou. Partička putuje, charaktery dostávají prostor se projevit, něco se popije, někdo se zachrání, někdo umře, jak už to tak v dračáku chodí. V závěru se i trocha té politiky uplete a na nějaké to ohánění se mečem a sekerou dojde, ale spíš než děj zaujme pestrobarevná plejáda figur a figurek.

Až mi bylo líto, že je ta, pro mě zábavná, část vyprávění u konce a je čas vrhnout se do temných vod. Z prvního čtení posledních dvou dílů si pamatuju jen to, jak zoufale mě nebavily a jak blbý mi přišel úplný závěr, je čas zrevidovat názor.

#51

Yoru Sumino

CHCI SNÍST TVOJI SLINIVKU

Po vlně nadšených doporučení jsem čekala bolestněkrásný romantický příběh, dostalo se mi něco, co nejsem tak úplně schopná pobrat - nevím, jestli je to tím, že nejsem žádný velký fanda Japonska a proto mě některé rysy tamější společnosti zaráží nebo jsem moc stará a nerozumím uvažování mladých - anebo jsem neměla šanci japonské mládeži porozumět nikdy - anebo se možná něco ztratilo v překladu? Některý dialogy se podivně lámaly a nedávaly moc smysl, ale klidně to může být původním scénářem - protože mnohé reakce byly pro mě zcela mimo chápání. Jako bonus mi byly obě postavy značně nesympatický. inu, po delší době manga, která mě nijak zvlášť neuchvátila.

#52

Michael E. Mann

NOVÁ KLIMATICKÁ VÁLKA

To, do jaké míry dokázaly korporáty shodit část své viny za klimatickou změnu na jedince a jak na to vlastně šly a pořád ještě jdou, vedlo k několika "aha" momentům, které mám u (polo)odborné a populárně nauční literatury skutečně ráda. Stejně jako je fascinující jedna loď, které se nakonec ocitli popírači s doomery - tedy těmi, kdo jsou přesvědčení, že už je stejně všechno ztraceno.

Mann bohužel věnuje příliš velkou část knihy kritice svých odpůrců a text místy působí jako svázané vyřizování účtů. Dozvíme se, kdo, kdy a jak jeho tvrzení rozporoval, jaký je dotyčný omezenec, navíc obvykle petrochemickým průmyslem placený hlupák. A přestože u jiných tento přístup kritizuje, mají u Manna místy stejnou váhu odborné texty, novinové články a tweety.

Jako problematická se jeví i autorova argumentace. Vezměte si poměrně stručnou kapitolu věnovanou jaderné energii. Tam, kde Mann připouští, že výstavba větrných elektráren je finančně náročná, ale z dlouhodobého hlediska se vyplatí, tvrdí, že jádro nemá budoucnost, protože je finančně nákladné. A s rizikem jaderné nehody pak Mann pracuje úplně stejně, jako jeho tolik kritizovaní odpůrci – přefukuje ho. Navíc se vůbec neobtěžuje dokládat svá tvrzení daty a citacemi seriózních zdrojů (ne jen těmi periodiky, jež jsou podle jeho názoru „ty správné a pravdomluvné“ – ergo píšou to, s čím souhlasí a nekritizují ho). Ve výsledku to tak působí, jako kdyby se spíše soustředil na to, aby zdiskreditoval všechny ty, co tvrdí něco jiného.

Regulérní recenzi jsem napsala pro časopis EKONOM.

#53

Jan Němec, Petr Vizina

ZNAMENÍ NEZNÁMÉHO: ROZHOVORY I SPIRITUALITĚ

Povídání o věcech mezi nebem a zemí, mezi patou a konečky vlasů, mezi nádechem a výdechem. Povídání, které mě místy iritovalo (první žena na mě působila nesmírně arogantně, pán zanechávající doma ženy s dětmi, aby mohl s noble savages olizovat žáby), místa mi přišlo nesmírně ploché (kněz procházející se zahradou a láskyplně popisující, kterak je Bůh všude a netřeba se vlastně kvůli jeho hledání a víře jako taková nijak lámat do kozelce) a na pár místech mě nesmírně hluboce zasáhlo (okamžiky u paní Crow, okamžiky u paní Alice). Zbytek nějak proplul. Snad to bylo špatným načasováním. Snad tím, že jsem příliš přízemní a ukotvená v každodennosti, než abych užvejkala sousta, která byla pro mě plná suchých slov. Nakonec jsem to spolkla. Poznamenamenávám si, že se k tomu budu muset vrátit. Třeba časem uvidím dál a výš - třeba musím ještě něco nastoupat. Anebo ne, anebo lezu na úplně jiné pohoří a tohle mě bude vždycky míjet.

#1 (2023)

Petra Soukupová

NIKDO NENÍ SÁM

"Soukupová, jak ji znáte a máte ji rádi" nebo tak něco na zadní straně knihy ve mně vyvolalo dávicí reflex a značné znepokojení.

A ukázalo se, že bylo na místě. Petra Soukupová byla dlouhé roky moje nejoblíbenější česká autorka a proto budu přísnější, než bych byla na kohokoliv jiného, neb o to větší zklamání pro mě její poslední kniha je.

Jasně, všechny předchozí se točily kolem toho samého, předposlední už měla v mojí bublině rozpačitější přijetí (mně sedla skvěle), ale tohle, tohle je trochu jako Gusteau z Ratatouille - dortíčky a bramborová kaše z prášku, hluboce zmražené lasagne s portrétem slavného šéfkuchaře. Jako kdyby v Hostu potřebovali prachy a věděli, že Soukupová jim je přinese bez ohledu na to, jak dobrý nebo špatný text odevzdá. Anebo už se nikdo neodváží jí do něj kecat? Těžko říct.

S výjimkou Marty, kde mě iritovaly malůvky, které podle mě neodpovídaly tomu, co by si skutečná dvacetiletá holka kreslila, pro mě síla Soukupové vždycky spočívala v její famózní schopnosti tiše pozorovat to nejhorší, nejšedivější v nás. Prostor mezi nevyřčeným, mezi tím, co mělo zaznít a nezaznělo, prostor po tom, co zaznělo, co zaznít nemělo. Všechny ty snědené knedlíky, všechny ty prázdné momenty každodennosti, úmornost života, kterou - a o tom jsem přesvědčená - zažíváme chvílemi (často?) všichni. A přesně proto se její knihy tak dobře prodávají. Protože nebul, Jaruno, vidíš, že stejně na hovno je to i jinde, nejen u vás!

A s tím, že mě čeká další ponor do slastně nepříjemně svíravého čtení, od kterého se nedokážu urvat, jsem  se vrhla na Nikdo není sám.

A ono to nefunguje. Protože tohle prostě není ona realita. Tohle je nahozené téma halabala omotané papírem šustícími figurkami, které jsou jedna vedle druhé těžko uvěřitelné a onen šedý prostor je tentokrát teatrální a plný děr. Hlavní postava se rozloží vlastně proč? Po matce netruchlí, otce ráda neměla, pije jak duha (fakt by s tím dlouhodobě někdo dokázal fungovat?), přestože má být milující, je najednou nezodpovědná a ano, s každým vnitřním dialogem s matkou budete mít možná taky pocit, že autorka zkouší špejlí, jestli jste už dost propečený (byla jsem), ale to jsou vlastně jediné intenzívní okamžiky knihy. Manžel je úplný superhrdina. Syn se nechová na dvanáct (fakt někdo pouští v Praze dvanáctiletý dítě na celý dny ven? Asi jo), dcera na čtrnáct (ale no tak), psi poslouží chvilku jako nástroj, ale vymizí, když už se nehodí. Takhle to ale v životě nechodí, že jo.

Každý jiný autor by ode mě za podobnou knihu dostal férové tři bludišťáky z pěti. Protože jsem ale přesvědčená, že Petra Soukupová umí mnohem, mnohem víc a mnohem, mnohem líp, budou to dva - ustrnutí a vykrádání sebe sama se chválit nedá.

Sedmnáctkrát

 Už jen sedmnáctkrát se vyspíš a dočkáš se.

Tak nějak se to slibuje dětem. 

Tak nějak jsem to se vším tím odpočítáváním slibovala svému vnitřnímu dítěti. Když budeš vzorně jíst zeleninu a cvičit, když budeš poctivě běhat a protahovat, když budeš poslušná a pokorná a trpělivá, když... tak... 

Jenže dětem se často lže.

A lež, jak všichni víme, má krátké nohy (v tom jim říkáme pravdu).

Už jen sedmnáctkrát...

A opravdu jsem lhala, když jsem tomu fakt věřila?

#44

AndrZej Sapkowski

KREV ELFŮ

Předehra epického příběhu, který má absolutně všechno, co může fanoušek fantasy jen chtít - včetně nejvíc sexy literární postavy všech dob.

Poprvé čteno před sedmnácti lety a pořád je to tak dobrý, jak si to pamatuju.

Zaklínači jsou nemluvní, čarodějky vychytralý, Ciri je pěkný překvápko, z bojišť stoupá dým a smrad tlejících mrtvol, pobíhají po nich graveiři, panstvo kuje pikle, nilfgaardský císař nabírá dech, tajemství jsou temná, města smrdutá, lesy se hemží Veverkami a když už se vydáte na Cestu, je dobré mít po boku pár trpaslíků od rány.

Nic tu není černobílé, kromě šatů Yennefer.

#46

Jan Němec

LILIPUTIN

Celou dobu jsem přemýšlela, co si o té knize vlastně myslím. Přijde mi dobrá? Nebo blbá? Nebo něco mezitím? A je mi z ní tak úzko proto, že vypráví příběhy v zásadě tady a teď, jen o kousek dál a přesto jak z jiného světa?

Ne, je mi z ní zle, protože mám naprosto neodbytný pocit, že tenhle hlas si z toho našeho teplého bezpečného místečka (naštěstí, snad nikdy jinak) nemáme právo brát - ještě ne, ne teď. Teď je moc brzy, protože válka zuří v přímém přenosu. Teď jediný, kdo má právo vyprávět, jsou samotní Ukrajinci.

Ne člověk z pohodlí rezidence, který si představuje, co asi cítí a jak se asi chovají - a všechno a všichni jsou pokřivení, ztýraní, ublížení a ubližující. Válka je jenom hnusná. Jistě. Ale tohle působí jako parazitismus, tohle se totiž prodá.

A za tenhle pocit jsem se prostě nedostala.

#47

Karel Hynek

TRHÁM BROUKOVI NOŽIČKY

Občas, tu a tam, když čtu básně, stane se mi - jak laciné! -, že se mi až zasteskne po gymnaziálních letech - ne že by byly nějaké dobré, to ony nebyly ani trochu - a zalituji, že už nedostanu šanci vybrat si ji k povinné recitaci před tabulí. Třeba zrovna Trhán broukovi nožičky by paní profesorka H-ová jistě docenila.

Výbor otevírající Pitva babičky mě zastihla zcela nepřipravenou a pak už jsem se jenom - jako když vlezete omylem na obrovskou horskou dráhu, která vás otočí i hlavou dolů.

Každý halíř za tuhle jízdu stál.

Můžu ještě jednou?

Prosím?!

#48

Branko Milanović

NIC NEŽ KAPITALISMUS

Už od první kapitoly je zřejmé, na jaké straně barikády Milanović stojí. K jeho oblíbencům patří Thomas Piketty, na jehož knihu Kapitál v 21. století se v textu hojně odkazuje, a jeho následníci. Jeho názor na nerovnost je jasný: bohatí si své bohatství zhusta nezasloužili, dědit velké majetky je hanba a každému takovému dědici by měla být jeho stříbrná lžička pěkně vyrvána z huby (pro sichr i s pár zuby – on bude vědět proč), měli by být řádně zdaněni a naopak dělnému lidu by mělo být přidáno odspodu tak, abychom se v ideálním případě všichni dopracovali do střední třídy.

Pokud s tímto postojem souzníte, zařadíte se do početného tábora Milanovićových obdivovatelů a kniha bude vodou na váš mlýn, pokud ne, inu, při čtení si zdatně procvičíte svaly na čele. A když nic jiného, dozvíte se, kdo (nebo co) je to homoploutius a proč jím rozhodně chcete být.

Regulérní recenzi jsem psala do týdeníku HROT

#49

Andrzej Sapkowski

ČAS OPOVRŽENÍ

Rozpletené konce se spletou dohromady a utáhnou, motivy, o kterých jsem byla přesvědčená, že si je tvůrci her a seriálové adaptace museli vycucat z prstu (protože to bych si přeci jinak pamatovala, JÁ si přeci pamatuju všechno - tak ani omylem), velkolepá bojová scéna v závěsu se snad ještě velkolepějším konverzačním večírkem na Thaneddu.

Závěr druhého dílu mě při prvním čtením před téměř dvaceti lety znechutil, teď ho vidím, vnímám a chápu úplně jinak.

Ale možná si dál jen pletu hvězdy s jejich odrazem ve vodní hladině.

You're stuck on me like a tattoo...

 ...it's seven weeks to go! ohlásil se mi v e-mailový schránce pravidelný lakelandský newsletter a můj odpočet na garminu klesl pod padesát.

Whow.

Tak jo, už se to fakt blíží, fakt moc a já začínám pochybovat. Všechny ty týdny a měsíce neochvějný jistoty. Navzdory všem a navzdory všemu. Že se postavím na start, že se porvu do posledního dechu a že tentokrát se dostanu do cíle. Že všechna ta bolest a pot a slzy a přemáhání se, všechna ta únava a vyčerpání mají svůj smysl. Smysl, který dost možná nikdo jiný nevidí a nevnímá, ale já ho mám vypálený v morku kostí jako cejch, kterýho mě může zbavit jenom medaile kolem krku.

Poslední kontrola u P. dopadla dobře. Všechno vypadá jak má, všechno je na nejlepší cestě, vzhůru do druhé nohy! 

Zkraje června jsem si znovu sjela do Jablonce a nechala si zkontrolovat vložky v botách, bez kterých bych neběhala ani omylem. Nejsem si jistá, jestli jsem tu už na centrum Pro nohy pěla chválu, ale radši ještě jednou: jestli někam, tak tam. Ano, stojí to za čekání i za cestu. Stoprocentně.

Pátý měsíc v roce jsem končila s 286,3 km na tachometru. Všechny jsem si musela vybojovat. Některý víc, jiný míň. Je to zoufale frustrující, protože neoperovaná noha prostě nedokáže zabrat. A tak pořád klušu v naprosto zoufale pomalým tempu a utěšuju se tím, že rychlá na to být nepotřebuju, potřebuju vydržet. To jediný mě musí zajímat.

Některý týdny to jde snáz, některý hůř. Vzhledem k tomu, že T. je už pátý týden v rekonvalescenci pro změnu s kolenem (to aby mu něco neuteklo), mám pocit, že tuhle hromadu už dlouho balancovat nevydržím.

Co se stane, až se to všechno sesype, netuším.

Doufám, že se toho nedočkáme.

#39

Daniel Hradecký

PŘIBLIŽOVÁNÍ DŘEVA

Mé první setkání s panem Hradeckým a od první básně bylo jasno, že my dva si budeme rozumět. A budeme si rozumět hodně. Hodně moc i na moje poměry a že já mám pro básníky slabost, to je holt fakt, s tím se, holt, někdo rodí. No.

Ne.

(Ale jo.)

"V mladém domě pro staré lidi

je víc záchodů než lidí

..."

(54)

Měla bych se naučit tak nehltat, slova mi pak váznou v krku a to jejich věčný zapíjení se úplně nelíbí mým játrům a taky mi pak přechytralý hodinky tvrdí, že špatně spím.

"Múza mě nikdy nepolíbila,

vždycky na mě šla s nožem

..."

(48)

Nepřestává mě fascinovat, jak každý čteme jinak - a básně obzvlášť. Jak se někdo stěhuje do písmenek a někdo do prostoru mezi ně a kolik lidí zůstává okounět na okrajích a vůbec nechápou, co to v tom poli hrajeme za hru.

"Ostatně ubili nepravého:

teď jsem já bůh,

zbytečný jak ministerstvo orby,

bůh, u něhož by si čtenář myšlenek

moc nepočet'."

...

(41)

#40

Nina Lykke

V POSLEDNÍM TAŽENÍ

Varování: Tohle není humorná kniha.

Varování: V téhle knize se dost možná najdete, pokud jste žena, žijete už desítky let s jedním člověkem a máte za zátylku víc křížků, než nešikovný truhlář prstů na ruce.

Varování: Z toho odrazu vás dost možná zamrazí.

ALE

zase vám to připomene, že v tom nejste samy/i. Že tohle je vlastně (děsivě) normální a běžné a že jste neudělaly/i nikde žádnou zásadní chybu. Bez ohledu na to, jestli byste si vzaly/i Pištu Hufnágla, nakonec byste dopadly/i takhle.

Asi je to nevyhnutelné. Asi je dobré zatnout zuby a táhnout tu káru dál.

Tohle není humorný příběh.

Je bolestivý a přestože jsou hlavní postavy dotažené místa ad absurdum, jsou pořád tak trochu já a tak trochu vy. Kdo má rád příběhy ze života - ze skutečného života - ten si přijde na své.

#41

Fiona McFarlane

NOČNÍ HOST

Tak dlouho jsem čekala, co z toho vyleze (přece to nemůže být tak strašně přímočaré, když to byl takový hit!), až jsem se nedočkala.

Bolestné, rozvleklé čtení o tom, jak si lidé dokážou ubližovat, mi skřípalo mezi zuby jak písek přivátý z australské pláže.

Celou dobu jsem doufala v nějaký twist, v nějakou zákrutu, v něco, co by tu rozvleklou bezútěšnost valící se jako ten oceán na konci zahrady trochu odlehčilo.

Před lety mě donutila knihu koupit zvláštní kombinace fascinace a odpor, kterou ve mně vyvolával přebal - po dočtení mám z celého příběhu úplně stejný dojem, jako z té obálky.

#42

ZELENÁ LAMPA POEZIE

sebral, uspořádal, přeložil a předmluvou opatřil nepřekonatelný Karel Petráček

Nádherný výbor mistrovsky zpracovaný Karlem Petráčkem a opatřený jeho překrásnou předmluvou.

Jednotlivé tematické celky uvozují citáty z Nizára Kabbáního, v závěru pak knihu doplňují medailonky autorů. Krása nesmírná.

Abdalwahháb al-Bajátí

Přítelkyně

Na stole nic, led v posteli,

ty nevíš, kotě, co já chci,

jdi domů, malá, jdi

třeba k novému příteli,

jdi už a nech mě tu

hryzat si srdce

v pustém pelechu.

Že to máš ráda, to už je jiná,

ze mě se stává zkamenělina,

která nezapomíná

jen na Bagdád,

nad kterým slunce nezapadá.

Tak jdi už domů,

mladá,

jdi,

a nech mě tady na kříži.

(s. 59)

#43

David Attenborough

VÝPRAVY NA DRUHÝ KONEC SVĚTA

"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough.

A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá.

Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.

Rise Rise Rise

Půl roku. 

Dneska je to přesně půl roku. Šest měsíců. Sto šedesát jedna dní. 3864 hodin. 231 840 minut.

Velice živě si dokážu vybavit ten okamžik, kdy se to stalo. Včera jsem se po dlouhý době dívala na svoje video z Lakes a jako deka na mě padlo vědomí toho, co přišlo pak. To, že jsem zvládla dalších dvacet tři hodin bojovat s bolestí, abych nakonec podlehla a nedokončila (což mě pořád štve a mrzí a ne a ne mě opustit pocit, že jsem přeci jen ještě mohla a měla...). A všechno to potom - všechna ta bolest ve všech formách, tvarech a barvách. Celá škála - od té nejhrubozrnnější fyzické po tu nejjemnější psychickou, na kterou nepomůžou žádný léky, kterou nemáte jak utlumit, kterou se musíte prokousat, prodýchat, prožít, probýt. To, jak jsem brečela v autě po odchodu od prvního ortopeda, který mi řekl, že už nikdy nebudu běhat. To, jak jsem brečela v autě Petrovi, který mě vyzvedl po první konzultaci u pana doktora P., kdy jsem se dozvěděla, že ano, běhat budu, jen takový malý detail - nejdřív mi bude muset přeseknout kost, narvat do ní kus jakési hmoty, zašroubovat ji a až to hezky sroste, za pár měsíců, budu moct opatrně zase začít.

Ale já nechtěla čekat, já už nechtěla na nic čekat. Bolest z bezmoci. Z pocitu ztráty. Z pocit, že najednou nikam nepatřím, nejsem nic. Ani ryba. Ani rak. A do toho ty řeči. Tak co, už běháš? Určitě jo! Jestli ne, brzo budeš! Ty už běháš? Nějak brzo, ne? Co že máš v plánu? Seš magor? Měla bys ubrat! Měla bys to zrušit! Měla bys to přesunout! Najednou byl svět plný odborníků na moje fyzický a duševní zdraví. Všichni absolvovali to, co já nebo aspoň znali někoho takovýho. A všichni měli pocit, že přesně vědí, jak mi je. Tak určitě.

Zním dotčeně? Uraženě? Ufňukaně? Otravně? Věřte, že všechno tohle jsem byla (a nejspíš ještě nárazově jsem). A přestože jsem neustále pochybovala o tom, že budu ještě někdy doopravdy běhat, nikdy jsem ani nezapochybovala o tom, že se o to budu ze všech sil snažit.

A tak se snažím. Snažím se ze všech sil. Díky Radkovi B. jsem se dostala ke skvělýmu chirurgovi a díky mojí fyzio/kouzelnici Aničce pořád držím pohromadě fyzicky. Ty, kterým vděčím za to, že držím pohromadě psychicky, nebudu jmenovat, protože oni vědí. A po roce, který byl běžecky úplně marný, se jako fénix s jedním křídlem přeraženým a sešroubovaným a s druhým ve stavu, že ho přerazí a sešroubují v říjnu, zvedám z popela a běhám. Jsem těžká, protože měsíce, kdy jsem nemohla pořádně nic dělat v kombinaci s mým apetitem, si vybraly svoji daň. Jsem tristně z formy. Ale vím, že až se mě poslední červencový víkend všechny ty kameny, kopce a mokřady zeptají, co jsem dělala během toho roku, co jsme se neviděly, budu jim moct s čistým svědomím odpovědět, že všechno, co bylo v mých silách.

Legendy se totiž nemůžou zrodit snadno, jak by to pak mohly být legendy?

T-89D.

#34

Jaroslav Kuboš

LOPATY A VYKOŘISŤOVATELÉ

Zábavná hříčka, která mnohými pointami připomene kongeniálního Šimka s Grossmanem:

„A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!“ s. 117

Do extrému hnané výroky a názory bude poznávat každý - a nemusíte na to ani dělat v nějakém tom holdingu. Vykořisťovatel s Lopatou se s námi dělí o svoje stoprocentně nekorektní pohledy na celou řadu témat od pracovní morálku, přes dovolenou po postavení žen a každou kapitolku pak výživně doplňuje třetí, nezúčastněný hlas (Pýthie, dítě s rakovinou nebo třeba hrobník).

Ke konci už sice dochází textu trochu dech (což se není čemu divit, vzhledem k formátu a malému manévrovacímu prostoru pevně vymezenému prostředním), ale hvězda navíc za to, že jsem se zasmála (hned několikrát!) nahlas. To se mi stává u knih málokdy.

Králikárnám a nanukům zdar a slávu!

(Recenzi na knihu jsem psala do týdeníku Hrot.)

#35

Leena Krohn

VYSNĚNÁ SMRT

Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.

Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.

Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.

#36

DRAK MÁ DVOJÍ JAZYK

Promarněná příležitost.

To byla téměř po celou dobu čtení moje hlavní myšlenka.

A přitom by stačilo málo.

Vyrovnanější překlad.

Lepší předmluva.

Lepší medailonky.

Celkově lepší koncepce.

Takže vlastně ne až tak málo, ale není to zas tolik...

Třeba když už se neustále opakuje v knize, že autoři píšou cynghanedd (což je neustále vysvětlováno týž způsobem), možná by stálo za to aspoň v předmluvě jasně ukázat, jak takový cynghanedd vypadá.

Jenomže to by velšské básně musely být překládané z velštiny a ne z angličtiny!

Z šestnácti zastoupených autorů mě zaujali tři (Robert Minhinnick, Duncan Bush a především Gwyneth Lewis), ale i ti trpí místy těžkopádným překladem. Jako odrazový můstek do světa velšské poezie asi dobré. Na hlubší ponor je skokánek příliš malinký a příliš daleko od bazénu.

Z velšské špionáže

Gwyneth Lewis

V

Velština byla matčina, angličtina jeho.

Fetišistickou hrou učil ji znát tělo,

otec s dcerou dole pod schody:

"Dy benelin yw loket, dy wallt di yw vlasy,

brada yw dy en di, hlava yw dy ben."

Zapomínala, tak opakoval jen.

Zavřel jí dwrn a nazval ji pěstí,

ukázal na kůstky na zápěstí.

"Mamince ani muk, překvapíme ji.

Llygaid jsou oči, Gwefusau jsou rty."

Každé části těla dotkl se při jejich tajné hře,

rozechvěn, když slyšel ji anglicky šeptat je.

Když zjistila to matka, nebyla nadšena.

"Řekli jsme, do čtyř let bude jenom velština!"

Naslouchala nahoře, tváře zmatené.

Být tatínkova holčička, cožpak to je zlé?

(s. 49)

#37

Noam Chomsky

O PALESTINĚ

Hodnocení neodráží míru, do jaké s autory názorově souzním. Odráží výhradně a jen můj dojem z knihy.

Který by lehce shrnulo podrážděné / zoufalé skřípění zuby.

A ano, jsem o poznání menší levičák než pan Barat a rozhodně si nemůžu dovolit zůstat sedět doma na zadku a extenzivně si číst, abych porazila kapitalismus... (to ho živila manželka nebo jak to jako dělal? Mně se to totiž taky moc líbilo!)

Po předmluvě vím, že s panem Baratem bych na pivo nešla, nevadí.

Dál.

Halabala posbírané články a projevy jsou naházené na jednu hromadu s rozhovory, které se zhusta točí na pětníku, chybí chronologie a nějaká jednotící linka, která by tomu celému dala nějaký tvar. Co je cílem? Říct, že Izrael je špatný a Palestina dobrá. Ok, na tom se shodneme. Vysvětlit, že Izraelci dělají hrozný věci a Palestinci sice taky, ale je to míň hrozný, protože trpí víc. Ok, na tom se taky shodneme. Forma ale nevyhnutelně sklouzává k dojmologii a k tomu, co u podobných titulů nesnáším: já to říkám, a proto to je pravda!

To, že kniha neprošla odbornou revizí a jména a názvy jsou přepisované opravdu neskutečně halabala a špatně, radši ani nekomentuju. Tahle arogance zaměňovaná se sebevědomím mě nepřestává fascinovat. Chybějící redakce je extrémně znát.

Pokud chcete vyargumentovanou polemiku s převládajícím českým proizraelským diskursem, sáhněte raději po nové Pappého knize Deset mýtů o Izraeli.

O Palestině by se nicméně dalo použít jako dobrá chlastací hra: kdokoliv najde JAR, apartheid nebo bantustan, musí vypít panáka. Každý, kdo by se dostal do třetí kapitoly, by byl king; obávám se ale, že na konci by byli všichni zralí na transplantaci JAteR.

#38

Arthur Machen

HRŮZA

Neznámý zabiják se prochází velšským venkovem. Jeho oběti nemají nic společného, výběr se zdá nahodilý, kdesi v dálce zuří boje první světové války a velšským venkovem se prochází smrt...

Pomalejší tempo, zdlouhavé teorie, které dnes ani nikoho nevyděsí a působí absurdněji, než vysvětlení samotné, byť ve své době hrůzný potenciál dozajista měly, a obzvláště ke konci hrubě odfláknutá redakce celkový dojem zanechávají kdesi ve středu škály dojmů.

Březen, do kecek vlezem

Kontrola na konci února, necelé čtyři měsíce po výkonu, dopadla na výbornou.

"Je tam ještě pan V.?" volá doktor na sestru a dožaduje se mého spolutrpitele, se kterým jsem popíjela den před operací před nemocnicí kafe a se kterým jsme teď strávili v družném hovoru v čekárně nějakých pětačtyřicet minut. Porovnali jsme si ke zděšení ostatních čekajících jizvy, dojmy i stav.

"Takhle to má vypadat! Taky by se mu takhle hojilo, kdyby nedělal takový brikule... A on mi řekne, že chce v dubnu jet skákat padákem. PADÁKEM!!"

Mlčím.

"Jak jde běhání?" Ptá se doktor téměř jedním dechem, asi když jsme u těch brikulí.

Já: "Opatrně?"

Doktor: "Víte co, vám se to pěkně hojí, nevidím důvod, abyste nešoupala nohama. Ale S ROZUMEM!"

Jen co vylezu ven, píšu mistrovi jedovi a dožaduju se, aby sehnal nějakýho Rozuma, co by byl ochotný se mnou chodit běhat.

Musím říct, že mi to udělalo radost. Naprosto upřímnou radost. Tělo moje šikovný.

A pokud jde o rozum, ono mě stejně nikam moc dál nepustí. Čas je nicméně neúprosný, takže makat se musí! Léto se blíží.

Jestli jste ještě neviděli druhou sérii Golden Trail Series, vřele doporučuju!

#29

Dylan Thomas

VÁNOCE JEDNOHO KLUKA Z WALESU

Úchvatně okouzlující, hebké vzpomínání na ten nejmagičtější čas v roce, kdy mezi zuby skřípe cukr a pod nohama to křupe a zebe, nos studí a za nehty zalézá, kdy je moře černočerné a když běžíte, vzduch bodá a plíce píchají. Ten čas v roce, kdy se může přihodit úplně všechno.

Knížka docela jako andělské zvonění.

Knížka docela jako prskavka.

#30

Sarah Waters

NÁKLONNOST

O manipulaci, lásce, vzdychání a drogách ve viktoriánském Londýně.

Historický příběh, v němž se o drama stará především doba samotná a poměry, které v tu dobu vládly. Umdlévající dámy, drzí džentlmeni, temné vězení, spiritistické seance a trochu moc opia tvoří kombinaci, která není ani mizerná, ale ani nijak zázračná.

Máme tu sice zakázanou lásku, ale je příliš uvzdychaná a příliš náznaková, než aby mnou mohla pohnout.

Máme tu sice temné, studené vězení, v němž dřepí a často i umírají ženy, které si rozhodně nezasluhují tam dřepět (a už vůbec umírat), ale autorka mě nepřesvědčila, abych do nich investovala byť špetku náklonnosti.

Ústřední dvojice je v kombinaci naivní/vypočítavá (s otazníkem) a hysterická/ukňouraná tak protivná, že nebýt tam Zvědavost, jak z toho autorka vybruslí, asi bych nedočetla.

Na konci zbyl jen pocit: dobře jim tak.

Všem.

#31

Viktorie Hanišová

DLOUHÁ TRAŤ

Rychlé čtení, rychlé črty, celé životy na pár stránkách - ale ubíhají tak zběsile, že neměly šanci se byť i otisknout, natož zarýt - tématům navzdory.

Na vině je totiž uchopení sebevraždy, která je tu - tak jako často - prezentovaná jako cosi, co se děje jen lidem defektním, lidem, kteří mají nějaká zásadní, letitý problém, lidem neúspěšným - postupně si tu sahá na život fanatička, která nemá nic jiného (a vy jste to jako pochopili? Se nedělejte!), žena celoživotně stíhaná pocitem provinilosti do té míry, že roky nefunguje, jak by měla (navíc je z dysfunkčního prostředí, takže si nese zátěž jako prase, takže je to přece jasný), násilník a manipulátor, kterýmu to - chachá, ty hajzle! - tentokrát konečně vyšlo, pošahaná bydlenka, která buď leží na gauči před tyrkysovou zdí nebo na oranžovým gauči (tu by jako někdo litoval?), ubožák (ten nebude nikomu chybět), feťák a možná ještě někdo mezitím, kdo mi vypadl úplně.

Stigma sebevraždy je tu jenom přiživený a krásně se posílil v lidech pocit, že nám se tohle stát nemůže - ani nikomu kolem nás, u nás jsou všichni veselí a v pořádku!

Jenže takhle to právě nefunguje.

Nebo aspoň ne vždycky.

#32

Ilan Pappé

DESET MÝTŮ O IZRAELI

Hvězdy za odvahu - na mnoha frontách nejen na té autorské, ale i překladatelské (za tu obzvlášť) a vydavatelské.

Ilan Pappé říká věci, které se majoritnímu českému čtenáři odkojenému izraelskou propagandou nebudou ani trošičku líbit. Vyvrací tolikrát omílané "pravdy" o tom, co předcházelo vzniku židovského státu, o podobě někdejší i dnešní Palestiny - "pravdy", které slýcháme pořád a odevšud a stává se tak protiváhou běžnému českému narativu, který posilují osoby typu J. Szánta.

Bohužel tak činí až agresivním, místy zbytečně demagogickým způsobem, který odrazuje a vyvolává pochybnosti. Na rozdíl od výše jmenovaného ale svoje pravdy hutně zdrojuje a má tak potenciál čtenáře alespoň trochu zviklat, když ne rovnou přesvědčit.

Moc bych Pappému přála Szántovy prodeje. Jeho kniha by si je zasloužila o poznání více. Stejně jako Palestinci.

Regulérní recenzi jsem napsala pro iLiteraturu.

#33

Ivan Wernisch

LUNOJASNO, KDYŽ KOLOVRÁTKY

A

...

Ach.

Psss. Tiše, ať je nevyplašíš.

Můžu se ještě chvíli dívat?

Už končíš?

Ale ne. No tak! Prosím...

Experimentální básně a Ajvazův rozbor stojí těsně pod nedobytnými vrcholky Geniality a se zvrácenou hlavou (a poťouchle rozšklebenou hubou od ucha k uchu) se jimi kochají.

Přečtu letos ještě něco lepšího?

Těžko říct.

...