Lakeland 100 - A stejně věřím!

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“ Utírám si slzy. Na zlomek vteřiny zvažuju, že těm hodným lidem, co se mě pokoušejí utěšit, vysvětlím, že ne, není to jenom závod, ale pak jen přikývnu. „Já vím.“ Polknu knedlík v krku. Jak bych jen mohla vysvětlit něco, co se tak úplně vysvětlit nedá? Jak jenom popsat, že tenhle den byl posledních devět měsíců mým světlem v temnotách? Mým majákem, bičem, zlým policajtem s tou nejvlídnější tváří? A nebýt přitom za úplnýho blázna? A tak se nechám odvést k minibusu a odvézt zpátky do Conistonu.

Maják zhasnul. Loď skončila na skaliskách. A já promáčená na břehu. Věděla jsem, že se chystám vyplout na otevřený moře v pramici, která by sotva zvládla překonat Vltavu. Věděla jsem, že to bude boj a že to bude bolet. „Víš přece, že kdyby se to povedlo, byl by to hotovej zázrak, že jo?“ řekl mi T. den poté. Vím.

 

Intro

 „I don't wanna go / but baby, we both know / this is not our time / it's time to say goodbye / until we meet again / 'cause this is not the end / it will come a day / when we will find our way…“ zpívala jsem si od eurovize s Loreen, a i když to tak ona stoprocentně nemyslela, pro mě to bylo osobní vyznání téhle akci. Vrátím se, slibovala jsem si. Vrátím se a stanu se lakelandskou legendou.

Seathwaith – Boot – Wasdale Head, zaklínala jsem se noc před operací a polykala slzy. Buttermere – Braithwaite – Blencathra, zaklínala jsem se v následujících dnech a týdnech, kdy jsem pochopila, co myslel doktor, když říkal, že „to bude hodně bolet“. Pochopila jsem taky, jak děsivý je, když najednou nezvládáte něco tak samozřejmýho, jako je chůze. Jak hrozný je to pocit, když nevíte, jestli to ještě někdy půjde, jestli ještě někdy budete stejní jako dřív. A můžete vůbec být stejní? Zjistila jsem, jaký to je žít v trvalý společnosti bolesti. Dockaray – Dalemain – Howtown. V lednu jsem uběhla první kilometr. Uběhla je v hodně velkých uvozovkách. Mělo by tam být odkulhala na oválu.

Cvičila jsem, co dva týdny byla na fyzioterapii a tak trpělivě, jak jsem to jen dokázala, jsem se snažila vrátit. „Jste na sebe moc tvrdá,“ říkala mi moje fyzio Anička. „Nezačínáte od nuly, ale hluboko z mínusu!“ Já vím, já vím, jenže… ale… když já… Mardale Head – Kentmere – Ambleside. Znovu jsem se učila vměstnat do pracovního režimu běh. A jak operovaná noha sílila, mohla jsem jen bezmocně sledovat, jak se rapidně horší ta druhá, kterou celá legrace teprve čeká. Pohybovala jsem se po nesmírně tenkém ledu. Je toho dvaatřicet deka, můžu to tak nechat?

A pak led praskl.

Tři týdny před závodem.

A dál ani krok.

 

Coniston pátek 28.7. – registrace

„A má teda cenu, abys to běžela?“ ptalo se mě mnohem víc lidí, než by mi bylo příjemný. „Tak uvidíš, jak to půjde,“ říkal ten zbytek. Až na Aničku. „To dáte! Vloni jste neměla ani jednu nohu zdravou, teď máte aspoň jednu!“ Jsem si jistá, že věděla a ví svoje, ale jak sama říká – kdo je ona, aby mi něco rozmlouvala?

Protože když něco opravdu moc chci, jsem i sama proti sobě bezmocná.

A tak po roce cpu věci do pytlíků. Toto je krále, toto půjde kléru, toto poddaným – povinná výbava, dropbag, věci na sebe – a míříme, tentokrát v plném složení, z Backbarrow do Conistonu.

Řekla jsem, že se vrátím.

A teď jsem tady. Jsem tady i s dodo kovbojským kloboukem, protože letošní ročník se nese v duchu Divokýho západu a na conistonským ranči jsou za pořádný klobouk bonusový body. Mně musel postačit dámský lovecký klóbrc z dekáče, na který jsem si přišila šňůrky a nitkou se postarala o to, že držel jakžtakž tvar. (Takže ne, nesnažila jsem se o imitaci Jacka Sparrowa a v noci, když začalo lít, se ukázal být takový nepromokavý lovecký klobouček jako docela příhodná součást výstroje a výzbroje!)

Znovu čekám ve frontě ve stanu. Znovu mi kontrolují pas a povinnou výbavu. Dostávám číslo. Když registruju holky na dětský jednomílový závod pro budoucí lakelandské legendy, zjistím, že vedle mě stojí sám Marc, otec zakladatel a ředitel. Jsem tak starstrucked, že než stihnu Tomovi říct, že se s ním musím vyfotit, je pryč a já tam zapomenu obálku s číslem. Už jen tracker, vyfotit se před cedulí a ještě venku a je pomalu čas začít se chystat.

Volám Petře B., která letos taky běží, kdepak je. Mám její hůlky a potřebuju jí je předat. Potkáváme se na louce. Chudáka zasypu veškerým infem, který jsem nasákla, rosným bodem počínaje a počtem vlasů všech účastníků dohromady konče. Musí si připadat jako člověk, který omylem zabloudil na koncert Taylor Swift a ocitl se v kotli echtovních swifties.

Převlíkám se, balím věci do batohu. Čas najednou letí jako splašený a s Peťou musíme popoběhnout, abysme stihly začátek povinnýho brífingu. Marc a uncle Terry jsou opět vtipný a dojemný a Marcovo „koukejte si to užít, nikdy nevíte, jestli to není naposledy“ tne do živýho.

Protože opravdu nikdy nevíte.

Coniston – Seathwaith – 11 km

„Don't you know I'm still standin' better than I ever did? / lookin' like a true survivor, feelin' like a little kid“

Stojíme s Peťou ve špalíru. Točím. Posloucháme Nessun Dorma a já si slibuju All'alba, vincerò! Vincerò! Vincerò! Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! Deset… devět… osm… Myslím na Gandalfa. Sedm…šest…pět… Jen mě mají čekat na úsvitu druhého a ne pátého dne. Čtyři…tři… dva… Co tu dělám? Jedna! GO!

Dávám se do pohybu. Peťa při první příležitosti prchá. Já téměř vzápětí musím přejít do chůze. Hned za vsí se u nástupu na singletrail udělá špunt. Čekáme. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a vidím kluka, se kterým jsme vloni šli kus cesty z Dockaray do Dalemainu a pak se potkali ještě na chvíli za Dalemainem. Zdraví mě a přeje mi hodně štěstí! Sledujeme se vzájemně na ig, jeho žena běží padesátku. Je to krásný setkání.

První kopec je fajn, ale už při seběhu k parkovišti vím, že ducha loňských Vánoc nevzkřísím. Pravá noha mě s každým krokem bolí, nemůžu běžet rovnoměrně. Dobře. Tak tohle bude dlouhý výlet. Snažím se nepropadat trudomyslnosti, zatímco mě předchází další a další lidi. Mladý, starý, hubený, tlustý, kluci, holky… Všichni jsou na tom líp než já. Nikdo nekulhá.

Každý z nich má svůj příběh. Každý jeden z nich ušel nějakou cestu, než se dostal sem, připomínám si. Nech to plynout. Je to tvůj den, tvůj závod, je jedno, kolikátá seš. Zvažuju, že vyndám telefon a zavolám Tomovi, abych mu řekla, jak hrozný to je. A pak si uvědomím, že se chovám jako blázen. Vždyť jsem tady! Jsem přesně tam, kde chci být a není jediný místo na světě, kde bych byla v tuhle chvíli radši.

Tak šlapej, princezno.

Vrchol. Snažím se rozběhnout, ale moc to nejde.

Oukej, nevadí, budu prostě hrát s těma kartama, který jsem dostala.

Hlavně klid.

 

Seathwaith – Boot – 22 km

„Where it's covered in all the colored lights / where the runaways are runnin' the night / impossible comes true, it's takin' over you / oh, this is the greatest show“

Začátek mi připadá kratší, než jsem si pamatovala, a o tolik těžší, protože vím, že vloni jsem tady běžela a tady taky, tady jsem byla za tak a tak dlouhou dobu a teď to prostě nejde. V hlavě se mi odehrává masakr u Thermopyl.

V jediným technickým úseku mi ujíždí bahno pod nohama, padám a přisedám si hůlku. Já z toho vyjdu dobře, hůlka to má ale za sebou. Kurwabober. Co teď budu dělat? Jak budu bez hůlky lízt na Black Sail Pass? A na ten hnusnej kopec po něm? A na Cauldron? Cauldron?? Haha. Tak u toho chci být, až tam dolezeš.

Začíná se totiž šeřit a já při pohledu na hodinky vím, že v Bootu budu mít zhruba 45 minut na cut. To není dobrý. Jestli mě něco děsilo, byly to cuty. Věděla jsem, že budu mít dost možná velký problém je stíhat. Ne. Kecám. Věděla jsem jistě, že budu mít problém je stíhat. Jen jsem si to odmítala plně připustit.

A teď stojím uprostřed jeviště, světla září, v sále je zhasnuto a na mně je tuhle show odehrát.

Jdeme ve skupince, kluk přede mnou na místě, kde se dá běžet a kde bych mohla popobíhat, jen rychle jde. Nemám ho kudy předejít a nechci mu říkat, aby uhnul, protože chvilkama běží a to je pak jasný, že je rychlejší než já.

Čas je neúprosný. Brána. TO místo. Nejsou tu panely, ale kus cesty z plochých kamenů. Tak ahoj, vy svině odporný, pěkně děkuju a neděkuju.

I když…

Kostel, silnice, snažím se běžet na CP, je už úplná tma. Vyndám si čelovku a poprosím někoho, aby mi slepil hůlku. Bude to dobrý.

 

Boot – Wasdale Head – 31 km

„I am my mother’s savage daughter / the one who runs barefoot / cursing sharp stones“

Není to dobrý.

Není to vůbec dobrý.

Hůlku mi sice kluci omotali páskou, ale jakmile se o ni opřu, prolomí se. Oukej, takže mám jednu funkční a druhou nevím co s ní. To mi teda dlouho nevydržely.

Začíná pršet. Co padá seshora je ale absolutní odvar toho, co je na zemi. Jestli jsem si při předchozích dvou návštěvách myslela, že je tahle pasáž mokrá, nevěděla jsem, co je to mokrá.

Mám pocit, že jdu fakt dobře, že spěchám, popobíhám, z kopce běžím, ale kdepak. Ztrácím drahocenný minuty. Všude je voda a bahno a bahnitá voda. Ve chvíli, kdy už dělám šestý krok za sebou po kotníky ve vodě a zaboha nedokážu najít pevnou půdu, se mi vybaví lakelandský skyrunning Martina VP a jeho hláška o tom, kterak plavali do cíle. V tý samý chvíli se za mnou vyloupnou dva kluci a já jim navrhuju, že můžeme do Wasdalu doplavat. Nesmějou se. A přitom takovej dobrej fó-dohajzluuž! Rvu nohu z bahna a doufám, že na ní bude bota.

K silnici běžím. A běžím i po silnici a stejně ve chvíli, kdy dorazím na CP, mám třicet minut na cut, jednu hůlku, promáchaný nohy a pocit, že tohle není příliš velký sousto, tohle je sousto, který musím vyplivnout, jinak se jím udusím. Teď. Hned.

 

Wasdale Head – Buttermere – 42 km

„'Cause I'm not givin' up / I'm not givin' up, givin' up / No not yet / Even when I'm down to my last breath / Even when they say there's nothin' left / So don't give up on me“

Oukej. „Můžu židli?“ ptám se prvního kluka převlečenýho za Sandy. Letošní téma je Pomáda. „Jasně!“ Podává mi židličku. „Lidi, máte 25 minut!“ „Musím si převlíct ponožky, jinak stejně končím.“ Vytahuju pytlík s ubrousky a zinkovou mastí a druhý s ponožkama. Klepou se mi ruce. Prší. Všude je voda. Snažím se rozšněrovat bahnem obalený tkaničky. Stahuju promáchaný ponožky. Kontroluju nohy. Vedle mě sedí nesdílný kluk, který přezouval už v Bootu a i tady opečovává nohy. Zoufale mačkám mast a nic z ní neleze. „Potřebuju silnýho chlapa!“ volám zoufale. Johnny v paruce přiskakuje a v duchu všech místních marshalů mi okamžitě pomáhá namazat rozmáčený nohy.

„Co ještě potřebuješ?“ „Polívku!“ Odepíná mi z batohu hrnek a ve chvíli mi ho vrací. Polívka je horká. Spálím si jazyk. Ale se zhruba deseti minutama na cut se balím. „To zvládneš! Jak se jmenuješ?“ ptá se Johnny. „Uvidíme se v Conistonu!!“

Mizím do noci. Prší. Vloni jsem tu měla Steva. Letos mám jen jednu hůlku, druhou zlomenou nesu v ruce, protože se teď nedá složit. Kopec se zvedá. Předejdou mě dva lidi. Jak to sakra dělají, že chodí tak hrozně rychle?!

V zoufalství hůlku lámu úplně a strkám za opasek, abych ji už nemusela nýst. Za zády mám pár čelovek, většina se přibližuje, předejde mě kluk, co ošetřoval chodidla, a já se ho prostě nedokážu držet. Black Sail Pass je strmější než ve vzpomínkách, strmější a delší. A teď už definitivně leje.

Tohle nemůžu zvládnout. Co budu dělat? Mám se vrátit? Ale jak? Co teď? Bolí mě ruka a záda, bolí mě hrozně nohy, nemám kde brát, co jsem to provedla? Co jsem to, sakra, provedla?

Vím, že nesmím zastavit.

Během chvíle bych prochladla, kolem mě není ani noha, fičí, já mám kraťasy, triko a šusťákovku. A klobouk! Jestli zastavím, koleduju si o velký průser. V duchu doufám, že nestihnu cut. Že dojdu do Buttermeru a bude pozdě. Že budu mít naprosto legitimní důvod, proč tohohle šílenství nechat.

Nakonec se vrcholu dočkám. A cestou dolů dokonce seberu pár lidí.

Vím, že bude následovat ještě jeden kopec. Pamatuju si, jak mě vloni překvapil a vím, že z něj byl dost šílený sestup, ale nemůžu si zaboha vybavit, jak vypadal. Byl dlouhej? Jak moc? Cpu do sebe gel, zvedá se mi žaludek, ale to mě teď nezajímá. Musím tohle přežít. Slíbila jsem přece, že se mi nic nestane.

Druhý vrchol je naštěstí milosrdnější a dolů to jde vcelku dobře.

Buttermere mě nezachrání. Přijdu tam s půlhodinovým náskokem na cut.

 

Buttermere – Braithwaite – 52,5 km

„I’m, not giving in / I'm not giving in / not giving in / ooh, I'm not giving in, yeah-yeah“

Dívám se na zaparkovaný, nastartovaný, vyhřátý autobus připravený odvízt mrtvoly do Conistonu. Strašně do něj toužím nastoupit. Tak moc, že vypiju dva hrnky jahodovýho mlíka, poprosím marshalku, aby vyhodila prasklou hůlku, a nechám se přesvědčit, že vzdát to můžu na dalším CP. „Ten kopec, co teď bude, je ale hrozně hnusnej,“ skuhrám. „Já vím,“ utěšuje mě holka od vody. „Ale tu nejtěžší pasáž máš za sebou! To zvládneš! Jdi, uvidíš. Kdyžtak se vrátíš!“ Dobře.

Jdu.

Prší.

A všude je strašnýho bahna. Ale strašnýho.

Kopec, co mě teď čeká, je obluda, na který nastoupáme 573 metrů na šesti kilometrech. Jde se kolmo vzhůru bahnem, který klouže, boty mlaskají a boří se. Jedna hůlka lepší než nic. Daří se mi dohnat skupinku kluků, který jsem předcházela před Buttermerem. Vede je sir Roderick, který celý závod jde. Na nohou pohorky a absolutně vyrovnaný konzistentní tempo. Vytáhne nás skoro na vrchol, kde se velení ujme mladý Asiat, se kterým jsem si chvilku před CP povídala. Běhá rok a tohle je jeho první ultra. Šlape jak hodinky.

Kopec nemá konec.

Kus po vrstevnici, kdy si člověk ale kvůli bahnu a hloubce, kterou pod sebou dneska nejen tuším, ale už i vidím, protože začíná svítat, moc neodpočine a pak zalehnout do svahu. Poslední stoupání ale fakt nemá konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec má konec.

Každý kopec…

Tak kde je?

Sto kroků. Dvě stě kroků. Pět set.

Každý kopec…

Já už nemůžu!

Já už fakt nemůžu!!

No, jenže ty musíš. Když uhneš a pustíš ty za sebou, co se stane? Odejdou ti a? A budeš v háji dvojnásob.

A protože každý kopec opravdu má konec, má ho i tenhle.

Snažím se běžet dolů, protože vím, že tady jsem běžela, ale moc dlouho mi to nevydrží.

Kus pod vrcholem blbě uhnu. Jeden z chlapíků na mě naštěstí zavolá a já se vracím jen pár kroků, ale stejně mi to vezme síly.

Cesta do vsi nebere konce. Jak mi to jen mohlo připadat krátký? Na CP přicházím s 18minutovou rezervou.

 

Braithwaite – Blencathra Centre 66,2 km

„Don’t stop believin’ / hold on to that feelin’“

Jsem rozhodnutá jít, dokud mě v závodě nezastaví. Dokud budu stíhat cuty, prostě půjdu. Teď si ale musím dojít na záchod a přezout ponožky, protože jinak to stejně nemá smysl.

Jedna z marshalek mi pomáhá s mastí, nevím, co to je za pitomou tubu, ale leze to z ní jak z chlupatý deky. Chlapík u pití je upřímně nadšený, že potkal někoho z Český republiky – „To je poprvý!“ „Omluvte Keithe, on necestuje,“ zasahuje další z marshalek. Beru si na cestu talíř s těstovina a čtyři minuty před cutem odcházím.

Jsem poslední v závodě.

Během chvilky mě předběhne kluk, co tam pár hodin spal a je totálně fresh a já osamím.

Cesta je to dlouhá. Čtrnáct kilometrů a tři hodiny. „Jestli umíš chodit rychle, můžeš to stihnout.“ Neumím. Ani normálně ne, natož teď. Ale co. Zázraky se přeci dějí, že jo?

Jenže to bych nesměla nejdřív zakufrovat a vzápětí za Keswickem začít zvracet. Všechno je jedou poprvý. V tomhle případě blití v závodu. Trvá to snad sto let. Nejsem schopná se ani napít. Vyndávám telefon a snažím se dovolat Tomovi, abych mu řekla, že další cut už nestíhám a budu potřebovat, aby pro mě do Blencathry dojel. Nedovolám se.

A tak jdu. Jdu tak, jak mi to jen tělo dovolí.

Začal nový den.

Je krásně.

Svítí sluníčko.

A pastviny jsou zelený a třpytí se na nich kapky vody, kolem pospávají ovečky, paprsky olizují okolní kopce, opírají se temně modrých ploch jezer hluboko v údolí, skálu protíná vodopád. Cesta je černá, vřes jasně fialový. A já nemůžu už ani popoběhnout.

Je hotovo.

A mně pořád zbývá nějakých pět šest kilometrů, který musím absolvovat.

Mířím na virtuální checkpoint, během chvilky se zatáhne, začne fičet a pršet. Lakes se se mnou loučí po svým.

Na CP dorážím patnáct minut po cutu.

Jak uvidím marshala, co mi jde naproti, začnou mi týct slzy.

„Je to jenom závod. O nic přeci nejde. Zkusíš to jindy!“

 

Epilog

Vím, že bylo holý šílenství sem jezdit. Vím, že postavit se na start bez pořádnýho tréninku, s jednou nohou sešroubovanou a druhou rozbitou, bylo jako jít s prakem na draka, ale můžu já za to, že nepřestávám věřit na zázraky?

Mohla bych se vymlouvat na hromadu věcí – na počasí a hůlky a zranění a málo pomerančovýho pití na občerstvovačkách a moc bahna a deště, ale nebudu. Fyzicky jsem na to prostě neměla. Duše se sem ale musela vrátit, musela to ještě jednou zažít. Protože Marc má pravdu, nikdo nevíme, co zítřek přinese. Je možný, že to bylo moje naposledy. V půlce srpna mě čeká rezonance pravýho kolene, další kolo rentgenů a čtyřiadvacátýho pak konzultace a naplánování operace. Nevím, jak to celý dopadne.

Vím ale, že každý kopec má konec.

A že na zázraky já věřit nepřestanu nikdy.