jehož plán se během tří dní třikrát změnil... děkuji PN za trpělivost, nemá to se mnou lehký.

Plán/Plnění:
Pondělí 4.3.
VOLNO

Úterý 5.3.
6 km klus / 7 km klus, 59:03 - čili šílený tempo 8:26 min/km, s avgTF kolem 135, což už jde, už je to alespoň tou tepovkou trochu blíž normálu (jen jsem to teda zvládala na tepy sub130 v čase min. o min/km rychlejc...), ale svítilo sluníčko a nohy ve vibramech byly lehoučký a já byla ráda, že zase kroužím kolem přehrady, i když strašně pomalu a navíc poté, co jsem si přečetla 12Honzův popis toho, že se s bundou kolem pasu dá zaběhnout desítka pod 0:40:00, ani jsem se nestyděla si tu svoji v půlce uvázat. Prozatímní výsledky testů ukazují alergii na nikl a parfémy. Tak uvidíme, co bude dál. Ruce se pomalu a jistě lepší, s tím i nálada. Madlence konečně vylezla stolička, která nám krátila spaní poslední dva týdny. Snad budeme mít zase chvíli pokoj. Trochu se bojím napsat, že se snad už všechno obrací k lepšímu, tak to radši nenapíšu.

Středa 6.3.
6 km klus / 7 km, 56:18 - tempo opět nad 8:00 min / km, avgTF 138 a přitom subjektivně byla tepovka nižší a tempo vyšší. Ach jo. Já už chci zase normálně běhat, to klusání mě zničí... a venku je přitom TAK krásně a nohy by běžely a běžely a nesmí, protože tepovka jim to nedovolí. Bože, dej mi víc trpělivost... ale prosím tě, HNED!

Čtvrtek 7.3.
8 km s TF 140-160 / 8 km, 5:54 min / km, avgTF 158, konečně to začíná připomínat běh. I tak je to furt tak trochu chmura... ale aspoň konečně ve vibramech naboso!

Pátek 8.3.
10 km s TF 140-160 / 10 km, 5:45 miin / km, avgTF 156, CHA! Subjektivně už hezký, objektivně je to pořád ještě slabota, ale už se to blíží předmarodnýmu stavu. Včera jsem mohla konečně znovu nasadit kortikoidovou mast a antihistaminika a M. docela hezky spala, tak se to projevilo. Nebýt toho, že jsem sebou včera brutálně řízla, když jsem letěla ze záchoda zjistit, proč Madla v pracovně ječí (bála jsem se, že stihla za těch deset vteřin vypadnout z židličky), bylo by ještě lepší. Takhle mám na bolavým koleni dvě boule a modřiny jako prase, třetí do party mám na kotníku a ta potvora mrňavá řvala jen proto, že chtěla jiný díl Mašinky Tomáše. Že bude mateřství náročný, jsem tušila, ale že bude místy životu nebezpečný, to ani náhodou!

Sobota 9.3.
6 km klus / Mám ho! Mám ho! Mám ho! Koho? Nechte se překvapit :-) (modří už vědí a ne, penis to není... mimochodem, tenhle mě teď hodně pobavil, znáte ho? Moje thajská přítelkyně říká, že malý penis nevadí.Já si přesto myslím, že by ho mít neměla.) Ráno před Pečkama, aby mě tam nesvrběly nohy. Snaha o klus, nicméně avgTF 140 (nápověda: už se nemám na co vymlouvat),  7:32 min / km, promrzly mi hodně ruce a docela i nohy ve VFF, ale líbilo se mi. Jen s tím ipodem musím něco udělat. Není tu někdo, kdo shledává itunes na PC user friendly a byl by ochotný mi něco o/vysvětlit?

Neděle 10.3.
12-14 km klus / 14 km, 7:13 min / km, avgTF 138; dus dus, klus klus, v tomhle tempu to trvá prostě všechno moc dlouho. A to mě nebaví. Nehledě na to, že mám v ipodu úplně zcestný playlisty a nemůžu se jich kvůli itunes a našemu vzájemnýmu nedorozumění zbavit, je to prostě nuda. Takhle klusat s někým a povídat si, to se mi osvědčilo. Samička potřebuju běžet tak, aby se soustředila na běh a ne na to, že už mám zase zpomalit. Každopádně ve vibramech okolo Milíčáku to bylo rozkošný, bahno klouzalo, nohy se do něj bořily a koleno ze šoku po návratu na asfaltovou cestičku začalo kvílet jak banshee a já skoro s ním. Bolelo to. A hodně. A sakra. Jak mě mohlo někdy připadat bezva běhat po tvrdým povrchu? Poslední dva kiláky jsou dorazila silou vůle. Tohle se mi ale ani trochu nelíbí. 

Maratonská noční můra

Zlý sny se mi (bohužel) zdávají docela často. Dají se rozřadit do dvou základních kategorií: sny hrozné, které zůstávají hroznými i po probuzení a sny nepříjemné či děsivé ve chvíli, kdy se vám zdají, v bdělé stavu jsou však spíš úsměvné nebo výjimečně dokonce i vyloženě vtipné.

Moje (prozatím dvě) maratonský noční můry spadají naštěstí do druhý kategorie. V tý první jsem se ocitla dvanáctýho května kdesi v centru Prahy. V místech, kde je normálně Ovocný trh a Myslbek bylo cosi podobnýho Haštalskýmu náměstí a já věděla, že do Celetný se tamtudy budu dostávat blbě. Stejně tak jsem věděla, že už bych se měla šibovat do koridoru, když jsem se podívala na nohy a zjistila jsem, že jsem bosá (takový ekvivalent snů, kdy se ocitnete nazí na ulici, případně na záchodě, kterej najednou nemá zdi atp. :-)). Vběhla jsem do prvního sportu, abych zjistila, že tam mají jenom normální boty. Stojím v krámě a řeším, jestli mám běžet bosa, když vím, že je to na mě moc daleko nebo ve vypolstrovaných botách, který jsem na sobě už víc jak rok neměla. Je mi z toho dilema zle. Aby toho nebylo málo, slyším, jak se z Celetný nese Vltava. Je to v kopru, nemám boty, prošvihla jsem začátek, je po všem..

Ráno mi to přišlo vtipně bizarní, nutno říct, že teď, když to píšu, mi to zas až tak humorný nepřijde.

Ta druhá se mi zdála tenhle týden na horách. Asi pod vlivem příšerných výkonů v tréninku, o kterých píšu jinde, zplodila moje hlava scénář, ve kterým se startovalo z jednoho velikýho prostranství po skupinkách podle předpokládanýho cílovýho času. Ocitla jsem se ve skupince nejpomalejší, poté, co jsme měli vyrazit i my, šneci, jsem zjistila, že jsem sice obutá, ale nejsem učesaná! (Podotýkám, že tohle je jedna z činností, která mi obvykle trvá zhruba pět vteřin, protože při běhání je mi v zásadě fuk, jak vypadám) Začala jsem si zběsile motat culíky a samozřejmě mi praskla gumička. Zoufalství. Panika. Rozbíhám se s deseti minutovým zpožděním (jak to vím a kde jsem ho sakra nabrala nemám zpětně tušení, prostě to tak je). Jenže ono to neběží! Nohy ve vibramech váží tunu, nemůžu pořádně dýchat, celá vážím ty tuny nejspíš dvě. Sunu se tempem 7:30 min/km a nechápu, jak to, že nemůžu zrychlit, vždyť mám běžet minimálně o dvě minuty na kilák rychlejc!! Přede mnou se noří kopeček, předbíhají mě Katka s Renčou z DM, vesele švitoří, že tohle mají báječně naběháno z tréninku a moc dobře to tu znají. Já vůbec netuším, kde jsem. První borci dobíhají do cíle (to vím z prostřihů jak z televize :-), u tratě mi běží v ústrety táta a nadšeně mi chválí čas na dacátým kilometru, já vzlykám, že jsem teprve na desátým a že mi to vůbec nejde. On, že musím vydržet, že na cílovým čase nesejde. Snaží se mu vysvětlit, že mně jo, ale jako vždycky bezúspěšně. Dobíhá čím dál víc lidí, radují se s rodinama, nesou v náručí děti. Já se potácím úplně poslední a nenávidím celý tenhle podnik a vůbec nechápu co tam dělám...

Tak tohle mi je teda výrazně podobnější - obzvlášť ten pocit, co tam sakra dělám a hlavně: proč si to dělám?! Standardně přichází na KAŽDÝCH závodech - na desítce kolem sedmýho kilometru, na 1/2M brzy - už na desátém, na ŠUTRu taky brzy - kolem osmýho... Doufám, že do května si hlava všechny negativní emoce zprocesuje ve vertikální poloze v posteli a během běhu mi dá pokoj. Jak sladké je snít!

Týden devátý

Plán/Plnění:

Pondělí 25.2.

10 km klus / Je zajímavý, jak jsou vzdálenosti relativní. Před výpadkem byla desítka něco jako cesta do Billy (máme ji hned pod barákem). Ne že bych byla takovej machr, ale prostě mi přišlo zbytečný se oblíkat a balit Madlu a kočár kvůli třičtvrtě hodině. Obzvlášť když je poběhový sprchování čím dál větší oříšek. Dneska byla nekonečná. A to mám další víkend běžet Pečky. Haha, to bude zase komedie plná omylů. Koleno otravuje. Prudič jeden. Ráno jsem sbalila batoh a vyrazila do místního kaufu ve vesnici. Zpátky se s plnou batožinou do kopce neběželo úplně nejsnáz. Aspoň jsem ale měla na co svést děsivý tempo a ještě děsivější tepy. Batoh jsem hodila za dveře a už se neměla na co vymlouvat. Ach jo. Ach ne. Našla jsem cestičku po vrstevnici. No cestička je tříkilometrový výkřik místní asfaltový lobby uprostřed polí vedoucí do vedlejší vesnice. Vylezlo sluníčko, nebe slibovalo azuro a panorámata a já dusala pomalejc a pomalejc a  tepovka se držela nahoře a ještě výš. Co toto jako má být za anarchii? Neříkejte mi, že stačí deset dní choroby, týden neběhání a jsem tam, kde jsem byla před rokem?! To snad proboha ne, ne? Nebo jo? Doma jsem byla ráda, že jsem ráda.

Úterý 26.2.

VOLNO / A to kompletní. Bolí mě stehna. Jako prase. Včera jsem si nechala konečně po letech nabrousit hrany a hned to bylo jiný svezení, ale stejně do toho musím hodně šlapat, aby prkno dělalo to, co po něm chci. Pořád mám naději, že je to jeho oldschoolovou podstatou  (o letošních Vánocích oslavilo 17 let kohabitace s mou maličkostí) a že je svezení na tom, co vyrábí a prodávají teď trochu iné kafe. Vyrazili jsme akorát potahat Máďu na boby. I to mi stačilo.

Středa 27.2.

8 km klus + rovinky / Tak jo. To by tom byl čert. A zjevně je a není tu jediný – druhý se zabydlel v garminu, který se vypíná a zapíná, jak ho napadne, neustále se tváří, že má vybitou baterkou a prostě mě v posledních týdnech pěkně se*re (nesnáším, když moje technika neposlouchá!!). Včera večer se zase po zapojení do sítě odebral na druhý břeh řeky Styx a já tudíž vyběhla se sigmou a vzdálenosti jsou pouze orientační, tudíž se podle nich neřiďte, pouze se orientujte J. Dobelhala jsem se do Kirchbergu a zpátky, potkala pár pejskařů, neúspěšně se snažila srazit tepovku, neusnout u nudnýho nudnýho nudnýho tempa a na konci uvěřit, že skutečně můžu tepat 186 a být naživu. Jinak se během mé služby nic zvláštního nestalo. V místním Intersportu jsem po obligátní sprše a kafi vybrala boty a prkno a jo, aspoň něco mi ještě jde. Objevili jsme parádní sjezdovky a svezení to bylo vážně luxusní. Jo, přesně proto mě to začalo bavit a zjevně pořád ještě nepřestalo!

Čtvrtek 28.2.

8 km TF 140-160 / celkem 9,5 – musela jsem pak za mamkou s klíčema. Dneska to byla euforická záležitost, zezačátku mi to zase záhadně tepalo 205+ (ne, nejsem Batman, garmin se probudil a tohle je další z projevů únavy materiálu), první tři kilometry se mi držela TF při zoufalým tempu, co noha nohu mine nahoře, pak záhadně klesla a najednou to zase začalo připomínat běh. Chvílema se mi dařilo držet tempo kolem 6.00 min/km s TF do 160, jak stálo v TD a měla jsem pocit, jak neběžím rychle. Za týden se běží Pečky. Původně jsem si myslela na osobák, teď budu ráda, když to odklušu „kdysi“ tréninkovým vlažným tempem 5:30 min/km. A lyžování dneska naprostá nádhera!

Pátek 1.3.

Kdybyste náhodou nevěděli, jaký horský
maraton si  letos dáte - zkuste tenhle, podle profilu
je super!

12 km klus / nic. Už ráno jsem se vzbudila unavená. Takže mi nezbylo, než se rozhodnout, jestli běh nebo prkno. Vyhrálo prkno. Koneckonců na hory se letos už (asi) nedostaneme a kvůli nim jsme tam byli. Ne že bych neměla výčitky. Ale měla jsem je. A pořádný. Plány jsou přece od toho, aby se plnily!

Sobota 2.3.

VOLNO / cesta domů byla náročná a dlouhá a Madlenka se hned za Brixenem hrozně pozvracela a vůbec to bylo celý veselý. Ale jsme doma. A všichni v zásadě ve zdraví (až na T., kterýho od toho lovení zajíce bolí rameno).

Neděle 3.3.

8 km klus + rovinky / Evergreen: garmin při zapojování do kompu zhebnul (ne, není to mým usb portem, dělá to u nepravidelně u všech počítačů v domácnosti - úhrnem v počtu ks 5, není to ani mým kabelem, neb ten jsem dneska neměla a půjčovala jsem si tatínkův; je schopný natáhnout ráfy i při připojení do zásuvky... prostě má asi sklony k teatrálním pokusům o sebevraždu - za pár hodin až dní se z toho vždycky vylíže, ale co s něčím takovým, že?), takže vím prd. Čili odhadem: 8 km avg TF 138 při smrtonosný rychlosti 8:30 min/km, 3,5.-4,5. km naboso - letošní první zářez. Usoudila jsem, že když už pomalu, tak proč ne s botama v ruce? Z chladu, který se mi zakousl okamžitě do chodidel, mi až vytryskly slzy. Ale bylo to krásný. Tohle uzemnění jsem potřebovala jako sůl. Jen to bahno šlo na návsi v Kostomlátkách blbě dolů a projíždějící místňáci na bicyklech po Hitlérovi, na mě koukali dost nechápavě. Ještěže to žádný z nich nenapsal do sloupu veřejnýho osvětlení, nerada bych měla někoho na svědomí... Rovinky 10X100 m s mk 100m jsem si v rámci motivace střihla kousek od přeplněnýho cvičáku (trocha adrenalinu navíc, nikdy nevíte, kterej z pejsků fakt poslechne) a domů už to běželo docela v pohodě. Zajímavý je, že TF klesla kolem 6.km ke 130, cestou domů se držela u 150 při tempu kolem 6:15 min/km.

Jo a do Peček nejedu. Mudarrib mi nastavil takovej omezovač tepovky, že to nemá cenu. Resp. jedu: fandit, fotit, zjistit, jak vypadají lidi, který znám zatím jenom z netu, ale nepoběžím. Třeba za dva roky. 

Týden osmý

Plán/Plnění:

Pondělí 18.2.

Úterý 19.2.

Středa 20.2.

Čtvrtek 21.2.

30 minut / Abych toho všeho drbání a otejkání neměla málo, vzbudila jsem se s Madlenkou v pět ráno s pocitem, že je něco špatně. Špatně bylo mně a to sakra hodně. První objetí mísy proběhlo o necelou hodinu dýl a do dvou odpoledne jsem se téhle činnosti věnovala sakra intenzívně. T. odjel do práce, aby se tam jen otočil a zase se vracel domů, protože já byla ráda, že jsem ráda. O M. bych se fakt v tomhle stavu postarat nezvládla. Po druhý hodině jsem usnula. Spala jsem do pěti, kdy jsem rozlepila oko, abych zjistila, že mi nic není. Zkusila jsem se napít. Dobrý. Najíst. Taky dobrý. Tak jsem se oblíkla a vyběhla. Poprvý potmě a bylo to skvělý. Sice brutálně pomalu, za půl hodinu jsem nenaklusala ani čtyři kilometry, ale mrzlo a já byla ráda, že mi je líp a že snad přeci jen nakonec na ty hory odjedeme

Pátek 22.2.

40-45 minut / v rodném městě, chumelilo, potmě, nikde ani noha, bylo to vážně jako průlet hvězdokupou. Měla jsem klusat, což jsem poctivě dělala, jen ty tepy… Ty tepy se drží proklatě nahoře. Poslední dva kilometry jsem zrychlovala, což bych teda neměla a věděla jsem, že se mudarrib bude zlobit, ale prostě jsem si nutně potřebovala dokázat, že ještě furt zvládnu aspoň 5:15min/km. Zvládnu. Jen bych to podle tepáku neměla přežít. Tepák kecá!

Sobota 23.2.

VOLNO / jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe… aneb na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Neděle 24.2.

8 km klus / 8 km do kopce z kopce, je tu krásně, sníh se třpytil, nad vsí jsem našla vyfrézovanou cestičku, kde předem nechala stopy jen nějaká místní kočina, ticho, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, do kopce a na rovince minimusky slušně drží, z kopce je to ve stylu kdo maže, ten jede a NB jsou zjevně mazaný všema mastma; ke konci už bolelo koleno (jak to? Vždyť teď byla docela dlouhá pauza??) a klus to připomínalo jen rychlostí, TF bohužel rozhodně ne… ach jo.

Starý vtípek s novým přesahem

(aneb co všechno člověk nenajde, když si jednou uklidí ve stole)

Týden sedmý

Nic.

Minulý týden jsem nic nenaběhala. Nebo skoro nic (10,5 km velmi velmi volně ve dvou výbězích (Čt a Pá) s TF do 125). V pondělí mě záskok za moji kožařku nadopoval vražedným kombem, který, jak to vypadalo, začalo zabírat a já si říkala, že už to bude dobrý. Jen  proto, abych se v sobotu ráno probudila s vizáží Harryho Pottera po žihadlovým kouzle.

Otekly mi víčka tak, že jsem nemohla otevřít oči. Fakt super. Po několika logistických manévrech jsme mohli vyrazit na Vinohrady. Tam mi píchli hydrokortizon, já se složila, oni mě položili, já to pracně rozdýchala a odjeli jsme domů. Ležím. Sere mě to. Pardon, ale jinak to napsat nejde a jak stojí v Ruským týdnu: pokálená lehká děva prostě není kurva zasraná. Nemůžu si pořádně ani číst, protože mě bolí oči. Nemůžu pořádně spát. Protože se mi honí hlavou tisíce věcí včetně běhu a závodů a času, který letí jako splašený a kilometráže, která stojí na místě. Stejně jako moje výkonnost. Samozřejmě, že je zdraví na prvním místě. Samozřejmě, že musím být hlavně schopná postarat se o M. Ale nebudu si tu lhát do kapsy a tvrdit, že mě to netrápí. Když mě to teda sakra trápí.

Ale hlavu vzhůru, gatě nahoru, brod je ještě daleko. Dál si zpívám s Jarkem Nohavicou, že když to jde tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde a doufám, že nakonec přeci jen manželku, syna i maminku doma před televizí, nezklamu.

Týden šestý

Plán / Plenění:
Pondělí 11.2.
Volno

Úterý 12.2.
10 km klus + rovinky

Středa 13.2.
2 x 5x500m do kopce s mk dolů, ostře, i=6min

Čtvrtek 14.2.
16 km TF 155-170

Pátek 15.2.
6-8km klus + rovinky

Sobota 16.2.
10 km TF 165-175

Neděle 17.2.
20-24 km dch