Do umění ztrácet proniknout dá se hned

Jedno umění

Do umění ztrácet proniknout dá se hned;
tolik věcí jako by ztraceno být chtělo,
že s jejich ztrátou nezhroutí se svět.

Ztrať něco každý den, zvykni si na to, jaké to je nevědět,
kde skončily klíče, co vlastně poslední hodinu se dělo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Pak zkoušej ztrácet víc, větších věcí změť,
jména a místa a kam že se to mělo
jet. Z ničeho nezhroutí se svět.

Ztratila jsem máminy hodinky. A taky! poslední nebo
předposlední z trojice mých milovaných stavení zmizelo.
Do umění ztrácet proniknout dá se hned.

Ztratila jsem dvě města, moc pěkná. A co nevidět
i pár mých království, dvou řek a kontinentu ubylo.
Chybí mi, ale nezhroutil se svět.

– I tebe jsem ztratila (žertovný tón, gesto
co tak ráda mám), neměla bych lhát. Jasně už zaznělo,
že do umění ztrácet proniknout dá se hned,
byť může se zdát (zapiš si!), že zhroutil se ti svět.

Elizabeth Bishop

(překlad já)

"Za sebe doporučuji operaci, ta vám ale nezajistí, že budete bez bolesti, nejspíš už nikdy nebudete běhat to, co jste běhala, nic tak dlouhého, žádný těžký terén, i když rovinu možná taky ne..."

Víc neslyším. Nebo slyším, ale pořádně nevnímám. Mlčím. Asi vypadám, že je potřeba mě přesvědčovat, protože to doktor zopakuje ještě několikrát. Na monitoru je snímek mého levého kolene z magnetické rezonance, kde jsem byla dva týdny předtím.

"Šest týdnů po operaci se noha nesmí zatížit vůbec. Běhat zhruba pět měsíců poté." Odpovídá na dotaz, kdy teda budu moct vyběhnout.

Sedím v ordinaci a koukám. Na něj. Skrz něj. Skrz zeď. Koukám na všechna ta místa, kde jsem běžela a vidím všechna ta místa, kde jsem běžet ještě měla.

A je to, jako kdyby část mě umřela.

A je to, jako kdyby se ve mně rozvinula veliká, hutná nicota. 

A je to, jako bych šlápla do prázdna a měla už napořád padat.

Je to přece jenom běhání. No ne? Si najdete jiný koníček. No ne? Tak budete plavat. Nebo jezdit na kole. No ne?

No, ne.

#8

Erika Fatland

SOVĚTISTÁN: NA CESTĚ TURKMENISTÁNEM, KAZACHSTÁNEM, TÁDŽIKISTÁNEM, KYRGYZSTÁNEM A UZBEKISTÁNEM

Pokud o Střední Asii víte jen to, že tam žijou chlapíci s knírkem, kteří nosí zářivě zelené zařízlé plavky a že tam někde stál Bajkonur, mohl by vás Sovětistán zaujmout. Pokud si nepotrpíte na dějiny a moc nestojíte o nějaký velký příval faktických informací, ještě lépe. A nejlépe, když oceníte nějaký ten lidský příběh a cestování prosté jakéhokoliv dramatu a divočiny.

Protřepejte, klidně zamíchejte a viola: máme tu knihu norské novinářky Eriky Fatlandové. Autorka si vytyčila značně ambiciózní cíl: procestovat a zmapovat dějiny a současnost všech pěti středoasijských "-stánů" a zpracovat je do zábavné knihy. Na první pohled jí z toho vyšla slušná bichle o bezmála pěti stech stránkách, jenže na jednotlivé země vychází plus mínus sto stran a to už není úplně velký prostor. Nota bene, když se na něm mísí vyčtené poznatky o minulosti s tím, co autorka sama na místě prožila a viděla s historkami, které cestou (ne)nasbírala (to ne je tam záměrně, neboť záhy začne čtenáři dost možná vrtat hlavou, jak jen se jí dařilo narážet na chodící encyklopedie přesně v okamžicích, kdy je nejvíc potřebovala?).

Tam, kde by autorčin styl skvěle fungoval v reportáži, na rozsah knihy prostě nestačí. První dvě země zhltnete jako nic, třetí vám začne růst v krku a další dvě se repetetivně opakuje to samé: přijede do země, o které (zdánlivě) nic neví - dozvíme se velice stručně o dějinách dvacátého století (s výjimkou Tádžikistánu, tam jako by se autorce nedostávalo informací o dnešní situaci a tak si tak trochu vypomohla zdlouhavým a poněkud zmateným exkursem do dějin Afghánistánu, který koneckonců s Tádžikistánem sousedí, je to taky -stán a taky solidní mrdník, tak si toho třebas nikdo ani nevšimne....), pár kusých informací od řidičů taxíků, kterými se vozí a pár zážitků z turistických atrakcí (kdybych chtěla být zlá, mohla bych napsat, že to působí podobně, jako kdybyste v Egyptě zaskočili do manufaktury na koberce a mejdlo a popsali z toho, jak země vypadá).

Jako první nakoukání do oblasti určitě fajn. Pokud o oblasti něco víte nebo se chcete dozvědět více, jiný titul by se mohl ukázat jako vhodnější. 

#9

David Attenborough

VÝPRAVY DO DIVOČINY: DOBRODRUŽSTVÍ MLADÉHO PŘÍRODOVĚDCE

Nádherné vyprávění nádherného člověka. Zápisky z raných cest sira Davida (konkrétně jeho druhé, třetí a čtvrté cesty, které podnikl v letech 1955, 1956 a 1958)  vyšly v sebraném revidovaném vydání doplněném (rozhodně ne odpadními - naopak) fotkami a jsou laskavou, humornou a nesmírně cennou zprávou o světě, který však už (díky činnosti nás lidí, tleskám nám, jsme prostě borci) neexistuje.

Sir David se jako sedmadvacetiletý mladík vydává do světa natáčet a odchytávat zvířata pro londýnskou zoo (v padesátých letech ještě celá řada exemplářů v zoologických zahradách nebyla) a s nesmírnou láskou a obdivem vůči všemu živému - přírodě, zvířatům i lidem - popisuje své zážitky. Každý příběh má obvykle velice vtipnou pointu a dynamika dua Attenborough / jeho dvorní kameraman a přítel Charles Lagus funguje perfektně. Místy jsou vyprávění nesmírně dobrodružná - ať už jde o okamžik, kdy si Attenborough při pádu v džungli zlomí žebra a vzápětí ho skolí malárie nebo dramatickou plavbu na ostrov Komodo na malinkém člunu uprostřed bouře, jindy jsou dojemná nebo kouzelná a vždycky jsou fascinující a strhující.

Kéž bychom měli víc lidí, jako je sir David.

(Na stěně za knížkou je dopis, který mi Sir David poslal poté, co jsem mu napsala s dotazem ohledem počtu kamer a fotoaparátů, které s sebou na výpravách měli - anglicky je totiž všechno camera a já potřebovala vědět, jaké číslo mám použít... Mám nádherný, ručně psaná dopis na hlavičkovém papíře, ve kterém se píše, že měli jednu kameru a jeden fotoaparát. Přišel mi rychleji než M. dopisy na tábor.)

#10

John Flanagan

HRANIČÁŘŮV UČEŇ: ROZVALINY GORLANU

Krásný, napínavý příběh pro všechny, kdo mají ráda napětí a dobrodružství a který může posloužit jako ideální úvod do fantasy literatury pro začínající samostatné čtenáře a který v pohodě stráví i ti, co ho sami ještě neučtou. Zároveň je ale natolik inteligentní, že bude bavit i dospělé, čili ideální win-win kniha na čtení před spaním.

Vyprávění sleduje v zásadě lineární příběh Willa, sirotka, který naplní svůj potenciál, jeho sympatického, málomluvného učitele a přátel. Postav je tak akorát, aby je dětští čtenáři usledovali, jsou dostatečně reální, aby se s nimi mohli ztotožnit, zlo je potrestáno, dobro odměněno.

Pro věkovou skupinu kolem deseti let naprosto ideální.

#11

Chaim Potok

NA POČÁTKU

Moje zatím nejméně uspokojivá "potokovina". Je tu všechno, co mám u Chaima ráda a přesto to působí fragmentárně, jako tři příběhy oslími můstky ("a čas plynul...") spojeny v jeden - úvodní část o dětství abnormálně nadaného dědice nejen jména ale i pronikavého intelektu Davida, jeho rodičů - židovských přistěhovalců z Polska -, newyorské komunity ortodoxních (?) židů a jeho světě mě dost ubíjela.  Neustále se opakující pasáže o šikaně pětiletého, věčně nemocného chlapečka mi působily až fyzickou tíseň. Prostřední část o otcově úpadku a vzestupu byla lepší a poslední část, Davidova studia, mi pak přišla asi nejzajímavější, byť zpracovávala v zásadě tytéž motivy jako Slib a Vyvolení. I tady jsem ale pořád čekala, až se NĚCO stane, něco zásadního, velkého, až odhalíme nějaké tajemství nebo tak něco - jenže tak jako v životě, ani v tomhle románu nedošlo na žádné rodinné kletby nebo hysterická dramata. Čtenář (já) si musí vystačit s tím, že vnitřní dilemata jsou mnohdy to nejstrašnější, co můžeme prožívat. A přiznávám, že mě prostředí nadmíru inteligentních, pilných a horlivých studentů prostě fascinuje - opět jsem zatoužila být ve studentských letech taky taky inteligentní, pilná a horlivá.

A pak je tu ona Potokova schopnost dívat se na věci z odstupu - celou knihou je jako nitka táhne linie nenávisti a strachu, prožívané na obou stranách pomyslné barikády. Anebo kdo jsi bez viny... a kameny leží dál až na věčnost.

Shrnuto podtrženo: To, co je na Potokovy poměry slabé nicméně drtivou většinu aktuální románové produkce pořád o pěkný parník převyšuje. 

#12

Roland Barthes

ŘÍŠE ZNAKŮ

Roland Barthes miloval Japonsko - obsese touhle dálnovýchodní zemí je pro mě pochopitelná jen o něco více než obsese Indií, ale každý zbožňujeme něco. Třeba já překlady Petra Zavadila, které mě uchvacují stejnou měrou jako Barthese haiku, anebo Barthese samotného, protože u něj mi je většinou vcelku jedno o čem mluví, hlavně když ho můžu poslouchat.