Lužky REDEMPTION aneb I won't go gentle into that good night

neděle 28. listopadu 2021

I will rage

I will RAGE!

Slíbila jsem si v parafrázi na nejspíš nejznámější báseň Dylana Thomase, když jsme minulý týden v sobotu odjížděli z Brd, kam jsme vyrazili s Petrem za Martinem – proběhnout se po jeho brdských pětistovkách. 

Pražská stovka se nekoná, protože Olaf má covida, a chvíli to vypadalo, že poprvé po téměř dvanácti letech, co pravidelně běhám, nebudu mít za rok ani jeden absolvovaný závod, aniž bych byla těhotná (nejsem). Na chvíli mě to sebralo. Nebudu lhát, že ne – za poslední dva roky se toho tolik nekonalo, tolik se toho odložilo, zrušilo, stokrát přeložilo a nakonec úplně stornovalo. A já nejsem člověk, který by úplně pružně reagoval na změny. Teda ne že bych to neuměla, jen to prostě nemám ráda. Na P100 jsem se navíc opravdu těšila. 

Petr velice brzy (po pěti minutách?) přichází s několika nápady, co bychom teda mohli podniknout místo toho, když už máme vyblokovaný víkend.

S tím odjíždíme do Brd.

A domů se vracíme s jasným plánem – Lužky Redemption, ještě jednou a tentokrát, prosím, lépe.

Následující dny se skupinový chat na whatsappu plní tipy na trasy, debatami o tom, kudy nejlíp, nejrychlejc, a jak. Martin píše Dušanovi, který napodruhý osekal svůj premiérový čas a o celých šest hodin a zvládl 18 vrcholů pospojovat velice sympatickým okruhem o 98 kilometrech. Odpověď o tom, kterak to krásně pereš ze Sokola, rup zug haluz a seš dole nás všechny pobaví a zvolíme Radkovu, o poznání konzervativnější 105kilometrovou trasu (mistr ji má od velmistra, který se dušoval, že je to celý běhatelný – tak já bych, prosím, ráda viděla velmistra běžet na Malý Buk, a dala bych si k tomu to velký menu, jak nabízete: kolu a nachos se sýrovou, děkuju!). Rup zug haluz se nicméně uchytí jako motto celý akce.

Ve čtvrtek večer se svěřuju T., že se bojím. "Čeho?" Já: "No je zima a je to hrozně dlouhý!" T.: "Ale tak to máš ráda, ne? Tě to přece baví..." Já: "No to jako jo, ale je to furt sto pět kilometrů!" T: "Takže jenom fun run!" (o tohle jsem si řekla, dobře mi tak)

V pátek odpoledne vyrážíme na fun run. Mám pocit, že toho vezu nějak málo. "Kolik toho zase táhneš?" diví se Petr. 

Po šestý hodině se ve Svoru potkáváme s Martinem, který přijel po vlastní ose vlastním vozem. Nachystáme drop-bagové krabice (poučeni nenažranými defekujícími zvířaty z léta), Martin jednu odveze do Falknova, my dáme jednu do Petrovic a druhou k Pochcaný myši (za Pěnkavčí vrch) a sejdeme se v Chřibský. Tam nechá Martin auto jakožto hlavní CP a společně se vracíme do Svoru. U místního vánočního stromku už není moc na co čekat. Dooblíct, zapomenout se vyfotit a před devátou si to odmávneme.

Hra o draka může začít.

V rámci vzájemného ještě předpražskostovkového hecování padla sázka: Když vydržím do 60. kilometru nebrečet a nestěžovat si a nenadávat, pojede se mnou Petr za rok a kus na můj vysněný Dragon's Back Race; když ne, mám za úkol přečíst poslední titul M. Š. a vypracovat z něj obsáhlý referát, který budu muset s upřímným nadšením odprezentovat. Petr si byl naprosto jistý tím, že něčeho takového nejsem schopná (nebulení, ne prezentace) – a víte, jak to s tou jistotou v životě chodívá, že? Člověk se pak vždycky děsně diví...

Strategie byla prostá: já, sluchátka, hudba a totální bublina. Nevidím, neslyším, nemluvím, šlapu a běsním, zuřím, plápolám.

Teplota klesla pod nulu, běží se krásně, je mi teplo, dobře jsem se oblíkla, batoh netáhne, dobře jsem si sbalila, levá před pravou, pravá před levou. Stěny bubliny jsou tlusté, jsem nespolečenská a vím, že mi to kluci odpustí. 

Míříme k prvnímu kopci. Zkraje jsou od sebe hodně daleko, navigační mazec nastane až zítra. Nemyslet na tu vzdálenost. Nemyslet na všechny ty hodiny, co máme před sebou. Nemyslet ideálně vůbec na nic. 

Sokol. Radkova trasa je k mým terénním schopnostem značně přívětivější. Ne že by nás nečekaly kopce plný šutrů, klacků, listí, bahna, sněhu, námrazy, kopce, z nichž nevede cesta, nebo kopce, na které/ze kterých po cestě nepůjdeme, ale většina byla tentokrát podstatně schůdnější. 

Míříme na Popovku. Pořád to jde dobře. Svačím. Dostanu kartáč, že zdržuju a těch pět minut nám bude chybět. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, tak se směju. "Mám tě radši než těch pět minut!" Na Popovce fičí, cáry mlhy halí vrcholek, rychle se vyhrabat po schodech a zase rychle dolů, tady je Mrazíkovo.

První CP. Rychle dolít vodu, nacpat do kapes gely. Tak jo, na nějaký hodování nejsou podmínky – většinu toho, co jsem si nachystala, nesním a nevypiju, padnou veškerý zásoby agave – to jediný budu schopná do sebe nacpat. Pod každým kopcem něco vdechnout, vydusat nahoru a v seběhu už zase kručící žaludek. A tak pořád dokola.

Hvozd. Bublina drží a já šlapu. A šlapu tak, že v tý námaze, v tom, jak mi hoří stehna, jak mi stékají čůrky potu po zádech a po spáncích, jak se plíce urputně dožadují většího množství kyslíku, nacházím po dlouhý době nesmírný uspokojení. Nahoře pokrývá všechno vrstva jinovatky. Rychle odbavit, co je potřeba, a co nejrychleji dolů. 

Rozdíl proti létu je markantní v tolika směrech, že to ani nejde vypovědět. Zima vás žene pořád vpřed. Jasně, není to nic příjemnýho být dvacet+ hodin venku v propocených hadrech (ano, zjevně ráda trpím, až takhle ale zase ne), jasně, jakmile jsme trochu zpomalili, okamžitě mi prochladly prsty a bolely jak tisíc čertů – ale záhy jsem zjistila, že nejpozdějc za tři písničky to zase přejde. Celou noc, celý den a kus další noci jsem odměřovala na písničky – za jak dlouho vyjdeme nahoru? Dvě? Tři? Když natáhnu nohy, budu tam, než tahle dohraje. Vzpomínala jsem na legendární Stephanie Case a její vítězství na Rondě del Cims, kde, jak popisovala, posledních pár desítek kilometrů běžela a tančila – a jak můžete být zničení, když tančíte? Tančím lesem. 

Tančím, protože jsem šťastná v přítomný chvíli. Tady a teď. Vím, že o zpřítomňování se hodně mluví a většina toho zní jako marketingový bullshit (protože to v drtivý většina případů marketingový bullshit taky je); myslím, že to není něco, co si můžete naordinovat. Něco se ale přecvaklo, nevím co, nevím kde, ale poprvé po osmi letech, co ultra běhám, jsem netrpěla. Nebo ano, jasně, že jsem trpěla, nejsem stroj, ale ne tak, aby mi to vadilo. Pořád jsem čekala, kdy to přijde. 

Plešivec číslo jedna. Vyhlížím krizi. Pořád čekám, kdy mě sejme z obláčku – jako když víte, že na hlavního hrdinu brzy někdo vybafne – bude to ze skříně? Ze dveří? Zpoza křesla? V okně? Ježiš, tak už to zkraťte! Hodně piju, to jsem, upřímně, v týhle zimě nečekala. A je to docela mazec, protože voda je, samozřejmě, strašlivě studená. Nad ránem mi zamrzne v cucákách na flašce a budu muset vždycky rozkousat led, než se budu moct napít.

Kluci jdou přede mnou, běží, jdou, čas od času se ohlídnou, jestli mě neztratili. Už vzdali snahy si se mnou povídat. Prý na mě zkraje mluvili, ale já nereagovala. Omlouvám se. Byla to daň za to, že jsem zjistila, že i já se umím obrátit dovnitř, kde překvapivě nepanoval obvyklý chaos, ale ticho, klid, vodní hladina, kterou nic nečeří – běžecký zen.

Luž. "Hele, tady je ten hotel, cos mi tam bral vodu! Ale dneska dolů po šutrech nepůjdeme, že ne? Budou klouzat!" Kluci: "Jasně že ne, půjdeme hezky cestičkou po německý straně."

Tak určitě.

Spodní část omrzlých klouzavých šutrů na Luži  urputně se snažím nevzít to plavmo

Pěnkavčí vrch. Už teď mám problém si část kopců vybavit. Cestou do Lužek jsem jich zvládla vydolovat asi pět, přičemž čtyřem jsem dávala blbý jména. Na místě mi ale naskočily všechny, dokonce i problematický místa, kde jsme bloudili, naskakovaly a já věděla; byl to skvělý pocit. 
O navigaci se drtivou většinu cesty starali kluci. Měla jsem skvělý servis a patří jim za to neskonalý dík. Opravdu. 
Druhý CP, druhá krabice. A první a jediný místo setkání – čeká tam na nás Kuba H. Jedno z kouzel běžecký komunity a sociálních sítí v praxi. S Kubou se vzájemně sledujeme na instagramu, o víkendu byl zrovna s rodinou v Lužkách, tak se rozhodl si přivstat a dojet nás na pár vrcholů doprovodit. Chvíli si povídáme, ale musím to vzdát, nemám sílu. Nemám sílu přemýšlet, nemám sílu vést hovor, mám sílu mlčet a šlapat. A tak mlčím a šlapu a doufám, že mi to Kuba odpustí.

Sněží. Fouká. 
Stoupáme na Jedlovou, o který jsem byla přesvědčená, že je to Hvozd (Hvozd jsem, mimochodem, říkala dalším čtyřem kopcům – žádný z nich nebyl Hvozd, Hvozd byl ten, kterýmu jsem říkala Luž...). Nahoře je vrstvička sněhu. 
Otočit se a zase dolů. Pomalu začíná svítat. Běžím, protože můžu, protože to teď jde. Endorfiny mě zaplavují jako růžová vlna a nesou mě do údolí. Nic se mě nemůže dotknout, nic mi nemůže zkazit náladu. Tak jo, krize, kde jsi?
Stoupáme na druhý Plešivec. Vypínáme čelovky. Konečně vidím, jak to tu vypadá v zimě za světla. Snídaně šampionů: zmrzlá snickerska a ledová cola, není nic lepšího. Martin si nahoře dává kávičku z termosky, kterou celou dobu táhne s sebou. "Přesně to jsem vždycky chtěl udělat, dát si ranní kávu a housku na Plešivci!"
duo Yamaha a doprovodný triangl v akci
Cesta dolů po šutrech. Vybavuje se mi léto, kdy mi to nešlo o nic líp. Rup zug haluz, jak jinak. 
Míříme na Široký vrch. "Jé, tady jsem zvracela!" hlásím nadšeně za přejezdem. "A tady mají takovou pěknou skládku, vypadá to tu docela jako v Modřanech!" 
Na Širokém vrchu se loučíme s Kubou. Běží za rodinou a my běžíme za autem do Chřibský. 
"Jak dlouho ti ty sluchátka vydrží hrát?" ptá se Martin. "To nevím, hrajou už nějakých deset hodin." Za minutu se vypnou. Spolu s nimi ohlásí low battery i hodinky. 
V Chřibský se snažím všechno napojit na kabely, vyndávám záložní normální sluchátka a zapichuju je do mobilu, ano, bublinu je potřeba udržovat. Martin si nalévá specialitu dne: horký ionťák. Víčko mu v tu chvíli vyskočí ze zmrzlý ruky a poroučí se dolů do potoka. S Petrem ho považujeme za definitivně ztracený. Martin se však bez boje nevzdává. "Tak si pro něj vlezeš pak, neblbni, dyť budeš mokrej!" varuje ho Petr. Martin se však bez boje skutečně nevzdává! Přeleze zábradlí, spustí se na dno a během chvilky je zpátky mezi živými i s víčkem. No to mi ho teda vyndej. I proto je dobrý mít ve výpravě horolezce.
Začínám se nekontrolovatelně klepat. Chce se mi spát. To mě spolu s bolavou levou patou trápí asi nejvíc. A tak to všechno rychle spakovat a vyrazit. Míříme na Chřibský vrch. Tančím loukou. Jak můžu myslet na to, co mě bolí, když tančím?
Tentokrát jdeme po cestě. Jaká radost.
Z Chřibskýho vrchu to zase běží a já se ženu po cestách a já se ženu lesem a já se ženu přes mýtiny a já jsem šťastná.
Javor. (Byl. Musel být. Je v itineráři a je v mapě a já vůbec nevím, který to byl.)
Studenec. I v zimě (právě v zimě?) dělá čest svému jménu – pocukrovaný poklop na krajině. Dobíháme k němu a stoupáme po kamenech k rozhledně. Nebe je nádherně blankytně modrý. Stromy jsou schovaný pod námrazou. Na obzoru se vlní kopce ve všech odstínech tmavě modrý. A je to úchvatný. 
Po silnici dolů. Nechat nohy točit se tak rychle, jak jen chtějí, tak rychle, jak jen to svedou. 
Na Střední vrch.
Cesty rozježděný od těžký techniky. Hromady bahna a vody, naprosto neschůdný, hledáme kudy. Nacházíme kudy.
Nádherná cesta nádherným lesem. Ledový vzduch na tvářích. Ledový vzduch v nose. Jsem tu a můžu dýchat. Onen krystalický okamžik, kdy vás na prsou cosi malinkýho zahřeje tak moc, až se vám to přelije přes okraje víček. Obrovský vděk za to, že jsem, že jsem byla v životě požehnaná zdravýma nohama, který dokážou přeběhnout hory, kamarády, který se mnou přes ty hory běží, rodinou, která mi toleruje, že občas potřebuju být pryč, že občas potřebuju zmizet, ztratit se, abych se mohla zase najít a být.
Ještě že už ode mě nikdo nečeká, že budu mluvit, otevřít teď pusu, rozbrečela bych se definitivně.
Výstup na Střední vrch mě z dojetí rychle vyléčí. Drápeme se rozježděným krpálem a pak dál rozježděným kopcem a pak dál cestou necestou pod kopec. Kacířsky opakuju, jak hezkou cestou jsme to šli v létě a jak hezky by se nám po ní šlo i dneska. Když se s náma jinak nebavíš, teď tě nikdo poslouchat nebude. 
Skálu nakonec ztečeme a tečeme rychle zpět do vsi, na jejímž konci na nás čeká naše dnešní poslední bedna. A po ní už jen rup zug pět vrcholů a tahle haluz je u konce.
S prstem v nose, ne? 
A zkoušeli jste někdy s prstem v nose běhat?
Sokol II. Tam a zase zpátky. Taková hezká cesta tam byla. Tak jsme po ní radši nešli, abysme jim ji tam neochodili. V létě jsem cestou na vrchol bulela, protože to bylo hrozně do kopce a bylo to hrozně těžký a já už nemohla a já už nechtěla a já už... Už... 
Tak dneska na dvě písničky. Nahoře visím v hůlkách, lapám po dechu a směju se. Směju se jako blázen. Tak poď mi hopa, Jituno! Už je to za pár!
Velká Tisová. Spousta bloudění. Velká spousta. Polomy místo cest. Cesty totálně rozbagrovaný těžkou technikou. Cestou na Velký Buk padne tma. 
Petr vidí vlka.
Není to překlep. Vidí – nemá. 
Vidí kruciprdelživýhovlka.
Naštěstí má dost rozumu, aby mi to neříkal. 
Velký Buk je nekonečný. Naštěstí v naší dimenzi platí fyzikální zákon, který praví, že i ten nejnekonečnější kopec má vrcholek. 
Dolů a vzhůru do bezvědomí. Bloudíme a lovíme cesty necesty – že by tímhle směrem? Nebo spíš kousek doprava? Kde máš šipku ty? Fičí. Už zase mrzne. Všichni tři civíme do svých zařízení a řešíme: Kam dál? Už zase ten třas, tohle je blbý, tohle je moc blbý. "Já si asi budu muset vzít druhou bundu..." kníkám. Martin mi půjčuje svoji péřovou vestičku, ruce se mi klepou tak, že mi ji musí zapnout. Fňuknu si. Jsem TAK unavená.
Už nikam nechci – teda chci, chci na Klíč a do auta a převlíct se do suchýho, už nechci bloudit po lesích. Už ne.
Jsi ultra želvička, ďi ďi ďi, nabádám se. Ďi ďi ďi. Hlavně se nezastavuj. Hlavně Se Nezastavuj.
A jdu. Jednou želvička, vždycky želvička.
Malý Buk. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jako jak? Z. by řekla: "It's trauma, baby!" Tak asi tak.
Stojíme pod kolmým kopcem plným namrzlýho listí. Když zakloníte hlavu, vidíte ho tak daleko, jak vaše čelovka dosvítí. "Tam přece nemůžeme, to nejde..." protestuju chabě. "No, musíme!" rozhoduje vedoucí výpravy a vrhá se vpřed. Vyběhne setrvačností deset metrů a po čtyřech klouže dolů. Nevěřícně na Petra zírám. Jakože cože? Jakože vážně? No, jakože vážně. Martin se vydává za ním. A tak jdu taky. 
Kloužu dolů. Hole mi kloužou dolů. Strašně se bojím. "Kluci, já se strašně bojím!" kňourám. "Jako čeho? Maximálně ti to trochu ujede." "Jako čeho? Tohle je o zranění!" Drápu se vzhůru. Proč tohle dělám? Asi nějaká vada na mozku. Celou dobu, co se plazím nahoru a střídavě bojuju o kyslík a s rostoucí panikou, myslím na to, co bude sakra s dětma, když tu umřu? A já tu umřu. To je jako naprosto jistý. Tohle Nemůžu Vydržet. Ne-mů-žu. 
Ukáže se, že můžu.
"Kluci, prosím, prosím, řekněte, že tudy nepůjdeme dolů. Prosím!" - "Ne." "Dobře. Prosím vás, dostaňte mě z tohohle hnusnýho kopce. Prosím..."
Dostali.
Jsme na silnici. Snažím se běžet, ale je to už hodně legrační parodie. 
Bolí to. Bolí to pekelně. Bolí mě ruce od hůlek, dlaně od popruhů, chodidla, stehna, záda, hlava, bolí mě celý člověk.
Tak kde je ten Klíč? 
Tady je. Vzhůru, vzhůru, vzhůru. 
Na prvním kamenným poli ze sebe vyrazím nekontrolovaný hrdelní vítězní výkřik, zaberu a vyrazím. Nepochopitelná vlna síly mě vynese do poloviny kopce. A pak je tu vrcholek. A pak je tu už jen cesta k autu (na který se znovu dostaneme do polomu a znovu zabloudíme a znovu se drápeme větvema jakýmsi směrem, kamsi, tam, někam, do vsi...)
Strašně chci doběhnout pod 23:00:00. Strašně moc. 
Popoháním kluky, najednou jsem to já, po tom všem mám tu drzost. Petrovi zhasíná čelovka, to aby to neměl moc lehký. 
"Musíme běžet!" A kluci běží. A já taky. Ze všech sil. Poprvé upřímně a celým svým bytím věřím, že až na to dojde – a ono na to dojde – těch sto mil zvládnu. Mám na to. Je to ve mně. Je to tam. 
Hole buší do asfaltu, sípu, viadukt, strom, auto, kluci. Zastavit. Objímáme se. Děkuju. Nechápu, že je konec. Nechápu, že jsem to zvládla. 
Ne. Oprava.
Nechápu, JAK jsem to zvládla.
O tom, že můžete běžet závod a nezažít žádný velký low, jsem vždycky jenom četla. Marketingový bullshit. Poker face. Říkala jsem si. Anebo: já chci taky. Proč všichni a já ne?
Tak já už taky.
Lužky Redemption.
Duo Yamaha a doprovodný triangl oběhli osmnáct prominentních vrcholků Lužických hor za 23 hodin, nula minut a 23 vteřin.
A já vyhrála sázku.
Drak čeká.

16 komentářů:

  1. Teda poklona, musela si mit fakt skvelej playlist, neumim si predstavit ze bych mel 23 hodin sluchatka v usich. Paradni akce a jeste paradnejsi spisek, rad jsem si to prozil znovu vcetne chute horke kavy na Plesivci. Skoda, ze na Sokolu nebyla ta moje halucinacni televizni vez a restaurace, tam by meli i espresso. A dekuji duu Yamaha ze me vzalo sebou v roli pomocneho druheho trianglu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Playlist je strašlivej mišmaš tý nejmainstreamovější muziky, ze který by ses osypal už u cedule Svor-konec obce.
      Bylo to boží, moc děkuju, fakt - ještě jednou a za všechno.

      Vymazat
  2. Srabi! Rup zug haluz ze Sokola nedáte a pak lezete z Luže po namrzlejch šutrech. Fakt pražáci! ;-) Jíťo, krásný čtení, děkuju. A v tom krpálu na Malej buk jsem se taky bál, že umřu, když jsem to šel prvně s Markem. Akorát že my tamtudy šli v noci dolů. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. LOL! No tak jak jinak :-) Já děkuju! Doufám, že se za vytěžení tvé hlášky nezlobíš. Malý Buk dolů krpálem by byla moje jistá smrt, nechápu, jak jste to mohli zvládnout, to odporuje všem fyzikálním zákonům! :-)

      Vymazat
  3. No tyjo!! Me teda bavi cist o vsech tech neuveritelne zvrhlejch zabavach, co provozujes, ale tohle bylo perfektni - konecne jsem asi po tech letech pochopila, proc to delas!
    Nevim, kdo je MŠ, ale ten referat zni jako neco, o cem bys mi mela povykladat :D A ty namrzly sutry z Luze, ty me budou jeste dlouho strasit i ve snu a uz tam nokdy nepujdu... Jsi Terminator a fakt Kloboucek, Jituno Zelvickova!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MŠ je Velký Guru, klidně povykládám :-)
      Děkuju moc, bylo to totálně epický! A ty šutry z Luže byly proti Malýmu Buku ještě pod kontrolou... ;-)

      Vymazat
  4. Bylo mi ctí a radostí se připojit k tomuhle dobrodružství :) Ty rozježděný cesty a polomy jsou fakt hnus fialovej. Přímo se zúčastnit mě asi zase namlsalo o kus víc, takže třeba na jaře...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ráda jsem tě poznala! Přísahám na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, že umím být - a věří, že bývám - o parník společenštější :-)
      A jaro je tvoje, vůbec o tom nepochybuju!

      Vymazat
  5. Jitko, tohle byl naprosto skvělý běžecký výkon, nejlepší, co Tě znám, a kdyby bylo méně bahna a polomů, tak jsme mohli být opravdu na večeři doma!
    Jsi neuvěřitelný případ takové té stokrát omleté fráze, že ultra je jenom o hlavě. Sluchátka sice nejsou úplně společenská forma nastavení, ale je skvělé, že jsi přišla na svůj vlastní mindset, který Ti funguje. Hýčkej si to a dávej si pozor na playlist ;-)
    Jo a Draka za tenhle výkon bez remcání beru! Nicméně, Ty mi stejně ten výcuc z vg do konce roku uděláš: jednak jsme neběželi P100 a taky připomínám tu žlutou kartu na 18.km, cos dostala před Petrovicemi. Za toleranci si to zasloužím ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju.
      Děkuju.
      Provedu.
      A ne. Ani pro tvé krásné hnědé oči - ta žlutá, to byli nějaký kapříci, na to nehra! :-P

      Vymazat
  6. Jsi furt víc a víc hustááá! Parádní a inspirativní (mrk, mrk) zápis z krásných Lužek. Doufám, že budeš na POPu, abych si na tebe mohla na Hamru sáhnout :-) !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju.
      Na POPu, bohužel, nebudu, ale určitě se uvidíme jindy!

      Vymazat
  7. Gratuluji, jste skvělí, že jste to zvládli a ještě za takových studených podmínek! Klobouk dolů.

    OdpovědětVymazat
  8. Bomba :) Běžel sem to už 3x. Moc mě baví číst si o mých milovaných kopcích z pohledu někoho jiného. Nejvíc mě pobavilo tohle: Stoupáme na Jedlovou, o který jsem byla přesvědčená, že je to Hvozd (Hvozd jsem, mimochodem, říkala dalším čtyřem kopcům – žádný z nich nebyl Hvozd, Hvozd byl ten, kterýmu jsem říkala Luž...). Běhu zdar.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju :-) Jsem ráda, že jsem pobavila.
      Krásné svátky a ať to běhá!

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!