Les je hluboký, mikve je nečistá aneb vykuř mi nohu!

středa 2. června 2021

Ne, nezačala jsem v mezičase pojídat lysohlávky, ač by se tak mohlo zdát a možná by to, když o tom tak přemýšlím, nemusel být až tak špatný nápad. Vzhledem k tomu, co se děje, by třeba některé věci začaly dávat alespoň jakýs takýs smysl.

...zapsala jsem si 22. dubna, když jsem se chystala podat zprávu o výletu za hranice všedních dní, kdy jsem jela nejdřív busem a pak busem a pak v závěsu za šéftrenérem běžela ze Slap do Prahy a bylo to krásný a vtipný a pak už hodně bolavý, protože mě moje šmajdání konečně definitivně dohnalo a Černýho Petra si tentokrát vytáhla levá achillovka (může se tahle hra ještě hrát, že jo?) a já ještě netušila, že z toho bude legrace na několik týdnů.

Každopádně: Svatojánský proudy jsou překrásný z obou směrů. Z toho do Slap jsem je běžela před lety v rámci P100 (oné DNF P100), ze Slap jsme je běželi teď a v půlce začlo trochu pršet a bylo to celý naprosto kouzelný - ta cesta, co se vine nad vodou kolem chatových osad a mezi skalami je prostě boží. Trochu jsme bloudili lesem a pak to celkem slušně odklusali podél řeky a z nadpisu zůstane clickbait, protože některé věci prostě musíte buď zapsat hned, nebo o tom máte pomlčet navždy. 

A pak mi tu ten příspěvek visel měsíc a půl, protože dny se valí šílenou rychlostí vpřed a čas na nikoho nečeká, školy se mezitím otevřely a kroužky rozjely, ale nabraný skluz se dohnat musí, jenže se značně vybitýma baterkama to jde prostě blbě. Aspoň, že jsem si do rytmu mohla vrzat achillovkou, aby mi to šlo líp od ruky. Jo. Přesně tak. Vrzat. A všichni víme, co vrzání znamená, že jo. A taky všichni víme, že s zánětem achillovky neběhá ani blbec Zoubele. A tak jsem zkoušela klid a pak jsem zkoušela opatrně běhat a pak jsem zase zkoušela klid a nakonec jsem skončila u paní doktorky Karolíny, protože jsem holt musela kapitulovat. 
Paní doktorka si přivezla mašinku, co dělá píp, koukla mi na nohu a prohlásila, no jo, je tam zánět, ale ne ve šlaše, kolem jsou dvě takový veliký slzy, vidíte je? Viděla jsem. Tak já vám to opíchnu! 
Lidi, nevím, jestli vám někdy někdo opíchával achillovku, ale bolí to přesně tak, jak byste čekali a ještě víc. KUR-! Vylítlo ze mě, než jsem se stihla zarazit. Ale ulevilo se mi a dostala jsem zelenou běhat. A tak jsem konečně zase začala. Na kontrole za týden se celá radost opakovat, jedna slza byla ale pryč, což věstilo samé dobré zítřky. Všechny sociální pracovnice jsem tentokrát poslala do výstřihu trika, do kterýho jsem se zakousla neb nic jiného po ruce nebylo a pokračujeme vesele tam, co jsme před měsíce a půl skončili.
Lakeland se totiž blíží. Dneska je to padesát dní do závodu. Dneska jsem poprvé zvládla na Závisti běhat kopec ke kapličce o dobrý dvě minuty rychlejc než zkraje dubna. Noha se lepší, věřím, že do konce července bude v pořádku.
Co se nelepší jsou statistiky UK, kdy BBC píše o začátku třetí covidový vlny a stále platí, že do země přiletět můžete, ale musíte na deset dní do karantény. Což si nemůžu dovolit. Držím si teď palce, aby nás vůbec do Anglie pustili, aby byla noha v pořádku do tý míry, že se budu moct pokusit status lakelandské legendy vybojovat, že nebude moc hnusně, protože má být úplněk, že se totálně neztratím, protože přestává být reálný, že bychom se tam stihli podívat ještě před závodem, jak jsem plánovala, a že to celkově nějak klapne.
Sním o tom totiž už příliš dlouho, příliš příliš dlouho.
A i sebesilnější motivace se nakonec utahá. 


#70
Džabrá Ibráhím Džabrá
UZAMKNUTÁ OBĚŽNÁ DRÁHA
Nevím, zda je to mou neschopností vcítit se do básnického jazyka ve slovenštině (klidně může být) nebo jsme se s Ibráhímem prostě minuli, ale tohle mě zoufale nebavilo. Vlastně netuším, kdy naposledy mě nějaká sbírka takhle zklamala. Přeložené je to velice dobře, Ladislav Drozdík skutečně uměl, ale je to celé takové... meh... přitom sem tam probleskne možnost, že se to celé zvrátí a že vás to přeci jen přitlačí do kouta a donutí vás to všemi smysly vnímat, prožívat, vdechovat, vydechovat. Ty záblesky jsou ale příliš krátké. Příliš, příliš krátké...

"...A potom se zasa vrať
do barbarských ulíc,
kde amplióny zavýjajú
pohrebnú pieseň živých,
spievanú pre živých."
(s. 14)

#71
Jared Diamond
ROZVRAT
Rozvrat je komparativní studií krizí a selektivních změn, které v moderní době probíhaly v jednotlivých zemích. Autor už v úvodu jasně stanoví, že tentokrát nám bude vyprávět. Zapomeňte na grafy, zapomeňte na obsáhlý poznámkový aparát, zapomeňte na citace. Hezky se usaďte a nechte se unést Diamondovým vyprávěcím géniem.
Navzdory vážným tématům se Diamondovi daří držet většinou lehký tón a místy vysloveně pobavit (například při obhajobě větrných elektráren proti kritikům z řad milovníků ptáků, kdy uvádí, že stejné množství ptáků jako větrné turbíny zlikviduje ročně pouhých 150 volně žijících koček. „Ve prospěch větrných elektráren a neprospěch koček… hovoří to, že kočky nám škody na ptačí populaci nevynahradí poskytováním energie…“ (s. 323)).
Žádný z obecnějších závěrů, k nimž Rozvrat dospívá, vás nejspíš nepřekvapí. Dost možná byste si výsledný obrázek prezentovaný Diamondem zvládli poskládat i sami. Jenže byste museli udělat ony kroky vzad a zamyslet se správným směrem, což většina z nás prostě v běžném životě nedělá. Naštěstí existují polyhistoři se záběrem Jareda Diamonda, kteří se toho ujmou za nás. 
(Regulérní recenzi jsem o knížce napsala do čaopisu Ekonom - kdyby někoho zajímala, tak TADY)

#72
Jack Kerouac
KNIHA HAIKU
Podrážky
mám čisté,
jak jsem šel v dešti
(s. 17)

Kerouacovy "západní haiku" jsou jako momentka: okamžik navždy zachycený na fotografickém papíru slov. A stejně jako fotky i ony vás dokážou přenést do zlomku času; do situace, kterou jste sami možná nikdy nezažili, a na místo, které jste možná nikdy nenavštívili a přesto, když jim to dovolíte, vás v oné vteřině dokážou podržet klidně celou věčnost.
Krásné jsou.

V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
(s. 22)

Místo do dveří od ledničky
jsem kopl do prázdna
stejně se zavřely
(s. 31)

#73
Auður Ava Ólafsdóttir
VÝHONEK OSMILISTÉ RŮŽE
Dřív než Výhonek osmilisté růže jsem přečetla autorčiny pozdější Listopadové motýly. A ti mi přišli kouzelní.
A teď se mi stalo to samé jako v případě Naivní. Super od Loeho. Pozdější román je v podstatě derivátem předcházejícího, ale pocit, že čtete derivát máte nevyhnutelně spjatý s dílem původním, protože ho čtete později. Ještě jste se neztratili? Tak vězte, že v případě Audur je to naopak než u Erlanda a její ranější román je lepší než ten pozdější.
I Výhonek je v podstatě road movie a i tady jsou rozkresleny zvláštní rodinné a osobní vztahy, je tu hlavní hrdina, který prožívá svět tak trochu jinak, než (hádám) většina z nás, a hraje tu zásadní roli dítě (byť menší, ale přesto obdobně podivné a pro milovníky realistických postav extrémně iritující). I tady se autorce podařilo vybudovat až nadpozemskou atmosféru tak trochu jiného a přesto známého světa.
Škoda, že na rozdíl od druhých společných nocí, do stejné směsi příliš zvláštních motivů, než aby mohly fungovat univerzálně, úspěšně dvakrát nevstoupíš.

#74
Čo Namdžu
KIM ČIJONG - ROČNÍK 82
Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).

Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes. 

Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?
Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.

Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.  

6 komentářů:

  1. Na té fotce ti to moc sluší! Držím palce, ať to všechno klapne.

    OdpovědětVymazat
  2. :)... Znam to... Clovek si ty svoje zazitky musi napsat "okamzite":), obzvlast, kdyz (=ja) je starsi... No nejenom, ze clovek zapomene, ale ten zavoj casu vsechno prekryje takovou tou bilou mlhou, ze se vlastne nic nestalo...
    Tak aspon, ze mas svoje klicova slova, ktera ti pripomenou, jake to tehdy bylo.
    Drzim palce, at to vyjde. Je mozne, ze do oblasti pojedu jako "predskokan":) na kratsi vnitrni okruh, detske ultra:). Ale tech neznamych je porad jeste dost. :(
    At zije Lake district! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak :-) Klíčová slova jsou základ, časem budu ráda, když udržím aspoň je.
      A ano, ano, ať žije Lake District! :-)

      Vymazat
  3. Kim Čijong je stejný ročník jako já a už dlouho si to fakt chci přečíst :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem zvědavá, co na to budeš říkat - já jsem jen o rok mladší, takže v zásadě stejná várka...

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!