Příjemné čtení do nepříjemné doby

 Luboš Brabec

JEŠTĚ JEDEN MARATON

„Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?“ ptá se sám sebe ve své poslední knize Ještě jeden maraton novinář a běžec Luboš Brabec. Všichni, kdo pravidelně běháme, známe tyhle otázky v různých obměnách až moc dobře. A právě tento pocit sounáležitosti vyzdvihuje Ještě jeden maraton nad šedý průměr regálů „běžecké literatury“.

Hrdí na své rekordy

Luboš Brabec (*1974) není pro čtenáře běžecké literatury žádné neznámé jméno. Je autorem několika knih se sportovní tematikou a zkušeným sportovním novinářem a editorem, což se na jeho knize pozitivní způsobem odráží. Na rozdíl od řady jiných, na českém trhu dostupných běžeckých publikací, které jsou jen sebranými, halabala za sebe naházenými blogovými zápisky, nechybí Ještě jednomu maratonu jednotící linka v podobě eponymního ještě jednoho dobrého maratonu.

Stejně jako ve své prvotině Maraton a jiné pošetilosti, i ve své poslední knize reflektuje Brabec nejen vlastní běhání, ale i aktuální otázky, která hýbají běžeckým světem. Najdeme tu témata ryze osobní a vážná, jako je nevyhnutelné stárnutí a zhoršující se výkonnost: „Osobních rekordů bychom si měli uctivě vážit. Všech. Být na ně hrdí, jak to jenom v té chvíli dokážeme. Protože nikdy nevíme, jestli zrovna tenhle nebyl náš poslední. A takový okamžik jednou přijde, věřte mi. Je to základní jistota našich běžeckých osudů.“ (s. 153) To je něco, o čem se příliš nemluví – jak se vypořádat s tím, že už mi to neběhá jako dřív? Co dělat s vědomím, že už nejspíš ani nikdy nebude?

Brabec se v knize ale věnuje i tématům odlehčenějším, jako jsou hledání ideální snídaně (bábovka? houska? řízek?!) nebo popis věčného boje s vnitřním schweinehundem, zákeřným našeptávačem, kterého zná každý běžec a jenž připomene ikonického Blerche amerického kreslíře Oatmeala. Vedle osobní roviny je tu i rovina obecnější (nakouknutí za oponu ultramaratonu ze sedadla spolujezdce) a ryze obecná (vzestup popularity (půl)maratonu a pád bosoběhu z piedestalu jediné správné cesty a stoprocentně účinného receptu na běžecké osvícení).

Osobní zážitky a postřehy se střídají s fakty, konkrétní směřuje k obecnému a naopak, to vše v kultivované formě, která vyčnívá vysoko nad průměr, jemuž je český čtenář sportovní literatury vystaven, ať už jde třeba o ghostwritery psané paměti bývalých kopaček nebo mnohdy poloamatérské překlady zahraničních titulů. Obzvlášť pak pobaví citace z dobového tisku, jako třeba ta z Rudého práva z roku 1980 o Košickém maratonu, na němž směli startovat i sportovci z jiných, než atletických disciplín: „‚Na trati jsme viděli i jednotlivce, kteří své síly přecenili. Již po čtvrtině trati mleli z posledního, chvílemi si museli odpočinout tak, že šli prostě pěšky. Některé z nich potom odváželi sběrací vozy, protože dále už jejich končetiny odmítaly poslušnost. A ti, kdo se přece jen silou vůle doplazili s téměř dvouhodinovým zpožděním za vítězem na stadion, připomínali spíše lidské trosky a ne závodníky…‘ Pro kontext se sluší připomenout, že… na posledním místě doběhla 49letá ‚lidská troska‘ v čase 4:05:24.“ (s. 142-43).

Běžci versus gaučáci

V porovnání s první Brabcovou knihou, která měla stejnou formu, působí ta poslední podstatně smířlivěji. Jako kdyby mu další roky a tisíce kilometrů obrousily hrany. Stále se ovšem nebojí prezentovat vlastní názory včetně těch, o nichž je dopředu jasné, že mu příliš mnoho plusových bodů u řady běžců nepřinese. Ať už je to jeho averze vůči prezentaci běhu jako novodobé ambry nebo sportu pro všechny provozovaného hromadně, jenž bez záznamu na stravě nebo v podobě selfíčka zveřejněného na sociální síti, jako by nebyl. „Jestli naše komunita dokáže být něčím protivná, je to právě… povyšování se nad ostatní, tahle do vznešených slov zahalená arogance, ty hromady nevyžádaných rad a doporučení, jak by druzí měli naložit se svým životem. ‚Rozběháme celou zemi!‘ Ty vole… Ne, svět nefunguje pouze v krajnostech. Není to my versus oni. Ušlechtilí běžci versus líní gaučáci. Protože vztah k běhání nikdy nebyl dělící linkou mezi životními úspěchy a neúspěchy…“ (s. 178). Nakonec je to však spíše než odsouzení některých přístupů zamyšlení nad tím, kam vytrvalostní běh dospěl a co jej v budoucnu čeká.

Ani kritičtější kapitoly nemohou zastřít celkový pocit, který ve vás kniha nevyhnutelně vyvolá bez ohledu na to, zda se najdete v popisech věčného zápasu o lepší časy, nebo vás zaujmou spíš obecnější témata: Ještě jeden maraton je prostě milá kniha. Kniha, která vám může pomoct překonat tuhle nemilou dobu a uvěřit, že na jejím konci na nás čeká třeba právě ještě jeden dobrý maraton.

(text původně vznikl pro Bezva Běh)