Než se dostanu k tomu, abych napsala něco o Kilianovu filmu...

...a taky dokumentu, který dali dohromady kluci, kteří jezdí trénovat do Keni, mám tu pár knížek, jež mi od začátku roku prošly rukama a očima.

#1

Jiří Padevět

OSTNY A OPRÁTKY

Letmé pohledy do životů lidí, o něž se dějiny jen neotřely, ale sevřely je do spárů a často už nepustily. Stali se hybateli nebo jen oběťmi, stali se těmi, o nichž se dodnes učíme a těmi, na něž si už nikdo nepamatuje.
Výjimečné dílo - nevím, kdy mě naposledy něco takhle sežvejkalo a vyplivlo s očima navrch hlavy. Historie se trapně opakuje a jeden totalitní režim plynule střídá druhý (dobové výňatky z textu skvěle dokreslují, jak se v dobách, kdy jsou národ a svoboda nejvíc przněné, píšou naprosto vyprázdněné kraviny a řeší se naprosté marginálie), jen tenhle (jak už víme) vydrží déle a/protože nestřílí lidi na ulicích.
Každý z mikropříběhů zamrazí, každá dokonalá pointa je jako bodnutí.
Dvacáté století se prohnalo jako uragán.
A my zapomínáme. Náš nevděčný, věčně nespokojený živočišný druh.
Čtěte. Nezapomínejte. Musíme se poučit z vlastních dějin.

#2

Garth Ennis, Steve Dillon

PREACHER - KŘIŽÁCI

Neplánovaně začínám s Preacherem od čtvrtého dílu (jiný v knihovně neměli a mě jaksi nenapadlo podívat na vnitřní záložku - na obálce samé to nikde není) a je to trošinku problém. Ale fakt jen trošinku. I tak je to totiž veliká jízda plná absurdit a násilí vyšponovaného daleko za hranu. Padlí andělé, sex s démony, retardovaný Beránek, gigantická ("jé-dortík") hlava mocné církve, zabiják boží i Bůh sám chodící po zemi... Všechno, na co si vzpomenete hezky zalité hodně hustou polevou z krve a pocukrované vagonem vystřílených nábojnic.
Skvělá kresba, kolorování i lettering, výborný překlad a celkově rozhodně série, která mi unikala až příliš dlouho, než abych se jí teď nepotřebovala urgentně podívat zoubek.

#3

Ivana Myšková

NÍCENÍ

První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

#4

Duong Nguyen Jirásková

BANÁNOVÉ DÍTĚ - VIETNAMKA V ČESKÉ DŽUNGLI

Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem.
Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc).
Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lide. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus.
Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská.
Absolutně jsem ale nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Přesně takové lidi, kteří už předem plánují, jak neučí své dítě se prát a raději bude chodit do školy řešit, že jeho dítě někoho zmlátilo, než že ho někdo šikanuje, fakt chcete mít ve třídě - a co to třeba řešit, ehm, úplně jinak? Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe čekal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina).
Vadila mi hromada věcí - ale hlavně to, že o Vietnamcích u nás se nedozvíte nic. Proč sem její rodiče přijeli? Co tu dělali? Autorka je zdrcená, že jí někdo nechtěl pronajmout byt na Karláku, protože ji považoval za cizinku (neměla tehdy ale ještě vietnamský pas?) a je znechucená z Čechů, ale o kus dál se dozvíte, že je v podstatě adoptoval starší manželský pár, který jim pronajímal nebytové prostory a který ji a její sestru celé dětství krmil a vozil po výletech. To asi není zanedbatelné, že? atd. atd., klidně budu v diskusi dál elaborovat, je toho příliš, co mi přišlo na hlavu.
Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného.
Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?

#5

Helle Helle

TOHLE JSEM MĚLA NAPSAT V PŘÍTOMNÉM ČASE

Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)

#6

Alen Mešković

STAN PRO JEDNOHO

Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)