Rukověť burana v Hurghadě aneb Na cestách s ministryní informací a rádiem Jerevan

Minulý týden jsme strávili v novodobém Bibione. Pamětníci turistické situace po otevření hranic (protože ano, už jsme pamětníci a je to děsivý, ale lidi, kteří nikdy nezažili svět bez internetu, už mohou volit a z nás, co ještě vědí, co je to "pozor, zákruta" a co mají sem tam ještě problém ubrzdit "Nad Tatrou sa blýská", se postupně stávají hotový trousiči možnájednoubudoucíchkoprolitů) mi dají za pravdu, že jen máloco je tak jednoznačným synonymem pro hordy Čechů, kteří nadšeni znovunabytou svobodou vyrazily zválcovat severoitalské pláže vybaveni jen pár fufni, spořivostí, paštikami a... buranstvím. Je mi líto, ale je to prostě tak.
A jasně, my jsme k nim taky patřili. V Bibione jsme teda nikdy nebyli, ale plynovou bombu jsme v kufru vozili taky, šetřilo se, kde se dalo, protože prostě radši jíst týden paštiky, než nikam nejet (a za tenhle přístup jsem rodičům nesmírně vděčná, protože jsme díky němu procestovali celou jižní Evropu a později se podívali i na jiný světadíly), šusťákovka byla základ a rukamanohama se prostě domluvíte všude, pokud (překvapivě) nezabere strategie hodně hlasité a hodně pomalé češtiny.
Od té doby už uplynulo hezkých pár let, a přestože bych tomu ještě nedávno, kdy mi normální připadalo třeba stopovat v Kurdistánu, nevěřila, před pár týdny jsem se děsně spontánně rozhodla, že nutně musím k moři. Že tam musíme všichni. Že tam musíme odjet co nejdřív (a ne, tu spontánnost vůbec nezpůsobilo přerovnávání letních věcí a hromady šatiček, kraťásků, sukýnek a tíleček, který holčičky mají a ve kterých jsou TAK roztomilý, jak jen vlastní dětičky v šatičkách, kraťáskách, sukýnkách a tílečkách v tomhle věku mohou být, v kombinaci s ubíjejícím stereotypem uklízení, praní, žehlení, uklízení, vymýšlení, co budeme zase jíst, nakupování a chystání toho, co budeme zase jíst atd. atd. stále dokola). Měla jsem naprosto jasno v tom, že to musí být hlavě: all inclusive, hned u moře, naprosto bez starostí, takový, abych řešila jen ty šatičky a tílečka a podobný kraviny...
Jako výsměch svým někdejším přesvědčením o tom, co bych já NIKDY, jsem donutila T. koupit zájezd do novodobého Bibione.
Odjezd byl kvalitně dramatický, tak jak to dokážou zařídit snad jen dětičky (a T.). Sešel se nám odlet, návrat T. ze služebky, Magdiny čtyřicítky a nafasovaný antibiotika a pocit totálního zmaru a stresu. Odletíme? Neodletíme? Inu, odletěli jsme (což je od první věty jasný).
V Egyptě jsem byla naposledy na podzim roku 2010. Domů jsem se vracela jen krátce předtím, než se v Tunisku upálil mladý prodavač zeleniny na protest proti státní zvůli. Poeticky se často píše, že jeho plamen zažehl jiskru revolucí, které zachvátily téměř celý arabský svět a jimž se později začalo říkat arabské jaro. V Káhiře to jen pár týdnů předtím, než první stránky novin zaplnily reportáže z náměstí Tahrír, vůbec na nějakou revoluci nevypadalo. Jasně, lidem vadilo, že si Mubárak chce zařídit dědičnou dynastii, ale že by to nějak intenzívně vřelo pod pokličkou? Já z ní tehdy každopádně odjížděla dosti znechucená, nicméně cukr času už stihl dávno udělat své a já se krutě těšila.
Už záhy poté, co se letadlo odlepilo od země, jsem ovšem začala sbírat celou sadu nových poznatků a zásadních informací, jimiž mě měl nadcházející týden vybavit. Tady jsou:
1. V letadle, obzvlášť v charterové netopýří lince plné koupáků, je nutné se ožrat a všem spícím v okruhu alespoň pěti řad zpříjemnit beztak děsně nudné sny hudební produkcí (zpěvem, případně alespoň pískáním), hlasitou konverzací s kamarády anebo ještě hlasitějším smíchem. Pokud vás bude mít někdo už tak plné zuby, že vám něco řekne, hlasitě se ohraďte, že VY si budete na dovolený PAŘIT, jak budete chtít! (Bonusové body získáte za to, když budete žena (+20 bodů), bude vám víc jak pětapadesát let, nebo na to budete alespoň vypadat (+50 bodů) a nebudete se stydět hlasitě vykřikovat, že jste inženýrka! (+35 bodů)). Pokud budete mít i tak pocit, že vám není věnováno dostatečné množství pozornosti, zkuste v letadle omdlít. Minimálně posádku zaujmete velmi velice.
2. Zásadně noste oblečení o jednu až dvě velikosti menší. Ideální je, když k tomu máte postavu dobře živeného medvěda nebo mrože. Nad zařízlými okraji oblečení se vám pak vytvoří roztomilé bochánky a v okolí pak znovu probudíte dětského ducha a touhu zkusit si uplácat nějakou tu bábovku. Doporučený outfit jsou též elastické minišaty (nutno nechat vykukovat podprsenku) a páskové botičky, které se ovšem musí zařezávat do nártů a kotníků, jinak se to nepočítá.
3. Pokud jste žena a začínáte na velikosti 50, je nezbytné rozepínat si na pláži vrchní díl plavek  - opět tak přispějete k alespoň momentálnímu návratu okolo jdoucích do dětství.

Kdo by na ni mohl zapomenout?

4. Na pláži zjistěte až poslední den, že stačí v baru poprosit o kus zeleného hadru a nikdo by vám pak nenabízel: projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem, šnorchlovací výlet, masáže, pedikúru, copánky ani tetování henou... jinak byste totiž nemohli strávit pár (desítek) minut přemítáním nad tím, že jste a) byli ke konci týdne na ony chudáky chodící celý den v kalhotách a plných botách ve 40 stupních po rozpáleném písku v naději, že válejícím se koupákům prodají projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem... pěkně nevrlí a oni přitom dělali jen svou práci, protože VY jste si nevyvěsili ten pitomý praporek; b) mohli ušetřit poměrně hodně času, kdybyste se všemi nezapřádali alespoň v prvních dnech slušnostní konverzaci, nebo alespoň to, co vám jako slušnostní konverzace připadalo.
5. Jakmile narazíte na jiné Čechy, okamžitě je podrobte křížovému výslechu. Pokud neodpovídají, buďte perzistentní. Stále nic? Vzpomeňte si na slavné časy inkvizice. Přitlačte. Poté nezapomeňte okamžitě dodržet jednu z nejživějších českých tradicí a okamžitě začněte na něco nadávat. Pokud narazíte na debilního objímače, sluníčkáře a vítače, přestaňte nadávat na Araby a začněte nadávat na Slováky (debilní sluníčkář nesmí být ovšem Slovák).
6. Zúčastněte se aktivit organizovaných animačním týmem. Pokud jste dřevo, jsou ideální taneční aktivity. Pokud nemáte dokonalou figuru, volte aktivity na pláži. Buďte v plavkách. Vyberte si břišní tance. Nechte se u toho vyfotit a natočit. Doma to pověste na blog v naději, že když si ze sebe stihnete udělat srandu jako první, nikdo další už v tom nebude pokračovat. (Nikdy vlastním dětem nezapomeňte, že vás do toho zatáhly!)

7. V jídelně si naberte od každého trochu. Co na tom, že těch jídel jsou desítky a že celý rok jíte střídmě. Průjmy jsou beztak z vody/vzduchu/faraonovy dávné kletby. S tím, že se týden v roce přežíráte jako hovado to rozhodně nijak, ale vůbec nijak nesouvisí!
8. Buďte potetovaní! Ideální je vypadat jako když jste zrovna vylezli z ruskýho kriminálu. Kdo není tetovaný, je out. Nebojte, takových je minimum. Je fuk, jestli jste starý nebo mladý, hubený nebo tlustý, aspoň delfínek je prostě must have.
9. Běhejte. Buďte srabi a běhejte jen po areálu. Hodně u toho fuňte. Stoprocentně potkáte armádu místních, kteří se o hotel starají a jež tak utvrdíte v přesvědčení, že turista je prostě zpovykaný debil, protože kdo jiný by tak mohl v sedm ráno ve třiceti stupních zbůhdarma běhat kolem bazénu? Bonusové body: poslední den zjistěte, že v areálu skutečně JE posilovna a v ní běhátko a klimatizace. (+45 bodů)
10. Buďte tříletá blonďatá holčička. Pak vám projde absolutně všechno. Klidně pak můžete dělat bordel, vyplazovat na všechny jazyk, vyřvávat jak na lesy a dělat scénky podle chuti. Všichni se na vás budou beztak smát, budou s vámi dělat legraci, budou si s vámi chtít plácnout a celkově roztají, jen se na ně usmějete.

Bylo to krásný, bylo toho dost. Tak za rok znovu. Možná trochu jinam. Možná trochu víc na východ. To bude teprve dobrodružství!


A tak trochu tematicky aspoň jedna kniha, nějak se mi tu (zase!) nakupily...

#34

Bronislav Ostřanský (ed.)

ISLAMOFOBIE PO ČESKU

Strach z islámu, odpor k němu a mnohdy mylné představy s ním spojené jsou témata, jež vzbuzují v české společnosti vzhledem k nepočetné komunitě místních muslimů neuvěřitelně silné emoce. Proč se islámu tak bojíme a odkud náš strach a odpor pramení? Jaké jsou nejčastější mýty a polopravdy spjaté s islámem? A neměli bychom se vlastně bát něčeho docela jiného? (Celý text na webu iLiteratury TADY)