Kde všichni ti běžci jsou...

...kde mohou být?
Takhle o víkendu se to u přehrady úplně nezdá, ale při pohledu na seznam píšících spoluběžců to vypadá, že ti, co vydrželi běhat, už nemají potřebu psát, případně pověsili běh na hřebíček úplně a našli si nějaký jiný, zábavnější koníček, třeba ježdění na koloběžce, koukání do zeleně nebo zavařování.
Čím to, že se všichni vytratili? Že by měl člověk jen určitý počet závodů, o kterých má chuť referovat nebo jen určité množství situací, které mu připadají hodné zaznamenávání? Můžou za to sociální sítě, na nichž se referuje snáz a rychleji? Máme méně času nebo jen méně chuti? Nebo jsme prostě už řekli všechno, co jsme chtěli?
Je fakt, že časem ta běžecká témata dojdou, když nejezdíte na dva závody do měsíce a nemáte kliku na hromady bizarních situací jako dnes už nestor běžecké blogosféry 12Honza. Ono taky co furt psát o tom, že dáváte jednu nohu před druhou, občas vdechnete nějaký ten gel nebo housku se sadámem. Někdy se vám běží líp, jindy hůř, občas je vedro, jindy zase zima. A tak si tu v těch svých běžeckých světech žijeme den za dnem, týden za týdnem a z měsíců jsou najednou roky. Prvotní nadšení vyprchá a buď se s během rozejdeme nebo si vytvoříme trvalý partnerský vztah, v němž není třeba zas tolik slov, prostě stačí spolu být, protože víme, že i když to třeba není absolutně dokonalý, je to pro nás to nejlepší (ano, pořád ještě mluvím o sportu). Není asi divu, že většina běžeckých blogů nepřežije onen přesun statusu z absolutní zamilovanosti do trvalého svazku. Je to stejný jako se všemi populárními romány - kde nejsou zápletky, karamboly, katastrofy, zvraty, peripetie a rozuzlení, tam to není široce čtenářsky přístupný a oceňovaný příběh.
A deníčky typu přišel jsem, viděl jsem, snědl jsem, běžel jsem domů, ty nemůžou nikoho dlouhodobě bavit číst ani psát. Nebo aspoň mě ne.
Ale stejně. Kde všichni jste? A kdo teď stojí za čtení?

# 14

Lynn Gaspard

DON'T PANIC I'M ISLAMIC

Don't Panic I'm Islamic je podivná směska esejí a ukázek uměleckých děj, která by ráda předvedla odlišné pohledy na muslimy a představila je jako úplně normální lidi z masa a krve, kteří prožívají úplně stejné starosti a radosti jako nemuslimové a ještě nějaké navíc, které pramení z šířící se paniky z islámu. Místo toho tu ale máme plejádu podivných, extrémních osobností - je tu pár gayů, jedna drag queen, za rohem pak radikální feministka a další a další podobného střihu. Upřímně mi v první řadě uniká, co má tahle sbírka vlastně být? Eseje na začátku knihy jsou extrémně vtipné a reagují většinou na to, jaké to je být muslimem v post-trumpovském světě. Některé sice mohou vyznívat snad až příliš radikálně, ale mně se líbily. Jenže pak se tón začne měnit a s ním i témata a otázku, jaké to je být v současném světě muslimem, vytlačí mindrák, který zjevně lidé odlišné barvy pleti neustále prožívají v ultlačovatelské, majoritní, bílé společnosti. Jakože cože? Naprosto nevybalancovaná je pak kvalita jednotlivých textů, na pár skutečně dobrých je tu podstatně víc slabých a pár špatných. Suma sumárum je to průměrná sbírka, jež nevyužila obrovský potenciál. O to větší zklamání pro mě představovala.

# 15

Václav Hrabě

BLUES: BLUES PRO BLÁZNIVOU HOLKU

"Mrtví romantici zmrzlí v zákopech 

něžným chraptivým hlasem zpívají 

nejlepší dílo Ludvíka Beethovena. 

Také to byli lidé. 

Teď jsou to jenom jména. 

Guláš a kvér a řády. Ono to láká. 

Ale Beethoven? Beethoven? 

Pánové, co je to za vojáka? 

Červená, lidská krev v kalužích hasne. 

A hvězdy na nebi 

jsou cynicky krásné!" 

(z Půlnoční mše v dešti, s. 129) 

A je úplně fuk, kterou bych vybrala, protože všechny jsou "cynicky krásné", silné, dojemné, imaginativní a tak přístupné! 

Už je to spousta let, co jsem četla Hraběte poprvé a stihla jsem zapomenout, jak geniální byl básník, stejně jako jak tragicky mladý zemřel. Stejně jako jsem si pamatovala jen to, že se mi jeho verše líbily, jak moc mě ale dokážou zasáhnout, to jsem odhadnout nedokázala. Beatnická láska, zdá se, nerezaví.

# 16

Anna Blundy

ŠPATNÉ A JEŠTĚ LEPŠÍ ZPRÁVY

K téhle knížce mám velmi osobní, až niterný vztah. Poprvé v životě jsem totiž právě u ní viděla, jak vzniká český překlad. T. na ní dělal v době, kdy jsme spolu začínali chodit a já tehdy absolutně nechápala, jak něco takovýho může zvládat? Kniha vedle klávesnice, otevřený word, pohled na anglický text, zabušení, český překlad na obrazovce. Před očima se mi rodila nová verze starého. Kouzlo. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že i já budu jednou přivádět na svět nové podoby starého, nevěřila bych. 

Minulý týden jsem si potřebovala nutně a rychle zalepit bebíčko na dotčené dušičce, když na press trip do Izraele a Palestiny odjel kolega, jenž má v redakci zastávat spíš pozici univerzála a ne já. Máloco pomáhá na podobný bebíčka líp než čtení. Teda aspoň mně. A když už jsem tam nemohla být, mohla jsem si o tom aspoň číst.

Knížku jsem si pamatovala jen mlhavě, pamatovala jsem si, že mě bavila hlavní hrdinka a že mě bavil celý příběh.

A na tom se za ty roky fakt nic nezměnilo.

Špatné a ještě lepší zprávy  jsou zábavná a napínavá detektivka, která vám dovolí nahlédnout do kuchyně zahraničních dopisovatelů. Hlavní hrdinka Faith je ještě relativně mladá britská novinářka, se kterou se život nemazlil a která se rozhodla, že ani ona není vlastně mazlící typ a bez sebelítosti naložila s tím, co má a co jí bylo dáno, jak nejlíp dovede. Je drsná, tvrdá a ostřílená. A je uvěřitelná. Román je všechno, jen ne naivní a nerealistický, jak mu je vytýkáno na databázi knih - při intifádě zemřela spousta lidí a pokud se pokusíte rozkrýt ruský gang obchodníků s dětmi navázaný na izraelské armádní špičky, můžete velice snadno přijít k úrazu s vedlejším, smrtelným účinkem. Novináři a to, jak fungují, jsou popsáni bez růžových brejliček a zkreslených představ á la "mám kauzu". Blundy píše dostatečně dostatečně cynicky (a sama má za sebou dost osobních zkušeností), abyste se aspoň na chvíli doopravdy připojili v baru k bandě ožralých, utahaných a všemožně poznamenaných jedinců, kteří pro nás v mezičase chystají televizní stand-upy z válečných zón a popisují boje v článcích, které přelétáme očima u ranního kafe.