Hrdina v mínusu

Mé knižní předsevzetí nezačalo nejlépe. Srdnatě jsem se snažila udržet na vlně dočítání starých restů, abych mohla odstartovat hezkým #0. Jenže pak mi T. kolega z práce poslal Tělo Itala Paola Giordaniho s tím, že je to drsný, ale mohlo by se mi to líbit (podotýkám, že kolegu I. osobně vůbec neznám, čili se nabízí celá řada teorií, jak a proč dospěl k tomu, že zrovna já bych mohla být ideálním čtenářem naturalistického, válečného románu z Afghoše). Půjčené knihy mají samozřejmě přednost, obzvlášť pokud si chcete přečíst jen přebal a najedou jste (záhadně) na straně 35. Jenže... co s mojí výzvou? Protože jsem děvče čestné jak Mirek Dušín, nemůžu se tvářit, že je moje a už vůbec ne, že mi už před začátkem roku ležela v knihovně. A jelikož těch, co mi v knihovně leží, je stejně mnoho jako ruských vojáků u Stalingradu, i usoudila jsem, že zanedbání vlastněných na úkor cizáků bude ztrestáno odečtem. Takže stojím na prahu nového roku a z knižní výzvy mám splněnou přesně -1 knihu. Gratuluju!

Paolo Giordano

TĚLO

# -1

Setkání s autorem bylo pro mě fascinujícím zážitkem. Jeho prvotinu Osamělost prvočísel, která byla posléze i zfilmovaná, jsem zaznamenala jen koutkem oka, takže teprve teď jsem mohla žasnout nad tím, jak může někdo, kdo má doktorát z teoretické fyziky vládnout takovým jazykem a umem vyprávět velké i malé, silné i pomíjivé příběhy postav tak živých, že těžko uvěříte, že v některých italských kasárna ty kluci skutečně zrovna nespí, neposilují nebo prostě jen nečekají, až je pošlou na další misi.
Právě mise do afghánského Gulistánu slouží Giordanimu jako jeviště pro rozehrání dramatu v jehož středu stojí tělo; tělo fyzické, tělo přítomné, tělo umírající, tělo zrazující, toužící, zoufalé, uspokojené, tělo jako skvěle fungující a jindy krajně nespolehlivý stroj. V doslovu překladatelka navíc osvětluje, že v italštině název knihy znamená také útvar, masu - tedy tělo jedince, i masu armády, v níž zaniká a stává se její součástí, aby se nad ním v případě, že zemře, zavřela jako kalné vody a obratem jej nahradila někým jiným. Román otevřeně zobrazuje syrovost a surovost války, to, jak člověka zbavuje části jeho osobnosti a mnohdy kompletní důstojnosti. Je to román o vině a (sebe)trestu. Každý z vojáků si nese nějakou svou bolest, nějakého temného pasažéra, ať už je to rodinné trauma doktora Egitty, které ho přiměje si prodloužit pobyt na misi o další turnus a nepřímo tak zapříčiní sled tragických událostí, minulost velitele jednotky Reného, přístup k životu magora Cederny, vztah s matkou nezkušeného Ietriho nebo zázemí šikanovaného Mitrana... Každý z nich má své důvody, proč je v armádě a i kdyby se vám prostředí zelených mozků jinak hnusilo, tady máte možnost podívat se pod pokličku a ochutnat, jak ten guláš, co by vám v kantýně naservírovali, mohl možná tak trochu chutnat.
Styl vyprávění je svou (chtělo by se napsat vojenskou) prostotou strhující. Od prvních pár stránek víte, že se něco stane. A že to bude sakra zlý. Jen nevíte, co přesně a hlavně kdy. Postupně budované napětí předtím, než osud (a povstalci) udeří, by se dalo krájet a s každým dalším jasnějším a zřejmějším náznakem toho, co přijde, autor umně utahuje uzel na vašem žaludku a knedlík, co vám zadělal v krku, úspěšně kyne. Afghánská linka funguje skvěle, bravurně vykreslené postavy vám ožívají před očima stejně jako drsně krásná krajina, která je obklopuje. Celý román je naprosto nepatetickým nositelem pacifistického poselství (ne nadarmo jej otevírá citát z Na západní frontě klid). Protože je jedno kde, kdy, kdo a s kým, jedna obecná pravda platí stále: War never changes...

Jen škoda toho opravdu nepříjemného množství překlepů, u knihy z podobné edice a renomovaného vydavatelství je (dle tiráže) absence jazykové korektury trestuhodná (překladatel není stroj, redaktor může překlep přehlédnout, proto má mít každá překladová kniha svou svatou trojici, aby pak čtenář nemusel být rušen zbytečnými chybami).

A co ten zmiňovaný hrdina?

No to jsem, jak jinak, já.

Motivace totiž není nikdy dost, a tak jsem si nechala natisknout můj vlastní osobní ultrahrneček. Ještě o jedno kafe denně víc a nebudu mít ani modrou, ani červenou, ale černou krev a tak mám tenhle krásný citát pořád na očích a připomíná mi, proč že to všechno vlastně dělám (obzvlášť v těch mrazech, co teď panují venku, mi krapet tuhnou závity). 

Takže mám parádní hrneček.

A s hrnečkem jsem si na zahřátí dopřála taky skutečně dechberoucí, adrenalinem nasáklý okamžik počítačovýho hrdinství.

Tak snad se mi ten sen nezmění v hodně škaredou noční můru.