Zrozeni k běhu... (a zjevně i k psaní)

Konečně je to tu. Literární dílo o běhání, které budu jen a jen chválit.

Dana Orálka představovat určitě nemusím. Tak alespoň něco málo o knížce, kterou sepsal spolu s Lubošem Brabcem. Jmenuje se Můj dlouhý běh a už pár týdnů si ji můžete objednat tady.

Dan byl a stále je synonymem českého vytrvalostního běhu. V poslední době mu tvrdě šlape na paty Radek Brunner a někdy šlape na paty Dan Radkovi. Přesto je to pořád on, kdo se vám nejspíš vybaví jako první, když se řekne české ultra. Ten, který zaběhne trať o polovinu rychleji než vy, a pak stráví v cíli dlouhé hodiny focením ostatních doběhnuvších. Ten s dlouhýma nohama a culíkem. Ten, co má nepředstavitelnou výdrž. Ten, co konečně napsal knížku.

A co přináší? Lehce přes dvě stě stran čtení, které mě přibilo a nepustilo navzdory řvoucím dětem a spánkovému deficitu. Včera odpoledne přišla, dneska dopoledne jsem ji dočetla. A - páni! 

Knížka je psaná lehkou rukou, čtivě, vtipně a zajímavě. Začíná uprostřed Sparthatlonu, vrací se do dětství a k začátkům organizovaného sportování. Vzal jsem do ruky kouli a dohodil ji v podstatě tam, kam z té výšky spadla. Při dálce jsem měl problém trefit prkno a doskočit vůbec do písku. Prvním pokusem ve výšce jsem pro změnu dopadl na hliníkovou tyč a ohnul ji. Bolela mě z toho záda, navíc mi trenér naznačil, že ani tady nemám budoucnost. Tak na mě zbylo běhání. (s. 19-20) Podobný nadhled a lehká sebeironie se vznáší nad celou knihou. Dan nemá problém přiznat, že některé věci mu nešly, že někde selhal, že se něco nepovedlo. Předběhlo mě dalších sedm běžců a v té chvíli jako by se ve mně něco zlomilo. Všechno mi začalo být jedno. Po zbytek trasy jsem se hodlal jenom bavit. A tak jsem se smál, na ovce, na vojáky u trati, na diváky, připadal jsem si jako magor. (s. 177) Rekapituluje svou běžeckou kariéru bez klišé a daří se mu téměř nemožné. Píše o běhání jinak než všichni ostatní.

Zrod talentu desítky a jeho transformace v krále ultramaratonů se neodehrály ze dne na den. Dočteme se o tréninku, o cestě vzhůru, o změnách, které přinesla do běhání sametová revoluce i o zdravotních problémech a o tom, jak chutná běžecké vyhoření. Při popisech závodů se neopakuje "Jurekův" muster - běžím-mám krizi-překonávám krizi-vítězím. Každý z vybraných závodů je jiný a něčím výjimečný. Víc se dozvíme vedle zmiňovaného Sparthatlonu o - s Danovým jménem často spojovaném - pořádně vypečeném Badwateru, který v jeho podání zní docela snesitelně. Celá jedna kapitola je věnovaná ultra v mexických Měděných kaňonech, proslavených McDougallovým Born to Run. A je rozhodně zajímavé číst, že realita je na hony vzdálená stránkám bestselleru.  

Dan i z knihy vychází stejně, jako působí ve skutečnosti - skromně a normálně v tom nejlepším slova smyslu. Přestože je ve vytrvalostním běhu fenomén, vypadá to, jako by si to ani neuvědomoval - nebo si to spíš uvědomovat nechtěl.

Tak teď jen nezbývá než doufat, že se najde překladatel do katalánštiny, protože: Kiliane, takhle se na lopatu sedá!