Tenké červená linie normálnosti

Když otěhotníte a nejste ten typ, co nechá všechno koňovi, protože ten má větší hlavu, sesype se na vás bambilion protichůdných informací. Ty potom jako ta Popelka přebíráte a přebíráte, převracíte tam a zase zpátky, snažíte se je nějak přefiltrovat přes vlastní světonázor a vybrat z nich ono pověstné "to nejlepší pro mě a mé dítě". Pokud vám sportovní aktivity tykaly už předtím, než jste na záchodě (ne)věřícně a (ne)nadšeně zírala na kus papírku (plastu) na kterým se právě objevily dvě čárky (nebo jakákoliv jiná příslušně pozitivní symbolika), aniž byste předtím požila alkohol v míře větší než malé, je vysoce pravděpodobné, že budete řešit, co a jak teď vlastně můžu dělat. Můžu chodit na spinning? Jezdit na kole? Běhat? Lyžovat? Co je dobře a co špatně? Záhy zjistíte, že vám většina chytrých knih a webů bude radit hodiny těhotenský jógy a zhůvěřilosti typu "cvičení s bříšky" (pardon, vím, že na tom není nic špatnýho, ale mám na určitě specifický slovník týkající se těhotenství a potomků středně těžkou alergii - nesnáším, když mě někdo označuje za těhuli, ještě hůř těhulku, když o naší ještě nenarozené dceři mluví jako o "prcince" a celkově mě děsí to šílený množství zdrobnělin, který se k mateřství vážou. O manžách, tuleníčkách a mateřským plurálu mlčím radši jako rov neb chci psát o něčem úplně jiném), kde se máte kromě mírného protažení (na pár podobných hodinách jsem byla, když jsem čekala M. a je to nudáááá) nejspíš hlavně socializovat s podobně postiženýma a co nejdřív si zvyknout na to, že nastávající a čerstvé matky jsou vlastně specifická a svým způsobem lehce ostrakizovaná skupina populace. Kromě toho je tu samozřejmě obligátní vychvalované plavání (koupila jsem si dokonce plavky, do kterých jsem se přes své sloní rozměry dlouho vešla - myslíte, že jsem byla plavat? Ani prd!) a chůze (ok, k tomu jsem se nakonec dostala, byť jen sporadicky a jen proto, že běhání bylo off the table). O všem ostatním se nic moc lichotivého nedočtete: hrozba pádu, příliš vysokého tepu, nárazů, otřesů atd. je prostě strašák č. 1, jenž smetává většinu dalších sportů ze stolu.
Otěhotněvší běžkyně se tedy vydávají dvěma cestami: po proudu, kdy raději pověsí koníček na hřebík a počkají po šestinedělí, kdy znovu vyrazí do terénu nebo proti němu, kdy běhají dál, podle určité sady pravidel, jíž samozřejmě vévodí: "naslouchám svému tělu". Pokud patříte do druhé skupiny, brzy zjistíte, že na určitě skupiny se dělí i ti, kteří vás při vašem počínání sledují nebo o něm poslouchají. Jsou tu nadšenci - ti vás budou za každou cenu podporovat, pak mlčící většina - té je to buď jedno nebo si myslí, že jste tak trochu cvok, ale kdo jsou oni, aby vám do toho kecali a pak ti, co si neodpustí poznámky o sobeckosti, pošahanosti, hazardérství atd.
Myslela jsem, že na poli respektu vůči počínání ostatních lidí jsem se posunula do míst, jež jsem ještě před pár lety neměla ani na dohled (a ne, nejsou to ona místa, kde záda přechází v nohy). Je to ale pár dní, co jsem narazila na fotky (nejen) manželky populární amerického fitness trenéra Chrise Powella z doby jejího posledního (čtvrtého!!) těhotenství. A zjistila jsem, že když dojde na těhotenský crossfit, jsem bez debat členem třetí hodnotící skupiny. První, co mě při pohledu na ně napadlo, bylo totiž: panebože, ta ženská není normální! Proč to dělá? Co si tím dokazuje? To se nebojí? Vždyť to musí být nebezpečný!

Přijde vám to taky už moc nebo jsem jenom já divná, když mi takový fotky přijdou spíš příšerný než inspirativní? Je to tím, že crossfitu nerozumím a nechápu, jak tohle může být ok? Anebo ve mně jen hlodá závist, protože já ve svém 38.tt vypadám, jako kdybych milou Heidi Powell sežrala, zatímco ona ve 34.tt (ano, tak moc těhotná na té první a poslední fotce ona blondýna je) vypadala, jako by blbě rozkousala broskev? A existuje vůbec hranice mezi normálností, když přijde na ne-všemi-doporučovaný sport v těhotenství?