Okolo Vlasti 2013 aneb závod, který jen tak něco nepřekoná

Když Dušan vloni na podzim vznesl otázku, jestli by si k nim v případě, že by se mu podařilo zorganizovat závod, přijel někdo zaběhnout půlmaraton, neviděla jsem jako problém eventuální účast přislíbit. Dušan mi promine, ale tak co, slibem nezarmoutíš a beztak z toho nic nebude.

Ehm. Teď se teda za tohle veřejný přiznání trochu (víc) stydím, ale neodpustím si ho, protože o to víc vedle něj vynikne výsledek.

Nejen, že se Dušanovi opravdu podařilo první ročník vlastibořickýho půlmaratonu zorganizovat, dokázal navíc přijít s nádhernou tratí, zajistit občerstvení a všechno vymyslet, naplánovat a zařídit tak, že mě nenapadá jediná organizační věc, kterou bych mohla (byť v dobře mínění konstruktivní víře) vytknout. Ani jedna. I to počasí objednal na začátek července při startu ve tři odpoledne parádní.

Od včerejška přemýšlím, jak popsat akci, která mi nakonec přišla jak setkání a posezení s kamarádama, se kterýma jsme si jen tak mimochodem vyrazili na chvíli zaběhat. Přestože jsme prokazatelně (garmin by přeci nelhal) těch jednadvacet (a kousek dalšího) kilometrů odběhli, spíš, než kopec, kterým D. předem strašil nebo moje naivní představy o čase, kterýho bych mohla dosáhnout, si budu pamatovat, jak mi nějaký racionální živly překazily, abych Aničce (jakožto vítězné ženě) a Jirkovi (jakožto vítěznému muži) cestou z hospody po jedenáctý v noci u místního domova důchodců odstartovala závod ve šplhu pod hvězdnou oblohou na vlastibořický vlajkový sloupy o žraločí ploutev, kterou oba vyhráli (ta Jirkova měla aerodynamičtější tvar, kterýžto se A. líbil podstatně více, než její zkosený a na Bezďovu výzvu, aby se teda vsadili, že Anička sní rychlejc polívkový talíř piva kávovou lžičkou, než Jirka suchý rohlík (prý v případě, že jíte pivo vždycky vyhrajete), lakonicky J. opáčil: "Já pečivo nejím!" a bylo po sázce), Kájovu pozávodní svačinu (já: "Ale chybí ti ještě wasabi!" K: "To mám v batohu, se mi pro něj už nechtělo...") nebo Májino úchvatný tetování. Nesmazatelný zůstane i přenádherný ráno u Dušanů na zahradě, jejich úchvatný domov, Lůcina domácí jahodová šťáva, Důšův chleba, báječná společnost a celá ta neuchopitelná a těžko zachytitelná atmosféra léta, pohody, srandy a nepřenositelnýho pocitu z toho, že máme všichni něco společnýho, něco, co se těm "zvenku" špatně popisuje a ještě hůř chápe (tímto děkuji mé drahé polovičce, že i přesto, že je jedním "z těch venku" se mnou jel a snad se i docela bavil).

Vítězní A. a J. a jejich ploutve, o které se málem svrhla lítá sportovní bitva...

Kája a jeho svačina

Ale zpátky k věci. Ráno jsme vyhrabali v hlubinách zapomnění stan, který se naposledy dostal ke slovu předloni na konci května v norským Stavangeru, kdy jsem chtěla bejt za drsnou zálesáckou ženu, a když už jsem si na přelomu pátýho a šestýho měsíce těhotenství ten šílený roadtrip po Norsku a Švédsku vybrečela (Lofoty doslova), tak přeci nedám najevo, že bych radši než v kempu spala někde v posteli (a bylo mi to naprosto k ničemu, protože přesně po týhle jedný noci jsem to stejně musela přiznat...), sbalili Bublinu a vyrazili. Madlenku jsme odložili u prarodičů a po obědě pokračovali dál na sever. Decentně jsme si zakufrovali, přeci tam nebudeme strašit moc brzy, že, a nakonec to ve chvíli, kdy jsme si teda vyndali mapu, docela bez problémů našli.
U koupaliště se už houfovalo docela dost lidí, zaparkovali jsme za Deni a Michalem, kteří přijeli chvíli před námi, já zaregistrovala Lídu a posléze i většinu ze spřátelených duší z DM (DailyMile, ne tý drogerie). Pozdravit, vyzvednout číslo, převlíct a jít se houfovat. Konečně jsem se osobně setkala s Karlem, kterýžto mě (nevědomky) na DM vlastně přivedl, a který mi slíbil, že mě doprovodí. Naivně jsem si věřila na čas kolem 1:50:00, dokud Dušan nepřiznal, že to za 1:50:00 poběží on (což teda kecal, zvládl o celý šest minut rychlejc). Z toho bylo jasný, že i dvě hodiny budou dost těžce dosažitelná meta.

Po nezbytný společný fotce skoro celý třídy jsme pokračovali v houfování, pro změnu v prostoru startu. Po nezbytný prezenčce (asi aby mohl Dušan posléze vyhodnotit ztráty :-) nás odmávli a my, jak jinak, vyrazili. Kája vedle mě hopkal jak lehkonohá laň, já dusala, funěla a říkala si, že to byl teda zase jalovej nápad. Že se mi vlastně ani nechce nikam běžet, že je to nějak daleko, že jsou všichni děsně rychlí a prostě samá optimistická myšlenka. Jak říkal Radek před startem: "Mně se nikam nechce, nebejt mi trapný, že bych sem jel dvě stě kiláků jenom na pivo, rovnou bych si jedno dal." Pod to jsem se v duchu podepsala hned několikrát.
Jenže on ten pesimismus jednomu vydrží blbě, když: běžíte loukama a po loukách, kolem lesů a občas i v

nich, sem tam stojí na chodníku místní a nadšeně tleskají a povzbuzují vás, doběhnete k nádhernýmu zámku, který vypadá, jako by ho přenesli ze severu Anglie (a kde mají na jedný věži stoprocentně odlitýho Důšu v běhu ;-), chvíli po startu vás dojede kolmo kamarád, kterej bude dělat celou trasu paparazziho a vy se budete muset smát vždycky, když někde vybafne a celou dobu kecáte se svým pacerem (už jen to, že tohle můžu napsat! :-) o všem možným i nemožným od závodů, přes plány do budoucna, výjezdy, výběhy až po historii jeho účesu ;-).
Z kopce mi to, přiznávám, běželo výrazně líp než do kopce. Chvíli jsme se zvládli držet Radka, ale ten mi vrátil PIM i s úroky a utekl nám. Po druhý (?) občerstvovačce jsme zapomněli odehnout do lesa (musím
přiznat, že jsem po značení vůbec nekoukala a nechávala to na Kájovi; Lída s Ajronmenem nás - bohužel k jejich smůle, následovala a nebýt toho, že Kája po pár desítkách metrů prohlásil: "Hele, tady jsme už byli!", bych tam bývala byla běhala dokolečka ještě teď), takže jsme si trochu zaběhli.
Kopec, který podle nápisu na zemi "neběhá ani Lída" :-D jsem vydusala s tím, že tu slečnu v oranžovým

Kdo z vás kdy měl TAKOVÝHLE
doprovod? :-) 

nátělníku, kterou chudáka Kája vytipoval už na startu a prohlásil: "Ale tuhle přeci předběhneme, ne!", prostě MUSÍM dát (zvládla se před nás dostat, když jsme kufrovali). V tom samým kopci se mi vybavil rozhovor s Danem Orálkem, kde se ho ptali, jestli chodí běhat s přítelkyní. On že společně vyráží spíš na tenis, že s ním moc běhat nechce, protože jí vadí, že kolem ní běhává dokolečka. Kája přede mnou v tu chvíli běžel (stále lehkonoze jako ze začátku) pozpátku a něco mi vykládal ;-).
Tajným (a teď už teda veřejně známým) cílem závodu se v průběhu, kdy bylo jasný, že i dvě hodiny jsou chimérou, stal, aspoň o metr, skalp Lídy. Jenže Lída je prostě ultra a stovkama ošlehaná běžkyně. Její tempo mi ke konci přišlo jak srdeční sval - steady-steady-steady-steady... zatímco moje nohy přestávaly poslouchat, její kmitaly dál jako ručička metronomu. Budu muset ještě hodně běhat, než si splním i tenhle cíl ;-).
Na posledních dvou kilometrech jsem došla ještě jednoho poznání. Pochopila jsem, jak přesně se cítil můj tatínek v Pardubicích, kdy jsem ho v dobrý víře ke konci motivovala a on, ač mě má jinak opravdu moc rád, na mě štěkl: "Vím, že to myslíš dobře, jsem fakt rád, že běžíš se mnou, ale prosím tě, drž už hubu!!" Mám trochu výčitku, protože jsem jako správná dcera svého otce něco podobnýho zavrčela ke konci na Káju. Tímto se omlouvám, mám tě fakt ráda, ale uááá!! Jak já ti záviděla, že jsi v pozici toho, kdo na moje "bolí mě kotník" ... "bolí mě lejtko" ... "mám křeč v prstech na noze" ... "já už fakt nemůžu" ... odpovídal: "Tak na to nemysli!" "Trošku zrychlíme, ne?" a "To přejde! Už tam skoro jsme!" ;-)
Nakonec jsme tam už fakt skoro byli. Trvalo nám to dvě hodiny, čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin (ovšem pozor, čtvrté místo v mé kategorii! A to nás v ní tentokrát ani nebylo pět jako na Hrbu, ale celých 12! A první dvě braly babický, což se vlastně nepočítá... takže stříbro? :-D). Cílem jsme to vzali kvaltem rukou společnou a nerozdílnou (Kája mě chtěl, asi džentlmensky, nechat běžet napřed - a to tedy ne, táhl jsi mě celou dobu, tak na těch fotkách budeš hezky se mnou! ;-)

Musím říct, že rezervy žádný nezůstaly, že jsem opravdu dělala, co jsem mohla a že jsem si to - myslím, že hodně i díky Kájovi - skvěle užila.
A v cíli konečně začala ta správná sranda, konečně jsem se seznámila s Evčou a Zdeňkem, zatleskali jsme vítězům, a pak už jen pivo, grilovaný maso, ještě víc piva, odvážlivci ve vodě (Dušan: "To je pyl, to nejsou s*ačky!"), přesun do hospůdky, skvělá společnost a debata o všem možným. Zajímavý je, že jsme se nakonec skoro nebavili o běhání :-) Jen škoda, že spousta lidí odjela už odpoledne nebo navečer (David, Lída, Magda s Radkem), i tak to ale stálo rozhodně za to. V noci Dušan ještě rozdělal oheň a ráno bylo jako z reklamy na Čechy.

Jedno je jistý už teď: jestli budu za rok běhat, a jestli Dušan zorganizuje i druhý ročník, určitě znovu vyrazím(e). A věřte mi, že vy u toho rozhodně nechcete chybět!