Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část I.

…kterou není radno absolvovat v minimuskách, a která byla tak neodolatelná, že jsem do ní na jednapadesátým kilometru zalehla.

Ale vraťme se na začátek.

Únor 2013

Nemůžu běhat. Začalo to bolavým kolenem a pokračovalo vracející se a příšerně svědící vyrážkou v loktech, která se rozhodla, že na příště už nehodlá být malou a porazitelnou a rozjela to ve velkým. Od prstů do podpaží jsem se škrábala, plakala a zoufala si s každou další kortikoidovou mastí, která nezabírala a s každou další injekcí, která už měla pomoct (a samozřejmě nepomohla), jsem byla nešťastnější a nešťastnější. Zakázali mi běhat. Pak přišla akce oteklý ksicht, zákaz na dalších pár dní, problitej den před odjezdem na hory, kde jsem klusala s tepovkou ke 170 tempem k 8 min/km a polykala hořký slzičky, který kromě vody a soli obsahovaly z 50% i silně koncentrovaný (a ve větších dávkách obvykle smrtelný) zoufalství. V rámci terapie pozitivními zítřky (dokud dejchám, běhám, aneb živou mě nedostanou!) jsem se nadchla pro první ročník trailovýho závodu, na který dávala na DM odkaz Deni. Valašský hrb. Na výběr byly trati o délce 15, 30 a 50 km. Nadnesla jsem to Tomovi. Nesouhlasil. Ale zná mě a ví, že v některých směrech je resistence futile, a tak nakonec rezignovaně souhlasil. Že to teda spojíme s dlouho plánovanou dovolenou v Beskydech (ironií osudu bylo, že moje banka měla v tý době výpadek internetovýho bankovnictví a aby registraci automaticky nezrušili, (ne)musel mi ji Tom zaplatit). Maraton mi zaměstnával hlavu tak, že Hrb se tyčil kdesi na obzoru a vrhal děsivý, třiapadesátikilometrový stín s osmihodinovým limitem.

31. 5. 2013

Vyrážíme směr Rožnov pod Radhoštěm. Už pár dní v kuse prší a mně je jasný, že můj botník trpí poměrně zásadním nedostatkem. Mám tři páry bot na běhání. Vff KSO, Inov8 bare-x 180 a NB minimus. Tak a teď kvízová otázka pro zvídavé hlavičky, který z nich se perfektně hodí do běhu po – jak se dalo čekat hodně rozbahněných – kopců? (Kdo napíše, že jsem měla jít bosky, platí pivo, protože takovýhle výsměch si tedy líbit nenechám! ;-)

.

.

.

Přesně tak. Přišla jsem si jako při volbách do parlamentu.

Odpoledne nad Luží vysvitlo sluníčko. Při zběžným obhlídnutí (překrásnýho) okolí to bylo dokonce jenom na triko s krátkým rukávem a já si začala dělat mlsný choutky na slunečný, byť bahnitý, závod.

Večer jsem balila velmurka. Přišla jsem si jako igelitová královna. Všechno, co putovalo dovnitř, bylo pečlivě zamotaný v igeliťákách, protože jedna věc je věřit a druhá být vždy připraven.

penál jsem s sebou teda nebrala...

Doufala jsem, že nepotáhnu tisíc nezbytností a na nějakou zásadní zbytnost nezapomenu.

Náhradní triko, bunda, čelenka, optimisticky sluneční brejle, náplasti, izolepa, dva ibalginy, kdyby bylo nejhůř, chytlo mě koleno, tak ať aspoň zvládnu někam dopajdat (nakonec se ukázalo, že by to nebylo vůbec třeba, neb organizátoři měli v případě nouze domluvený svoz z trati s horskou službou, čehož minimálně dva běžci – který jsem viděla se na čtyřkolce vézt – využili), pytlíček odpočítaných anticrampů, který Michal radil co hodinu a půl preventivně jíst. A vůbec, věřím, že

ráno

Michalův Fahrplan na stravování během závodu mi pomohl zásadně k tomu, že nepřišly žádný křeče, žaludek stávkoval jen chvíli lehce po čtvrtý hodině a volání přírody mě na trati nezastihlo. Kapesníky, telefon, dvoje náhradní fusekle, houska se šunkou, margotka, dva rozjedený gely, Vabrouškovo vazelínový mazadlo (nehodlala jsem dopustit, abych zase vypadala, jako po návštěvě SM salonu jako po PIMu), sedm carbonexů – a nekecám, furt v tom batohu bylo místo! Jak říkám, potřebovat, nacpu do něj i malýho slona.

Večer jsem nemohla (už zase) vůbec uspat Makouše. Poslední týden zase spala na pendrek. Asi že věděla, že já bych potřebovala docela urgentně odpočívat. Ať mi nikdo netvrdí, že trpaslíky nedodávají se zabudovaným radarem. Dvakrát jsme s ní strašili vzhůru uprostřed noci. Jednou usnula dokonce až v půl jedenáctý. Další noc mě co dvacet minut vyvolávala.

Noc před Hrbem samotným jsem k ní vstala devětkrát. Devětkrát! V kuse jsem naspala dvě hodiny, a pak už to stálo za prd. V 5:20 budíček. Přiznám se, že jsem sice byla unavená, hodně unavená, ale vděčná, že budu moct od toho všeho na pár hodin (literally) utýct.

Pokračování