TENKRÁT POPRVÉ

(ze 14.6.2010)

Jitka (26) - Stalo se to teprve nedávno (pro pedanty předevčírem), takže to mám ještě v živé paměti. První setkání proběhlo tak dávno, že si na něj ani nepamatuju. Žijeme spolu vlastně celý život, pár let byl náš vztah opravdu intenzívní, pak nás na nějaký čas rozdělila studia, lenost a spousta výmluv. Před pár týdny (přijde mi to jako věčnost, ale podle vlastních záznamů je to opravdu teprve pár týdnů) jsme si padli do náručí a od té doby se od sebe nehneme - stanovili jsme si první společný cíl jako zkoušku ohněm našeho vztahu: závod na deset kilometrů, jen já a on - já a běh (a koho to nenapadlo hned, je cvok - co jste čekali?! :-).
V plané naději, že to zvládnu a zvládnu to dobře, jsem všem vyslepičila, na co se chystám, takže možnost z toho vycouvat nepřicházela v úvahu (přeci se nepřiznám k tomu, že jsem něco vzdala!). Díky všem dobrým duším z Běhej, jsem se začala dokonce těšit. Vzorně jsem se v pátek večer držela stranou chamru, šla brzy spát, ráno se nepřežrala, pečlivě zavázala tkaničky a s neblahým tušením při pohledu na oblohu (rosničkáři zatracený - hlavně že slibovali, jak se neochladí, kecy v kleci) jsme vyrazili směr Poděbrady. Všechno probíhalo hladce (teda až na fakt, že všude na webu byla psaná registrace do 9:15, ve skutečnosti probíhala až do 9:45 a představa, že se mohlo teda vstávat o půl hodiny pozdějc 50% výpravy notně rozladila). Ze stínu jsem sledovala houfující se běžce, hubený chlapíky s vyrýsovanými dlouhými svaly, pár holek (hubených s vyrýsovanými svaly) a nikde ani známka podobnýho diletanta mýho kalibru. Snažila jsem se utěšit tím, že to prostě nějak dopadne, jenže ve chvíli, kdy se všichni shlukli na startu, jsem kromě toho, že jsem neměla ani páru, kudy vlastně vede trať, zjistila, že je na sluníčku pekelný vedro a tep mi ve stoje lítá někam k horní hranici běžnýho vybičování se při běhu samotným. Sakra, sakra, sakra - jen co houf rozběhl, bylo to jasný: tohle bude průser.
První, krátký kolo jsem se držela zuby nehty nejstaršího účastníka závodu - dusali jsme s panem Plešingerem vedle sebe, na dotaz, za kolik to chci jít, jsem vyslovila naději, že doufám, že do 1:10, snovej čas je pod hodinu, ale s tím nepočítám - pan Plešinger s hodinou počítal (a skoro ji, ve svých dvaasedmdesáti letech (!!) dal), první delší kolo jsem mu ještě stačila, a pak nohy odmítly kmitat. Prostě usoudily, že tohle by stačilo a dál si buď poběží svým tempem nebo půjdou jinam. Tak jsem začala všem běžcům jistit z dálky záda (a ta dálka byla čím dál tím delší...).
Při druhým delším okruhu jsem byla zralá na ručník do ringu, snažila jsem si spočítat, kolik toho mám ještě před sebou - vědět v tu chvíli, že ještě nejsem v půlce, zouvám kecky, jdu si sednou do jezírka pod vodotrysk a utírat si nudle do rukávu. Když jsem doklopýtala třetí okruh v naději, že mám před sebou poslední, došlo mi, jak šeredně jsem se mýlila. Mezitím mě dvakrát předběhl vítěz závodu, který už stihl doplachtit do cíle a vlastně všichni účastníci (kromě opravdu hrstky nejpomalejších). Na poslední dva útrpný okruhy se ke mně připojil jeden z organizátorů na kole, díky němu a posléze jednomu z doběhnuvších běžců, který usoudil, že je fuk, jestli bude čekat, až se doplácám do cíle v cíli nebo se mnou poběží, jsem se nějak propotácela do finále. Přišla jsem si tak zoufalá, trapná a nemožná, že jsem v první chvíli ani neměla radost, že jsem to zvládla. Byla jsem prostě jen strašně ráda, že už nemusím nikam běžet.
Závěr: přežila jsem, nevzdala jsem to! Zjistila jsem, že když se chce, všechno jde - i v pekelným vedru. Obrovská podpora od opravdových běžců funguje jako kopanec do zadku, po kterým vás i totálně nespolupracující nohy poponesou deset, dvacet kroků, ani nevíte jak. I když jste diletanti, nikdo se vám nepošklebuje, naopak - což pro mě byla naprosto úžasná, nezpomenutelná a nepřenositelná zkušenost. Ráda jsem viděla, jak to vypadá, když se opravdu běží. Čas jsem měla hroznej, ale co, aspoň bude případný zlepšení o to patrnější. A dobrá rada pro ostatní diletanty: po závodě není dobrej nápad jet odpoledne na fesťák a dalších osm hodin stát, i když si tím empiricky ověříte jednu z mála životních jistot - co do tý doby nebolelo, to 100% bolet začne! :-)