"Tak kdy bude JVS?" ptal se před nějakou dobou kamarád Dušan. "JVS?" nechápu já. "No Jítina Velká Stovka?!"
Měl to být vloni
GGUT, ale víme, jak to dopadlo. Takže, co teď? Kam teď? Vrátit se na Grossglockner jsem si netroufla, přeci jen organizátoři usoudili, že se jim tam trousilo příliš mnoho lam, které nemají v Alpách co dělat, a zpřísnili limity. Ne, že bych se pro ten zavěšený pytel nehodlala někdy vrátit, ale budu muset ještě chvíli běhat, aby ten pokus měl vůbec nějakou šanci na úspěch.
O Lazové stovce nebo-li Lazovce jsem poprvé četla před lety u
Lídy a říkala si, že to musí být krásný. V roce 2014 ji běžela
znovu, ve stejném roce tam vyhrála
Zuzka B. a jejich vyprávění, byť plné bahna a deště, ve mně zasela semínko. V zimě 2016 jsem se poprvé v běžecké hospodě pokusila u Veverky Pražského za účast na Lazovce lobbovat a letos, konečně, nastal její čas. "Tak co, už máš hotovo?" tázal se VP v prosinci v putyce. "Doktorát? Jo!" "Ale houby, to má každej. Jsi přihlášená na Lazovku?" zněla odpověď MUDr. Veverky.
No a tak jsem tady. Na JVS. Na Jítině Velké Stovce. Na to, že není ještě ani šest hodin, je v podstatě příjemné chladno, což slibuje dost velké parno přes den. Nemám ráda parno. Nemám ani trochu ráda parno. Na JUTu mě stálo závod, protože jsem se s tím vedrem prostě nedokázala popasovat. Dolezla jsem ho, ale fakt jen dolezla. Ale to budu řešit, až to nastane, koneckonců čapku pouštního průzkumníka mám, krém 50+ taky, to bude dobrý - když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že nebude, a že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Ve chvíli, kdy jsem se kolem Vánoc přihlásila, jsem měla jasnou představu, jak bude probíhat příprava. Začnu POPem, a pak to tam budu švihat jako Baťa cvičky. Od POPu jsem ale byla pořád nakřáplá a v únoru se na šest neděl rozbila definitivně. Tak dlouho jsem neběhala od chvíli, co nejsem těhotná. Bylo to hrozný. Ale bylo mi tak blbě, že jsem na běh neměla ani myšlenky. Z hlubin zoufalství se ale zrodil příslib tréninkové plánu od samotného
dvojnásobného posla pana krále. A tak jsem tady, po sedmi týdnech přípravy s vírou a přesvědčením, že to zvládnu. Že jsem nachystaná. Že víc už jsem tomu fakt dát nemohla. Když už všechno ostatní nasvědčovalo tomu, že bych sem možná vůbec neměla jezdit.
Moje ději začínají být vyhlášené tím, že před každým mým závodem mají nějaký problém - tu zuby, tu blití a tentokrát, ó ano, noční můra všech rodičů - ucho! Ve čtvrtek si jdu brzy lehnout s tím, že v pátek budu vstávat uprostřed noci, abych se stíhala dostat na start, a mám tak poslední možnost naspat do zásoby. Před jedenáctou zhasínám. Ve 22:52 začíná M. brečet, že ji bolí ucho. Pokračuje v tom průběžně celou noc, ve dvě to vzdávám, a za láskyplného, altruistického, esencí mateřství prodchnutého vrčení, co maj sakra za problém, že mě nemůžou nechat aspoň před jediným závodem vyspat, budím T., aby mě šel střídat. Upadám na čtyři hodiny do kómatu, než v šest vykoukne z postele K. s očima přes celou hlavu a dotazem, jestli už, mamí, můžeme vstávat. M. odjíždí s T. na ORL. Já zoufale voxuju 12HH, že jedu do háje a ne na Lazovku, protože M. a ucho. A že mě nemá, kdo odvízt a sama se domů nedostanu. 12 mě uklidňuje, že mám sbalit, dojet a on to kdyžtak za mě domů odřídí. To jen kdybyste někdo pochyboval, k čemu že jsou vám na takovýchhle štrekách dobrý kamarádi, když to stejně jdete sami. Tak přesně k tomuhle. I mudarrib mě uklidňuje. Nakonec to ale není potřeba, ucho prasklo cestou, M. dostala atb, a jelikož ji nic nebolí a teplotu nemá, pokračujeme dle původního plánu. Naložím děti, odvezu je k babičce, vrátím se do Phy a začnu balit nás.
Toto císaři, toto vojákům, toto velkostatkáři. Začínám v tom mít bordel. Kam co, jaký boty, co do tašky na 48. km, co na sebe, jaký batoh... Nakonec v duchu klubového hesla usuzuji, že co nebudu mít, nebudu potřebovat a najednou to jde.
Ve tři už vyrážíme směr Strážnice, kde budeme spát u kamarádů, kde bude T. detašován, a odkud budu já ráno pokračovat na start.
Usínám brzy, vstávám ještě dřív. Budíček ve 3:15 je brutální záležitost.
Po hodině cesty jsem konečně ve Vrbové, parkuju, robím prezenčku, beru čip a kontrolní kartu a snažím se najít kluky. Ti nakonec přichází až po mně, rozbalují si spaní na další noc a během chvilky se houfujeme na startu.
V šest se bez zbytečných cavyků dává dav do pohybu. Začátek je fajnový, netrvá dlouho a had se roztáhne. K mému překvapení probíhá na první kontrole bitka o fixky, nikdo se na nikoho neusmívá, nikdo není zrovna přátelsky naladěn.
Přiznávám, že mi velká část trasy splývá. Na první občerstvovačku na Bradle se jde převážně lesem, do kopců chodím, z kopců a po rovině běžím. Je příjemně a ke Štefánikově mohutné mohyle se dostávám ve velmi dobrém rozpoložení. Připadám si jak na výletě do Kyrgyzstánu. Fotím si to tam a o kousek dál už je první sváča.
Prozřetelně připínám ke kšiltovce sahara kit. Beru si do ruky "slaný prehryz" a sbíhám z kopce, předchází mě totiž nějak moc lidí a jasně že jako nezávodím, že jo, teda ne s ostatními, jen se sebou a blablabla, ale zas tolik mě jich předejít nemusí.
Někde za další vesnicí mě předchází i Veverka, Honza je kdesi daleko přede mnou už od samého začátku, kdy po startu práskl do koní a zmizel. I Veverku vidím ten den naposledy, s úsměvem kráčí do kopce a mizí mi z dohledu.
Velmi záhy mi dochází, že mám opravdu podstatné limity v chůzi. Všichni totiž chodí rychleji než já. Možná za to může těch šest let courání se tempem ročního až čtyřletýho dítěte anebo jsem prostě nikdy neuměla rychle chodit, a proto mě to chození tak štvalo (pánžto dostat se někam pěšky, to je prostě na dloooouhoooo). Nevím. Každopádně jak dojde na chůzi, ztrácím a propadám se nekonečným štrúdlem mamilů vzad. (Ale nezávodíme, jasný? Jen každý sám se... blablabla)
Na druhou kontrolu kousek od hradu Branč je to sedmnáct kilometrů, ze kterých si - kromě Veverky a kontroly v docela prudkým kopci, kde jsem měla co dělat, abych udržela balanc a zvládla si zapsat číslo do karty, nic moc nevybavuju. Takže nejspíš krásný výhledy a hezká cesta, kus lesem, kus po asfaltu, jako celý den.
Na druhé občerstvovačce se zdržuju dýl. Vypiju snad dva nebo tři litry vody a ionťáku. Naštve mě obsluha u barelů, který strkám svoji flašku a on si furt bere ty těch, co přišli až po mně. Je mi horko a mám žízeň, v tomhle stavu není radno mě moc zlobit neb stačí málo. Nakonec jsem asertivní jako Pražáci nucení krndovat po Žižkově a nabírám si sama. Mažu se. Jsem dobrá, nezapomněla jsem! (Ukáže se, že zas tak dobrá nejsem. Sice jsem si namazala a tím pádem nespálila ramena, jenže ono to sluníčko jaksi svítí po celé ploše homo sapiens sapiens, takže mám strašlivě spálený lejtka a pod koleny, taky ruce a výstřih. Au.)
Něco málo pojím a vyrážím.
Volám T. Celá výprava má ještě jeden bojový rozměr, jenž si ve své spletitost nezadá s některými vazbami v naší rodině. Na start jsem, jak jsem psala, dojela autem. Zpátky se ale autem sama určitě dostat nedokážu. T. se bez auta do Vrbového taky nedostane a klíčky máme jen jedny. Takže ty jsem nakonec svěřila Sylvii, manželce hlavního organizátora Slava, která je ale přes den na občerstvovačce ve Vrbovci (který je, naštěstí, po cestě do Vrbové). Tam si pro ně T. sjede - kamarád ho hodí pro klíče, a pak budou společně pokračovat do Vrbové, kde vyzvednou auto, jímž pro mě v noci T. přijede zase znovu zpátky do startu/cíle. Kdo se neztratil, tomu tleskám a teď zpátky na trať.
Volám T., že jsem na cestě do Vrbovce, jak jsou na tom oni, a jestli se tam teda nepotkáme. Souhlasí, což mě potěší a dalších čtrnáct kilometrů utíká vcelku rychle. Trochu mě bolí kolena a je mi horko, ve vsi po prvním seběhu nemůžu najít odbočku, ale zachrání mě cyklisté, kteří mě varují, že jsem přešla a ještě se mi sjedou mrknout, jestli je to tudy dobře, a pak už prostě za nosem, podle šipky v garminu a sem tam nějaké značky.
Medím si, jak to jde skvěle. Kousek před Vrbovcem potkávám Pavla, kterýho devastuje vedro, a pak už je tu ves, kluci a dropbagy. Poprvé v životě mám na závodu support a je to lu-xus-ní! Kluci mi pomáhají, podávají mi, co potřebuji, T. mi dojde koupit dvě malý piva, pomůže mi přemazat. Převlíkám se komplet do suchýho, což je aspoň na tu chvíli, než to všechno propotím, moc příjemný, přezouvám i boty. Hoky nevydržely a zařazují se tak definitivně na čelní místo v obutí s nejmenší výdrží.
Jak jsem si ve Vrbovci chválila, že mi je skvěle a jde to parádně, měla jsem si radši nafackovat, protože jsem zjevně fakt naprosto, totálně, absolutně nepoučitelná.
Vzápětí po vesnici totiž míjím odbočku a kufruju. Konečně se nacházím a stoupám nekonečnou, rozpálenou loukou. A pak další. A další. Tahle část mi dala tak strašně zabrat, že si z ní pamatuju jen to, že jsem furt někam stoupala, pití mi docházelo, slunce pražilo a nikde ani potůček, ani studánka, a ani žádná vesnice, kde bych se mohla někomu pověsit na plot a kvílivě se dožadovat záchrany života.
Nakonec mě spasí spoluběžec kousek před Filipovým údolím. Dělí se se mnou o vodu, kterou mu dovezl nejspíš syn, dolívají mi do láhve a já můžu pokračovat. Kdybych věděla, že to nebude číst moje maminka, napsala bych, že jsem se předtím už solidně motala a měla pocit, že každou chvílí omdlím, ale protože to číst bude, nenapíšu to, jinak by o mě měla zbytečný strach (bylo to v pohodě, mami!).
Filipov je nekonečný. Jdu, i když je tu rovina a mohla bych běžet. Jdu, i když jsem zoufale pomalá, protože i má pomalá chůze je v téhle fázi ještě pomalejší. Nakonec se ale dostávám k hospodě na konci vesnice, kde jsou lidi a jídlo a pití a polívka. A já, která do sebe nedokáže skoro nic dostat, má poslední dvě hodiny husí kůži, puchýře a nohy bolavý jako prase.
Svaluji se do křesílka a pomalu do sebe tlačím polívku. Chci pivo, ale nemám sílu si pro něj do hospody dojít. Tak piju, co je, jím něco málo, polívky nedám ani jeden celý talíř. Na výzvy mudarriba, ať hlavně moc dlouho nesedím, ať co nejdřív pokračuju, jinak se nerozhýbu, se zvedám a vyrážím.
Chvíli jdu se dvěma klukama, co mi povídají o předchozích ročnících a docela hezky to utíká. Dostáváme se na Megovku, chatu, o níž se v propozicích píše, že se z ní jen těžko odchází za střízliva. Vzhledem k bodrému panu majiteli: "Kluci, pojďte na panáka! A holko, jestli je to teda holka!" se tomu už nedivím. Alkohol odmítám, vody s mátou citronem už ne, tý do sebe liju pár kelímků a vyrážím. Přidává se k nám pes, který za námi běžel už od Filipovýho údolí a do krpálu, kterým začíná výstup na nejvyšší bod závodu, Veľků Javorinu, peláší, až se jí od tlapek zvedají obláčky prachu. Tak takhle se to má dělat!
Teplota klesá, začíná být příjemně, a jak jsem doteď nemohla, najednou můžu. Druhý dech je zvláštní - a skoro jako štěstí - krásná věc. Šlapu. Jde to skvěle. Předcházím docela dost lidí a v lese běžím. Velebím TB a jeho tréninkový plán. Ty drsárny, co jsem musela absolvovat, se mi teď všechny s úroky vrací.
Než se naděju, je tu vysílač. Poslouchám zprávu od Honzy s tipem na country saloon s pivem a polívkou kdesi dál po cestě a trochu mě uklidňuje, že to vedro nedělalo problémy jen mně a že to je plošně zabiják všech, i těch velezkušených.
Kopec se mi odmění nádherným výhledem, kobercem petrklíčů a sluncem klesajícím k obzoru.
Je to i můj osobní vrchol závodu. Teď už to půjde jen dolů.
Chvíli mám i svého psa, běží totiž vždycky s tím, kdo je nejvíc v čele. Klesám na Holubyho chatu, další občerstvovačku, na 77. km podle propozic, mém už 81. Tam jsem naivně čekala, nevím proč, polívku. Pro tu bych ale musela do hospody, a protože jsme zpátky na Slovensku a já mám u sebe jen zbytek desetieurovky, kterou mi ještě musel půjčit 12, protože se mi cestou z Phy nepodařilo vyměnit peníze, radši si peníze šetřím, protože ještě není nejhůř. A tak se jen převlíkám na noc, vyndávám čelovku, piju, něco málo pojím, ze "slaného prehryzu" už mi je na blití, sladký mi dneska nejede vůbec a raději vyrážím, než se zase moc rozsedím (to už je jen obrazné vyjádření, stav stehen už moc sedání a vstávání nepřeje).
Seběh lesem je příjemná změna. Musím napojit hodinky na kabel, a i když jsem si pozorně pustila na youtube video, kterak to udělat, aby dál ukazovaly všechny data, samozřejmě mi to nejde. Na další hodinu a půl jsem tak odsouzená jen na značení trati a víru, že nezabloudím.
Padá tma. Rozsvěcím čelovku a vyrážím vstříc poslednímu, ani ne maratonu, dne. A že bude ještě dlouhý. Z kopce běžím ve smrtícím tempu lehce pod sedm minut na kilometr, což je ale po čtrnácti hodinách na cestě v mém podání výkon. Minu country saloon, nechci se zastavovat, chci polívku a pivo, ale ještě víc chci být už v cíli. Někde v týhle fází to začne jít z tlustých do tenkých. Potkávám tři kluky, se kterými se budeme až do konce míjet. Chvíli si povídáme. Pak mě neustále předchází chlapík z Jizerek, vždycky poodejde nebo uteče, ale pak se zjeví za mnou. Možná dobrý duch myjavský kopanin? Sranda nastává po kontrole na "Vrchu ROH" (ano!), kde nejdřív v hloučku zabloudíme a posléze se drápeme na silnici nad námi přes nějakou zarostlou skládku, aby nám cestu zatarasil spadlý strom s mohutným kmenem. Obejít se nedá - zprava rokle, vlevo sráz. Podlézt nejde, na to je moc u země, přelézt taky ne, na to je na mě moc vysoký. Kluci jsou tak hodní, že mě přes něj prostě převlečou - jeden tlačí, tři tahají, pak že si člověk na závodech neužije. O kůru si rovnou ještě provedu píling levýho lejtka a jde se dál. Nebýt tam oni, asi bych musela zalehnout na břicho a opravdu se proplazit, jinak nevím. Sílu se na něj vyhoupnout jsem totiž fakt neměla.
Chce se mi spát. Je tma. Chce se mi ještě víc spát. Chci domů.
Višňové. Občerstvovačka. Kafe a čaj. Spálený jazyk. Slaný prehryz. Asi taky někoho prehryznu. Nebo možná až zítra, až se vyspím a budu mít zase sílu. Nemůžu jíst. Musím. Ale nemůžu. Kluk, co jsem ho několikrát potkala, jak zvrací, tu usíná na lavičce v sedě.
Já se zvedám a jdu raději pryč, než usnu taky. Škrábu se do kopce, přede mnou se potácí borec s hůlkama, uklidňuje mě, že je na tom někdo podobně blbě, když tu mě předchází jiný borec v pětiprsťácích, který nechal na občerstvovačce partnerku, co se to rozhodla zabalit. Prosmýkne se kolem a zmizí v dáli. Tohle se bude v následujících dvou hodinách opakovat ještě několikrát. Sem tam chodící mrtvola a sem tam někdo tak fresh, že by se v porovnání s ním měl jít čerstvě vymačkanej pomeranč stydět do kouta.
Jsem přesvědčená, že se drápu na poslední kopec. Když se po nekonečných meandrech single trailu, který musí být ve dne překrásný a kde jdu, i když bych asi mohla ještě popoběhnout, protože se bojím, jak bude vypadat poslední stoupání a snažím se pošetřit zbytečky energie, konečně vrchol Veľkého Plešivce s křížem zjeví, jsem šťastná. Teď už to bude jen z kopce. Pode mnou září nekonečno světýlek, to už dám, už jen nějakých deset nebo dvanáct kilometrů do cíle.
Opatrně scházím/sbíhám z kopce. Snažím se trochu zrychlit, ale co je tohle? Co tu dělá ten kopec nahoru? A další? A další? Mám pucháře na patách, bolí to nahoru i dolů. Bolí mě všechno. A zase kopec. Sakra! Dyť už musíme začít klesat! Už musíme dolů, do vesnice, na poslední občerstvovačku pět kilometrů před koncem, co furt děláme v tom pitomým lese? Co tu dělá ten podělaný kopec? Nadávám nahlas a ne, nejsem slušná a Malý Medvěd by mě nepochválil. Ale furt lepší než slzičky sebelítosti a únavy, které se dostaví vzápětí.
Úsek mezi sedmi a čtyřmi kilometry před koncem byl ten nejhorší v celým závodě.
Od pusy mi jde pára, je mi hrozná zima, jsem pekelně unavená. Nemám sílu. Neumím si představit, že půjdu ještě dalších pět minut, natož víc jak hodinu.
Málem přejdu občerstvovačku. Je v průchodu stavení, je tam zima. Kluci mi tam dávají polívku a čaj, nohy mi vibrují, klepe se mi brada a nemůžu mluvit, jinak bych musela brečet a bojím se, že kdybych začala, už nepřestanu. Chci to vzdát. Chci to zabalit. Chci zavolat T., aby pro mě přijel. Už nikam nechci. Kluci jsou tam na mě hodný a nemilosrdně mě s povzbuzením "Už jen hodinu!" vykopávají ven. Nechápu, jak se v téhle chvíli může "jen" a "hodinu" ocitnout v jedné větě, ale navlíkám si přes prsty návleky na ruce, ikonický a už děsně smrdutý buff z WS dávám přes pusu, na hlavu kapucu a plazením vpřed!
Poslední tajná kontrola, poslední pole, poslední asfaltka.
Vrbové.
A protože jsem ultralama, kufr, když nemůžu najít cíl.
Škola. Žlutý obdélník dveří. Tom. Slavo mi pípá čip.
Konec.
...
Sylvie mi gratuluje a dává mi diplom. Sedám si na lavičku, zouvám boty a sloupávám ponožky. Představení jen pro otrlé. Nic moc pěknýho. T. mi nese věci na převlečení. Skučím, protože jsem sedřená všude, kde to jde. Odjíždíme. Další kolo skučení a zimnice ve sprše. V posteli křeč do chodidla, jsem unavená tak, že ani kvílet bolestí nemám sílu.
Hodina a půl spánku.
Hlad. Zprávy od kluků.
Spánek.
Hlad. Úpal.
A pak už jen cesta domů, vybalit a začít vstřebávat, co jsem (ne)dokázala.
Mám za sebou JVS. Jítinu Velkou Stovku, která ukázala, že Jíťa's Very Slow - ale taky Very Stubborn. Celé mi to trvalo nakonec 21 hodin a 43 minut. Byla jsem 9. z 29. holek, které dokončily, což nezní až tak hrozně.
Bylo to dlouhé. Bylo to krásné. A bylo to i pěkně hnusné. Bylo euforické a bylo to na umření. A stejně, jako když jsem doběhla svoje vůbec první ultra a 53 kilometrů mi tehdy přišlo jako nesmírná dálka, i teď už vím, že to určitě nebylo naposledy.
