Středa 8. 7.
Zbytek dne dělám hrdinu. Dokonce navrhuju, že pojedeme do Zellu na výlet a myslím to vážně. Počasí nakonec usoudí, že už se na to moje šílenství nemůže dívat a začne pršet. Pak lejt. A leje až do večera. Holky už nám skáčou po hlavách, tak jdeme na chvíli otravovat do přízemí. Tam z nás mají E. s S. trochu traumátko, přeci jen se jim v revíru najednou prohání jedna příliš velká a druhá příliš malá. Účelu (alespoň našemu) to však poslouží a konečně jsme vysvobozeni z rodičovských povinností (ergo je čas jít koupat a uspávat).
Večer si babička vyslouží další pásek v prarodičovském umění. Hlídá totiž obě děti a my jdeme s T. do nedaleké restaurace v hotelu Kröll na večeři. Vyfiknu se, vezmu si boty na podpatku a hopsáním mezi slimáky se vypravíme do hospody. Je to tam hezký, Speisekarte je vcelku srozumitelný, pivo mají i točený a hlavně nemusím nikoho krmit, nikoho napomínat, nikoho hlídat a jediný, co mám na starost, je pokud možno se neuprasit. Krásný pocit. Super večeře. Doma spící děti. Co víc si přát?

Čtvrtek 9. 7.
Dnešní den ve znamená Akce Čouda. T. ráno spakuju Mášu a vyrazí na parní vlak, který jezdí dvakrát týdně do Krimmlu na vodopády. Jedou přes hodinu, baví ji to přesně třicet minut. Rakouští důchodci jsou stejně vytrvalí jako ti čeští, celou dobu se snaží s Mášou bavit, ta jim nerozumí ani slovo, nicméně od úspěšné kulturní výměny to neodradí ani jednu stranu. V Mittersillu vlak dlouho stojí, M. se začíná nudit a já někdy v tu dobu pakuju K. a vyrážíme autem stejným směrem. Kačenka, asi zpruzená z toho, že nemůže vyřvávat ve vlaku a pokoušet se empiricky ověřit, za jak dlouho člověku při takovým řevu pukne hlava jako přezrálá dýně, přidává na decibelech a řve aspoň celou cestu v autě. Do toho divně hučí rakev na střeše, děsně nahlas a já mám co dělat, abych se nepokusila opakovanými údery hlavou o volant všechen ten hluk (alespoň dočasně) vypnout.
Na místě kufruju, parkuju ve vesnici, ale vodopády jsou až za ní. Když to zjistím, k velkému nadšení všech přítomných (mě a K.) znovu pakuju kočár a všechny (ne)zbytné věci do auta a přejíždím na jedno ze čtyř parkovišť. Nejbližší je beznadějně plný, po vzoru ostatních drzých čel, nechávám auto nakonec v dlouhém pruhu vyhrazeném pro autobusy.

 Vodopád je nedaleko, K. se nelíbí v kočáru, M. chce něco koupit v každém z desítek stánků, jejichž nabídka silně připomíná polistopadové burzy, které lemují chodník vedoucí k 380 metrů vysokému sloupu padající vody.

Většího ohlasu než krásy přírody se dočkají lívance s borůvkama, který nám babička zabalila s sebou a který ztrestáme na nejbližším kameni.
V informačním centru jsem Máďou zvolená jako čestný doprovod do Světa vody, interaktivní výstavy, kde si názorně vyzkoušíte, co všechno voda dovede a že toho dovede hodně.

Suvenýry pokoupeny, nějaká ta kravina navíc vykňučena, můžeme jet. Na podobný výlet by bylo určitě lepší nosítko a čoudou, pokud doma nemáte vyloženě nadšeného šotouše, by to bohatě stačilo do Mittersillu.
Večer se po nebi valí černý mraky, trochu se ochladí nebo mi je možná zima z toho, jak jsem unavená. Jdu jen na chvilku vyklepat nohy po včerejšku, stehnům se to dvakrát nelíbí. Mám z toho podobný pocit.

Pátek 10.7.
Naše křehká blondýnka už dobrý rok prohlašuje, že až vyroste, bude paleontoložka. Máme doma úctyhodnou sbírku plastových dinosaurů, knížek o pravěku, pohádek a tematických společenských her. Díky Madlenčině koníčku jsem se mnohé přiučila, vím už mnohem víc, než jen to, že dinosauři žili a pak vymřeli a poznám jich podstatně více, než jen brontosaura (kterýžto se má správně nazývat apatosaurus!), tyranosaura rexe a stegosaura. R. s V. o její mánii vědí a tak jsme hned první večer po příjezdu dostali stránku z místního plátku, kde inzerovali nedaleký Triassic Park. Po chvíli gůglení, zjišťujeme, kde to je - místní novináři totiž dosahují takřka kvalit pracovníku Nymburského deníku a tudíž ctí zásadu, že když píšeme o podobné lokalitě, je potřeba především a) neuvést, kde se nachází a b) neuvést webové stránky, aby si to náhodou nemohl někdo najít a jet se tam podívat.
Dnešní odpoledne je tedy zasvěceno výletu na sever, kdy po necelý hodině jízdy parkujeme pod lanovkou, která v zimě vozí lyžaře na náhorní planinu, odkud pokračují další vleky a v létě vás vyplivne na rozcestí turistických tras, u hospody s výhledem a kousek od vstupu do dinosauřího světa.

 Ti z vás, kdo jsou odsouzeni k neustálým výpravám do Dinoparku na Harfě, budou nadšeni. Tady se totiž rozhodně nikdo nudit nebude. Vstup přes expozici je jen pro silné nervy, které Kačenka ještě nemá, a tak s ní chvátám skrz. Dneska jsme pro změnu vzali jen nosítko a pro změnu to byla blbá volba, kočár by se sem hodil víc. Za expozicí je fikaně krám se suvenýry, kde jako správný právník přesvědčím M., že svítící nalepovací dinosauři za tři a půl eura jsou mnohem ale mnohem lepší než ti plyšoví za patnáct, a kde se, jak posléze zjistíme, půjčuje náčiní na hledání fosílií (kladivo, ochranné brýle a majzlík) a na rýžování (rýžovací miska, pytlíček se zipem a klíček od skříňky, ve které najdete vlastní kýbl s pískem a v něm poschovávané "drahokamy"). Zaplatíme, zapůjčíme a jde se na věc. Areál je obrovský, výhledy nádherný, počasí příjemný, jen M. to všechno vesele bojokotuje. Nechce se vozit na voru, nechce roztloukat fosílie, nechce si na hrát ani na jednou z milionu hřišť.

Rýžování baví mě výrazně víc než ji, ale statečně to vydrží. Na dinosauří klouzačce se sveze dvakrát, na vyhlídku se odváží jen tatínek, aspoň že se nám ji podaří přesvědčit, že se půjdeme podívat po stezce s modely dinoušů . Začíná se připozdívat, tak ještě rychle k nádrži, kde je schovaný zástupce těch "plavacích" a pak už se spící K., která to na zádech nakonec na chvíli zalomila, dolů a domů.
Dalo by se tam z fleku vydržet celý den, neviděli jsme všechno, nevyzkoušeli všechno. Domů dojedeme v šest, jsem vyšťavenější než děti. Pátek prohlašuju za čestný pondělí a běhat nejdu.

Sobota 11.7.
Na dnešek byl naplánovaný výlet do Zellu, hezky k jezeru, podívat se na hotel Hercula Poirota v létě, dát si pohár tam, co jsme ho jedli v zimě a tentokrát vzít babi s sebou, aby to taky viděla. Víte, co se říká o plánech, viďte? Já to taky vím, a proto mě to vždycky znovu překvapí.
Chytli jsme totiž nějaký Zell-am-See-ský slavnosti. Což bylo hezký, ale znamenalo to taky uzavření nábřeží u jezera a vstup za osm nebo deset euro, což krát tři děleno K. v kočárku, která měla usnout a vyhrávající rakouská dechovka jí k tomu zrovna nepomáhala, rovná se pěkně šukran, nemusíme mít všechno. Tak aspoň ten pohár, nakonec v centru ve stínu na chodníku. Dobrý byl, jen co je pravda.

Nejvíc mě pobavilo, že jsem zjevně studovala arabštinu, abych si přečetla, co nabízí restaurace a obchody v Rakousku, tomu říkám prozíravost. Ať žije globalizace.
Večer pak vyrazit na "večeři v kuchařce na straně 38" do vedlejšího Walchenu přes Nagelköpfl a domů. Cestou jsem fotila, abych mohla doma ukázat, kde že jsem potkala ty krávy, kvůli kterým mám nohy jak Angelika, který místo zad zbičovali stehno, a jak to vypadá nahoře na kopci, na který jsme byli v zimě v noci lyžovat. Akorát jsem netrefila Kulturlandschaftsweg, zato jsem běžela někomu přes dvorek a pomalu skrz stodolu - ideální kulisy pro nějakou hororovou scénu, za Walchenem jsem se ne a ne dostat přes bránu na jednu z pastvin. Nakonec se to povedlo, a jak jsem tamtudy probíhala (maximálně padesát metrů, víc to nebylo), zahlídla jsem koutkem oka v přístřešku velkou krávu a malou krávu. Přinutila jsem mozek ten obraz vymazat a doufala, že ony mě taky vůbec neviděly nebo aspoň ta velká ne. Pak už se jen promotat přes další dvorky a předzahrádky, něco nafotit a domů.

Tady byly! Krávy jedny...

Neděle 12.7.
Bylo teplo, takže ještě jednou naposledy na koupák. Fakt to tu mají pěkný, ještě kdyby se Kačenka tak nesnažila sežrat všechny kamínky, kterými je tu vysypaný dno a zároveň u toho podle Stanislavského nenacvičovala Ofélii. Máša se naopak do vody hlubší než po kolena nechce vůbec, zato se už nechce stát paleontoložkou, ale zlatokopkou (asi podle hesla: "radši smutná v BMW než veselá v MHD"), která se bude živit výhradně nanuky s frekvencí jedna špejle na hodinu minimálně.
Večer pak poslední výběh. Volba padla na stejný okruh jako včera, tak akorát dlouhý, tak akorát kopcovitý, mínus ten kufr ze včera, chci se podívat, kudy to má vést dolů a tak večer vyrážím. Mám to spočítaný, že budu do tmy tak akorát doma, když trochu natáhnu nohy. Čelovku totiž pořád ještě nevlastním a potmě mám zakázáno běhat.
Všechno jde parádně, krávy žádný, cestičku se schody z pražců nakonec najdu bez problémů, včera jsem na ni dokonce koukala, jak ji tak krásně značí ta žlutá cedulka, že. Pak už to mělo být domů jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, jenže to by na dvouproudým kousku cesty hned za Walchenem, kde se to prostě nedá nikudy obejít nesměla stát na bráně nalepená kráva a na krávě tele. A Jonny jasně řekl, že nebezpečná je buďto úplně blbá kráva nebo kráva s teletem. A protože na spoustu pokynů, tleskání a houkání nijak nereagovala a já se s ní nehodlala přetahovat a zjišťovat, jestli to náhodou není úplně blbá kráva s teletem, otočila jsem to a jala se vracet po vlastních stopách. Naivně jsem si myslela, že to vezmu prostě kolem, jenže - ono není jen tak se vůbec dostat na hlavní silnici. Rakouská krajina je totálně neprostupná, všude ploty z ostnatýho drátu, na konci jednoho pole koleje a řeka, domů jsem se nemohla dovolat, aby pro mě T. ten kousek po státovce dojel, takže jsem po ní kus musela běho-jít, což je teda zkurv. nápad a fakt to vřele nedoporučuju. Kvůli svýmu strachu a blbým padesáti metrům jsem jako trotl naběhala další tři kilometry, který byly navíc úplně debilní a o ničem. Pak už jsem se napojila na Rundweg a během chvíle byla doma. Najednou mi to přebíhání cizích dvorků a hororový kulisy nepřišly tak děsivý. Pche. To auta valící to kolem vás jsou výrazně strašidelnější. Doma se o mě všichni báli, ale nikoho nenapadlo podívat se na telefon.

Pondělí 13.7.
Poslední den dovolený si zasluhuje déšť. Spoustu deště. A taky výlet do místní ZOO pod Grossglocknerem. Cestou tam začíná déšť s narůstající intenzitou bušit do čelního skla a já si drbu hlavu, že jsem nesbalila holkám pláštěnky. Protože mám letos fakticky šťastnou ruku při výběru nosítko/kočár, i tentokrát zvolím naprosto brilantně to druhý, než co by se hodilo. K. v kočáru řve a chce ven, venku prší a ona na to nemá ani boty ani oblečení. ZOO neboli Wild und Freizeitpark Ferleiten je moc hezký. Nakonec jsme rádi, že je takový hnusný počasí, aspoň nám Máša sežere, že atrakce nejezdí. Jako správní krkavčí rodiče totiž nemáme ani v nejmenším chuť absolvovat atrakce ve stylu venkovské pouti, které jsou k zoo přidružený. Samotný zvířata jsou parádní. Mají krásný zelený výběhy, část z nich si můžete nakrmit, když si koupíte na pokladně granule (případně jsou cestou pak automaty na krmení), zadní část je hotový safari, a když přestane pršet a mraky se rozptýlí a konečně jsou vidět okolní hory, je to krása.

Už máte svého sviště?

Karkulka červená, že jsem takhle zbarvená...

 Dokonce zjistím, že tu má letní byt náš kamarád BuboBubo!

Pak už jen v hospodě pod slunečníky lapající další příval deště polívku a štrúdl s vanilkovým přelivem a domů.

Večer dobalit a posedět s holkama. Krásný to bylo, ale zase nějak proklatě krátký.

Úterý 13.7. 

Ráno vyrážíme. Loučíme se, tentokrát jen na pár týdnů. Desátýho října se totiž budu pár kilometrů odtud pokoušet odškrtnout si jeden z běžeckých cílů.

Už teď se těším!

Na hrubý JUTový pytel, hrubá záplata

Je neděle, 19. 7. a já mám celý den co dělat, abych udržela otevřený oči, tak pekelně jsem unavená. A to jsem spala, prosím, jako špalek, byť s větší pauzou před půlnocí, kdy mě vzbudil příšerný hlad (abych se pak málem poblila, když jsem do sebe zkusila dostat polívku) a menší, abych ve tři ráno nakojila K. Vstávaly jsme s M. ve čtvrt na devět, těžkej luxus. Mám všechny nehty na nohou a chodím normálně ze schodů, i když krapet cejtím stehna. Tak jako po nějakým trochu delším běhu (to mě po výpravě na neidernsillskou Lonely Mountain bolely víc). Jak je možný, že jsem před pár hodinama lezla z posledních sil jizerským lesem, nadávala u toho jak špaček, myslela si, že každá chvilka bude moje poslední a měla pocit, že tohle není hrábnutí si na dno, tohle je k**va sakra moc přes závit?!
Čtu si zápisky kamarádů o včerejším závodě na DM, dívám se na záznam trasy, na knížku s kontrolama a teprve tehdy se mi začíná znovu vybavovat trasa nebo aspoň její velká část - někam k 55. kilometru. Ale zpátky na start. Nebo ještě před něj.

PARÁDNÍ VIDEO

JUT nebo-li Jizerský ultratrail se konal letos teprve podruhé a protože ho pořádá Bezďa z DM a vloni, když jsem doma měla ani ne měsíční K., tam byli prostě "všichni", nemohla jsem si ho nechat letos ujít. Stal se pro mě jedním z dvouzubého vrcholku letošního roku. A hned tím delším. Slíbeno jsme měli 68 km s 2650 m převýšení. Garmin mi v cíli tvrdil o bez mála dva kilometry a necelých sto metrů víc. To druhé mi je fuk, to první mi dalo zatraceně zabrat. Víte, jaký to je, když už jste si jistí, že za tímhle bukem musí být konec? Tak ne za tímhle, ok, tak za tamtím, dyť už jsem kilometr přes? A nohy bolí a všechno bolí a chce se vám plakat, protože máte pocit, že prostě další krok už neuděláte? Nakonec se dostanete do fáze, kdy na chudáka pořadatele, který cedil krev, aby tuhle srandu uvedl k životu, vymýšlíte zákeřný pasti a pastičky, abyste mu to šplhání se po čtyřech po sjezdovce a urputnou snahu doplazit se skrz lesem k cíli, co na vás na posledních dvou kilometrech vymyslel, vrátili? Tak víte, jak jsem se cítila, když jsem se konečně po jedenácti hodinách a dvaceti minutách navrch do cíle dostala.

Ale už zase předbíhám. (Aspoň někde)

Na začátku bylo teda rozhodnutí, že letos už určitě musím. A že to přeci zvládnu, když to zvládli "všichni". Zároveň jsem si byla jistá, když jsem se třesoucí se rukou někdy na sklonku zimy přihlašovala, že K. bude tou dobou už dávno odstavená a že moje jednodenní absence chod domácnosti nijak zásadně nevykolejí. Běhala jsem poctivě, v Rakousku jsem supěla do kopečků a v duchu si opakovala mantru "otevři oči a mysli na JUT" a věděla, že na tomhle poli dělám vše, co můžu, byť v teoretický rovině by víc rozhodně neuškodilo.

Co jsem ale nechala tak nějak plynout, byla organizace. Neuváženě jsem zvolila strategii mrtvýho brouka, takže jsem se ocitli pár dní před JUTem bez dopravy na místo, bez dopravy domů, s batoletem, který se vesele kojí podle chuti, takže během 24 hodin minimálně pětkrát, před spaním bez výjimky. Dodávám, že mám zlatý dítě, co do sedmi chrní. Když si dáte dohromady jedna a jedna, čili start v sedm ráno, nemožnost odjet na místo den předem, vyjde vám z toho, že ač se vyřešila logistika (díky Pavle!), čekalo mě vstávání ve 3:35 a nezbytný vnitřní limit deset hodin, abych byla na sedmou v Nbc a mohla uspávat. Ha ha ha. Haha. A teď tu o Karkulce.

V úterý přijíždíme z Rakouska. Pondělky neběhám, v úterý se to prostě fyzicky nedá. Ve středu něco málo odklušu. Čtvrtek, pátek volno. Venku strašlivý vedro, změny tlaku, já jsem jak praštěná palicí, sotva lezu. Práce mi láme hřbet, protože neubývá, jen přibývá, M. není přes léto ve školce a mně jde hlava kolem. Hasím nejjasněji plápolající ohně a místy mám pocit, že to, co hoří, je elektrický vedení pod proudem a já na něj leju v lepším případě vodu. V pátek bych se měla balit. Nechce se mi. Nechce se mi nikam jezdit, nechce se mi přemejšlet, co si mám vzít s sebou, nechce se mi přemejšlet, co musím sbalit T. a holčičkám, který budou trávit sobotu a neděli u babi a chce se mi akorát zalízt někam hluboko a spát. Na to mám tak nárok. Večer mažu housku, zjišťuju, že je v jedenáct v noci pozdě řešit, že nemám jedinou solnou tabletu, žádný magnesium, o gelech ani nemluvě. Pakuju batůžek věcma, který nakonec vůbec nevyndám. Lama zůstane lamou.

Ve 3:35 vibruje mobil. Trvá mi dost dlouho, než jsem schopná ten zvuk zařadit. To, že se mi podaří vydrápat se na nohy a nachystat se, takže jsem opravdu pár minut po čtvrtý před barákem, považuju za malý zázrak. Cestou nabíráme ještě Katku, zkušenou ultračku, a já celou cestu do Josefova dolů mlčím jako zařezaná (a každý, kdo tomu věří, zvedne ruku). Překvapivě se mi nepodaří potenciální konkurenci zlikvidovat vykecáním díry do hlavy, asi byla cesta ještě krátká, a tak krátce po šestý parkujeme nad Hájenkou, odkud se startuje a jdeme se chystat na hodinu H.

Potkávám spoustu známých a kamarádů, odkládám věci, osobně se seznamuju s Bartasovými, takže konečně uvěřím v jejich reálnou existenci a během chvíle se šibujeme na start. Závod začíná dlouhým seběhem, kdy si chvíli povídám s Katkou než ji nechám běžet. Rakousko mě naučilo, že když nechám nohy, ať si dělají, co chtějí, jsem nejpozději po pěti kilometrech zralá na ručník do ringu a ač mi je z předpovědi počasí, která slibovala 30°C, jasný, že to bude dlouhý den, zas až tak dlouhý být teda nemusí. Po seběhu začínáme stoupat a takhle nějak to pak bude celý den.

Do kopečka pomalu běžím a i tím v zásadě nastavuju program následujících hodin: v kopci předcházím a předbíhám, z kopce jsem předcházena a předbíhána. Čestnou výjimkou budiž borec s hůlkama v samotným závěru, který nás na Luciferu předešel tempem, za který by se nestyděli ani Apriliny nordicwalkeři. Místní "nordicwalkeři" mě po pár kilometrech začínají krapet štvát, o něco později se písmenka ve slovese ještě trochu přeskupí a jedno úplně vypadne, to když mi jeden z borců ve chvíli, kdy ho i s varování předcházím, s omluvou hůlku zabodne do kotníku. Chápu, že to pomohlo, taky jsem o nich ke konci snila, ale je normální s nima běhat a chodit tak, že vás není možný předejít ani předběhnout a že suverénně blokujete prostor o poloměru metru padesát? Jsem lama začátečník, tohle netuším a těšit mě to netěšilo.

V dalším seběhu kloužu ze srázu, usedám na pozadí a zjevně si hodlám trochu jizerské půdy odnést domů i na jiných místech, než jen na nohách. Naštěstí to zbrzdím, opocený dlaně umeju v brodu za rohem (ten byl bezva, naštěstí jsem po vzoru ostatních zula boty a probrodila se bokem, kde jsem se sice namočila do pasu, ale ono to až tak nevadilo, beztak jsem v tu dobu už byla komplet durch) a hurá na Špičák. Ujídám borůvky a jsem za to ztrestaná pár kolegy, co mě předchází. Nahoře teče sprcha, meju si zpocený obličej a sbíháme do údolí. Pořád čekám avizovaný Mariánský schody, který mají být nepříjemný a místo nich je první občerstvovačka.

15. km Mariánské schody
A první kontrola. Na ní Renča, Jonny, Jitka... a taky pití a jídlo. Meloun nikdy nechutnal líp. Doplňuju vodu, které navzdory dobrým radám a přesvědčení piju víc než dost a chvátám dál. Schody jsou nepříjemný, ale nic tak hroznýho. Tahle pasáž byla fajn. Do kopečka, lesem, podél vodopádů. Pak ještě víc lesem, už bez řeky. Snažím se bavit s okolojdoucími, aby mi to líp ubíhalo, ale nikdo se nechce kamarádit, tak mám smůlu a jsem za otravu. Nevadí. Šlapu dál a překvapivě brzy se vydrápeme na hřeben, cedule Jizerka, u druhé boudy Zdeněk s Birellem. Solidárně nabízí, napiju se, děkuju, nesolidárně běžím dál na občerstvovačku.

25,5. km Jizerka
Pivo. Jsem v nebi. Mají tu palačinky a studený pivo. Piju kozla, jím, piju kolu, jím. Přemýšlím, že bych se měla krotit, abych se nepoblila. Obdivuju všechny, co si tu sedli na trávu. Sednout si, nevstanu. To brzy. Takže doplnit vodu a hurá dál. V duchu se pohybuju od občerstvovačky k občerstvovačce. Je to snazší, než se vypořádávat s představou dalších 43 kilometrů, který mě ještě čekají. Vyndávám sluchátka, jde to snáz. Míjím lidi, předbíhám, spousta jich jde, hodně křečuje, někoho zlobí žaludek. Představuju si, jak dlouhý závod je ještě čeká a snažím se nezastavovat. Panely střídají asfalt a myslím, že i nějakou zpevněnou lesní cestu. Tahle pasáž překvapivě rychle utekla. Zabavuju hlavu počty všeho možnýho, od tempa po měsíce a dny, který už je Madlenka na světě, myslím na kamarády, na rodinu. Jsem v půlce. 4:50. Posílám domů smsku. Začínají mě pobolívat nohy, ale nic dramatickýho, jen nesmím moc zastavovat. Potkávám Renču na kole

a najednou je tu Knejpa a občerstvovačka.

37,4. km Na Knejpě
Zalapu po dechu, když před sebou uvidím Pavla i Petra. Co tu dělají? To jsem tak rychlá nebo oni tak pomalí? Chci věřit první možnosti. Piju, jím, nechávám si od ochotnýho osazenstva stanice doplnit vodu a rychle vyrážím dál. Na další občerstvovačku je to jen sedm kilometrů, v zásadě jen z kopce, navíc je tu vložená rychlostní "prémie". Co je to za srandu zjišťuju záhy. Přeběhnu přes koberec, čip pípne a začíná legrace. Kopce se sklání a přechází v šutry. Ve chvíli, kdy přes ně přeskakuju a snažím se nezvrtnout si nohu pochopím, proč si lidi kupujou Hoky a strašlivě po nich zatoužím.

44,3. km Ferdinandov
Dole znovu pípne bota. Jím, piju, vodu na hlavu, vodu do lahví a hurá dál. Měla jsem si pročíst itinerář. Kdybych to byla bývala udělala, věděla bych, co mě čeká a taky bych věděla, že to s litrem vody prostě nedám. Stoupám lesem. Začínám zvažovat, že bych si odskočila, ale prostě není kam. Kameny, stráně. A krpál. Krpál, ve kterým potkávám kluka, co šlape velmi, velmi pomalu a nevypadá vůbec dobře. Jde s ním jiný, tak je neřeším. Pak nad sebou uvidím Petra s kámošem, jak tam v hloučku něco řeší. Jeden z borců se oddělí a vrací se vrávoravým krokem mým směrem. Vypadá, jako by nikdo nebyl doma, tak se ptám, jestli nemám na tu občerstvovačku jít s ním, čert sper nějaký závod, vypadá fakt mimo. Ujišťuje mě, že ne, že to zvládne. Kousek dál se kluci máchají v potoce, opláchnu si obličej, doleju vodu a šlapu vzhůru. Dát si koupačku, sluním se tam na šutru doteď. Výš a výš v kopci potkávám borce usazenýho pod šutrem. I on tvrdí, že je v pohodě, trochu ho prý zlobí žaludek a mám pokračovat. Tak pokračuju. Další pití bude až na 56. km podle itineráře, podle mých hodinek to mělo být o kilometr dál a o kilometr blíž k cíli. Většina nad tím mávne rukou, já na vidině cíle visela jak tonoucí na stéblu. V týhle fázi se všechno podělalo. Potkávám Pavla, koupe se v potoce, peče se ve vlastní šťávě. Další borci v dalších strouhách dělají to samý. Mně dochází voda a nohy začínají stávkovat. Po seběhu k přehradě, který měl být krásný a ze kterýho si nic moc nepamatuju, mám krizi. Podívat se itineráře, neměla bych ji, neb bych věděla, kam mám do háje jít - rovně, doleva, doprava? Nikde fáborek, nikde šipka, zmlsaná perfektně značenou tratí se motám jak vítr v bedně, takže mě doběhne Pavel a další dva borci a navedou mě na cestu. Od teď začíná pravý HC. Vody málo, vedra moc. Nohy bolí, nechce se jim. Hlavě se chce ještě míň. Když na 55. kilometru minu odbočku, nezavolat na mě P., běžela bych jak lumík furt do pryč, je hotovo. Tady se zlomila hůl a s ní i já. Zbytek už je jen čirá imprese, rozmazaný okamžiky, snaha dokončit. Cestou nás předchází a pak nám i utíká další babický borec. Na moje stížnosti, že nemám, co pít, reaguje promptně a nabízí mi hadičku svýho camelbeku. Piju z něj poprvý, táhnu jak nešťastný novorozenec a řvát se mi chce stejně, protože nic neteče. Tak blízko zdroji a nic z toho! Táhnu ještě víc, přidusím se jonťákem, oči mi lezou z důlků, chudák Kačenka, se nedivím, že je při pití tak opocená! To je teda hukot, ovšem díky bohu a babickému za něj!

56. km Bedřichov
Nevěřila bych, že sem dolezu. Bolí mě všechno. Klepou se mi nohy. Naštěstí není Pavlovi dobře od vedra a jdeme spolu. Tady něco sním, vypiju a chci už jen jediný - mít těch 12 kiláků za sebou. Že budou zatraceně dlouhý, že nemám těch deset hodin nejmenší šanci stihnout a že to bude ještě hodně bolet, je teď naprosto jasný. Pokračujeme ale dál. Šlapeme sjezdovku, Pavel popisuje, jak úplně vidí ten sníh kolem, jak slyší, jak mu sviští pod lyžema a jak mu vůbec není vedro. Oddávám se tý představě. Sbíháme dolů. Poslouchám vyprávění o všem možným. Suneme se dál a dál. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Běhatelný pasáže, krásný pohodlný pasáže jdeme, protože prostě nemůžu běžet. Pak přijde hospoda a pán s hadicí, který polejvá na přání běžce a doplňuje láhve, milý osazenstvo venkovních stolků, který mohutně povzbuzuje a já si konečně dojdu na ten záchod, protože to už nejde. Pavel na mě čeká. Jsem mu za to strašlivě vděčná, protože někde v tý době se začínám motat. Posledních osm kilometrů vydá za předchozích šedesát. Na šedesátým čtvrtým nás čeká seběh svahem dolů. Krpál jako kráva, borůvčí, Pavel vypráví, jak Olaf podobný pasáže na svých akcích značí sedmi vykřičníky, což by jinde vydalo za sedm lebek, jen tu k tomu, abych to byla pravá olafovina, chybí ještě aspoň půl metru sněhu. Chce se mi smát, ale moc to nejde. Klepou se mi nohy a mám strach, protože jim prostě nevěřím. Ale nakonec jsme dole, u řeky. Tam je to tak krásný, že mě to donutí se rozběhnout a po dlouhý době míjíme pár lidí my. Moc si z tý, podle všeho a všech, nejkrásnější pasáže nepamatuju, jen tu nezkrotnou touhu mít to už za sebou. Tak na tohle fakt ještě nemám, na tohle nejsem připravená, tohle je moc dlouhý a těžký a mám bejt doma u dětí a ne v lese a ach bože, kdy-už-bude-konec!?! Přecházíme řeku po kládě a potkáváme osprchovaný kluky v žabkách. Tak vzadu jsme. Varují nás před koncem, cesta lesem, fáborky, pečlivě sledovat, spousta kufrů, spousta ztracených. Vědět, co mě čeká, sednu si tam do hospody a ostudo, sežer mě. Takhle jsem se skoro po čtyřech začala drápat na sjezdovku Lucifer. Ještě krok a ulehnu tváří k zemi a zdechnu. Tak při tom příštím. Ještě ne? Tak co teď. Nic. Jsme nahoře, ale tím to nekončí. odbočujeme na lesní cestu. Předchází nás další a další lidi. Tady už není do zpěvu ani Pavlovi. Šlapeme furt dál a výš. Jak Oslík ve Shrekovi se co chvíli dožaduju vzdálenosti do cíle. Pavel mapu v hodinkách na rozdíl ode mě měl (Garmin se prostě rozhodl, že když punk, tak punk a tu mapu jsem do něj prostě nedostala) a tak věděl, jak daleko/blízko vysněnému cíli jsme. Cesta skutečně odhýbá do lesa. Ti borci, co vytyčují "turistické" trasy v Rakousku, by se za Bezďovo finále nestyděli. Nicméně musím říct, že fáborky byly krásně vidět, a když měl člověk sílu zaostřit, zabloudit prostě nemohl. O tom, že ten terén byl o zlomhnátu i na druhým, natož na 68. kiláku, o tom prostě žádná. Suma sumárum, na cestu a finální krátký seběh, jsem vylezla naprosto znechucená. Pokoušíme se popoběhnout, Pavlovi se bouří žaludek, tak volně jdeme, o poblitý fotky z cíle nikdo nestojí. Jakmile jsme na dohled, rozbíháme se. Vidím Toma s Madlenkou, ta mi fandí a podává mi kytičku, co mi natrhala. Beru ji za ruku a běžíme do cíle za rohem společně. Doják jako kráva.

Jsem tu. Dostávám od Renči medaili. Objímám se s Pavlem. Obrovská radost, že už nikam nemusím. Sedám si na trávu. Zouvám boty a dává se do mě pekelná zima. Postupně se mi podaří dostat finisherský balíček (proti sešitku s kontrolama, číslu a nejspíš i třem formulářům podepsaným vlastní krví... nechce se mi věřit, že by i na takovýhle akci lidi podváděli, ale asi to bylo nutný). Je tam Deni, bere mě do sprchy. Pro jednou jsem prominentní spratek a tak se můžu studenou vodou umýt u nich na pokoji. Tam dostanu poprvý v životě křeč do stehna, kvílím a směju se zároveň, protože mi ve stejný okamžik zkroutí křeč levý chodidlo a prsty a já absolutně netuším, co mám dělat, protože nemůžu stát a nemůžu se vlastně ani svobodně skácet. Deni mi pomáhá s věcma. Ještě jednou děkuju.
Vyzvedávám si těstoviny, který mi sní Máša a pivo, který nikomu nedám. Zatleskám vítězům, pozdravím se s Petrem a jeho kámošem, pogratuluju známým a kamarádům, prohodím pár slov s Dušanem a Katkou. Mám dost. Je mi strašná zima. Je hrozně hodin. Kačenka by měla jít touhle dobou spát a my se teprve vydáváme na cestu domů. Když na parkovišti potkám znovu Bartasovi a můžu Zuzce pogratulovat k druhýmu místu a má pečlivě nanášená fialová rtěnka sklidí poklonu, můžeme s klidným srdcem vyrazit.

Post-certamen
Můžeme, ale nejedeme. Protože já nemůžu nastoupit. Kdykoliv se o to pokusím, zkroutí mi prsty na noze a chodidlo brutální křeč. Visím na dveřích a hraju si na baletku. Druhý pokus, třetí, čtvrtý. Konečně vyrážíme. Doma je K. v devět hodin vzhůru. Napije se a během chvilky spí. Já usínám o něco málo později s M.
Cukr času funguje na tomhle poli obzvlášť účinně. Nevím, kolikrát jsem během těch dvaceti kilometrů řekla, že už tohle nikdy neabsolvuju, pokud nebudu opravdu připravená. Že je to hrozný, že nemůžu, že nechci, že ne ne ne. Dneska už spřádám plány, co a kam dál. Trasa byla skvěle značená, blbě mohl uhnout jenom ten, kdo se nedíval (jako já). Dobrovolníci na občerstvovačkách, na startu, v cíli a podél trati byli skvělí. Usměvaví, ochotní, veselí. Byl to krásný den. Nakonec mi ale stejně nezbývá než konstatovat, že v týhle životní etapě to celý bylo přes závit. Ten můj i těch nejbližších.

(podle garmina 69,74 km, 2723 m, 11:20:15; 135. místo z 236, 11. v kategorii z 28)

Dobývati velehory není sranda pro brambory

Středa 8.7.
Budík mám na 5:40, naleju do sebe kafe, vpravím aspoň kousek snídani a v šest nula čtyři zapínám před barákem hodinky a vyrážím s R. přes most. Tam se rozdělujeme, ona běží do vedlejší vsi pro pečivo, já vzhůru do hor. Čeká mě podle mapky ve Wanderguidu dvanáct kilometrů stoupání, během kterýho překonám 1730 metrů a pak jedenáct a půl kilometru klesání na opačnou stranu.Měla bych oběhnout horu, na kterou koukáme z balkonu. Těším se, bojím se, jsem zvědavá. Dva kilometry asfaltu plynule přejdou ve zpevněnou lesní cestu. Stoupám vzhůru, prvních sedm kilometrů běžím, občas se zastavím, abych si vyfotila odkud jdu a kam mířím. Projedou kolem dvě auta, řidiči i závozníci vypadají dost překvapeně, asi tu moc lidí nevídají. Jako jo, nečekala jsem cestu na Sněžku pod lanovkou, ale že opravdu nepotkám za celou dobu ani jednu lidskou nohu?!

 Po hodině vybíhám z lesa, chvílema jdu, chvílema běžím. Dostávám se mezi pasoucí se stádo krav a začíná se ve mně zmenšovat dušička. Kam ta cesta vede? Ježiš, kam se to proboha dostanu?

Snažím se něco sníst, protože mi začne šplouchat v žaludku, což bývá jasný pokyn k tomu, abych poslala něco dobrýho, ale přestože jsem co do jídla vybavena výrazně líp než co do oblečení (vůbec, debil, debil, debil), nejsem schopná nic sníst. V kopci se mi, když jím, blbě dejchá a blbě jde, což je momentálně hlavní program dne a odmítám se zastavit a najíst se, protože přeci chci být doma co nejdřív (debil, debil, debil).
Že to doteď byla legrácka pro beznohé jednooké válečné veterány zjistím ve chvíli, kdy začíná, jak se v mapce, kterou jsem už uklidila, protože jsem ji potem stihla skoro rozmočit už během první pár kilometrů, "Pfad". Rakouský Pfad se vyznačuje tím, že neexistuje. Ve svahu jsou poházené cik cak turistické značky, které povětšinou nejsou nijak extra dobře vidět. Drápu se vzhůru, tempo padá k závratným 21 minutám na kilometr, zoufale přelejzám ploty, motám se přes hrboly, vyhýbám se obrovským dírám, snažím se při každým zakvílení ptáka a zaštěkání čehosi připomínajícího bobra neposrat strachy a stoupám vzhůru. Žaludek se mi sevře ještě víc, když si po prvních pár kapkách musím připustit, že fakt bude pršet a míň foukat s narůstající výškou nebude, já jsem propocená durch a nemám nic na převlečení, kromě tílka. Výborně. Pršet naštěstí po chvíli přestává, měním tričko za suché tílko. Fičí ledový. Je mi zima, stehna mě pálí a chce se mi brečet. Vracet se mi ale nechce, cestu hledám s obtížema a podle mapičky vím, že horizontem nade mnou stoupání nekončí. Přijde klesání a po něm dalších tři sta výškových metrů. Hodinky to vše potvrzují, navíc tvrdí, že to celé bude minimálně o kilometr delší. Super!

Odtud jsem přišla...

...a tam jsem mířila

furt dál

a ještě dál

Pak se vydrápu k ceduli, která mě směřuje kamsi ze srázu přes plot s ostnatým drátem. Zalapu po dechu, ať se mi to líbí nebo ne, jsem prostě "vertically challenged". A v tuhle chvíli to prostě nepotlačím.

 Držím se trsů trávy a snažím se neskutálet se do hlubiny pode mnou. Sem tam se mi smekne noha, což mi na odvaze nepřidá. Mám pocit, že klesám moc dlouho a moc daleko. Postupuju bolestivě pomalu. Chci být doma. Chci být u holčiček. Když spatřím v dálce přibližující se temnotu, je ve mně malá dušička. Konečně ale před sebou vidím další rozcestník, i ty kolem něj se pasoucí krávy vítám, jsou pro mě známkou civilizovanýho života. Jenže rozcestník mi ukazuje zpátky tam, odkud jsem přišla. Mám pocit, že si ze mě někdo dělá blbou legraci. Nakonec zjistím, že zpátky se vracím jen o pár desítek metrů a dál moje cesta vede do příkrého svahu. Poslední stoupání. A tma se blíží. Optimismus, který jsem na chvíli cítila, se vytrácí a já ze všech sil šlapu vzhůru a marně doufám, že tomu, co se ke mně žene, uteču. Neuteču. Najednou jak když někdo vypne světlo. Zešeří se, značky jsou milosrdně blízko, myslím jen na každou další, ke které se musím dostat. Tmu následuje mlha jako mlíko. Šlapu v mraku, jsem jako Popelka, mha přede mnou, mha za mnou. Nevidím na krok, fouká studený. Točím se kolem sněhového pole a nemůžu najít značku. Vydávám se paprskovitě od té poslední směry, kde ji tuším a nenacházím. Nakonec je někde úplně jinde, ale je tam. Každou chvílí čekám, že se kolem mě vynoří White Walkers. Jsem nahoře. Konečně. Nakloním se na druhou stranu a zalapám po dechu. Zelený sráz s kameny, má cesta domů. Hodinky tvrdí lehce přes 13 km.

Tady končí stoupání

Odtud jsem přišla

Během chvíle ale vítr mrak odnese. Sedím za kamenem v závětří, jím banán a psychicky se připravuju na minimálně desetikilometrové klesání, spíš delší. Na protějším svahu se pasou tři černí koně.

Odtud jsem přišla

a tam jsem pokračovala

klesám...

prchající bílá tma

Sestup jde dobře, nejdřív pomalu a opatrně, a pak čím dál rychlejc. Sem tam popoběhnu, kde to jde a kde jsem si jistá. Jakmile se z kamenů, drnů a přelejzání všudypřítomných pramínků stane cestička, rozběhnu se. Kilometr deset minut, osm minut, minu kamennou chatu, najdu vrátka a sbíhám po bahnitých serpentýnkách níž do údolí. Je tepleji. Je mi líp. Bojím se jen, aby tu neměli nějakýho hlídacího psa na volno.

odtud

tam

Jakmile se ocitnu na šotolinové cestě, jde to už dobře, vcelku rychle, kilometr za pět třicet, kilometr za pět... nekonečné dvanáctikilometrové klesání. Nepotkat stádo krav na cestě, nic zvláštního se ani nestane. Unavená jsem se jimi propletla, protože prostě nebylo kudy jinudy. Nakonec jsem se po bez mála pěti hodinách a nějakých pětadvaceti kilometrech ocitla před barákem. Vydrápala jsem se do pokoje, umyla se a zjistila, že nejsem nijak extra unavená, že mě nic moc nebolí.
Jen další dva dny se mi sevře krk kdykoliv se podívám z balkonu. Psychicky to pro mě bylo mnohem náročnější než fyzicky. Na tohle jsem moc malý pívo. Hlava tu osamocenost v nekonečným prostoru nezvládá. Chci znovu, ale ne sama. Sama už ne. Aspoň zatím ne.