Co mě v roce 2019 naučilo ultra

Za prvé: Méně není nikdy více. Objem nenahradíš a kdo chce běhat daleko, musí prostě běhat daleko.

Za druhé: V jednu tabulku věřiti budeš. Co ona řekne, to odběháš.

Za třetí: Tělesné potřeby nesmí stát v cestě výkonu a sláva přebíjí sebeúctu.

Za čtvrté: Všechno jde, když se chce a když to nejde, je zapotřebí to sečíst.

Za páté: Když vypijete příliš mnoho coly, skutečně se můžete poblít. To, že jste přitom uběhli sto kilometrů s tím souvisí jen okrajově.

Za šesté: Přátelství tvrzená během závodů jsou unikání a uznání ultra-kamarádů je velmi specifické: "Pěkně zvracíš! Nezastavuj, umíš to i za běhu!" případně: "Ty brečíš? Ale to je hezký, jak umíš dát najevo emoce!"

a

za sedmé: Před smrtí je potřeba vypnout si garmin!

#66

Guillaume Basset

OHEŇ TVÝCH BLÍZKOSTÍ

Vířivý tanec praporců
Tonoucích v barvách
Opíjí se jiskrnými vodami

A pro tohle darované nebe
Naše prapodivné sny
Neukojené
Plují v meandrech

Jako dlaně přibité budoucím bytím
K zemi
(s. 51)

Číst básně někoho, koho matně znáte, je hodně podobné voyeurismus (ne, že bych měla zkušenosti) - nakukujete mu do nitra, hodnotíte, zvažujete... Jste vpuštěni tam, kam byste se jinak nikdy nedostali a je to zvláštní, až nepříjemný pocit. Navíc jsme se Guillaumem (až na výjimky) někde minuli. Francouzsky bohužel neumím natolik, abych si vychutnala originální texty, které jsou ve sbírce zrcadlově uvedené proti českým překladům a ty mě nechaly v podstatě chladnou. Překládat poezii je TAK těžké...

Čas
Je jen roztříštěný obraz
Věčnosti

(s. 103)

#67

Ibn Síná

LÁSKA JAKO CESTA K BOHU

(přeložila, předmluvou a studiemi opatřila Magdaléna Vitásková)

Čtyři traktáty, jeden z největších arabských učenců v dějinách (podle jeho Kánonu medicíny se vyučovalo na všech evropských lékařských fakultách ještě v 17. století), čtyři studie, jedna česká filosofka. Stručný, věčný a přesto vyčerpávající úvod, slovníček, literatura, prostě to, co byste od knihy vydané v Academii v edici Orient čekali. A přesto je to něco víc. Láska jako cesta k Bohu je pro mě výjimečná svou přístupností, tím, že si doprovodné studie nekladou za cíl ohromit kolegy, ale usilují o interpretaci textů Ibn Síny nám, kdo o nich (zatím) nic moc nevíme a podobného výkladu symbolů bychom (možná) nebyli schopní. Jak trojice iniciačních, alegorických příběhů, tak čtvrtý text argumentativní, jsou navíc nádhernou ukázkou dokonalosti arabštiny, kdy jazyk desátého století můžete číst dnes, překládat jej dnes a výsledkem je srozumitelný český text.

#68

Christopher Paolini

ERAGON

Přidanou hodnotou Eragona je věk, v němž jej Paolini stvořil - to knihu povyšuje nad ostatní deriváty Dračáku a LOTRa.
Je to až roztomile prosté, nevinné a naivní a zároveň svět, který vystavěl, minimálně v prvním dílu funguje docela dobře a v zásadě logicky. Pro začínající, obzvláště mladší čtenáře fantasy je to příjemně lineární, vývoj děje je logický, postavy mají jasně dané místo a roli. A je tu modrý drak, takže co chtít víc?
Kritizovat by se samozřejmě dalo ledacos, ale přijde mi to tak nějak zbytečné - trochu jako mačkat povedený obrázek ze školní družiny.
Jestli zvažujete, zda číst odrostlejším dětem před spaním, klidně se do toho pusťte. U nás to fungovalo.

#69

Tara Westover

EDUCATED

Výborně napsané paměti o věcech tak hrozných, že si je (doufám) nikdo z nás nedovede pořádně ani představit. Tara vyrostla v mormonské rodině vedené otcem trpícím bipolární poruchou (a možná i schizofrenií), jenž připravoval celou rodinu na konec světa, který měl v jeho představách přijít každým dnem. V rodině s paranoidními rodiči, kteří odmítali medicínu i vzdělávání, věřili ve velké vládní spiknutí a v to, že Bůh se postará - a co se stane, stane se a taková je Jeho vůle. Věřili, že žena patří do kuchyně a má poslouchat a zavírali oči před tím, když jedno z dětí surově týralo své sourozence. Stejně tak žili v přesvědčení, že antibiotika jsou jed, paralen způsobuje neplodnost a všechna zranění (a že ji členové rodiny postupně utrpěli solidní řadu) lze vyléčit homeopatiky, energií a bylinkami.
Tara se ale v šestnácti letech rozhodla, že přeci možná chce žít trochu jiný život a během pár měsíců se zvládla připravit na přijímací zkoušky na mormonskou univerzitu. Z ní se jako nadaná studentka dostala na stipendium do Cambridge, kam pak přesídlila jako plnohodnotný student. Během deseti let se z v podstatě pologramotné loutky změnila v silnou ženu s doktorátem z Harvardu a vlastním hlasem tak silným, že už jí nedovolil ustoupit - a zaplatila za to ztrátou rodiny, pro které je nebezpečná a posedlá ďáblem.Celý příběh je nesmírně dramatický, podmanivý a znovu se budu opakovat - skvěle napsaný. Tara má bezesporu veliký vyprávěcí talent.
Jenže o tom, co píše, nesmíte zas až tolik přemýšlet, protože když budete, objeví se v obraze její rodiny tak, jak jej prezentuje, trhliny a ty se budou s každou další prasklou lebkou a převozem vrtulníkem do nemocnice zvětšovat.
Zhruba od třetina ve mně začalo neodbytně hlodat, KDE na to všechno berou peníze - na nové stroje, na léčbu v nemocnicích, když už není zbytí nebo je tam někdo nechá odvézt (protože žádné zdravotní pojištění samozřejmě nemají), na nová auta poté, co ta stará zdemolují a ano, i na studia. Přestože BYU není v porovnání s jinými univerzitami v USA drahá, i tak stojí školné na rok cca 130 000 korun, a to není málo. Tara dostala stipendium na polovinu školného - ale JEN školného. O tom, kolik stojí cesty přes oceán a jaké budou asi náklady na život v Cambridgi ani nemluvím. Že by rodiče nebyli až tak chudí? Nebo jak to bylo?
Další velký otazník se vznáší nad všemi těmi strašnými úrazy, které jednotliví členové rodiny postupně přežijí. Moje zkušenosti mluví spíš o tom, že člověk je podezřele křehká bytost a zabít ho je snazší, než by si jeden pomyslel. Westoverovci jsou ovšem z jiného těsta - padají na hlavu tak, že je jim vidět mozek, mají masivní popáleniny, obrovské rány, poškozené mozky a ze všeho se vylízají pomocí homeopatik a zaříkávání. Tak že by to možná vážně fungovalo? Anebo to nebylo až tak dramatické? Lidská paměť je potvora zrádná... (Pozor! Nechci říct, že by Taru bratr netýral nebo že by její rodiče nebyli pro sebe a své nejbližší nebezpeční fanatici, jen že mi to prostě nesedí.)
A poslední veliký otazník je ona mizerná domácí výuka, kdy Tara v šestnácti nerozpozná při listování učebnicí jediný matematický symbol, aby se o půl roku později dostala na vysokou školu a tam zvládala absolvovat předměty pro pokročilé. Jedna věc je se něco našprtat, druhá navazovat na naprosté prázdno. Nebo že by to nebylo až tak prázdné? (To s holocaustem je nicméně poměrně věrohodné - na studijním pobytu v Arizoně před nějakými dvaceti lety můj spolužák v testu z historie suverénně napsal, že se holocaust odehrál v 60.-70. letech.)
Memoáry Tary Westover se čtou jako kovbojka, jsou napínavé a strhující, jen mám prostě problém spoustě věcí stoprocentně věřit. Ale čert to sper - i kdyby si některé situace (ať už úmyslně nebo ne) přibarvila, pořád je to kniha, ze které vám polezou oči z důlků a těch zas tolik není.

#70

Adonis

JEVIŠTĚ A ZRCADLA

Plakal minaret

dokud nepřišel cizinec, a nepostavil

nad ním komín

---

Slunce je okem kočky...

Týden poté

Technicky teda týden a dva dny poté, protože v neděli jsem se k sepsání nedostala a včerejšek mi někdo ukradl, ale to nezní tak dobře.

neděle - den první
Nechodím. Spím. Tom mi chystá na mou žádost snídani. Jím. Koukám na netflixu na dokument o Hříšném tanci. Tom mi na mou žádost objednává hamburgr. Spím. Koukám na netflixu na dokument o Sám doma. Jím. Spím.
Někde se tu kolem potulují děti. Ve chvíli, kdy se mi podaří udržet oči na pár milimetrů otevřené, zvládnu zhodnotit, že na sobě nemají pytle na odpadky a dvoudenní absence matky se na nich, zdá se, nepodepsala ani jiným způsobem.
Spím.

pondělí - den druhý
Když se snažím vstát ze záchoda, křičím už jen maličko. Jdu na oběd s KK. JDU a nemusí mě podpírat! V restauraci si zvládnu sednout a vstát, aniž bych u zbytku hostů vzbudila dojem, že mě právě postihl infarkt a mrtvice naráz.
Už zvládnu dát dohromady i jednoduché (smysluplné!) souvětí (anebo je moje okolí tak hodné, že se tak minimálně tváří).

úterý - den třetí
Chodím zase o něco líp. Křičím už jen když se zapomenu a omylem si kleknu a pak se pokouším vstát. Pročítám si vlnu krásných komentářů, kterou moje zpráva na instagramu a vyprávění na blogu, vyvolalo. Ta podpora od rodiny, známých i neznámých je úžasná a nesmírně mě těší. Zažívám ony vzácné pozávodní okamžiky radosti, hrdosti a nadšení, které přichází, když už vás to zas tolik nebolí a zároveň víte, že teď jste na nějakou dobu hájení a nikam (rozhodně ne takhle daleko) teď běžet nemusíte.

středa - den čtvrtý
Funguju. Pořád ještě si neumím představit, že bych šla běhat. Otlaky mizí, rozedřený dvoupatrový puchýř na prstu pravé nohy, který jsem na Karlštejně vyhodnotila jako shrnutou ponožku, se zdárně hojí. Začínám vstřebávat fakt, že jsem tam opravdu byla a že jsem opravdu uběhla/ušla 138 kilometrů na jeden zátah. Jsem hustá - to je na pašáka!

čtvrtek - den pátý
V červenci to ale bude o třicet kilometrů delší. A žádné dokonalé značení trati. Vlastně vůbec žádné značení trati. Panika.

pátek - den šestý
Mr. Jedi se stavuje mezi dveřmi pro padarok. "Vypadáš nějak odpočinutě. Co kdyby sis šla už zaběhat?"

sobota - den sedmý
Velmi intenzivní vzpomínání, kde jsme touhle dobou zrovna byli a jaké to bylo. Velmi, velmi intenzivní...

neděle - týden poté
Obouvám se a vybíhám podél Labe. Nohy překvapivě vědí, co se po nich chce. Po půl hodině jsem totálně utavená. Jak jsem tohle mohla zvládnout 27krát? Nechápu. Ale od toho tu, koneckonců, nejsem. Jsem tu od toho, abych dál dávala levou před pravou a pravou před levou. Zbytek nechám koňovi, ten má na to dost velkou hlavu, já se teď musím akorát vydrápat zpátky do sedla a pokusit se v něm zuby nehty udržet.

#61

Alice Munroová

NEPŘÍTEL, PŘÍTEL, CTITEL, MILENEC, MANŽEL

Pokud nemáte rádi povídky, bylo by asi na místě knihu POVÍDEK vynechat a čas využít na čtení něčeho, co vás nebude a priori iritovat tím, že je to KRÁTKÝ a o postavách se toho zas tolik nedozvíte a konec možná nebude tak docela dořečený. Fascinuje mě, kolik komentářů se točí na hlubokém zklamání, které způsobuje základní charakteristika povídky.
Jestli ovšem povídky rádi máte, budu nejspíš s chválou těch Alice Munro nosit sovy do Athén. Jsou to malé příběhy o životech nás, malých lidí, kteří přijdou na svět a zase z něho jednoho dne odejdou a mezitím obvykle nevykonají nic zásadního - ani se jim nic až tak zásadního nestane. Prožijeme si dětství a dospívání, jdeme možná studovat a možná taky ne, vdáme se a oženíme, máme anebo taky nemáme děti, žijeme den za dnem, možná jsme svým partnerům věrní a možná taky ne, onemocníme nebo jsme těmi, kdo nakonec pečují a pak zemřeme. Tam, kde jiní sahají po adjektivu "laskavý", bych já v případě, že by po mně někdo chtěl jedno, které podle mě povídky Munro vystihují nejlépe, volila "tísnivý". Snad pro to věčné vzpírání se malosti a naději, že ten můj život bude o něco zásadnější (nebude, pokud budu mít jen trochu štěstí, jeho zbytek bude ještě dlouhý a klidný).
Hlavní hrdinky - a jsou to bez výjimky ženy bez ohledu na to, kdo je vypravěč - povídek jsou nádherně skutečné, živé bytosti. A jejich hlavní charakteristikou je schopnost milovat - a nejen partnery, ale i tety, sestry, přítelkyně, děti, milence a sebe samotné. Jsou to ženy, které se obětovaly a přijaly role manželek a matek, stejně jako ženy, které se odmítly své svobody vzdát a rozhodly se jít tvrdě a bezohledně proti proudu, jsou to ženy, které podlehly a ženy, které odolaly, jsou to manželky mužů laskavých, nevěrných, marných... jsou to ty, které se staraly i ty, o něž je pečováno.
Děj příběhů je střídmý, nečekejte žádné zásadní zvraty, síla point je v jejich uvěřitelnosti, v tom, že mnohdy se stane právě to, že se nestane nic.
(Jen slovíčko k provedení knihy - původní přebal je pro mě tak odpudivý, že nebýt kniha svého času vychválená na ilit, nikdy bych ji - stejně jako Útěk, který má přebal snad ještě ohavnější - nekoupila. Ještě, že už mají v Pasece jiné grafiky - nic ve zlém, ale kdyby se našel někdo, kdo by mi vysvětlil ty třešně/višně na obálce a umělecký záměr, který se za nimi určitě skrývá, budu vděčná!)

#62

Alice Munroová

ÚTĚK

Tam, kde jsem k Nepříteli, příteli... mohla mít (a měla) jisté vnitřní výhrady, protože a přesto, že mi jednotlivé příběhy přišly velice dobré, nedokázaly ve mně (většinou) vzbudit žádné silnější emoce, tam mi Útěk dal všechno, co bych si od povídky jen mohla přát.
Eponymní ústřední příběh celý soubor skvěle otevírá a pro začátek servíruje pozvolný rozjezd, po němž přichází jeden lidský osud za druhým jako šlehání bičem. Munro na to, aby se člověk zajíkl, nepotřebuje žádné velké drama, nevypomáhá si přelomovými, dramatickými událostmi ani efektními kulisami. Její příběhy se klenou přes dvacáté století, mění se doba, mění se chování postav a mění se přístup společnosti, a protože jsou i v tomto případě ústředními postavami všech příběhů ženy, je ona transformace postojů okolí o to markantnější. Triptych povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení úplně křičí po hlubší analýze vztahu matka-dcera, nevědomého opakování modelů a ceně, kterou musíme zaplatit, když chceme tenhle kruh prolomit (a kterou zaplatí všichni zúčastnění) a jež připomene Americkou idylu P. Rotha. Vášní začíná soubor gradovat, ve Vinách jsem měla hned několik "no to snad..." a "a sakra" momentů, Hříčky jsou nádhernou poctou Shakerspearovým dramatům a Schopnosti, které v sobě spojují vše, co jsem zatím shledala jako pro vyprávěné Munro typické, příhodně výbor završují.
Snad ani u jediného příběhu se mi nepodařilo odhadnout, jak se celá situace  vyvine, pokaždé jsem čekala, že se stane něco víc, něco "literárnějšího", "románovitější" - však na stránkách se to může! - a to mě (kromě skvělé atmosféry) bavilo na čtení asi nejvíc.

#63

J. R. R. Tolkien

NÁVRAT KRÁLE

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).

Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

#64

Adonis

KNIHA PROMĚN A MIGRACE V OBLASTECH DNE A NOCI

Třetí Adonisova sbírka, další intenzivní setkání. To, jak pracuje s jazykem, jeho výjevy a hlavně pointy mě strhávají... 

"Telegram ze zemí, jejichž jména

jsem zapomněl:

Země jsou malé. Krabička sirek.

Slunce tu nevychází - u vás skutečně ano?" (s. 141)

#65

Liou Cch'-Sin

VZPOMÍNKA NA ZEMI

Většina malířů pracuje s průměrně velkými plátny, někomu stačí ale i malinkatý prostor, aby vytvořil dokonalé dílo, nad jehož propracovaností navzdory danému prostoru zůstává rozum stát. Pravým opakem miniaturistů jsou autoři velkoformátových děl. A to Liou Cchi'-Sina je skutečně epické. Napříč galaxiemi i věčností srší takovým množstvím nápadů, že jsem si až říkala, jestli by méně nebylo více, jestli ten či onen motiv neměl nechat stranou a jestli by si nezasloužil rozpracovat do "normálně" formátové podoby jinde a jinak. Udržet pohromadě vyprávění čítají takřka dva tisíce stran je totiž obrovský kumšt. A stejně jako se nám rozpadá v Liouově díle vesmír, drolí se mu místy i vyprávění - těch náhod už je prostě příliš, geniální nápady přicházejí jako blesk z čistého nebe a pasáže, kdy čtete a čtete a vlastně se nic neděje, aby pak autor luskl prsty a vy zůstali zírat, se nepříjemně protahují. Chápu smysl každé z nich a zároveň bez mučení přiznávám, že mě rozsah krapet ubíjel. Celá trilogie je nicméně fascinující čtení, autor rozhodně netrpí nejen přehnanou, ale nejspíš vůbec žádnou sentimentalitou, což příběhu jen napomáhá a Liouova imaginace je temným lesem, kam bych si sice bála vyrazit, ale který bych skutečně chtěla navštívit.
Potlesk za překlad, neopakovat se čím dál rozšířenější slovakismus "mít věk" (nemáme dvacet let, je nám dvacet let), tleskala bych ve stoje.
Audioverze je také velmi povedená. Zbyšek Horák čte opravdu moc příjemně, jen mu měl někdo říct, že "halo" není "hello" - Beyoncé přeci nevidí "tvoje nazdar". Takové utrpení jako [Hary] Potter v podání pana Lábuse to sice nebylo, ale neříkejte mi, že je takový problém mu to v režii připsat foneticky. Když někdo zvládne v pohodě opakovat "Heršingemosiken", určitě by zvládl i "hejlou".

Postav se na nároží snu

A BOJUJ!

Praví jeden z nejznámějších citátů jednoho z mých nejoblíbenějších moderních arabských básníků, Palestince Mahmúda Darwíše. V pátek o půlnoci jsem se postavila na nároží jednoho ze svých velkých, snad až přehnaně odvážných snů a začala bojovat.

...jsme v lese. Je tma a je tma už spoustu hodin. Ve výseči světla vrhaném čelovkou vidím mokrý listí a nejbližší stromy, kameny, kořeny, svoje hůlky a špičky bot. Právě jsme překročili 115. kilometr. Nikdy v životě jsem naráz takovou vzdálenost neabsolvovala. Netuším, co mě tam čeká. Netuším, jestli dokážu udělat ještě krok, natož dalších dvacet tisíc. Přesně tolik mě totiž dělí od cíle.
Dál už jsou jen lvi.

Než to všechno začalo
Po rakouském debaklu mi nechal Mr. Jedi na whatsappu vzkaz, kde mi říkal, jak moc ho mrzí, že jsem nemohla dokončit, že to je na prd, a aby mi udělal radost a zvedl mi náladu, prohlásil, že bychom si teda mohli dát společně Pražskou stovku. Po loňském DNF, kdy jsem zbaběle končila někde v polovině trasy, jsem měla z téhle legendy, z tohohle běžeckého Mordoru zase o něco větší respekt, ale všichni moc dobře víme, že jsou nabídky, které nejde odmítnout.
V září se objevily parametry trasy - 135 km a 4800 výškových metrů +.
"Když se nebudeme flákat, za 24 hodin to musíme dát!" prohlásil Mr. J. Já si vymínila, že mě nenechá vzdát a nebude mi mít za zlý, když budu zlá. "Dotáhnu tě do Modřan třeba za nohu!" zněla tehdy odpověď.
A pak tu byl pátek šestého a já se snažila sbalit všechno, co budu potřebovat a zároveň to nepřehánět, abych zas netáhla stokilový batůžek plný věcí, které nakonec stejně ani nevytáhnu.
"Co tam proboha vlečeš?" ptá se nevěřícně Petr, když mu dávám poté, co mě po půl desáté večer vyzvedává, potěžkat svůj batoh. No, jen to nejnutnější, co "sparks joy", jak by řekla Marie Kondo - třeba pytlík salámků nebo velkou margotku, to dá rozum!
Během hodiny jsme v mýtské sokolovně, kde probíhá prezence. Vyplníme si kontrolní kartu, nafasujeme tradičně neskutečně podrobný itinerář trasy a čip. Posedáváme s bezmála třemi sty blázny, kteří stejně jako my považují mnohahodinové pobíhání cestou necestou za zábavu.
Někdo se snaží dohnat poslední minuty spánku, jiný využívá situace, aby se pozdravil se starými známými a kamarády, někdo jí. Vidím Filipa, kterého jsem se před třemi lety držela zuby nehty na posledním úseku z Jílového do Prahy, nevím, jestli si mě pamatuje a nechci být za divnýho stalkera (tak kdyžtak zdravím a gratuluju ke skvělýmu času!), potkávám se s Martinem (s tím se psouny), s nímž jsem se seznámila vloni na SUMu, zdravím se s Liborem, se kterým už skoro tradičně prokecáme hodiny na POPu.

S Petrem si dáváme za cíl nebýt optimističtí kreténi, ale to, že bychom to chtěli zvládnout za 24 hodin, zůstává viset ve vzduchu.
Před půlnocí se vydává štrúdl mamilů na plácek za vesnicí, načež se dává do pohybu. Můj reparát dokončení plnotučné trasy Pražské stovky může začít.

0. - 15. km - Birthday Girl
(Mýto - Zbiroh, K3 - občerstvení Trailpoint a Trailmaniacs)
Začátek je nejlehčí a nejtěžší zároveň. Proplétáme se davem, hledáme tempo, které bych byla schopná v klidu držet, nebylo by příliš pomalý, ale zároveň ani moc rychlý. Barevný had čelovek se postupně natahuje. Nohy jsou čerstvý, hlava taky, zároveň ale víte, že celý ten koláč potu a bolesti před vás teprve postavili a než se jím pokoušete, bude to sakra trvat (o tom, že to bude bolet ani nemluvě - ale to my víme a s tím počítáme, tohle bolí každýho, rozdíl je jen v tom, jak se s tím (ne)dokážeme vypořádat).
Je na čase rozjet největší narozeninový mejdan mého života. Co jste si k šestatřicetinám nadělili vy?
Na prvních dvou kontrolách se tvoří špunty. Fixka je totiž v obou případech na samém vrcholku kopce, ve druhém případě šplháme po malé skále a zase dolů, ještě, že tohle nevidí maminka, napadá mě. Ale je chladno, v polích studeně fičí, takže běžíme, co to jen jde, a že to zkraje jde. Kilometry ubíhají a netrvá dlouho a dostáváme se na první čipovou kontrolu.
Ta je na zahradě, hoří tu oheň, je tu Michal z Trailpointu, zdravíme se s lidmi, kteří se rozhodli strávit celou noc péčí o bandu zpocených bláznů. Něco málo sním, vypiju pár kelímků čaje a honem pryč, zima se do mě zakusuje a není čas ztrácet čas.

1.5 - 35,2. km - "Ty běžíš od žrádla k žrádlu!"
(Zbiroh - Skryje, K5 - občerstvení Rakovnická 60)
Běžíme po rovině. Běžíme z kopce. Do kopce chodíme. Teď, když se o dva dny později dívám do itineráře trasy a na záznam z garminu, si nejsem schopná vybavit, co přesně se v téhle fázi odehrávalo. Vzpomínám si na Skryjská jezírka - soustavu mostků, cestičku kolem skal, kde to musí být za světla nádherný. Ale nic moc víc.
Pomalu a jistě ustavujeme model fungování: Petr běží přede mnou tak, abych mu taktak stačila, ale abych ho musela pořád stíhat. Občas jdeme, to když si potřebuju chvilku odpočinout. Nemluvíme. Když, tak málo. Dechem je třeba šetřit. Aspoň tím mým rozhodně.
Konečně se dostáváme do vesnice. Začínám intenzivně vnímat tmu kolem sebe a pocit, že už nutně, ale fakt nutně potřebuju na chvíli na světlo.
V penzionu je teplo. Jsou tam kamna, spousta lidí, kteří jedí jednu ze dvou výborných polívek, co máme na výběr a zakusují to ještě lepšími frgály. Zaleju to navrch vineou a notně nacukrovaná vyrážím zpátky do tmy.

35,2. - 51,3. / 53,3. km - Duo Yamaha vrací úder
(Skryje - Velká Buková, K10 - hospůdka Na Kovárně)
Venku mě okamžitě rozklepe zimnice. Jsem durch propocená, i kalhoty mám skoro po kolena promáčený. Vyndávám sluchátka, stejně nemluvíme, tak co - chce se mi strašně spát, potřebuju se soustředit na něco jinýho. Potřebuju se nesoustředit.
Vzápětí si při rovnání propocenýho kulicha přetaženýho přes propocený buff zatížený čelovkou, která se z lehoučkého zařízení už stihla změnit v briketu, připravím o gumový čudlík na sluchátkách. Zbytek času budu tak mít v uchu zabodnutou plastovou tyčku - já si prostě umím udělat dobře.
Začíná svítat.
Jdeme po hřebeni kopce, čelovky už nejsem potřeba. Před námi se rozprostírá nádherná krajina, pod námi jsou Roztoky. Po silnici padající z kopce vidíme běžet lidi a na téčkové křižovatce tak rychle vyhodnotím nalepené šipky jako dolů směřující. Na silnici navazují serpentýnky, seběh je to dlouhý, dobrý kilák a půl. Dole začnu pátrat po hospodě, do který teď míříme (ano, běžím od žrádla k žrádlu, přiznávám se a nestydím se za to). Ptáme se holky s klukem, kteří se vyloupnou za námi, jestli už byla čipová? No jo, byla! Kde? Nahoře, na kopci!
Ne. Ne ne ne ne. NEEEE!!!!
Ale jo.
Takže čelem vzad a vracíme se.
Vyšlápneme si celou tu věc nahoru a pokračujeme dál do hospůdky Na Kovárně. Ztratíme půl hodiny, Petr to korunuje tím, že je to vlastně dobře - na Lakelandu všechny výškový metry jako když najdu. Haha. To jsem se ještě zvládala smát.
Hospůdka je kouzelná. Lidová tvořivost na zdi s jednoprsou ženou s bobrem mě totálně uhrane.

Vdechuju polívku a turka prohlásím za nepitelnýho. Převlíkám se. Měla jsem si ty suchý hadry schovat na později, ale teď se potřebuju nějak nakopnout, namotivovat, povzbudit se. Sloupávám mokrý vrstvy a tlačím je do batohu. Všechno mi strašně trvá.
Konečně vyrážíme.

51,3./53,3. - 63,8./65,8. km - Run boy, run
(Horní Buková - Sýkořice, K13 - nejlepší garáž na celým světě)
Vyšlo slunce. Mraky se protrhávají a my znovu sbíháme do Roztok, kde už to známe. Šlapeme do kopce, potkáváme Pavla Fenyka a míříme ke Křivoklátu. Paprsky se opírají do zeleného mechu, kameny jsou černé, listy mají tisíc odstínů od zlaté po temně hnědou a pod sebou sem tam vidíme vlnící se Berounku.
Pohled na majestátní hrad je vždycky úžasný a Křivoklát majestátní sakra je. Trail kolem něj je boží, peru to z kopce, nerozumně ale s nadšením dospívajícího bígla, teď a tady. Teď a tady se skvěle bavím, tak mě nechte.
U hradu prohlašuju, že bychom si taky měli udělat selfíčko, aby bylo jasný, že jsme tu byli. Můj výraz vydá za deset tisíc slov.

Wuhúú!
Cesta pokrytá popadaným listím vysoko nad řekou je jeden z nejkrásnějších úseků celé trati (určitě byly i podobně krásné, leč na ty jsme se dostali buď ještě potmě nebo už zase potmě). Snažím se běžet.
Nakonec se dostáváme do Sýkořic, kde je v garáži jednoho z rodinných domků další čipová kontrola. A taky naprosto úžasná obsluha. Skáčou tu kolem nás, k jídlu a pití tu dostanete v podstatě cokoliv včetně husy! Petr se ptá, kdy tu byli první - prý už je to dlouho, vlčáci, co trhali asfalt. První tři kluci to tam naprali neskutečným stylem - neumím si představit, jak to v jejich podání vypadalo, ale muselo to stát za to. Vítěz šel skoro dvakrát tak rychle, co my.
Dojídáme palačinku a vynikající čočkovou polívku, ještě chleba s pomazánkou do ruky, docvaknout čaj a šup šup, tohle za tebe nikdo neodběhne!

63,8./65,8. - 74./77. km - Walk, come with me now!
(Sýkořice - Nižbor - sokolovna)
Z tlustých do tenkých. Chvíli to zase jde - vždycky, když se najím a že jsem tentokrát vydržela celou dobu vzorně jíst jako ještě nikdy (za to si dávám velkýho pašáka!), je to tak hodinku, hodinku a půl dobrý. Můžu popobíhat, sice pomalu, ale můžu, jen co se po pauze znovu zahřeju, jsem zase optimistický kretén. Ale ty časy se citelně zkracují. Nemyslete si, že je člověk při podobný akci jedno velký vysmátý sluníčko. Není. Nebo aspoň já nejsem. To přece nemůžu vydržet! Honí se mi hlavou. A taky - kam zas běží? Kam zas jde? To na mě nemůže sakra počkat?? No, nemůže, protože kdyby čekal, tak už mě nikdy nepřinutí se pohybovat aspoň trochu rychle. V tu chvíli už ale nejsem schopná moc rozumně uvažovat. Začínám totiž trpět.
Brána pain cave se za mnou s bouchnutím zavřela.
Kopce nahoru, kopce dolů. Střelba myslivců nahání strach. Bahno je místy lepivý a kluzký. Jen zvedat v něm nohy dá zabrat. Musím pít, abych se nevysušila, jenže když piju, musím čurat, a věřte mi, v zimě se vám, když jste holka, opravdu v těch propocených hadrech nechce se furt svlíkat a oblíkat. O tom, jaká výzva je si s přibývajícími kilometry dřepnout, ani nemluvím.
Z jednoho z kopců v lese to pouštím do plných. Je to blbej nápad, který se mi vymstí. Ale já potřebuju chvíli běžet.
"Geroniiiimooooo!!!!" ženu se lesem s větrem o závod. Dole se směju. (To mě rychle přejde.)
Lezeme do kopce, kam lézt nemáme, slejzáme o kus dál. Cestička se vine podél řeky, bahno, listí, rybáři.
V nižborské sokolovně dostáváme kafe. Snažím se do sebe nasoukat nějaký chleba a sýr. Někdo tu spí na žíněnkách. Hned bych se přidala.

"Zkus se netvářit jako přirození!"

Odcházíme. Pouštím se do boje s čím dál vtíravějšími myšlenkami na to, jak dlouho tohle můžu ještě vydržet? Hodinu? Dvě? Ale to nestačí.
Ukáže se, že jich budeme potřebovat ještě víc než deset.

74/77 - 89/92 km - To hell and back
(Nižbor - Vráž - K19, sokolovna)
Plešivec. Zalehnout do svahu a stoupat. A stoupat. A stoupat. A když si myslíte, že už bude vrchol, stoupat dál. Intenzívně se mi vybavují pocity ze závěrečného stoupání před lety na JUTu, na to vedro a nekonečnou cestu lesem. Na vrcholku sípu jak Dejdar v léčebně. Zapisujeme kontrolu a pokračujeme. Tady to ale znám - tady jsem předloni běžela s Evčou na Karlštejn a pak dál do sv. Jána. Začíná se pomalu a jistě šeřit. Už zase ta tma. Ochlazuje se.
Vylejzáme z lesa na silnici. Posílám Petra napřed na kontrolu, kdyby byla polívka, ať vyzvedne jídlo. Snažím se běžet, ale uvědomuju si, že připomínám spíš komparzistu z Noci oživlých mrtvol než srdnatého maratonce.
Ve vrážské sokolovně sice není polívka, ale je chleba s pomazánkou a okurkou a taky džus a teplo. Chvíli jím a piju, vyndávám čelovku. Osm hodin tmy, osm světla. Poprvé v životě mě čeká na trati druhá noc, tak vzhůru do ní.

89/92 - 100,6/102,6 - Tanec v temnotách
(Vráž - Karlštejn - K21, restaurace Pod Dračí skálou)
Znovu se mi daří chvíli běžet, a tak běžíme. Netrvá dlouho a ocitáme se na silnici ve Sv. Janu pod Skalou. U kláštera se dáváme do kopce. Čeká nás jediná obracečka dne, pokud nepočítám hospůdku s jednoprsou hráčkou mariáše. Nahoře u kříže jsem nikdy nebyla, je to moje premiéra a děsím se, jak to bude vypadat, protože ač mě běhání z velké části zbavilo mé hrůzy z výšek, není to tak, že by se mnou ani nehnuly.
Stoupáme do svahu. Po chvíli se ocitám na úpatí schodů z klád a kořenů, která mizí kdesi vysoko  nad mou hlavu. Stoupám a trpím. Je mi jasný, že dolů to bude stát za to. U kříže se na lavičce tulí milenci. To musí být žraso - parádní randíčko: je kosa a fičí, ale zahřeje vás mládí a láska, že jo; ale že přes vás neustále lezou smrdutý blbečci s čelovkama a holema, aby si u zábradlí škrtli kontrolu, to snad nemůže vydejchat nikdo. "Pardon, já vás jen překročím. Díky!" Romantika na druhou.
Podle předpokladu to dolů skutečně stojí za to. Cesta na Karlštejn je nekonečná. Jdeme lesem, lezeme přes Bubovické vodopády, ve stoupání mi Petr mizí z očí. Jsem sama. Jsem sama v lese, nevím, jestli jdu správně, nevím, kam mám jít, nevím, kde je. Nořím se po krk do bažiny krize; když konečně dolezu nahoru a doženu ho, mám hrozný vztek. To na mě nemůže počkat? Ve chvíli, kdy otevřu pusu, abych mu vynadala, mi bažina spolkne hlavu a já se rozbrečím. Rozbrečím se zoufalým sebelítostivým pláčem s vytrčeným spodním rtem, který jsem v posledních letech vídala jen u svých dětí. Ano, jsou moje. O tom nemůže být pochyb.
Petr nechápe, co mi hrabe, takže mi nezbude než slzičky utřít a šlapat dál.
Nakonec se toho Karlštejna dočkám. Hospůdka je krásná, krb, teplo, skvělá zvěřinová polívka a konečně pořádný kafe. Až na jediný stůl zabírají veškerý prostor běžci. U toho posledního s rezervací se usadí pár, který se začne okamžitě obírat. Tohle je ovšem vyšší dívčí - hospoda plná smrdutých podivínů... kam se hrabe lavička ve Sv. Janu! TOHLE je ta pravá romantika.
Nicméně nemám kapacity na řešení milostných životů cizích lidí, musím vyřešit to, že do cíle zbývá 32 kilometrů a mně je strašná zima. Petr mi půjčuje svoje náhradní věci - triko, rukavice, čelenku, čepici.
Show must go on. A tak jdeme.

100,6/102,6 - 115,6/117,6 km - Hopeless wanderer
(Karlštejn - Černošice, K25 - sokolovna)
Je sedm hodin. Jsem rozhodnutá se o těch 24 hodin porvat. Jsem rozhodnutá nechat tam všechno. Chvíli se rvu jak o život. Vyrážíme. Jeden kopec, pak další, ještě chvíli to jde, a pak je jasný, že je hotovo. Vymalováno. Nohy odmítají udělat byť jediný krok. Odmítají poslechnout. Nechtějí se ohnout, nechtějí už nikam jít, už mají dost, už se namakaly až až, už ne...
Jsem na svém 115. kilometru. Nikdy jsem se takhle daleko na jeden zátah nedostala. V kuželu světla čelovky vidím mokré listy, okolní stromy a Petrovy reflexní prvky, který se s dalšími a dalšími ubíhajícími hodinami podivně kroutí a přeskupují, místy mám pocit, že se snažím dostihnout podivného ufouna a vždycky mi chvilku trvá, než si v hlavě poskládám, kdo to přede mnou vlastně je.
"Já už nemůžu..." slyším se říkat nahlas. A pak zastavuju úplně. Jsme v lese nad Černošicema. Stojím, klepu se a jsem přesvědčená, že už se odtud nikdy nedostanu. Petr mi dává náhradní bundu a strká mě z lesa. "Za dva kilometry je občerstvovačka. Zahřeješ se. Klidně si na dvacet minut usneš. To už dojdeme!" "Ne... ne... ne... já už ne-mů-žuuuu." "Ale můžeš. Blbá zpráva je, že tam musíme přes ten kopec naproti, tam, jak jsou nahoře světýlka. Pak to akorát seběhneme a budeme v tý sokolovně." "---"
A tak šlapu do kopce. Protože cesta zpátky není. Můžu jen dopředu.
Černošice. Světla v chodbě jsou strašně ostrý, v přízemí duní hudba, kontrola je v patře - dvoje schody jsou jak výsměch. Drápu se nahoru. Přijde mi, že je tam strašná zima. Piju čaj, snažím se něco sníst, ale teď už je to problém.
Na jedné z židliček sedí Michal. Ten Michal, co jsme spolu šlapali do prvního kopce na GGUTu a který mě předbíhal někde na 70. km na Baroku. Sedí tam a balí to.
Chystá se tam skončit víc lidí. Chtěla jsem skončit i já, ale jak to vidím, dostávám zdravý vztek. Tak to teda ne! Já tu nedělám třiadvacet hodin klauni, abych to tady zabalila. Živou mě nedostanou! "Jdeme." "Nechceš si ještě odpočinout?" "Ne, jdeme, musím jít, jdeme."
Balíme se.
Vycházíme před sokolovnu a necháváme se znovu, tentokrát už naposledy, spolknout tmou.

115,6/117,6 - 134,5/136,6 - We're going home
(Černošice - Praha-Kamýk, ZŠ Zárubova - CÍL)
Peklo.
Očistec.
Nebe.
Moje pokusy o popoběhnutí jsou k smíchu. Ještě chvíli to jde - tři, čtyři kilometry a pak už ne.
Schody v Radotíně jsou... prostě tam jsou a je jich hodně. Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.
Dostanu se ještě někdy domů?
Dostanu?
Most přes Berounku. A pak další přes Vltavu.
Na konci plot po prsa. Přeskoč, přelez, jinak dál nejdeš. Problém je, že už nezvládnu zvednout nohu pomalu ani třicet čísel nad zem. Nakonec se na něj nějak vydrápu, ale je to teda pohled pro bohy. Olaf sem měl nainstalovat kameru, výsledné video by natrhlo nejednu bránici, věřím, že podobně elegantní jsem nebyla jen já. Příště můžeme čekat plot pod proudem aneb Není nad to udržovat ovečky stále ve střehu!
Míříme k cíli, který je ale pořád strašně daleko - pět kilometrů je stejně vzdálených jako Andromeda. Komořanská rokle.
Opírám se o hůlky, nechci nic jinýho, než si lehnout a spát. Můžu si lehnout tady? Prosím? Keře a pařezy kolem se mění ve zvířata a pak zpátky v to, čím skutečně jsou. Je tu nosorožec a načesaný pekinéz. Je tu mozkomor.
A je tu poslední kontrola.
"Yeeeessss!!!" volá vítězně kluk za námi, když k ní dorazí.
Drápeme se do kopce z rokle, abychom zamířili do té Modřanské.
Mám pocit, že jsem uvízla v noční můře a do konce trvání světa budu bloudit po mokrém listí mezi kameny a kořeny po Olafových značkách. Ale všechno má svůj konec.
Poslední kopec. Drápu se nahoru, dvakrát málem přepadnu nazad, jednou se zaseknu na spadlém kmeni - jednu nohu na druhé straně a tu druhou prostě nejsem schopná zvednout a dostat nahoru.
Sídliště.
Znovu slzy. Tentokrát ze směsi obrovské úlevy, hrdosti, radosti. Tohle bylo velký, tak velký, o tolik větší než já, že je jedno, kolik tisíc znaků o tom napíšu, nepostihne to ani zlomek toho, co jsem v těch lesích nechala.
Ještě jednou mezi stromy.
Poslední kopeček.
Do tmy zářící obdélníky oken místní základky.
Naposledy pípnout. Poděkovat vrchnímu loutkáři a smeknout před ním a všemi, kdo se na téhle neskutečné akci podílí.

Tam, kde za dokončení pěti kilometrů dostaneme medaili a tričko a igelitku plnou krámů a termofolii a já nevím co všechno ještě, tady vyfasujete diplom, samolepku a placku. Myslím, že to punkovýho ducha Pražský stovky vystihuje nejvíc.

Převlíkám se, bereme ubera a jedeme domů.

Doma mi T. pomáhá do sprchy a do postele. Prý zním docela souvisle. Usínám.
Budím se za pět hodin rozsekaná jako v životě ne. Celá neděle je v mlze. Spím. Jím. Spím.

Bojuju s tím, abych uvěřila, že se to celé vážně stalo. Že jsem tam opravdu byla, že jsem to celé prožila a že jsem to přežila. Že jsem to dokázala.

Spoustu hodin na trase jsem se dušovala, že už NIKDY nic podobnýho neabsolvuju. Spoustu času jsem věnovala i přemítání o tom, jak se zbavím registrace na Lakeland. Už teď se sama sobě směju.

Jako vždycky i tentokrát musím na závěr poděkovat - a tentokrát hlavně a nejvíc Petrovi, protože i když jsem to tušila, teď už vím, že mám v tobě takovýho kamaráda, jakýho spousta lidí nenajde za celý život. Šel jsi do toho s tím, že mě do těch Modřan odvlečeš třeba za nohu a odvlekl. A nechápu, že jsi mě v tom Jánu nehodil ze skály, já bych se na tvým místě zabila už v sobotu nad ránem!

Veliké díky Olafovi a všem, kdo se podíleli na organizaci, byli jste do jednoho úžasní!
A díky i mému backupu doma, bez něj bych tohle dělat nemohla - ultra není o tom jednom nebo dvou dnech, kdy jdete na dřeň, kdy se jdete zničit. Je to o těch desítkách a stovkách hodin, které naběháme mezitím, které jsou nám doma nucení tolerovat. A tolerují.

Tak zas někdy někde příště. Snů, za které se chci ještě zkusit porvat, totiž na tom seznamu zbývá ještě pořád dost. 

Když to nejde

tak to poběží, říkávám (si) často. Když to ale neběží, protože to bolí tak, že to ani nejde, o běhání se píše těžko. Těžko se na něj i myslí, člověk zvyklý běhat, člověk tzv. "zoldovatělý", má s vysazením poměrně velký problém, obzvlášť v případě, kdy přijal za svá určitá hesla třeba jako "to přeběháš", "to vydržíš", "to přejde" a jako bonus je zvyklý, že ho vlastně pořád někde něco bolí, že běhá pod únavou a že to k tomu prostě tak nějak patří. Je zvyklý se kousnout. Ví, jak vypadá bolest a umí s ní nějak naložit. Špatně se o běhání píše, když vás něco, o čem víte, že vás to těšívalo, bolí už delší dobu natolik, že se vám kvůli tomu nechce ráno lézt z postele. Špatně se běhá, když je to všechno jen běh útrpný a jediné, co vlastně sledujete, je JAK moc to bolí.
Minulý víkend to bolelo tak, že jsem s Mr. J. ani nedoběhla a musela jsem se potupně vrátit k autu.
To pak nikdy nevím, co bolí víc - jestli noha nebo raněné běžecké ego.
Došlo to tak daleko, že jsem zašla za podiatričkou, které shledala vbočené palce, propadlé klenby a s konstatováním, že nemít tak široké nohy, neběhám už dávno, mi vyrobila vložky. Ty sice ulevily bolavé vnější hraně, ale udělal se mi z nich epesní puchýř na klenbě. A na něm ještě jeden.
A tak teď neběhám.
Což zní jako hloupost a malichernost a nic, kvůli čemu je potřeba se trápit. No, tak neběháš! Jenže... jenže příští týden je P100. A co? Řeknete si. Tak tam nepůjdeš a co se stane? Nic se nestane. Takže? Nic. Nic nic nic. Máte chuť křičet, protože racionálně víte, že musíte poslouchat tělo, protože jiný nemáte a když to pokaždé necháte zajít ještě o kus dál, budu mu pokaždé trvat o kus dýl, než se vzpamatuje. Jenže jste zároveň Olda a Olda, ten jak známo, běhá pořád...

Takže proto dneska jen knihy (a palce, aby měl klid zázračné účinky a já se mohla v pátek podruhé pokusit vyrazit na celou trasu a moct si po roce říkat: Vidět Mořany a zemřít!).

#56

Liou Cch'-sin

TEMNÝ LES

Druhý díl přinesl překvapivě drtivou většinu odpovědí na drtivou většinu otázek, které postuloval první díl. Ubral na technických popisech, přidal na politikaření, posunul hodiny o pár (set) let vpřed a celé to pocukroval vizí budoucnosti, v níž jsou lidé jiní a vlastně pořád stejní, ve které jsme se jako živočichové posunuli, ale vlastně se nehnuli moc z místa.
Na scéně se objevují nové postavy i staří známí, jejich vývoj a motivace jsou tentokrát (pro mě) podstatně pochopitelnější a srozumitelnější, byť k ději pár výhrad mám (a rozebírat je tu nebudu, protože bych musela zbytečně vyzrazovat děj a o to nikdo nestojí). Kromě zajímavé ústřední zápletky a toho, že autor bravurně zvládl její vysvětlení (což se mnohým nezdaří - vystaví oblouk a po pár stech stranách z něj pak žuchnete tvrdě na zem a nechápete, která bije a že tohle je jako všechno?), mě velmi, velmi baví posunuté epicentrum pohledu do Říše středu, je to jiné, je to zajímavé, je to, řekněme, osvěžující. Stejně jako absence autorovy sentimentality vůči postavám a překvapivé tahy.
Velký palec nahoru za skvělý překlad Aleše Drobka, na knize je vidět obrovská porce práce.
Otázkou je, o čem bude opět o něco rozsáhlejší třetí díl, když už vlastně víme, jak to dopadlo. Nebo nevíme?

#57

Jitka Malečková, Petr Kučera

Z ISTANBULU AŽ NA KONEC SVĚTA

Jaké tři věci vás jako první napadnou, když se řekne osmanská říše? Harémy? Sultáni? Velbloudi? A co asi napadlo její obyvatele, když se řekla Evropa? Nebo naopak Arábie? Osmanská říše stála s Istanbulem, svým epicentrem, pevně (a pak už o něco méně pevně) rozkročena mezi Východem a Západem, nebyla ani ryba ani rak a zároveň bylo ryborakem a stejně tak se cítili i její obyvatelé. Na přelomu 19. a 20. století se vrstva intelektuálů, jež vzhlížela průmyslovému a kulturnímu pokroku západní Evropy vypravovala na objevné cesty a svým krajanům o nich referovala, případně psala anglicky pro západní společnost a naopak se snažila ukázat, jak vnímá Evropu cizinec.
Dva naši přední turkologové zpracovali osmnáct dobových cestopisů a knihu rozdělili do tří velkých kapitol - první je věnovaná popisům cest mužů na Západ, druhá dílům žen cestujícím tímtéž směrem a poslední oběma skupinám putujícím na Východ, do arabských zemí. Gendrové rozdělení je na místě, obě skupiny cestovaly z rozdílných důvodů a o své zkušenosti referovaly rozdílně - a je to čtení nadmíru zajímavé, poučné, místy vysloveně zábavné a zároveň přístupné.
Knize není v zásadě co vytýkat - pokud vás toto téma zajímá, najdete v ní všechno, co byste od podobné práce mohli požadovat.
Kdyby někoho zajímala regulérní recenze, tak směle na iLiteraturu TUDY.

#58

Petr Borkovec

HERBÁŘ K ČEMUSI HORŠÍMU

Tyhle básně, to je prostě štěstí z poutě, nikdy nevíte, co si zrovna vytáhnete, nikdy nevíte, co na vás čeká na další stránce - bude to Erben? Nebo Vážná Věc? Nebo Na-prostý Výs-měch? Bude to báseň o úmrtí pornohvězd? A co třeba latinský medailonek autora? Je toho o deset deka víc, můžu to tak nechat? Co to bude dál, mladá pani? Jeden pytlík za pětikorunu! Pojďte blíž! U nás každý vyhrává!
A každá báseň a každá tretka z pytlíku je svým způsobem naprosto bizarní a pokud tu hru budete hrát s autorem, můžete se nechat pohledem na pavouka poskakujícího do rytmu mačkaného gumového balkonku ukolébat a nechat si třeba něco zdát. Třeba něco o broucích, angreštu nebo němě vykřičené výčitce.
Ale jo, asi si nakonec aspoň jeden pytlík vezmu - trocha toho štěstí na pozdějc se dycky může hodit.

Kormorán
Rybožrout jeden! Už si nezobne!
Rybáři děkují! A ryby taky! Jen tak dál.
Nemají kormoráni nějaký mor,
že by se mohli vystřílet ve velkém?
Člověče, něco vymyslíme, žádnej strach!
Lovu zdar, jen ať padají dál.
Chudáčci, jeho rodina! Určitě
se bez něj moc trápí - tak jim
od toho trápení pomůžeme, ne?
Dobrý způsob řešení migrace černých žroutů.
Lovu zdar! Moc pěkně vybarvenej!
Prsa naložit v mlíce a pak do guláše.
To se jako fakt dá jíst? Jeden by řek,
že bude tuhej a smrdět rybinou.
Vykosti prsa, nech je vychladnout,
pak na den do mlíka a normální guláš.
Dík, potvora černá - člověk se pořád učí.
(s. 48)

#59

Marek Herman

NAJDĚTE SI SVÉHO MARŤANA

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne.
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné.
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom, být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

#60

Richard Brautigan

ANO, RYBÍ HUDBA

 Jedna ze zásadních knih mého života - moje první setkání s touhle sbírkou proběhlo někdy v roce 97, kdy ji má sestra přinesla domů a po pivu a cigaretách mi představila i svět volnýho verše.
Po všech těch letech si pořád ještě řadu z básniček v ní obsažených pamatuju zpaměti (byly první, který jsem se naučila nazpaměť, aniž by to byl úkol z češtiny), a po všech těch letech mě Brautiganova hravost a poetika (v) obyčejnosti pořád ještě nesmírně baví.
(A kdo práskne mé sestře, že je její knížka u mě, je synem/dcerou smrti!)

 V lásce prší

Knihy, knihy, samé knihy

Slibuju, že se k psaní o běhání zase dostanu - při těch dlouhých bězích totiž člověk vymyslí děsný kraviny a o ty vás přece nemůžu připravit.

Aktuální hromádka nakupených přečtených knih nicméně svědčí o tom, že kromě toho, že oldovatím a běhám, co mi bolavá noha dovolí, taky podstatně víc čtu, než píšu - takže to vezmeme v pár, rychleji za sebou následujících příspěvcích z jedný vody na čisto, ať mám zase (na chvilku) prázdný stůl.

#51

Jan Frank

SKOTSKO

Fakty, jmény, daty a dalšími informacemi tak nabitá kniha, že si z ní nakonec odnáším jen to, že Skotsko mělo na dějiny Velké Británie mnohem větší vliv, než mě kdy napadlo, kilty nejsou pro srandu, Vysočina a ostrovy jsou fascinující svět sám pro sebe a taky vědomí, že tam se prostě musím vrátit. Jednou rozhodně nestačilo. ​

#52

Christopher Moore

NEJHLOUPĚJŠÍ ANDĚL

Chystaná upravená reedice naprosté ztřeštěnosti, ujetosti, komedie, gagů, bláznivin a spousty, spousty srandy zalité pořádnou polevou nadsázky.
Pokud budete ochotní s Moorem jeho hru na vánoční šílenství hrát, můžete se opravdu královsky pobavit. Nečekejte žádný převratný děj nebo hluboce propracovanou psychologii postav, protože se dočkáte (mimo jiné) mluvícího kaloně v brýlích Ray-Ban s růžovými obroučkami, jednoho trochu pomalejšího anděla nebo barmanky se slabostí pro velice speciální koláče a oslíky a samozřejmě zombíků, kteří kromě mozků milují ještě švédský prefabrikovaný nábytek.
Mozky! Mozky! IKEA! IKEA!

#53

Peter Høeg

PŘEDSTAVY O DVACÁTÉM STOLETÍ

Už dlouho se mi nestalo, aby mi kniha přišla tak zábavná a nudná zároveň, aby mě fascinovala a odpuzovala a abych ji četla tak dlouho, navzdory tomu, že byla výborně přeložená a po jazykové stránce nádherně plynula.
Dánský magický realismus je pro mě pole neprobádané - prvních zhruba sto stran jsem se úplně tetelila blahem, ale pak se v příběhu začalo těch fantasmagorických výjevů vršit na mé sledovací schopnosti příliš a mnoho a já začala ztrácet. Navíc mě všechny postavy vlastně dost odpuzovaly a jak není nikdo, ke komu bych se ráda vracela, nevracím se ráda. Snad, že nejsem Dán a o dánských dějinách dvacátého století vím sakum prásk kulový, snad, že mi spousta věcí tím pádem nevyhnutelně unikla, jsou pro mě "Představy" nakonec těžko uchopitelnou a zpracovatelnou knihou.
Má druhá šance Hoegovi dopadla stejným "ááá nus-u-nus" jako ta první (slečna Smilla - u ní byl ten předěl naprosto zjevný - první polovina super, Smilla aka Lara Croft moc špatný). Tak snad do třetice, jako v pohádkách, ale pak už ani ťuk, Petere, ani ťuk!

#54

J. R. R. Tolkien

PÁN PRSTENŮ: DVĚ VĚŽE

A cesta vede dál a dál...
Neméně epické pokračování Společenstva, nové národy, nové země, nové výzvy, stará nebezpečí, staří přátelé i nepřátelé. Tvorové věční i nově stvoření. A s každým dnem je konec, zdá se, blíž a s každým krokem je Prsten těžší a těžší.
Neustále je třeba mít na paměti, že Tolkien žánr definoval, stvořil, posbíral mýty a legendy, dal dohromady své vlastní odborné znalosti a stvořil vypravování, z něhož dodnes nepřestávají autoři tu jen mírně čerpat, onde nepokrytě krást. Rozmáchlost vyprávění je úchvatná, stejně jako krajina, v níž se hrdinové pohybují. Králové jsou hrdí a udatní, kouzelníci mocní, elfové tajemní, trpaslíci bodří, Glum zákeřný a hobiti - ti nikdy nepřestanou v rozhodujících chvílích udivovat svou odvahou, odhodláním a věrností.Co chtít od příběhu víc?

#55

Dan Lyons

NA ODPIS

Chtěli byste jednou pracovat v Silicon Valley? Myslíte si, že pracovat ve start-upu je super? Že je megacool mít kolem sebe mladý lidi, v každým patře pípu a jednu stěnu plnou sladkostí? A co teprve fotbálek, sedací vaky, "pátky bez obav", mejdany a příslib zbohatnutí, jen co firma provede IPO?
V tom případě si Na odpis musíte přečíst. Bez dalšího vysvětlování a váhání - bez ohledu na to, jak ohavný má přebal - prostě musíte.
Vy, co nafouklé bublině start-upů už nějaké pochybnosti máte, si ji přečtete taky. Dan Lyons, bývalý letitý redaktor Newsweeku, který krátce po padesátce přišel při druhé vlně propouštění o místo, zamíří do start-upu s tím, že je možná načase změnit profesi a proč se něco nenaučit v marketingu? Je mu sice lehce přes padesát, ale jako starý pes se rozhodně necítí, naopak má hromadu zkušeností, kamarádů a kontaktů.
Co ho ale čeká, je jako rána mokrým ručníkem přes čumák - a to je teprve začátek. Konec si nezadá s atmosférou Ani později, ani jinde Delphine De Vigan, jenže tady se to doopravdy stalo (zajímavé by, nicméně, bylo slyšet i názor protistrany, protože jak všichni dobře víme - mince má vždycky dvě strany a pak taky hranu).

Balli Kaur Jaswalová

EROTICKÉ PŘÍBĚHY PRO INDICKÉ VDOVY

A na závěr ještě autoráky. 

O knížce Balli Kaur Jaswalové jsem tu psala už v době, kdy jsem ji četla předtím, než jsem ji začala překládat. Dokonce jsem překročila svůj stín o knížce šla živě promluvit do rozhlasu (hustý zážitek, který mi potvrdil, že patřím ke klávesnici a ne k mikrofonu).

Erotické příběhy jsou zábavné a zajímavé vyprávění z londýnské sikhské komunity, prostředí, o kterém jsem nevěděla zhola nic a teď vím alespoň něco.

Jistě, je to pořád jen oddechové, lehké čtení, ale bavily mě postavy, bavil mě jejich svět a bavilo mě trávit s nimi čas. Těšilo mě, že jsou pro změnu hrdinkami knihy ženy, o nichž společnost v podstatě už vůbec neuvažuje, protože jim v jejích očích už dávno ujel vlak a že ukazují, že to tak vůbec není. To, že člověk stárne, neznamená, že přestává existovat a minimálně Arvinder si nejde nezamilovat.
Rozdíl mezi tím, co jsem od knihy čekala (nic) a co se mi dostalo (docela dost) je tak velký, že to vystačí na čtyři hvězdy.
A ta obálka! Ta je prostě boží.

Rebranding aneb proč je (skoro) všechno jinak

V červnu 2010 jsem na popud svojí sestry založila první blog. Kdesi v hlubinách internetu tehdy vyštrachala výzvu 100 věcí za 1000 dní, v níž si měl každý nadšený tvůrce a odškrtávač seznamů vytvořit soupis toho, co chce v následujících bezmála třech letech stihnout.
Ze seznamu jsem toho stihla minimum. Zato jsem stihla jiný věci.
Třeba přivést na svět Madlenku.
A začít s ní běhat.
Během pár měsíců se ze mě stala máma v běhu. V době, kdy to dělal málokdo, jsem běhala hodně a navrch ještě s kočárem.
A protože najednou původní primárně cestovatelský blog začalo plnit víc a víc článků o běhání a já se rozhodla, že si splním sen a pokusím se pokořit maratonskou metu, založila jsem si blogovou běžeckou odnož.
Psal se leden 2013 a já měla před sebou pětiměsíční přípravu pod vedením Pavla Nováka. Jo, tak velký respekt jsem z těch dvaačtyřiceti kilometrů měla.
A tak jsem si zapisovala tréninkové plány a to, jak se mi je (ne)daří plnit. A propadala se norou v zoufalé snaze dohonit bílého králíka v běžeckých keckách hloub a hloub.

Roky plynuly. A s nimi mizel v minulosti první maraton, první ultra, na svět přišla Kačenka a já dál běhala a psala.

Situace v běžeckém světě se změnila. Běžecký velký třesk vedl k neskutečně rychlému rozpínání, běhal najednou skoro každý, vznikly desítky, možná stovky nových závodů, maraton se změnil v must-do a samozřejmě se rozrostly i řady běhajících matek. A já se skřípěním zubů sledovala, jak je najednou "v běhu" naprosto všechno. Víte, když jsem blog zakládala, google mi na řetězec "v běhu" vyplivl akorát tak výsledky závodů v běhu do vrchu. Jenže ohánějte se pořád tím, že jste tu byli první...
Každému je to fuk a navíc je to zoufale malicherný.
Takže jsem přešla druhou "mámu v běhu" – který nebylo trapný pojmenovat si blog úplně stejně, jen u jiného poskytovatele, a vystupovat pod stejným jménem na sociálních sítích – a pomalu přestala sledovat, kdo, co a kde píše. Potom už byla v běhu i těhu a do kin přišly ženy v běhu a vloni na Kladně, když mě mistr jedi představil jako "mámu v běhu", jsem se poprvý v duchu zkroutila studem.

Ale nechala jsem to být. Hezky česky rebranding je vážně těžká věc, obzvlášť, když žádný brand vlastně nemáte.

A tak jsem to celé nechala plavat.

Možná by to celé dál spokojeně hnilo, kdyby mi po letošním GGUTu nenapsal Kuba. S Kubou se osobně neznáme a jeho první připomínka byla čistě věcná. Druhá mi pak potvrdila to, co jsem dlouho tušila: že si názvem blogu vlastně sama barikáduju cestu k potenciálním čtenářům. Kuba mi tehdy napsal, že název blogu už dřív zaznamenal, ale nikdy by ho nenapadlo ho rozkliknout, dokud nenarazil na můj instagramový příspěvek o závodu.

Protože proč by si měl číst něco o nějaký matce?

No jasně. Proč by měl?

V době, kdy blog vznikal, mě to, že jsem měla malý dítě, do značný míry definovalo. Byla jsem na mateřský, ano, pracovala jsem, snažila jsem se nějak plácat doktorát, ale v prvý řadě se všechno, absolutně všechno točilo kolem Madlenky. Byla jsem prostě běhající máma. A to jsem byla ještě další roky. Jenže od doby, kdy Káťa odrostla (běžeckýmu) kočáru a i ona vykročila vstříc institucionálnímu vzdělání, se epicentrum pohnulo. Přesunulo. Přetvořilo.

Přetvořil se částečně i obsah blogu. Už nepíšu jen o běhání. Píšu i o knížkách, protože co taky pořád psát o tom, že běhám jako pako kolem přehrady? Na závody se dostanu dvakrát třikrát do roka a témata nevyhnutelně dojdou každému, kdo víc píše.

A proto jsme teď tady. Jasně, běhající máma pořád jsem a už vždycky budu (dokud budou nohy sloužit), ale děti už to, jak a kam běhám, nijak zvlášť neovlivňují. Je na čase změnit prostředí. Pálení mostů ovšem není moje oblíbená volnočasová aktivita, takže kompletní blog zůstal tak, jak byl, a tak, jak byl, bude taky pokračovat. Jen v trochu jiné podobě.

Děkuju všem, kdo jste mě celý roky četli (vám, co jste psali hnusný anonymní komentáře, neděkuju), kdo jste mi fandili, povzbuzovali mě, radili mi. S řadou z vás jsem měla možnost se poznat osobně, s mnohými se pořád vídáme, potkáváme se po hospodách a na závodech a na společných výbězích. A je to bezva.
Ne.
Je to skvělý.

Tak jo.
Pojďme na to.
Jak píše jeden z mých nejoblíbenějších autorů: něco končí, něco začíná.

#kdyznebehamctu

#47
George Orwell
FARMA ZVÍŘAT

Orwell byl génius s geniálním pozorovacím talentem.

To byla jedna z myšlenek, která mě s emocemi na škále od kristovanoho přes nene po neskutečný, během čtení průběžně provázela.

Ve své absolutně dokonalé přiléhavosti stále (ano, protože lidstvo se ze svých chyb skutečně nedovede poučit - nebo možná nechce? U koryta je přece tak dobře a chybějící páteř docela slušně nahradí mocenský korzet) až bolestně aktuální příběh.

Orwell viděl, chápal, rozuměl a psal.

Jak bychom dneska nějakého Orwella užili.

Otázkou je, jestli bychom mu byli ochotní naslouchat.

Protože čtyři nohy dobrý, dvě špatný! Vlastně pardon, teď se to zpívá jinak... Tak znovu a lépe!

(A poznámka na konec: kniha vznikla na přelomu let 1943/44, a přestože je příběh nadčasový, je nezbytné vnímat i historický kontext, v němž byla psána.)

#48

Delphine de Vigan

ANI POZDĚJI, ANI JINDE

Velice intenzívní a velice nepříjemné čtení o lidech, kteří udělali všechno správně a nakonec to stejně nestačilo.

Mathildě bude čtyřicet, sama vychovává své tři úžasné syny a přestože jí život naložil, nakonec se znovu zvedla, zabojovala a byla by bývala dál bojovala, kdyby to bylo jen na ní. Jenže není. V práci stačí jeden jediný okamžik a všechno je jinak: z místa, které měla tak ráda, je místo naprostého teroru - aneb jak vypadá bossing a jak se asi cítí jeho oběť. A je to sakra nepříjemné.

Thibaultovi už čtyřicet bylo a přestože má v podstatě všechno, nemá nic. Stačil jeden okamžik s kamarády a všechno bylo jinak: budoucnost, která se před ním otevírala, zmizela a on ji musela nahradit její jinou verzí.

Mathilde a Thibault chtějí oba to samé - přeci se musí potkat, ne? Tohle je literatura, tady se dějí zázraky, ne? Nebo snad ne?

...

De Viganin jazyk, úsporný, úderný, pod kůži se zažírající - krátké záznamy, krátké pohledy, krátké výjevy, zevnitř i z venku, tak moc skutečné, že je to až nepříjemné.

...

Většinu knihy jsem řešila, jestli mi to přijde skvělé nebo otravné. Myslím, že i to byl cíl.

(Jen teda ten doslov, to mělo být jako co? K. Vávrová se u mě zařadila hned za nejpříšernější odeonkový doslov Darka Šmída z Betonové zahrady, ze kterého se ještě teď obracím naruby. Já přece vím, o čem ta kniha je, teď jsem ji dočetla! To se nenašel nikdo, kdo by byl schopný nějaké hlubší literární analýzy?)

#49

J. R. R. Tolkien

PÁN PRSTENŮ: SPOLEČENSTVO PRSTENU

Patřím k těm, pro které Tolkiena objevilo až filmové zpracování. Do kin šly tehdy Dvě věže a já Jacksonovu zpracování úhelného kamene fantasy naprosto propadla. Knížka mi před těmi téměř dvěma dekádami připadala nesmírně rozvleklá, až nudná, Tom Bombadil se zařadil vedle Jar Jara Binkse v soutěži o nejotravnější fiktivní postavu a celkově jsem prostě dlouho preferovala filmy před knihami, ač bych to nahlas, samozřejmě, nikdy nepřiznala.

Teď čtu Pána prstenů dětem a nacházím v něm absolutní literární dokonalost příběhu tak epického, že se jím v té či oné míře inspiroval od té doby snad každý autor (nejen) fantasy. A stejně tak v něm nacházím i inspirační zdroje samotného Tolkiena. Místa, jazyky, legendy, báje, mýty...

A stejně jako staré eposy, jež byly určené především k tomu, aby je někdo vyprávěl nahlas, i Společenstvo prstenu, čtené nahlas, má obrovskou moc posluchače uchvátit, zajmout a nepustit.

A Tom Bombadil? Jak to dopadlo s Tomem? Tom je úžasná, úžasná postava, jeho postavení nad časem jako partnera a dohlížitele věčného bytí... ach!

Namárië! Nai hiruvalyë Valimar.

Nai elyë hiruva. Namárië!

(Ale je tedy zapotřebí vzít do ruky poslední edici redigovanou panem Kubánkem.)

#50

Niviaq Korneliussen

HOMO SAPIENNE

Tahle kniha je veliká, šílená jízda. Pět krátkých příběhů z místa, o němž spousta z nás ví akorát tak to, že ​by si ho Trump rád koupil a že odtamtud byla slečna Smilla, co měla cit pro sníh. Ale dál? Dál je odtamtud pět hrdinů Niviaq Korneliussen, vyšlé hvězdy grónské literatury (Homo sapienne se k nám totiž dostává s jistým zpožděním), která svůj rodný ostrov šokovala řeřavě otevřeným pohledem do myšlení homosexuálně orientovaných a transgender osob žijících v zemi, kde dávají lední medvědi (co já vím?) dobrou noc a na bestseller stačí prodat tisíc kusů (což se Niviaq hravě povedlo).

Homo sapienne je aktuální, přímá a úderná. A zároveň je bolestná a palčivá - jelikož život lesby v Grónsku je autorčinou každodenní realitou, jsou obrazy v knize zachycené nejspíš dost autentické a o to mrazivější. Mezi večírky a afterparty se pohybuje Fia se svým bratrem, jejich kamarádka Arnaq a Sara a Ivinnguaq. Jejich osudy se vzájemně protnou a vzájemně se ovlivní víc, než by se odvážili byť jen doufat nebo než by si přáli.

Je mi naprosto jasné, proč vzbudila kniha takový rozruch. Na mě tam ale bylo těch deviací (bez jakékoliv emoční konotace, kterou si s sebou tohle adjektivum vláčí) prostě moc: hetero není nikdo normální - všechno jsou to ubožáci, slaboši a pokrytci; láska je tu zaměňována se zamilovaností s takovou lehkostí, že by člověk čekal, že je protagonistům o pět, deset let méně a hlavně, všech pět postav přemýšlí a vyjadřuje se úplně stejně - a to mě asi štvalo nejvíc.

Nicméně za přečtení to minimálně už pro možnost nahlédnout do grónské zběsilosti v srdci určitě stojí.

Liou Cch'-sin

PROBLÉM TŘÍ TĚLES

Pokud si vezmu do ruky knihu z žánru hard sci-fi a pak se divím, že je - aha - napěchovaná popisy technologií a astronomických a fyzikálních jevů, pak jsem buď a) sci-fi a jejími subžánry nedotčen; b) ovce, která jde po reklamě a neobtěžuje si přečíst ani anotaci c) mix obojího. Jinak si ten údiv neumím vysvětlit.
Sám příběh byl pro mě minimálně v první polovině nesmírně zajímavý - začíná během čínské kulturní revoluce, jednoho z mých nejméně oblíbených období a míst lidských dějin a překvapivě rychle nabírá spád. Všechno je až do nějakých dvou třetin dostatečně temné a napínavé, aby mě to zvládlo skutečně nadchnout. Jenže pak přichází první z odhalení (očekávaných) a najednou mám problém uvěřit motivacím a jednání (nechci nic prozrazovat, ale zlatý Faber!) a zájem a napětí začínají opadat.
Nicméně je to pořád trilogie, čili mám poměrně vysokou šanci, že celkový dojem bude i tak skvělý. Vzhůru do Temného lesa!
(Interpretace audioverze se chopil velice zdárně Zbyšek Horák, čtrnáct hodin v jeho společnosti uteklo jako nic. Kvalitní překlad byl citelně znát, dobrá práce!)


(Škodolibá představa: instačtenářky se slabostí pro upíry a vlkodlaky vrhající nyvé pohledy podléhající reklamě a bezradně zírající na tu mnohasetstránkovou *N*U*D*U* - tleskám marketingu Hostu, podle reakcí na ig se vám to fakt povedlo prodat! (bez ironie))

Pokud byste si knížku chtěli koupit - mají ji třeba na Audiotéce: