Týden poté

Technicky teda týden a dva dny poté, protože v neděli jsem se k sepsání nedostala a včerejšek mi někdo ukradl, ale to nezní tak dobře.

neděle - den první
Nechodím. Spím. Tom mi chystá na mou žádost snídani. Jím. Koukám na netflixu na dokument o Hříšném tanci. Tom mi na mou žádost objednává hamburgr. Spím. Koukám na netflixu na dokument o Sám doma. Jím. Spím.
Někde se tu kolem potulují děti. Ve chvíli, kdy se mi podaří udržet oči na pár milimetrů otevřené, zvládnu zhodnotit, že na sobě nemají pytle na odpadky a dvoudenní absence matky se na nich, zdá se, nepodepsala ani jiným způsobem.
Spím.

pondělí - den druhý
Když se snažím vstát ze záchoda, křičím už jen maličko. Jdu na oběd s KK. JDU a nemusí mě podpírat! V restauraci si zvládnu sednout a vstát, aniž bych u zbytku hostů vzbudila dojem, že mě právě postihl infarkt a mrtvice naráz.
Už zvládnu dát dohromady i jednoduché (smysluplné!) souvětí (anebo je moje okolí tak hodné, že se tak minimálně tváří).

úterý - den třetí
Chodím zase o něco líp. Křičím už jen když se zapomenu a omylem si kleknu a pak se pokouším vstát. Pročítám si vlnu krásných komentářů, kterou moje zpráva na instagramu a vyprávění na blogu, vyvolalo. Ta podpora od rodiny, známých i neznámých je úžasná a nesmírně mě těší. Zažívám ony vzácné pozávodní okamžiky radosti, hrdosti a nadšení, které přichází, když už vás to zas tolik nebolí a zároveň víte, že teď jste na nějakou dobu hájení a nikam (rozhodně ne takhle daleko) teď běžet nemusíte.

středa - den čtvrtý
Funguju. Pořád ještě si neumím představit, že bych šla běhat. Otlaky mizí, rozedřený dvoupatrový puchýř na prstu pravé nohy, který jsem na Karlštejně vyhodnotila jako shrnutou ponožku, se zdárně hojí. Začínám vstřebávat fakt, že jsem tam opravdu byla a že jsem opravdu uběhla/ušla 138 kilometrů na jeden zátah. Jsem hustá - to je na pašáka!

čtvrtek - den pátý
V červenci to ale bude o třicet kilometrů delší. A žádné dokonalé značení trati. Vlastně vůbec žádné značení trati. Panika.

pátek - den šestý
Mr. Jedi se stavuje mezi dveřmi pro padarok. "Vypadáš nějak odpočinutě. Co kdyby sis šla už zaběhat?"

sobota - den sedmý
Velmi intenzivní vzpomínání, kde jsme touhle dobou zrovna byli a jaké to bylo. Velmi, velmi intenzivní...

neděle - týden poté
Obouvám se a vybíhám podél Labe. Nohy překvapivě vědí, co se po nich chce. Po půl hodině jsem totálně utavená. Jak jsem tohle mohla zvládnout 27krát? Nechápu. Ale od toho tu, koneckonců, nejsem. Jsem tu od toho, abych dál dávala levou před pravou a pravou před levou. Zbytek nechám koňovi, ten má na to dost velkou hlavu, já se teď musím akorát vydrápat zpátky do sedla a pokusit se v něm zuby nehty udržet.

#61

Alice Munroová

NEPŘÍTEL, PŘÍTEL, CTITEL, MILENEC, MANŽEL

Pokud nemáte rádi povídky, bylo by asi na místě knihu POVÍDEK vynechat a čas využít na čtení něčeho, co vás nebude a priori iritovat tím, že je to KRÁTKÝ a o postavách se toho zas tolik nedozvíte a konec možná nebude tak docela dořečený. Fascinuje mě, kolik komentářů se točí na hlubokém zklamání, které způsobuje základní charakteristika povídky.
Jestli ovšem povídky rádi máte, budu nejspíš s chválou těch Alice Munro nosit sovy do Athén. Jsou to malé příběhy o životech nás, malých lidí, kteří přijdou na svět a zase z něho jednoho dne odejdou a mezitím obvykle nevykonají nic zásadního - ani se jim nic až tak zásadního nestane. Prožijeme si dětství a dospívání, jdeme možná studovat a možná taky ne, vdáme se a oženíme, máme anebo taky nemáme děti, žijeme den za dnem, možná jsme svým partnerům věrní a možná taky ne, onemocníme nebo jsme těmi, kdo nakonec pečují a pak zemřeme. Tam, kde jiní sahají po adjektivu "laskavý", bych já v případě, že by po mně někdo chtěl jedno, které podle mě povídky Munro vystihují nejlépe, volila "tísnivý". Snad pro to věčné vzpírání se malosti a naději, že ten můj život bude o něco zásadnější (nebude, pokud budu mít jen trochu štěstí, jeho zbytek bude ještě dlouhý a klidný).
Hlavní hrdinky - a jsou to bez výjimky ženy bez ohledu na to, kdo je vypravěč - povídek jsou nádherně skutečné, živé bytosti. A jejich hlavní charakteristikou je schopnost milovat - a nejen partnery, ale i tety, sestry, přítelkyně, děti, milence a sebe samotné. Jsou to ženy, které se obětovaly a přijaly role manželek a matek, stejně jako ženy, které se odmítly své svobody vzdát a rozhodly se jít tvrdě a bezohledně proti proudu, jsou to ženy, které podlehly a ženy, které odolaly, jsou to manželky mužů laskavých, nevěrných, marných... jsou to ty, které se staraly i ty, o něž je pečováno.
Děj příběhů je střídmý, nečekejte žádné zásadní zvraty, síla point je v jejich uvěřitelnosti, v tom, že mnohdy se stane právě to, že se nestane nic.
(Jen slovíčko k provedení knihy - původní přebal je pro mě tak odpudivý, že nebýt kniha svého času vychválená na ilit, nikdy bych ji - stejně jako Útěk, který má přebal snad ještě ohavnější - nekoupila. Ještě, že už mají v Pasece jiné grafiky - nic ve zlém, ale kdyby se našel někdo, kdo by mi vysvětlil ty třešně/višně na obálce a umělecký záměr, který se za nimi určitě skrývá, budu vděčná!)

#62

Alice Munroová

ÚTĚK

Tam, kde jsem k Nepříteli, příteli... mohla mít (a měla) jisté vnitřní výhrady, protože a přesto, že mi jednotlivé příběhy přišly velice dobré, nedokázaly ve mně (většinou) vzbudit žádné silnější emoce, tam mi Útěk dal všechno, co bych si od povídky jen mohla přát.
Eponymní ústřední příběh celý soubor skvěle otevírá a pro začátek servíruje pozvolný rozjezd, po němž přichází jeden lidský osud za druhým jako šlehání bičem. Munro na to, aby se člověk zajíkl, nepotřebuje žádné velké drama, nevypomáhá si přelomovými, dramatickými událostmi ani efektními kulisami. Její příběhy se klenou přes dvacáté století, mění se doba, mění se chování postav a mění se přístup společnosti, a protože jsou i v tomto případě ústředními postavami všech příběhů ženy, je ona transformace postojů okolí o to markantnější. Triptych povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení úplně křičí po hlubší analýze vztahu matka-dcera, nevědomého opakování modelů a ceně, kterou musíme zaplatit, když chceme tenhle kruh prolomit (a kterou zaplatí všichni zúčastnění) a jež připomene Americkou idylu P. Rotha. Vášní začíná soubor gradovat, ve Vinách jsem měla hned několik "no to snad..." a "a sakra" momentů, Hříčky jsou nádhernou poctou Shakerspearovým dramatům a Schopnosti, které v sobě spojují vše, co jsem zatím shledala jako pro vyprávěné Munro typické, příhodně výbor završují.
Snad ani u jediného příběhu se mi nepodařilo odhadnout, jak se celá situace  vyvine, pokaždé jsem čekala, že se stane něco víc, něco "literárnějšího", "románovitější" - však na stránkách se to může! - a to mě (kromě skvělé atmosféry) bavilo na čtení asi nejvíc.

#63

J. R. R. Tolkien

NÁVRAT KRÁLE

Cesta Společenstva je u konce. Všechny volné konce jsou svázány, všechny uzly dotaženy a pro zvídavé (a vytrvalé) tu je ještě šestice dodatků, po nichž nezůstává nevyřčeno snad už vůbec nic (a dozvíte se mnohem víc, než by vás nejspíš napadlo, že chcete vědět).

Literární Návrat krále se od toho filmového liší snad nejvíce. O to větší zážitek přináší. Hrdinové jsou udatní, ti, o nichž všichni zkraje pochybovali, prokáží odvahy nad krále, přátelé se nezrazují, zlo padne, dobro zvítězí - ale ne úplně, ne navždy, zdvižený prst varuje, že nic netrvá věčně a tím méně klid a mír.
Tolkienova trilogie je úhelným kamenem fantasy, je to jen jeden příběh z komplexního světa, který Tolkien vybudoval a jemuž vdechl život tak dokonale, že jej i po šedesáti letech a o kus světa dál vidíme, vnímáme a nepřestáváme nad ním žasnout.
"Skřeti a skalní obři však mluvili, jak uměli, bez lásky ke slovům a věcem, a jejich jazyk byl ve skutečnosti upadlejší a nečistější, než jsem ukázal. Nepředpokládám, že někdo bude toužit po přesnějším překladu, třebaže vzory je snadné nalézt. Mezi těmi, kdo myslí jako skřeti, se dodnes slyší velmi podobná řeč do omrzení omílající nenávist a pohrdání, příliš dlouho vzdálená od dobra na to, aby si uchovala šťávu aspoň ve slovu - leda pro uši těch, kterým jen nečisté zní silně." (s. 362)

#64

Adonis

KNIHA PROMĚN A MIGRACE V OBLASTECH DNE A NOCI

Třetí Adonisova sbírka, další intenzivní setkání. To, jak pracuje s jazykem, jeho výjevy a hlavně pointy mě strhávají... 

"Telegram ze zemí, jejichž jména

jsem zapomněl:

Země jsou malé. Krabička sirek.

Slunce tu nevychází - u vás skutečně ano?" (s. 141)

#65

Liou Cch'-Sin

VZPOMÍNKA NA ZEMI

Většina malířů pracuje s průměrně velkými plátny, někomu stačí ale i malinkatý prostor, aby vytvořil dokonalé dílo, nad jehož propracovaností navzdory danému prostoru zůstává rozum stát. Pravým opakem miniaturistů jsou autoři velkoformátových děl. A to Liou Cchi'-Sina je skutečně epické. Napříč galaxiemi i věčností srší takovým množstvím nápadů, že jsem si až říkala, jestli by méně nebylo více, jestli ten či onen motiv neměl nechat stranou a jestli by si nezasloužil rozpracovat do "normálně" formátové podoby jinde a jinak. Udržet pohromadě vyprávění čítají takřka dva tisíce stran je totiž obrovský kumšt. A stejně jako se nám rozpadá v Liouově díle vesmír, drolí se mu místy i vyprávění - těch náhod už je prostě příliš, geniální nápady přicházejí jako blesk z čistého nebe a pasáže, kdy čtete a čtete a vlastně se nic neděje, aby pak autor luskl prsty a vy zůstali zírat, se nepříjemně protahují. Chápu smysl každé z nich a zároveň bez mučení přiznávám, že mě rozsah krapet ubíjel. Celá trilogie je nicméně fascinující čtení, autor rozhodně netrpí nejen přehnanou, ale nejspíš vůbec žádnou sentimentalitou, což příběhu jen napomáhá a Liouova imaginace je temným lesem, kam bych si sice bála vyrazit, ale který bych skutečně chtěla navštívit.
Potlesk za překlad, neopakovat se čím dál rozšířenější slovakismus "mít věk" (nemáme dvacet let, je nám dvacet let), tleskala bych ve stoje.
Audioverze je také velmi povedená. Zbyšek Horák čte opravdu moc příjemně, jen mu měl někdo říct, že "halo" není "hello" - Beyoncé přeci nevidí "tvoje nazdar". Takové utrpení jako [Hary] Potter v podání pana Lábuse to sice nebylo, ale neříkejte mi, že je takový problém mu to v režii připsat foneticky. Když někdo zvládne v pohodě opakovat "Heršingemosiken", určitě by zvládl i "hejlou".