We'll do whatever just to stay alive...

Den před útokem Ruska na Ukrajinu jsem si napsala příspěvek, který jsem nestihla zveřejnit, protože jsem před sebou měla další den první tiskovku nikoli v roli dotazujícího se ale tázaného a potřebovala jsem se připravit.

A pak mi to, co jsem napsala, přišlo naprosto nemístný - jak můžu řešit takový podružnosti, když se děje, co se děje?

Ale můžu.

Ne. Oprava. Musím.

Uběhl měsíc a já mám za sebou zase další zdravotní vzestup spojený s nadějí a další pád, kdy už vážně nevím, kde pořád brát nějakou energii a víru, že to bude dobrý, že zase budu běhat, že se to spraví, že pojedu do Anglie a že se o ten čestný titul Legendy budu moct porvat, že všechno bude aspoň trochu jako dřív... Je to fakt těžký. Je těžký být IPOS (láskyplná zkratka pro Injured Piece Of Shit, kdybyste někdo třeba nevěděl). Jako fakt je. Jedna věc je, když nemůžete sportovat a byli jste si dvakrát týdně zacvičit nebo jste se chodili proběhnout na pět kilometrů a jiná, když jste kolem toho měli postaveno vlastně všechno a jenom během jste trávili dvanáct, patnáct hodin týdně - o cvičení a všem kolem ani nemluvě - a to pozor, to si moc dobře uvědomuju, že proti spoustě svých kamarádů (a pochopitelně i zástupům lidí, který vůbec neznám) jsem totální srágorka, co se drží pěkně při zdi! A teď najednou nic. A už to nejsou dny. Už to nejsou týdny. Už to počítáte na měsíce. Kruciprdel na měsíce! 

Ach jo. Takže toliko update k dnešnímu dni. 

A teď k tomu, co se vlastně nezměnilo.

Před tím měsícem jsem si tu psala o duševní hygieně. Takže: Duševní hygiena. Takové oblíbené sousloví - říká se tomu všelijak, ale všichni víte, co tím myslím. V posledních měsících a vlastně už letech je to něco, co bychom rozhodně, jak odborníci na mentální zdraví radí, neměli zanedbávat. 

Blbý je, když vám váš hlavní nástroj duševní hygieny vlastní tělo - kvůli němuž to vlastně celý děláte! - vezme a zamkne do skříně, ukáže vám po topolánkovsku, že jste jedničky a sdělí vám, že teď si s ním hrát fakt nebude, zítra taky ne, za týden těžko říct, zeptejte se prostě časem.

Co pak?

Pak je potřeba se uchýlit k nástrojům menším, zdaleka ne tak ohmataným a opečovávaným a zkusit jimi ten prázdný prostor vyplnit.

Zkrátka udělat whatever, jen abyste zůstali alive.

A tak trpělivě a poctivě dnes a denně cvičím to, co mi naordinovala fyzioterapeutka a věřím, že to pomůže. (update: nepomohlo, cvičila jsem to s obvyklým nasazením, takže jsem to co? Takže jsem to přehnala a zničila si druhý koleno, zatleskejme mi!)

Pracuju. Příliš mnoho, protože jsem si to trošku hůř rozvrhla, ale aspoň není čas si naříkat, že bych touhle dobou byla tam či onam a nabíhala to či ono. (To stále platí, jen teď je to další titul - úžasná záležitost, vymodlená a vyprosená a náročná tak, že mám některý večer pocit, že ze mě už nic nezbývá.)

Čtu. Ale to dělám pořád.

Od září se učím welšsky, z čehož se mi stala menší posedlo a větší vášeň. Časy strávené s Duolingem dosahují obludných rozměrů. (Do, dw i'n hoffi Cymraeg!)

Snažím se oprášit turečtinu. Pekelný jazyk. Pekelně krásný, jistě, ale pořád pekelný. Zlatá welština. (Evet, Türkce cok güzel ama cok zor!)

Tu a tam si dovolím nějaký to běžecký porno, abych nezapomněla, proč že to všechno vlastně dělám.

A tohle byste si, mimochodem, neměli nechat ujít:

Jedná se o sedmidílný seriál o loňské Golden Trail Series. Skvělý scénář, perfektní střih, zajímaví lidé, nádherné záběry (jak jinak), silné osobní příběhy, prostě parádní kombinace.

A co vy (vím, že tam někde jste, moji laskaví čtenáři), co děláte, abyste se nezbláznili?

#56

Fabien Grolleau

DARWIN: PLAVBA NA LODI BEAGLE

Pro někoho, kdo o Charlesi Darwinovi ví jen to, že napsal o Původu druhů (mě), je Grolleauův/Royerův komiks značně fascinujícím čtením.

Mladý (velmi mladý) Darwin se podle všeho ocitl ve správný čas na správném místě. Na cesty původně vyrazil jako společník vzdělaného kapitána lodi Beagle, který s sebou chtěl mít na expedici do Jižní Ameriky, jež měla za cíl zmapovat pobřeží, někoho vzdělaného, s kým by mohl vést konverzace u stolu a kdo by mu pomohl se nezbláznit. Komiks popisuje Darwinovu fascinaci přírodou i zdravotní potíže a věčný boj s mořskou nemocí, jeho humanitní založení, kdy na svou dobu nesmírně odvážně a pokrokově brojil proti otroctví, jeho cesty, kontakt s domorodci i se zvířaty, i následný návrat do vlasti.

Ilustrace jsou malebné a komu přijde vyprávění příliš stručné, ten v závěru najde doporučení na další literaturu - jak z pere samotného Darwina, tak kapitána FitzRoye a dalších osobností, jež se na lodi jejího královského veličenstva plavili.

#57

Ivan Blatný

ČTYŘI KNIHY

Znáš dálku? Já ji znám, na stropě, plném much,

v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.

Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,

kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,

bílými koleny a stehny naše mozky.

Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,

déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.

Tajemné jeskyně a ve dně sudy. Sudy.

Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.

Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(s. 24; Melancholické procházky)

Ivan Blatný. Básník, jehož básně mi zněly spíš jako písně a jeho refrény mě chytily a strhly. Zpočátku jsme se oťukávali opatrně, obcházeli jsme zlehka kolem sebe - jeho romantické počátky byly až roztomilé ve své melodické naivitě. Krásné a lehké, jako kremrole o jarním odpoledni, kdy konečně můžete sedět na lavičce a země je zároveň pořád ještě nacucaná vodou a všechno kolem tak moc voní... S melancholickými procházkami se léto přehouplo v podzim, už není všechno slastně krásné, všechno už neskrývá příslib dobra a krásy. Tento večer je chaos, Tento večer je bolest, Tento večer je utrpení, Tento večer je válka. Válka nelítostná, nemilosrdně cupující životy a světy, cupující básně a básníky. Po naivitě a romantice zbude rezavá voda na dně plesnivé záchodové mísy. Hledání přítomného času přináší naději, přináší zpátky verše, chaos se mírní, je tu smutek, je tu bolest, je tu svět, který se vyhrabal z trosek a popela.

Skvělý vydavatelský počin. Od začátku do konce.

Silnice, silnice, ty, která stuhou spínáš

města a vesničky, rozbité napadrť!

Mladičké Židovky šly tudy z Terezína

a v patách za nimi jak zápach táhla smrt.

Ta sběratelka smrt je chtěla do své sbírky

a někdo se mě ptal: Dojdou až na hřbitov?

Ony však šly a šly, ty nohy jako sirky,

ony však šly a šly, ty strašné oči sov.

...

(s. 17, Hledání přítomného času)

#58

Marek Steininger

ODVAHA JE VOLBA

Tak tohle se ale těžce scénáristicky nepovedlo.

Odlišné výtvarnické styly (až na totálně chaotickýho Velickýho) bych vítala, to mě nijak neruší - ale co to jako mělo být? Vždyť to jsou nějaké nástřely, nápady - žádný vyprávěcí oblouk, žádná pointa, žádná jednotící linka, nic! Rámcový příběh nepříběh nerámuje vůbec nic, jen dekonstruuje ještě o stupeň dál.

Tak se na to podíváme konkrétně, protože sama nesnáším, když někdo kritizuje v obecných termitech:

Příběh první ilustrátora Světýlka, které obě moje skautky čtou a mají rády, je jediný, co jakš takš drží pohromadě. Za to ona jedna hvězda.

Příběh druhý zní podle anotace dobře, ale v samotné ději vůbec o to, že by Zdenka byla skautka nejde - jde tam o nějakého mladého kurevníka a jeho maminku, která asi pije nebo co, a o incident, o němž se na konci knihy dočteme, neměl s ústřední Zdenkou nic společného. Budiž.

Příběh třetí je největší wtf, četla jsem dvakrát a pořád nevím kdo s kým co a proč a ne a jak - chtěla bych popsat lépe, ale kombinace chaotického scénáře a chaotické kresby vyvolala jen oranžovo černé zmatení.

Čtvrtý příběh ve mně vyvolal jen nejistotu, zda to mám desetileté dceři dát ke čtení - žena ve vysokém stupni těhotenství se tu svléká před partajníkem, aby manželovi tělesně zajistila bezpečí. Zbytek je zase jen jeden velký wtf chaos. Nevím, co jsou ti lidi zač, kdo je dobrý a kdo špatný, proč kdo dělá to, co dělá.

Pátý příběh mě na konci donutil listovat a řešit, kdo že to teda umřel? Celkově je to jen nepříjemný obrázek vyprahlého manželství s synem parchantem, který chce z rodičů vyždímat chalupu. Super.

Šestý příběh o slečně, která jde demonstrovat se ještě dal jakš takš pochopit, nicméně pro její jednání pochopení moc nemám.

A poslední příběh o posedlém chlapci, kterého až láska a pár facek vyléčili, mi přišel taky jako dobrá haluz.

Rámcový příběh komentovat nemůžu, neb jsem ho nestihla vůbec.

Suma sumárum netuším, pro koho má být kniha určená, ani co měla a chtěla vlastně sdělit. Mně nesdělila nic, pomohla mí akorát od poměrně vysoké finanční částky. Tak teda pěkně děkuju.

#1

Jan Balabán

JSME TADY

Knihám těch, co to vzali zkratkou, se obvykle vědomě vyhýbám - bolest z nich často vzlíná přes stránky do rukou a následně se rozlévá čtenářovým řečištěm a čím zdatnější autor byl, tím koncentrovanější bolest a smutek a tíže je. Věděla jsem moc dobře, proč jsem se Balabánovi vyhýbala - protože, ach můj ty světe, jak ten psal.

Nevím, kdy jsem naposledy četla knihu a přistihla se, že ji držím jen jednou rukou, protože druhou si zakrývám pusu, případně mám už už nachystaný prst v rohu další stránky, jen co jsem otočila tu předchozí.

Jeho hrdinové jsou smutní, tak moc smutní a tak moc lidští. Řeší víru a lásku a rodinu a život, řeší pití a přežívání, cesty, závory, zátarasy, hluboké vody, které stahují a vlny, které bičují - ty skutečné i ty, co narážejí do stěn duše a vnitřku hlavy. Jeho slunce spaluje a mráz sžírá.

Ale jsme tady, my jsme ještě pořád tady.

A to je dobře.

A to je dobré

#2

Ondřej Beránek

ISLÁMSKÁ ČÍTANKA

Velice pečlivě připravený bilingvní průřez náboženskými texty Koránem a hadíthy počínaje a tweety a ukázkami z internetových poraden konče, který rozhodně neocení jen zájemci z řad arabštinářů, ježto u nás dlouhodobě trpí chronicky nedostupnými arabsky psanými texty, ale kdokoliv, koho arabsko-islámský kulturní okruh zajímá.

Úvodní kapitoly navíc uživatelsky velice přátelsky a stručně vysvětlují transkripce arabštiny do češtiny spolu s nejčastějšími formulkami, což by se mohlo velmi hodit všem, kdo se s těmito oříšky setkávají - ať už z řad překladatelů, redaktorů, korektorů nebo třeba novinářů.

Kniha je jako bonus doplněná rozsáhlým obrazovým materiálem, který zpříjemňuje čtení, seznamy doporučené literatury a slovníčkem.

(Kdyby si chtěl někdo počíst víc: iLiteratura.cz)