Pages

sobota 5. února 2022

Co bylo dřív - strach, nebo vztek?

 Tak jo, je to tady. Je to tady a já, ke svému překvapení, ještě pořád žiju. Na neběhání se totiž - zdá se - umřít tak docela nedá. 

Je tady třetí měsíc, kdy neběhám. 

V Lužkách mě začalo bolet levý koleno. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli třiadvacet hodin v mraze a bolely mě k tomu taky ruce, záda, stehna, chodidla, lýtka, oči a vlastně asi úplně všechno, předpokládala jsem, že to, tak jako dosud vždycky po všech podobně rozumných a ani v nejmenším nesebedestruktivních akcích, prostě přejde. 

A protože to byla stoprocentně poslední akce teď už loňského roku a další měla být případně až v únoru Pražská stovka, dala jsem si kopyta nahoru a nechala tělo, aby se z toho v klidu vzpamatovalo. Vezla jsem se na obří endorfinové vlně z neskutečného zážitku. Co by mě z ní asi mohlo srazit?

Deset dní po akci jsem poprvé vyběhla. Šlo to vcelku dobře. Druhý den to bylo ale horší. Třetí den jsem domů dokulhala, protože - sakra práce - to koleno už zase bolelo. A pak jsem se na něj už nedokázala postavit. A pak už jsem s ním nemohla sedět, ležet, chodit, nic. A pak už mě budilo ze spaní, kdykoliv jsem se pohnula.

Ok. Takže jsem to uspěchala, že ano, chce to delší pauzu, budu rozumná velká holka, odkývala jsem nějakou neplánovanou práci navíc, po dlouhé pauze, kdy jsem se věnovala jiný práci, jsem se pustila do Adonise, blížily se Vánoce, prostě hromada jiných starostí a radostí. To bude dobrý, říkala jsem si. To chce jen trochu víc času, věřila jsem.

Po týdnu, deseti dnech jsem vyběhla znovu. Scénář se opakoval. Jednou vcelku ok, podruhý blbý, potřetí jsem se asi už ani nedostala. 

Na Silvestra jsem zaokrouhlila roční kilometráž na jednu z nejslabších vůbec. Domů jsem se vracela se slzama v očích - od bolesti z kolena a od bolesti z hloubi běžecký duše, protože jsem v tu chvíli už moc dobře věděla, že je něco špatně. Že je něco kurva špatně. Že je něco KURVA KURVA KURVA špatně.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. V noze to tepalo bolestí a já otevřela nový wordovský dokument a nadepsala autorku a název románu, který bude dalším v řadě a pro rok 2022 prvním. Chmura na stránkách popisujících osud obyvatel americké Dust Bowl ve třicátých letech minulého století se mísí s chmurou z nucené pauzy.

Desátého ledna jdu ke Karolíně. Karolína je kouzelnice, běžecký zadek mi zachránila už mockrát, naposledy na jaře, když jsem si pořídila zánět achilovky a ona mi ji nekompromisně dvakrát opíchala (au) (ne, oprava, AU!!) a já zas běhala jako srnka. Vyslechla mě. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Je to absurdní. Je to JEN běhání, tak co vyvádím? Jsem v lepší případě průměrný běžec, možná spíš podprůměrný, tak nač to divadlo? Nevím. Nemůžu si pomoct. Kouká mi do kolena mašinkou co dělá píp. "Na operaci to není," uf, "ale máte natržený vaz" ne uf. "Jak dlouho? Standardně šest až osm neděl od zranění, vy jste po těch šesti nedělích teprve přišla, tohle už je ve fázi chronicity a já vám nedokážu povědět, jak dlouho." Pak na mě vzala jehlu. Ani jsem nepípla. Pak mi tu jehlu bodla do kolene a to už jsem teda pípala.

Tejp, žádný plavání, leda kraul (a to zas já neumím tak, aby to mělo cenu), šlapejte na rotopedu, odpočívejte, přijďte za 14 dní na fyzio a kontrolu.

Šlapu. Fyzio. Cviky. Kontrola. Hojí se to. Cvičte, šlapte, za týden zkuste opatrně klusat, když to bude bolet, okamžitě toho nechte!

Cvičím. Šlapu. Střihám pomyslný metr do prvního pokusu skoro po měsíci. 

Bolí to jako svině. 

Další tři dny nechodím. 

Kurvadrát. Nemohl by mě už někdo zabít jako Kennyho? 

Mám strašný vztek, na všechno a na všechny, na celý svět a největší na svoje tělo. Proč mi tohle děláš? To tě to jako baví? Protože mě ne. 

Mám strašný strach. Co když se to nezlepší? Co když už nikdy nebudu běhat? Co když přijdu o LL? Co když... 

...

V pondělí to můžu jít znovu zkusit. 

Už nic nestříhám. Snad jen ten tejp, co jsem se naučila dělat. 

Teď už si jen držím palce. Aspoň že ty mě zatím nebolí.


#51 a 52

Lolly Brown

AXOLOTL


Jack Nelson
AXOLOTL

Zdá se, že nejsem jediná, koho doma lámou (a kdo se nechal velice ochotně a rychle zlomit) na pořízení tohohle naprosto fenomenálně neskutečného a úžasného stvoření (ano, včera přišel návrh na další kus knihovny, kam se vejde stolitrové akvárko, ano zbláznila jsem se, ne, vůbec mi to nevadí).
Obě knihy jsou kindle verze, tahle, pokud se nepletu, ani papírovou nemá (a je to jedině dobře).
První knížka je naprosto základní příručkou pro (budoucí) majitele axolotlů. Dozvíte se něco málo historii tohoto živočišného druhu, jak se ocitl na hranici vyhubení, jaké známe varianty, jak by mělo vypadat jeho bydlení a poměrně detailně i jídelníček. Problémem je lokalizace knihy, kdy nám jsou informace o amerických červících a cenách dost k ničemu, což není problém knížky samotné. O reálné údržbě akvárka, která je pro chov axolotlů zcela esenciální, se ale dozvíme jen velmi málo.
Stylisticky je kniha na úrovni slabšího blogu, ale jsou tu fotky axíků a jako základ je to fajn.
Druhá knížka je o poznání nevyváženější. Obsahuje mnohem podrobnější informace o hrozících zdravotních potížích a rozmnožování, což je určitě zajímavé, Věnuje se aspoň krátce i praktické údržbě akvárka, nicméně stejně jako předchozí knížka, i v tomto případě autor předpokládá, že všichni mají zkušenosti s údržbou akvárek od rybiček nebo jiných obojživelníků, což je prostě blbost. Takže pokud jste začínající chovatelé obojživelníka (jako já), máte smůlu a musíte hledat praktické kroky (čím ho vyndám na čištění? Kam ho dám? Nebude ho to moc strestovat? Jak stres snížit? Co znamená kompletní údržba akvárka jednou za čtyři měsíce? Jak probíhá týdenní údržba? Tolik otázek!).
Strašlivé je opakování informací a ještě horší opakování nejen celých vět, ale i celý odstavců! Ctrl+c / ctrl+v vesele úřadoval. Ještě horší jsou ale zcela protichůdné informace: na jednom místě se dočtete, že axolotlové nejsou solitérové a měli by být chovaní alespoň v párech, abyste se o pár desítek stran dál dozvěděli, že jim jsou ostatní tvorové fuk a měli by být chovaní odděleně, aby si vzájemně neublížili. Aha! Aha? Takže co?! Mám shánět rovnou dva, aby nebyli nešťastní nebo jednoho, aby mu ten druhý neublížil?
Závěr: Obě knihy vám do začátku něco dají (třeba že bude fakt fuška sehnat veterináře, který už někdy axolotla viděl nebo dokonce léčil), ale je třeba brát s rezervou. A že je to velký závazek, protože jsou tahle úchvatná zvířátka poměrně dlouhověká a je potřeba to skutečně zvážit.

(Tenhle zápisek vznikl v říjnu. Únorový update - knihovna stojí, akvárko taky a v akvárku nám plave Triss a Messner, naprosto neskutečně fascinující a ultimátně roztomilá stvoření!

#53
Džúcha al-Hárithí
SAJJIDÁT AL-QAMAR
Ženy měsíce (já jí teda říkám pracovně Děti měsíce) jsou prvním arabským románem, který získal Man Booker Prize, jeho autorkou je Ománka Džúcha al-Hárithí a věřte, že tohle si chcete přečíst.
Následuje část mailu, který jsem posílala své redaktorce:
Celá kniha je koncipovaná jako poměrně rozsáhlá tapiserie obyvatel jedné ománské vesnice napříč druhou polovinou dvacátého století, kdy země prošla nesmírně dramatickou a hlavně rychlou transformací z v podstatě středověké společnosti v moderní. Skrovný počet stránek, který je běžně spíš vítaný, je tady nicméně trochu na škodu a určitě by vyprávění sneslo větší rozsah, ale co už.
V poměrně krátkých kapitolách se střídají různě provázané osudy obyvatel vesnice al-Awáfí - většina kapitola je vyprávěná ve třetí osobě s výjimkou postavy otce ústřední trojice sester, jehož kapitoly jsou psané v ich formě volným proudem myšlení.
Když pominu, že mě bavilo, jak jsou všechny postavy nesmírně živé a mnohovrstevnaté, vnímám za sebe největší sílu knihy v tom, že nějakým způsobem vyvrací celou řadu stereotypních představ, které o obyvatelích arabského světa máme - skvělá je třeba scéna, kdy se jedna z ústředních hrdinek svěří otci, že ji její manžel bije - manžel, kterého si na rodině vytrucovala -, a on to poví ženě (matce) a ta udělá strašlivý virvál, kdy ječí, že její dceru nikdo bít nebude - že na ni samu v životě nikdo nevztáhl ruku, na její mámu nikdo nevztáhl ruku, na její bábu taky ne, že v celé vesnici bil ženu akorát opilec Fárúk a že její dcera nebude jako ta nebožačka od Fárúka, co od něj nedokázala odejít a donutí ji se rozvést. Nebo ten samý otec/manžel, který je svojí ženou od prvního okamžiku okouzlený a dělá všechno pro to, aby ho taky milovala - ona ale nikdy nezačne a žije vedle něj v podstatě život neživot, je tu postava krásné beduínky, která se odmítá vdát, stará se o sebe a svého postiženého bratra, podniká a co chce - a koho chce - to prostě dostane; jsou tu zachycené osudy otroků (v Ománu bylo otroctví zrušené až v roce 1970 - sedm let poté, co jej zrušily Jemen a Saúdská Arábie...), rituály a tradice, a je tu, samozřejmě, i spousta dramatických a narušených rodinných vztahů - jsou sice jiné, než u nás, ale základní principy jsou a dynamika jsou nakonec všude stejné.

#54
Lars Vassa Johansson
KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY
Kdybych vytvářela slovníkové heslo "feel good" kniha, Johansson by se k němu perfektně hodil jako ilustrativní příklad.
Kouzelníkův únik je magickorealistický bildungsroman s dobrým koncem plným roztomilých postav a postaviček, vtipných příhod, hřejivého poselství, který funguje naprosto ve všech rovinách - navíc ho máme v opravdu velice zdařilém překladu (klubčuníci si našli místo v mém každodenním slovníku).
Pokud si chcete přečíst něco, co stejně měrou intelekt neurazí jako nezatíží, je vaše hledání u cíle: Antonův příběh vás nemůže určitě nezklame.

#55
Petr Sís
NICKY A VĚRA
Životní osudy sira Nicholase Wintona a jednoho z dětí, kterému díky odvaze, hluboké sounáležitosti a neschopnosti nečinně přihlížet zachránil život.
Nádherné ilustrace Petra Síse, text jemný jako slza, které se sotva ubráníte (a pokud ano, pusťte si záznam pořadu BBC, v němž se Nicky se svou Věrou a dalšími zachráněnými dětmi poprvé po desítkách let setkal, aniž by předtím tušil, koho uvidí - tak a vidíte, už brečíte i vy).
Velký příběh a velkém člověku, hrdinovi, který to, co udělal, považoval za samozřejmost, o níž není potřeba nikomu nic vykládat (ani vlastní ženě ne).
Kdybychom tak měli víc takových Nicolasů.

14 komentářů:

  1. Drzim palce, at jsi co nejdriv v poradku!
    12:)

    OdpovědětVymazat
  2. Jitko,všechno zvládneš!
    Já se s natrženými snopci na stehennim svalu před covidem potýkala pár měsíců,sebralo mě to dost. Ale za každým mrakem je slunce.
    Zdraví Sylva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za povzbuzující slova. Jsi hodná. Doufám, že u tebe už je všechno v nejlepším pořádku a že se toho sluníčka taky dočkám.

      Vymazat
    2. No,moc ne. Po vsech zranenich a radou od lekare,ze mam přesedlat na kolo,pak covid,trable doma,se v tom plácám a zažívám po 5ti letech nechuť. Asi to má tak teď být. Já se k běhu vracela po 20letech,kdy jsem bývala dobrý atlet. Jako hobbik lehce vyklusávala a pak 1,5roku pod triatlonovým trenerem trénovala na "dobrý" maratónský čas. Jenže nejdřív antibiotika,pak zas teplota (přetrénování) a pak 2x zrušení zavodů. Nějak mě to semlelo, byla jsem moc ambiciózní a ono už to neběhá rychle a nesprintuje jak dřív. Jaký překvapení..takže teď jdu 3x! týdně a nějak se z toho ani neraduju. Možná tohle období přejde a nebo taky ne. Takže jsem úplně ubrala,fyzička dole,ale víc koukám po přírodě a fotím les jako na začátku. Čekám co bude:). A už poslední týden je to lepší,vím,že to překonám. Přeju Ti to samé a brzký návrat,ať jsi už fit.

      Vymazat
    3. Tohle přejde - vydrž. Tyhle nechutě a marné hledání důvodů, proč to vlastně dělám a co z toho vlastně mám, když mám permanentně pocit, že nic, jsem zažívala za těch dvanáct let, co to dělám, vlastně asi mockrát. Poslední obrovskou krizi jsme měla před čtyřmi lety - nakonec z toho vzešlo běhání s Petrem, tréninkový plán, tabulka a nějaká spolupráce vycházející primárně z kamarádství a velkýho obdivu a respektu k jeho výkonům a k tomu, jak k ultra a běhání přistupuje on. A zatím to drží. Nicméně ty poslední dva roky byly strašně mentálně těžký, zranění se kupily stejně jako zrušený závody. Obecně dávám změny na poslední chvíli hodně špatně, takže fakt soucítím a myslím, že chápu. Ale ono se to zase spraví! Musíme to mu věřit. Jinak by nás to semlelo a to přece nedovolíme, no ne?

      Vymazat
  3. Říkám to pořád (a bohužel už dlouho): bude to zase dobrý! Stellan teď fakt nejde za mnou, ale za někým jiným :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stellanizuji ovšem perfektně. To v tom Polsku dáš minimálně 260!

      Vymazat
  4. To je fakt na ho*no, těžko utěšovat, když nikdo neví, jak to bude trvat dlouho. Držím pěsti na co nejdřívější uzdravení.

    Moc se mi líbí Triss a Messner. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. Jsi hodnej.

      A Triss a Messiem jsou naprostý božani :-) Těma keříčkama na hlavě dýchají a to je jen jedna z totálně fascinujících věcí!

      Vymazat
  5. Držím palce, soucitim, zanadavala jsem na nefér osud za tebe v duchu. Drž se!

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!