Štěstí si za prachy nekoupíš...

 ...ale můžeš si koupit letenku do Lake Districtu a to vyjde skoro nastejno.

Před týdnem jsme se po dlouhých měsících, který jsme strávili uvězněný na zemi, vraceli vysoko nad mraky zpátky domů. A já se snažila srovnat si v hlavě to, co jsem v předchozích třech dnech viděla a prožila. 

Když jsem se před třemi lety rozhodla, že Lakeland 100 bude ta moje první velká stomílovka, nad vlastní drzostí jsem se roztřásla strachy. Když jsem se na konci léta 2019 dozvěděla, že jsem prošla losováním a budu se moct postavit na start, zhluboka jsem se nadechla. A jako bych od tý chvíle zadržovala dech. 

Petr byl tehdy poměrně skeptický, jestli je reálný, abych se na něco takovýho s mým režimem a povinnostma stihla připravit. Já byla odhodlaná se o to porvat. Na Velikonoce 2020 jsme měli s T. odletět do Conistonu, vesničky, která hostí HQ závodu, místa startu, místa cíle, místa, kde se rodí lakelandské legendy.

Když v březnu 2020 přišel první lockdown, naivně jsem si představovala, že v dubnu odletíme. Když jsem zjistila, že nejen, že nikam nepoletím, ale ani nic nepoběžím, brečela jsem. Je to jenom běhání, že jo? Že ne.

A tak hlavu vzhůru, startovný organizátoři všem převedli, já si stejně uhnala anémii a čert ví, jak by to tam dopadlo a že by to stejně nejspíš nedopadlo, dopadla bych akorát tak já - na hubu a tvrdě. Racionalizace. Kdesi v hloubi duše mi přibyla další kulička smutku z kvarkový hmoty. Jestli mi něco ty covidový roky vzaly, pak schopnost se na cokoliv upřímně těšit. A jak já to uměla. Není to tak velká daň, samozřejmě. Ale je...

Další Velikonoce, další letenky, další ubytování, další zranění, další vertikální kilometry na Závisti, další letenky na léto, další ubytování, další storna. Další maily hlavnímu organizátorovi, kterýmu jsem už musela pekelně lízt na nervy. Další kulička. Menší. Lehčí. Stejně jsem brečela, nebudu tvrdit, že ne. Místo LL Lužky. K bolavý duši ještě bolavý ego. Dostala jsem po právu na prdel, jasně že jo. 

Marc, hlavní organizátor LL100, potvrzuje, že mi převede startovný ještě na další rok. A já ohřívám dvakrát vychladlý sen. Krmím se tisíckrát ohranýma vysněnýma výjevama a situacema, jsem jich přejedená, ale žvýkám, polykám, jsem vzorný strávník.

Lužky podruhý. Lužky veliký, převeliký, největší.

A z mraků pád na zem a přímo na koleno. A pak na druhý. Měsíc, dva, tři, čtyři... Neběhám, živím naději (jsem vzorný strávník), věřím, doufám, nevzdávám se. Zpívám si původně nejspíš milostnou písničku, která by ale stejně tak mohla být nakrásně o zoufalým vztahu zraněnýho běžce k jeho pošahanýmu koníčku: I will fight for you, I always do until my heart is black and blue... budu se za tebe rvát, dokud nebude moje srdce samá modřina... A týdny plynou... 

A pak přišly Velikonoce. 

Třetí v řadě - letenky, ubytování, půjčit auto... Běžím k Petrovi pro gely ("Nehroť to, prostě to nějak ujdi.") Vezu holky k mamce. Furt tomu nevěřím. Balím kufr. Furt tomu nevěřím. Snáším na hromádku hadry, boty, flašky, jídlo, hole. Kontroluju trasu v hodinkách. Kontroluju trasu v Road Booku.

Je ráno. Jedeme na letiště. Jedeme. Na. Letiště. Možná je čas uvěřit.

A pak už jsme nad mraky, a pak už jsme vysoko, a pak už sedíme v autě a na cedulích jsou všechny ty známý místa: Preston (sedmnáct let zpátky jsem na tamější UCLAN strávila semestr, nikdy jsem se tam nevrátila), Lancaster, Blackburn, Blackpool. A pak se na ceduli objeví Lakes. Jsem tady. 

A pak zastavujeme u jezera. Tak rychle, jak mi kolena dovolí, se škrábu z kamenitýho náspu. Stojím na břehu. Kolem je ticho. Vlnky něžně pleskají o kameny. Nadechuju se. Je čas uvěřit.

Den první - Old Man of Coniston

750 m up, 9 km, 3 hodiny

Jsem nekompromisní - nevím, jak ty, ale já jdu na ten kopec, to stihneme, jasně, píšou dvě a půl hodiny nahoru, ale to daj děcka v crocsech s nahatou barbínou v ruce. Jsem otravná a urputná, jak to umím jen já, když o něco fakt hodně stojím. Takže strašně. Takže jdeme.

A je to nádherný. Ne. Je to překrásný. Kolem cesty kvete hlodáš a voní tak, až se hlava točí. Stezka se vine mezi pastvinami a vzhůru výš a výš, protíná starý břidlicový důl až k jezeru obklopenýmu prstencem vrcholků. 

Jsem šťastná jako blecha. Tom o poznání méně. Svět je v rovnováze.

"Old Man of Coniston... Spíš Dead Man of Coniston!!" mrmlá. Poučena z vlastních nezdarů nabízím čokoládu, protože není nic horšího, než když vám cestou do kopce dojde a vy hlad blbě vyhodnotíte jako vnitřní mizérii, s níž něco svede maximálně tak studený pivo a teplá sprcha. 

A protože každý kopec má vrchol - i to mě ultra naučilo - i Dead Man of Coniston někde vrcholí. 

A pak tam stojím, fičí tak, že neslyším vlastního slova a přede mnou se táhne hřeben okolních hor, rozkládá se údolí lemovaný dalšími a dalšími kopci, jezero přímo pod námi, další za sousedním vrcholem, další, obrovské dole v údolí a pak moře. Nejradši bych tu zůstala, dokud by mi vítr nevyfoukal z hlavy i tu poslední myšlenku, ale Tom se otočí na patě, řekne něco ve smyslu, pěkný, ale je mi kosa, tak mě dojdi a zmizí.

A tak udělám pár fotek, zjistím, že tu není signál, usoudím (spoiler: chybně), že je to asi jen tím, že jsme vysoko a mimo civilizaci, něco natočím a vydám se za tím.

Doufám, že kolena budou držet. Doufám, že zítra to půjde. Že to poběží.

A pak už jen bysgod a sglodion, pivo a příliš malá postel s jednou jedinou příliš velkou dekou.

Něco tak krásnýho jako dneska jsem už dlouho neviděla. A už hodně dlouho jsem se tak mizerně nevyspala.

Svět je v rovnováze.

Den druhý

Z Conistonu do Wasdale Head

33 km, 1330 m up, 6 hodin 52 minut

Na snídani se nacpu tak, že už živě vidím, jak v prvním kopci bliju (neblila jsem), ale všechno je to děsně dobrý a sakraprácehergotfagot, já jsem fakt tady!

JáJsemFaktTady - zopakovala jsem si to skoro stejně tolikrát, jako že je to neskutečná krása. Občas je potřeba se štípat.

Navleču na sebe veškerou výstroj a výzbroj a při pohledu do zrcadla si okamžitě vzpomenu na onen vtip o jednotce strašlivých mořských kocourů:

Americká speciální jednotka Strašliví mořští kocouři se připravuje na misi do Afghánistánu. Vyhlásí poplach a za několik minut je celá jednotka nastoupena v plné zbroji. Jen voják Jonson chybí. Přijde po dobré půlhodině.

Seržant řve: "Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel tomu Tálibanu a ty jdeš pozdě!"

"Víte, seržante," vysvětluje Jonson, "dostal jsem signál o poplachu když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, k němu dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící strunu a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubu jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem se náhodou uviděl v zrcadle. Tak jsem se lek, až jsem se posral a musel jsem začít znova.

Mňau

Krátce před devátou vyrážím. Poznávám místa z různých videí z recce runů jiných běžců. Šplhám do mraků a pouštím se do údolí. Snažím se běžet; když jsem opatrná, jde to, nesmím ale udělat žádnou chybu, stačí malá nepozornost a je to zlý, zlý, zlý. 

Plán byl prostý - když to nepůjde, Tom pro mě dojede, prostě zavolám a domluvíme nejbližší místo, kde by mě mohl naložit. Až po pár hodinách zjišťuju, že tady se ale nikoho nedovoláte. Signál není totiž nikde. Nárazově a naprosto nelogicky naskočí v okruhu metru, dvou uprostřed pastviny na úbočí kopce, aby pak nenávratně na další dvě hodiny zmizel.

Cesta je překrásná. Po zhruba dvou hodinách mi dojde voda. Jako velice naivní se ukáže i další představa: totiž že si v případě potřeby něco koupím v nějakým koloniálu ve vesničkách, kterýma budu jednou za pár hodin probíhat. Nikde není NIC.

A tak strávím spoustu času zaseklá na otázce, co budu pít. Potoků je tu spousta. Je tu ale i spousta pasoucích se ovcí a co když ta voda není ale ani trochu pitná? Vydržím to řešit další hodinu, než usoudím, že jedovatý to snad nebude a nevyberu potůček, který vypadá relativně čistě a divoce. Se slovy našeho pana veterináře: "Parazity léčit umíme!" v hlavě naplním obě flašky a pokračuju.

Přes mokřady, po cestách, kousek lesem, ale těch je tu jen malinko, nahoru a dolů a furt dál. Navigace na šestkových fénixech je jiný příběh. Já ty trojky opravdu upřímně milovala - měly pro mě velikou citovou hodnotu a byla jsem s nima vážně moc spokojená, ale tohle, tohle je jiný stroj. Nemít je, jsem tisíckrát ztracená. Takhle jsem zakufrovala možná třikrát, ale vždycky jen na pár metrů. Za to Road Book, to je jiná, tam jsem kolikrát nechápala, která tluče, ani když jsem na tom kterým místě přímo stála. 

Potmě to bude ovšem jiná sranda. 

Snažím se točit. Ježíšek mi totiž přinesl GoPro. Asi usoudil, že mladší už nebudu a že některý sny, třeba ty o bytí velkým filmovým režisérem, si už sice nesplním, ale vždycky jsou tu deriváty a tenhle by mohl stačit. 

V Bootu, což bude CP2, jsem si v místní hospodě dala limonádu, zjistila, že na záchodech teče jen teplá (čili potok to jistí) a našla na silnici před ní půl metr čtvereční, kde jsem chytila signál. Kolena mě bolely jak čert, zítra je taky den. Volám Tomovi. Zjišťuju, že sem by přijel za hodinu, na další CP za hodinu dvacet. Takže se domluvíme, že mě nabere ve Wasdale Head. 

Pokračuju přes mokřady a kolem jezera. Kopce kolem mě jsou najednou daleko, obrovský prostor na všechny strany, nekonečný nebe nad hlavou, slyšet je jenom můj dech. Nikde nikdo. Naprosto nikde nikdo. Je to až děsivý - ne že bych řešila, co bych dělala, kdybych tady teď blbě šlápla, protože tady by vás až na pár líně se pasoucích ovcí fakt nikdo neslyšel křičet, spíš je v tom jistá tíseň z malosti, možná je to tím, že od obzoru k obzoru se táhne hnědá linie kopců a není vidět dál, možná tím, že jsem už vážně hodně unavená... každopádně se těším do auta a domů.

Ale na to si ještě počkám.

Ve Wasdale Head sbíhám ke kempu. Čeká mě ještě pořádný kus po pekelně úzký silnici. Stejně jako skoro všechny tady je obousměrná, ale vejde se na ni jen jedno auto a po obou stranách je lemovaná kamennou zídkou. A aut tu jezdí fakt hodně. Když už konečně dolezu k Innu, kde se máme sejít, mám dost.

Vyndám telefon a nic. Žádný signál. Jdu kolem hospody. Nic. Kde ho tady budu hledat? 

Jako těžká smrdutá prošívaná deka na mě padá zoufalství.

Vytahuju margotku poslední záchrany a jako král vysílám do boje hordu sacharidů.

Nakonec se potkáme na parkovišti. Do Conistonu se vracíme hodinu a půl, silnice je úzká, šplhá do prudkých kopců a padá dolů, před námi jede naštěstí obytná dodávka a proráží nám cestu. Do lýtek se mi zakusují zoubky drobných křečí, před ubytováním nejsem schopná vylízt z auta. Zítřek bude stát za to.

Den třetí

Z Howtownu do Ambleside

38 km, 1720 m, 8 hodin 30 minut

Oba dny nakonec zkracuju proti plánu o deset kilometrů, i tak už dneska není důvod se šetřit. Ráno se domluvíme, že mě T. hodí o kousek dál na trasu. Najít bod, kde se napojím, je nakonec těžší, než jsem čekala (já jsem takovej věčnej Diviš - já a moje naivní představy, že).

Z Howtownu na CP v Mardale Head je to patnáct kilometrů a přes sedm set výškových metrů. Zjišťuju, že většinu z nich nastoupám hned zkraje. Hole do rukou, laktát do svalů a vzhůru vzhůru, až tam, kde mizí cesta a vítr fičí. Je to nádherný, nohy bolí a šlapou a to je hlavní. Nahoře se přede mnou otevře obrovská zvlněná podmáčená pláň porostlá hnědo-žlutou trávou. Jdu podle čáry na hodinkách, protože tu není jediný bod, podle kterýho byste se mohli zorientovat. 

Říkám si, jak krásný by to tu bylo, kdybych mohla běžet, což moc nemůžu, a taky, že sem se ale fakt nesmím dostat v noci, jinak tu budu bloudit až do skonání světa!

Dostávám se k jezeru. Potkávám dneska prvního psa bez vodítka. Tady by totiž měli být na řemínku všichni - právo přechodu přes soukromý pozemky tu má dlouhou tradici, nicméně platí jistý pravidla - třeba, že psi musí být na vodítku, protože se pohybujete zhusta mezi pasoucíma se zvířata. To tele, který vodítko nemá, vypadá jak kříženec dobrmana s nějakým jiným hovadem a já mu nevěřím ani čumák mezi vočima. Mám pocit, že tohle už je fakt diagnóza ne nepodobná tý s motorkama a silnýma autama bez blinkrů... 

A pak mě čeká nekonečný a překrásný trail podél jezera. V propozicích k loňskýmu ročníku stálo, že tahle sekce je známá jako "the killer". Hm. Co je na tom překrásným single trailu nad jezerem zabijáckýho? Po hodině, kdy jsem furt nebyla na konci, bych přísahala, že absolutně všechno: bahno, potůčky, kameny, kameny, kameny... a pak znovu a v jiným poměru a velikosti. 

Do Mardale Head se dostávám dost pomuchlaná. Čokošku, přídavný půllitr vody z batohu (dneska jsem poučená, dneska z potoků vypiju jen dva litry vody...), věnovat letmou myšlenku tomu, že by do Lake Districtu měl konečně dorazit geniální koncept kiosku, a vzhůru do dalšího stoupání. 

V houfu ovcí kousek za vrcholkem chytám na dvě minuty signál. Volám, čtu smsky, snažím se nemyslet na to, že za chvíli to celý končí a zítra už budu touhle dobou v Praze. Snažím se na to myslet a o to víc si toho, kde jsem, vážit, i když to kurevsky bolí. A protože to bolí fakt hodně, když se kopec trošku narovná a ztratí něco ze svojí strmosti, rozbíhám se. Může to bolet ještě víc? Uvidíme.

Dostávám se do údolí, procházím přes dvůr farmy (to je tady dost zvláštní a nepříjemný, že těm lidem tu místy lezete pomalu do obýváku - můj nehezký zážitek s vlčáky v Krkonoších se mi tu několikrát hodně zle promítl, to bych si i odpustila) a stoupám vzhůru.

Kameny, kameny, kameny. Nahoru. Dolů.

Kousek po asfaltu. Ty nejroztomilejší jehňátka toho dne. A pak masakrózní přelez zídky - krát čtyři.

Podotýkám, že ten plot je vyšší než já (což jasně, není tak moc, ale stejně). Nahoru to ještě jde, dolů to ovšem stojí za to. 

Mířím do Kentmeru. Jsem unavená a mozek si dělá co chce - okamžitě ho překřtí na Kitmíra podle psa Sedmispáčů z Efesu a připomene mi, že až budu mít jednou psa, přísahala jsem, že se bude jmenovat Kitmír... (občas se někdo ptá, na co při ultra celou dobu myslím - tak když už na něco, tak na podobně zásadní věci.)

Při seběhu jsem vytáhla sluchátka a teď už hraju oblíbenou hru, na kolik písniček? Říkám si, že na tři bych se mohla dostat na vrcholek - playlist je toho dne na mojí straně a jako druhou servíruje jednáctiminutovýho Meatloafa. Zatímco on ještě slibuje, že by pro lásku udělal cokoliv, ale tohle neudělá (co sakra to ono je?! Co??), já se rozhlížím kolem a vím, že sem se prostě musím vrátit.

A pak znovu dolů. Bolí to. Bolí to hrozně. A já natahuju nohy a opravdu běžím. Tak jo, pojď si pro mě, ukaž, co umíš! Je tohle všechno? Tak to ses moc nevytáhla! Vyzývám bolest, směju se jí do ksichtu, dneska si na mě nepřijde, dneska mě nedostane. Mě totiž dneska už nic nezlomí.

Poslední nahoru dolů. Nekonečný Ambleside. 

Volám Tomovi. "Ty už jsi tam?" Jsem. Sundávám batoh. Sedám si na zídku. Vypínám hodinky. Tak jo.

Hotovo. 

Vydechla jsem.

A pak jsem se zhluboka nadechla a zadržela dech.

I obyčejný lidi můžou dokázat neobyčejný věci. Nebo se o to aspoň pokusit.

Tak v létě.