Jak to bylo dál

Prvního února uběhlo čtvrt roku od operace.

Noha v zásadě bolí více či méně pořád, ale progres, samozřejmě, je a je velký, i když mám chvílema pocit, že není žádný, že jenom couvám a dopředu se posouvám minimálně.

Posledního prosince jsem se byla poprvé podívat na oválu. Odkulhala jsem v kuse jedno, možná dvě kola. 

A pak jsem se tam vrátila a vydržela patnáct minut, pak dvacet, pak dvacet pět... zatím jsem na hodině a půl, ale jsem po ní vyčerpaná jako dřív po druhé B2B třicítce. 

Po prvním bazénu se mi udělal ekzém na operovaný holeni a musela jsem nakonec na kožní.

V půlce ledna jsem přetrhla řemen v rotopedu.

Nevím, co se mi tím kdo snažil naznačit, ale já to odmítám poslouchat.

Tenhle víkend jsme strávili jednu noc u otce zakladatele PVLH24 v jejich Krabičce. A bylo to boží. Tak jsem tam v tom tichu seděla a pak ležela a říkala si, že bych to tam pár týdnů vydržela. Úplně jsem se viděla, jak si tam v klidu překládám Adonise a nechávám svět venku, aby se točil beze mě.

V sobotu jsme vylezli na uklouzanou zledovatělou Popovku. 

Bylo to krásný a byl to sakra blbej nápad.

Už zase ten boj - jde to dobře, hojí se to dobře, všechno nějak zvládám a zároveň vědomí, že mě zlikviduje desetikilometrová procházka, že jsem ještě nedávno zvládala úplně jiný objemy v úplně jiných podmínkách... 

Nedám se. I když je to teď často, jako kdybych si svlíkla kůži, obrátila ji naruby, znovu si ji oblíkla a musela teď fungovat takhle. Všechno sedí, ale vlastně ne, všechno trochu táhne, trochu mačká, jsem to já a nejsem.

Chtělo by to další léčbu krabičkou.

#24

Vojtěch Matocha

PRAŠINA

Nad Prahou se mezi Karlovým náměstím a Vinohrady rozkládá kolem dvou pahorků tajuplný čtvrť Prašina, v níž se z nevysvětlitelných důvodů zastavil čas na konci devatenáctého století. Na Prašině žije spolu s tisíce dalšími lidmi, kteří se tu buď narodili, anebo se sem utekli před příliš rychlým a zběsilým moderním světem, i dědeček hlavního hrdiny, třináctiletého Jirky. Ten se spolu se svými kamarády Tondou a En nechtěně zaplete do události, z nichž se vyklube dobrodružství, které jim všem změní nadobro život.

Děj se žene od první stránky zběsile vpřed a my se ženeme s hrdiny. Atmosféra Prašiny je skvělá stejně jako samotný nápad. Zhruba od poloviny se ale začnou vršit nelogičnosti, které knihu zbytečně sráží a čím víc o nich budete přemýšlet, tím víc vás budou zlobit (ať už jde o jednání postav a jejich motivaci, nekonečnou šňůru šťastných náhod nebo třeba nevysvětlitelné ohýbání prostoru a času). Cílová skupina je nicméně nadšená a to je hlavní.

Co je ovšem neodpustitelné, jsou naprosto otřesné, k ději totálně nepasující a otravně nabuzené hudební předěly v audioverzi. Jejich autora bych s chutí přivázala k židli a nechala ho aspoň dvě, tři hodiny vychutnávat tuhle jeho přeřvanou, migrénu indukující hnusárnu. A když je něco pitomý, je potřeba, aby toho bylo hodně, a tak jsou stejné i v dalších dvou dílech... super.

#25

Vojtěch Matocha

ČERNÝ MERKURIT

Návrat na Prašinu je od začátku poznamenaný nešvary, které se v prvním díle začaly objevovat až ve druhé polovině - příliš velké množství náhod, příliš nelogického jednání, příliš nepochopitelných reakcí, příliš velké oslí mosty a absurdní finále, které stojí a padá na čirém nesmyslu, Černému merkuritu zbytečně podráží nohy (aspoň, že už Jirka nevolá v naprosto nevhodných momentech a naprosto scestně o pomoc).

Svět ve světě, který autor v pokračování představuje, je zajímavý a znovu se potvrzuje to, co bylo zřejmé už v předchozí části: Matocha je pro mě suverénně nejsilnější v popisech prostředí a v budování atmosféry. Ta je pořád skvělá a za tu tleskám a smekám.

I tady platí, že děti byly nadšené, poslouchaly, ani nedutaly a to je nakonec to hlavní.

Co není to hlavní jsou ty otřesné, příšerné, nepříjemné a vrcholně otravné hudební předěly - a když je něco hodně blbé, musí to být i dlouhé! Jako třicet až čtyřicet vteřiny před každou kapitolou? Jděte s tím do háje...

#26

Vojtěch Matocha

BÍLÁ KOMNATA

Nejslabší díl celé trilogie plný nedovysvětlených situací a absurdních reakcí dětí i (ne)dospělých.

Začínáme tím, že si hlavní hrdinové na konci předchozího dílu zcela logicky slíbí, že už nebudou mít žádné tajnosti - a tak má En rovnou tak velkou tajnost, že se sebere a uteče z domova, kde nechá mladšímu bratranci papírek, aby ji nikdo nehledal. Tak určitě s něčím podobným půjdete za kamarádem a ne za rodiči nebo - panejo - na policii?

Menší odbočka: Prosím vás, milé děti, pokud se něco takového stane, poslední, co máte dělat, je jít za Jirkou nebo někým takovým! Máte jít za rodiči, učitelem, na policii, prostě to někomu hlavně říct!

Zpátky ke knize: Pak si velice dlouho říkáte, co se to jakože děje a máte minimálně hrstku nápadů, ale to celé najednou bez vysvětlení skončilo, hrdinové se nějak zachránili ze situace, z níž není záchrany, nedozvěděli jste asi ani zbla o hlavním tématu a většině postav, ale hurá do polí s řepkou!

Atmosféra stále stejně dobrá, hudební předěly v audioverzi stále stejně otřesné.

Mé děti tentokrát poněkud zmatené.

#27

Kamome Širahama

ATELIÉR ŠPIČATÝCH KLOBOUKŮ

Ateliér je snad nejkrásnější a nejpřístupnější manga, která se mi zatím dostala do ruky. Originální fantasy příběh se zajímavým nápadem ohledně toho, co vlastně magie je, jak vzniká a kdo a jak ji může ovládat. 

V češtině zatím vyšlo devět dílů a doma to žereme všechny tři.

#28

Brian K. Vaughan

SÁGA

K Sáze jsem se dostala při překládá All My Rage Sabaa Tahit (měla by vyjít teď na jaře v Hostu). Často se mi stává, že se nořím do králičích nor a knihy se mi mezi sebou začínají propojovat a proplétat.

Do rukou se mi zatím dostaly první tři díly, česky vyšlo devět dílů. První díl mě nijak zvlášť nezaujal. 

Přišlo mi to jako tisící padesátá osmá variace na Romea a Julii, aneb kterak čertík k děcku s netopýrem (?) přišel. Rasy interesantní, snaha šokovat a znechucovat (nebo co) sexuálním násilím na dětech otravná, děj se v zásadě nikam neposouvá, šukající televize mě nedojímají, představa sexu s pavoukem odpuzuje. Lžikočka dobrá, jednu hvězdu pro lžikočku, druhou pro kresbu. Zbytek díky, ne, už jsem jedla.

K druhému dílu jsem si napsala ale už o poznání nadšenější komentář: Málokdy se mi stává, že by u -logií byly další díly výrazně lepší než ten první (nebo ty předchozí). Sága je nicméně výjimkou potvrzující pravidlo, kterou si musím zapamatovat, abych se jí mohla propříště ohánět.

Druhá díl je dějově sevřenější, chování postav dává podstatně větší smysl a usilovná, otravná snaha šokovat šlápla prudce na brzdy. Kresba pořád boží. Inu, nezbývá, než zjistit, na kterou stranu se přidá další díl.

A třetí díl to zase rozkolísal k průměru. Pár obrázku je naprosto skvostných, příběh se posune jen o kousek, někdo umře, někdo přežije, někomu zkratuje hlava a někdo o ni přijde úplně. Tak schválně, co bude dál...