Reportáže psaná na kapačce (týden sedmý) a další letní knihy

V úterý jsem byla na kontrolním rtg. Napadl sníh - tři centimetry a u muzea čtyři - a Praha byla ochromená. Já taky. Máme půjčeného eniaqa, je to překrásný auto, super svezení, fakt že jo, silný jako kráva, doslova a do písmene suprzelený, jen by to nesměl být elektromobil. Jestli vám bude někdo tvrdit, že jsme připravení na elektromobilitu, tak minimálně v Čechách fakt nejsme. A ten, kdo mi to bude vyvracet, mi ho bude týden za odměnu nabíjet. 

Brodím se sněhem u Vojenský nemocnice. V areálu jsou neprohrnutý chodníky a silnice neposypaný. Velice opatrně stoupám do minikopečku a modlím se, aby mi to nepodjelo. Sestra, která mi dává cédéčko s vypálenými snímky, je na mě nesmírně milá. Nevím, jestli je to proto, že viděla, co v tý noze mám a je jí mně líto nebo jestli je to její obvyklý pracovní mód.

Když se doma podívám já, co v tý noze mám, chvilku trvá, než přestanu hystericky brečet - docela jako přátelská návštěva po přepadení v Lepší už to nebude.

Měla jsem velice naivní představu, jak taková sešroubovaná noha vypadá. Velice naivní a v porovnání s realitou značně úspornou. Doprkvančic, dyť to sou šrouby jak z OBI! (to samý řeknu ve čtvrtek na kontrole doktorovi: "Haha, akorát ty jsou za pětikačku, tady máte jeden zhruba za patnáct litrů!" - "Tak to mám slušně drahou nohou...") Přijdu si jak v pavilonu hadů a ještěrů. Běhá mi z toho mráz po zádech a nemůžu se od toho odtrhnout.

Dlouhý snímky nicméně jasně ukazují, jak křivá je druhá noha a jak nevyhnutelná je druhá operace.

Kontrola. Do ordinace nakráčím bez berlí. "Vy ale pěkně chodíte! Tak už choďte bez nich, když to nebude bolet." Znovu mi vysvětlí, co přesně mi dělal, co kde v noze mám. "A ta raketka tady, to je co?" ptám se bezelestně. "Tam máte seshora navrtaný a přišitý ten meniskus." Polknu. Oukej. "Teď je otázka, kdy uděláme tu druhou nohu," nadhodí pan doktor. "No, já si říkala že tak v říjnu?" Nepřiznám, že poslední červencový víkend mám zatvrzele v plánu znovu oběhnout celý Lake District - a zkuste mě zastavit. "Za mě ideální!" To se nám ten příští rok ale pěkně rýsuje.

První polovinu roku mi rozdělí práce, druhou skalpel. 

"A teď bych měla pár otázek. Můžu plavat?" "Ano." "Kolo?" "Ano. "Sauna?" "Ano." "A já vás poslouchala, všechno jsem vnímala, budu trpělivá - ale kdy můžu vyběhnout? Co se stane, když to zkusím? Můžu si ublížit?" "Zkuste rychle chodit. Všechno vás bude bolet. Až vás to nebude bolet, můžete to opatrně zkusit."

Všechno se lepší. Všechno se uzdravuje. Jde to ale k uzoufání pomalu. A bolí to. Rozhodně si nemyslím, že bych z tý zkušenosti vyšla silnější. Jestli něco, jsem nakřáplejší než kdy dřív. V pátek jsem se rozbrečela ženě, která mi měla v ORP udělat vložky do bot. Několikrát mi zopakovala, že nemůžu mít spravenou nohu delší a že mi podloží narovnanou levačku. Já jí opakovala, že to je nesmysl, že mám tu sešroubovanou pravou nohu kratší. Že to cejtím. Je to přece moje tělo. Jediný, který mám, jediný, který jsem kdy měla, jediný, který kdy budu mít. Kdo jiný ví líp než já, co se s ním děje? Neslyšela. A znovu ten pocit naprostý bezmoci, toho, že přeci nemůžu odejít s něčím, co mi bude k ničemu - proč mě nevnímá? Znovu ten pocit, že mluvíte jiným jazykem, pokud vůbec mluvíte. A pak slzy. A pak ten hrozný stud a pocit trapnosti, že tu bulím před cizí ženskou, panebože, co si o mně jenom pomyslí? 

Není to pěkný. Nic z toho, co mám za sebou není pěkný. Možná mě to časem někam posune, zatím to tak ale vůbec nevnímám. Ze všech stran se na nás sypou příběhu úspěchu a odhodlání a překonání obtíží, ale někdy ty sračky nejsou vůbec posilující, někdy, pro někoho, pro mě, je to jenom strašně vyčerpávající. Strašně moc. 

Vložky mám. Kopýtko mi nakonec nalepila pod pravou nohu, jak jsem chtěla.

Včera jsem ušla první čtyři kilometry v kuse.

Malé vítězství. Malá radost.

A velký smutek za vším, co bych chtěla a nemůžu. Není hezký, není to motivační, ale je to opravdový.

#21

Sanne Blauwová

ZRÁDNÁ ČÍSLA A JAK JIM STÁLE ZNOVU PODLÉHÁME

Nesmírně zajímavá a zároveň lehkou rukou psaná kniha o tématu, o němž bych nikdy nevěřila, že by mohlo být takhle čtivé (a ejhle!). Skvělá sada přitažlivých příkladů (ano ano, kombinace sexu, tabáku a historie nemůže nikdy zklamat), která čtenáře téměř mimoděk vyzbrojí sadou nástrojů, jež mu umožní vnímat mnohdy děsivě působící statistiky s tolik vítaným odstupem. Oceňuji seznam doporučené rozšiřující literatury - autorce se totiž daří (nebo alespoň u mě se jí to podařilo) probudit zájem o hlubší studium tématu a víc si asi ani nemohla přát.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Ekonom)

#22

Mahmúd Darwíš

        PŘICHÁZÍM DO STÍNU TVÝCH OČÍ

Potenciálně dobrý výbor, který vznikal dozajista s dobrými úmysly, bohužel troskotá na tom, že je v mnoha směrech skoro, ale ne tak docela a často těsně vedle. Bohužel se na něm výrazně podepsal fakt, že všichni ti, kdo jsou pod knihou podepsaní, jsou akademici a nikdo z nich není ani profesionální redaktor, ani korektor, ani překladatel. Snaha se samozřejmě cení, pořád platí, že lepší něco než nic, ale...

Velkou část předmluvy z pera nadmíru povolaného profesora Drozdíka tvoří překlad rozhovoru Mahmúda Darwíše pro francouzské noviny - citelně tu chybí uvozovky, jasně graficky oddělené otázky a odpovědi a skutečně trestuhodně jméno autora/ky celého rozhovoru.

Samotné básně jsou často ve výrazivu těsně vedle - jsou skoro správně česky, ale ne tak docela (např. autobus nestaví ve stanici, ale na zastávce), místy jsou vyšinuté vazby, tu a tam se najde hrubka (např. mně a mě, jazyky v češtině nepíšeme s velkým písmenem) a bohužel často postrádají jakýkoliv rytmus.

Doslov je opět překlad, tentokrát novinového článku, a i tady se bohužel najdou chyby jak jazykové tak faktické (např. operace Ariela Šarona se nejmenovala Ochranný ale Obranný štít), které by snadno odstranila redakce. Ve výčtu děl se pak dočteme o sbírce nazvané Nástěnné noviny Mahmúda Darwíše, což určitě zaujme, protože cože, leč se jedná o sbírku Mural Mahmúda Darwíše.

Mohla bych pokračovat dál, ale zůstanu u toho, že Mahmúd Darwíš je po právu považován za jednoho z největších moderních arabských básníků a má láska k jeho poezii je nehynoucí.

#23

Orhan Pamuk

    COSI DIVNÉHO V MÉ HLAVĚ

Mám Orhana Pamuka v překladech PK opravdu ráda.

To je asi potřeba říct rovnou.

A tohle bylo celé takové hezké a milé a nostalgické a jako vždy krásně přeložené a zároveň to byl první Pamuk, který mě vlastně nebavil. Četla jsem to z jakéhosi slušnostního zájmu, nic mě nenutilo otáčet stránky, nežasla jsem na provázaností nebo hlubšími myšlenkami. Příběh je to v zásadě lineární - a je to primárně příběh jedné z podob města, jež vznikla na základech životních osudů jedné generace Turků a oni ve svých kulisách prožili část života, aby se jednoho dne probudili a uvědomili si, že jim kulisáci přestavěli divadlo a oni už do něj nepatří.

Onen hüzün se nad knihou vznáší jako křídla velikého ptáka a zanechává na patře trpkost jako silný, hořký čaj.

Pořád mám Pamuka moc ráda.

Jen ho mám ještě radši, když se trochu víc boří a míň klouže.

(Recenzi na Cosi divného jsem napsala pro iLiteraturu)